TD - 9. kapitola

Překlad: Marťa

Po zbytek týdne jsem Graysona v kanceláři neviděla a moje sebedůvěra v to, že ho přitahuji, začínala pokulhávat. Každý den dorazil dřív, než já a odcházel dávno po tom, co jsem odešla já, nebo když jsem byla nějak zaměstnaná. Kdo ví. Ať tak, či onak, byla jsem dva nejisté kroky od toho, vtrhnout do jeho kanceláře a zjistit, zda je stále naživu.

V pátek večer jsem stála před svou skříní, neuvěřitelně naštvaná na Graysona, že se mi tak vyhýbal, hlavně po tom našem malém boji na staveništi. Jak ho znám, pravděpodobně se stejně zkusí z dnešní večeře omluvit. Koneckonců, byla to večeře na oslavu mé nové práce v jeho firmě – práce, o které nepochybně litoval, že mi ji dal.

Povzdechla jsem si, jak jsem se probírala svými koktejlkami v naději, že na mě některé vyskočí a zakřičí: „Vezmi si mě! Donutím Graysona žebrat na kolenou.“

Kupodivu se nic takového nestalo. Myslím, že moje oblečení se dnes večer necítí nijak zvlášť upovídaně. Vyrušilo mě jemné zaklepání na dveře mé ložnice, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že tam stojí Hannah s kelímkem jogurtu v ruce. Odlepila krycí víčko a dočista ho olízala, když jsem jí mávnutím ruky pozvala do svého pokoje.

„Chystáš se ven?“ Zeptala se a prohlížela si mé vlasy. Zrovna jsem si dokončila nízký uzel vzadu na krku.

„Jo, jen na večeři. A co ty?“ Zeptala jsem se a otočila se zpátky ke svému šatníku. Hannah a já jsme stále budovaly naše hranice. Žít s ní, bylo jako žít sama. Obyčejně přicházela domů pozdě večer, protože vyrážela ven s přáteli, zatímco já jsem chodila domů z práce dost pozdě. Ráno, když jsme spolu chodily do práce, si obvykle volala se svou matkou, takže ve skutečnosti jsem žila s duchem.

To ale neznamená, že bych o ní nic nevěděla. Věděla jsem, že preferuje teplotu v byte téměř na bodu mrazu a měla pravidlo o potravinách (obzvláště k tomu, které sama neudělala) a ráda si pouštěla divokou taneční hudbu, v šest hodin ráno, kdy se chystala do práce.

Nebylo to tak špatné,včera donesla nějaký čokoládový dort a já jí ukradla tak malý kousek, že jsem sama sebe přesvědčila, že to nepozná. Hej, někdy si musíš vzít, co je k dispozici.

„Ach, ty jdeš na večeři? To bude zábava. Já dneska žádné plány nemám. No, pokud nepočítám sledování několika epizod Práva a pořádku.“

Zamračila jsem se na šaty, visící přede mnou. Chtěla jsem jít na večeři jen s Jasonem, Brooklyn a Graysonem, ale nechtěla jsem tady Hannah nechávat tak samotnou. Nebyly jsme opravdové přítelkyně, ale možná právě tohle bude dobrá příležitost, abychom se lépe poznaly.

„Proč nejdeš s námi? Bude to zábava,“ řekla jsem s úsměvem. „Vlastně to bude jen malá skupinka a přijde taky Grayson.“

„Náš šéf, Grayson?“ Zeptala se se zdviženým obočím.

Přikývla jsem. „On a moje sestra jsou staří přátelé.“

Obočí jí vystřelilo ještě výš. „Tvoje sestra, popová hvězda? Ach můj bože, bude tam taky Jason Monroe?“

Zapomněla jsem, jak divné je pro ostatní lidi vyrazit si s mou rodinou. 99,9% Američanů považovalo Brooklyn Heartovou a Jasona Monroea za nový hvězdný pár Hollywoodu. Za hvězdy, které viděli jen v časopisech, vystavených k prodeji v obchodě s potravinami.

„Ano, Jason tam bude taky,“ odpověděla jsem a snažila se celou situaci bagatelizovat.

Možná, že to nebyl tak dobrý nápad.

„Ó můj bože! Jen mi dej chvilku, abych se převlékla.“

***

O dvě hodiny později, když jsem sledovala Hannah, jak položila už potřetí, od chvíle kdy nám donesli předkrm, ruku na Graysonovo rameno, jsem hluboce litovala, že jsem ji pozvala. Proč se starám? Měla jsem jí nechat sledovat opakování seriálu, dokud by jí nevylezly oči z důlků. Vzhledem ke své potřebě být ke všem přátelská a slušná, jsem dopadla, jako páté kolo u vozu.

Jakmile jsme dorazily, věděla jsem, že dnešní večer bude katastrofa. Byli jsme v pěkné, francouzské restauraci, kde naší skupinku usadili u nejlepšího stolu v koutě, s intimním osvětlením.Ale k čemu mi to bylo, když jsem ani neseděla vedle Graysona?

Když jsme, s Hannah, dorazily ke stolu, Grayson se posunul na židli vedle Jasona a Hannah si tak rychle zabrala židli vedle něj, že jsem dumala nad tím, jestli nemá nějaký druh nadlidské rychlosti. Ne, vážně.Vteřinu jsem tam stála a pozorovala ty čtyři, jak jsou na svých místech pohodlně usazení, jako zasraný hmyz na koberci. Ušetřím vás hrozných detailů, ale v prvních třiceti minutách večere, jsem musela poslouchat Hannah, jak hltá každý Graysonův nádech, když mu vykládala historky z vysoké, příběhy o tom, jak vyrůstala a o oblíbených věcech ze své práce v jeho kanceláři.

Páni, pořád mu říká, jaká je náhoda, že oba milují kávu s lískovou smetanou. Jsou tam lískové oříšky a vanilka. Podle této logiky, jsem spřízněná duše Smradlavého Garyho z financí.

Podívala jsem se na Hannah zpod svých řas ve chvíli, kdy jemně povyhrnula svou sukni na svých stehnech. Grayson mluvil s Jasonem o investicích nebo něčem podobně nudném a Hannah tu příležitost využila ke svému prospěchu.

Proč jsem jí sakra zvala?

„Takže, Graysone, byl jsi někdy v Jižní Americe?“ Zeptala se Hannah, čímž přerušila jeho rozhovor s Jasonem. „Protože já jsem tam byla s naším architektonickým klubem z vysoké. Naším původním úkolem bylo postavit školu, ale místo toho nás děti naučili, že nepotřebují čtyři stěny a zašlý starý psací stůl, který tam pošlou bůhví odkud.“

„Počkej, vy jste jim tu školu nepostavili?“ Zeptala se Brooklyn.

Hannah po ní střelila pohledem. „Ne. Ztratily jsme čas, protože první den pršelo, takže jsme se rozhodli zbylé čtyři dny strávit výlety po místních ruinách. Mimochodem, Graysone, byly to nejlepší dny v mém životě. Rozhodně si tam musíš někdy udělat výlet.“

Grayson dobromyslně přikývl a vrátil se zpět ke svému jídlu, špatně vybavený pro boj s trapnou večeří.

„Cammie, užila sis svůj první týden v práci?“ Zeptal se Jason z druhé strany stolu.

Obvykle bych si vzala chvilku, abych ho obdivovala. Koneckonců, byl to Nejsexy muž, který se kdy narodil, zvolený veřejností nebo tak něco. Ale dneska jsem neměla náladu. Ne, pokud si Hannah prakticky olizovala rty, jak se chystala zatnout do Graysona zuby.

„Jo, bylo to ehm… fajn,“ řekla jsem, když jsem si napichovala ravioli na vidličku. Podařilo se mi sníst sotva dvě sousta. Pokaždé, když jsem viděla Hannah, jak se lepí na Graysona nebo – dobrotivý Bože – slyšela další její smích – vzteky jsem slepla. Bylo by to moc zoufalé, kdybych jí zapíchla vidličku do ruky tak, až by jí musela odvést sanitka? Nebyla jsem si jistá, tak jsem tu myšlenku přesunula na hromádku „možná“.

„Wow, to je tak špatné pro mě pracovat, Cammie?“ Zeptal se Grayson a to bylo poprvé ten večer, kdy na mě promluvil. Fakt, že mě oslovil „Cammie“ místo „Cameron“ přímo před mou sestrou, mě jen nakoplo k tomu, že mě nasral o to víc.

„Vlastně pro tebe nepracuji. Celý den jsi zavřený ve své kanceláři. Já se musím spokojit s Alanem a jeho jiskřivou osobností.“ Prakticky jsem se zachvěla jen při vyslovení jeho jména.

„Budu si na něj dávat lepší pozor,“ slíbil ve chvíli, kdy mu Hannah položila ruku na předloktí ve snaze znovu si ukrást jeho pozornost. Vidlička v mé ruce se pohnula.

„Graysone!“ Hannah téměř vykřikla. „Chtěla jsem ti říct, že naprosto miluji tvůj mentorský program. Mám Alana, jako supervizora a vlastně je to opravdu skvělý učitel. Ukázal mi plány pro restaurátory…“ V tu chvíli se její hlas zcela rozplynul, protože už to na mě bylo příliš. Otočila jsem se a chtěla hledat útěchu u Brooklyn s Jasonem, ale ti si šeptali sladká slůvka do oušek, nebo jsem si to aspoň myslela – a tak jsem tam zůstala sama, jako vratké páté kolo u vozu, jako bych se pro tuhle roli narodila.

Tak dost.

Upustila jsem vidličku na talíř a odstrčila svou židli od stolu.

„Potřebuju na vzduch,“ neřekla jsem nikomu konkrétnímu. Brooklyn se posunula ke mně, ale já po ní střelila pohledem, aby zůstala.

Dobrý, hustý vzduch plný smogu LA bylo přesně to, co jsem potřebovala. Potřebovala jsem to ze sebe setřást. Nenáviděla jsem člověka, který se ze mě stával: ta nejistá, křehká dívka.

Ve škole jsem byla sebevědomá, otevřená a šťastná. Bylo mi jedno, co si lidé mysleli. Teď jsem ani nemohla jít na večeři, aniž bych se dokázala uvolnit. Nemohla jsem jíst. V jednu chvíli jsem v pořádku a další mě Grayson tak naštve, že nad sebou ztrácím kontrolu. Všechno to byla Graysonova chyba.

Poslouchala jsem pleskání svých bot o chodník a zkřížila jsem ruce na prsou, jako melodramatický puberťák.

Proč ztrácím čas s Graysonem? Proč cítím potřebu ho dobýt? Abych nad ním vyhrála? Protože ve skutečnosti je to přesně to, co jsem chtěla. Kdybych od něj chtěla něco vážnějšího, hrála bych to volněji a stáhla se. Ne. Šlo o to vzrušení z lovu. Ale proč? Nepotřebovala jsem další stres. Jen jsem potřebovala tři měsíční výplaty, abych mohla co nejdál od LA, a pak si našla nějakého pěkného Francouze, kterého bych mohla svírat mezi nohama.

Jen to pomyšlení na odchod z LA mě začalo uklidňovat. Začala bych v Paříži, samozřejmě. Podívám se na Eiffelovku, pak procestuji celý svět a prožiji svůj život naplno. To je to místo, kde jsem potřebovala začít. Možná bych tam zůstala týden nebo dva, jedla plněné croissanty a vyspala se s tolika Francouzy, s kolika bych se odvážila. Jak se řekne „dostat se do kalhot“ ve francouzštině? Budu se to muset naučit. (Nebo víte, co… vždycky se dá použít řeč těla.)

„Cammie?“ Promluvil hlas za mnou a prudce mě odtrhl od mých myšlenek. Zavřela jsem oči, když mi došlo, že to je Graysonův hlas. Šel za mnou ven.

Sevřela jsem založené ruce ještě pevněji, než jsem promluvila.

„Co pro tebe můžu udělat, Graysone?“ Zeptala jsem se, aniž bych se obtěžovala na něj podívat. Ještě před několika minutami bych byla u vytržení, že mu na mně záleželo natolik, aby zamnou přišel a mluvil se mnou, ale v tuhle chvíli jsem chtěla být sama.

Necítila jsem žádnou sebedůvěru.

Necítila jsem se sexy nebo žádoucí. Chtěla jsem si od té hry odpočinout.

„Jen jsem přemýšlel, od čeho si potřebovala utéct na čerstvý vzduch?“ Zeptal se.

Od tebe. Od tebe. Od tebe.

Stále jsem upírala oči na silnici.

„Od ničeho.“ To slovo v sobě mělo tolik síly: sílu popírat v okamžiku zranitelnosti svoje pocity vůči někomu jinému. Sledovala jsem auta na ulici a snažila se soustředit spíš na jejich pohyby, než na své pocity. Ale pak Grayson znovu promluvil.

„Cammie.“

Vyslovil mé jméno, jako by mě o něco prosil. Líbilo se mi mé jméno vycházející z jeho rtů, a když se mě dotkl na rameni, abych se otočila, nebránila jsem se.

Fajn, pokud chce pravdu, dostane jí.

„Od všeho. Potřebovala jsem pauzu od všeho.“ Odpověděla jsem a upírala svůj pohled na jeho kravatu. Jeho vázanka naprosto dokonale splývala po středu jeho košile, jako kdyby byla přilepená. Možná to byl pravý důvod, proč jsem chtěla Graysona. Byl dokonalý, měl svůj společenský život, byl posedlý velením a zaujatý svou prací – a já nic z toho neměla.

V daném okamžiku jsem zatoužila po touze létat, přeskočit zbytek večeře a toulat se zbytek noci po městě.

„No, nemohu napravit všechno,“ řekl s pousmáním, ve snaze mě rozveselit. „Můžeš být konkrétnější?“

Jeho slova byla myšlená, jako jednoduchý vtip, ale připomněl mi argument, který jsem použila na Brooklyn poté, co naši rodiče zemřeli.

Odmítala jsem s Brooklyn o rodičích mluvit, odmítala jsem sezení u psychologa, odmítala jsem skupinové terapie. Praktikovala jsem umění vyhýbání se a začala jsem proklouzávat každým aspektem svého života. Brooklyn dělala, co mohla ve snaze dát mi prostor se vyléčit, ale v sobotu večer, na střední škole, jsem domů přišla s dvouhodinovým zpožděním a čerstvou podlitinou na bradě. Byla jsem opilá z laciné vodky, která mi propálila krk a nebyla jsem v náladě se s ní vypořádat.

„Cammie, co si myslíš, že děláš?“ Křičela, když jsem šla ke svému pokoji a ji naprosto ignorovala.

„Oh, nesnaž se hrát si na mámu, Brooklyn. Jdi do prdele.“ Tahle vyřčená slova mě pálila víc, než vodka. To bylo poprvé. Vždycky je mezi sestrami nějaké poprvé. První skutečné překročení linie důvěry. Vzpomínám si, jak sebou, při mých slovech, trhla, skutečně zraněná a zaskočená mou krutostí.

„Nemůžu pro nás všechno napravit,“ zašeptala.„To nemůžeš ani ty. Potřebuješ pomoc.“

Zarazila jsem se a vztáhla ruku ke své modřině na tváři. Nemohla jsem si vzpomenout na incident, který ji způsobil, ale myslela jsem, že to bylo jen z opilecké nemotornosti. Brooklyn za mnou přistoupila a objala mě, tak těšně kolem pasu, až to skoro bolelo.

Zůstaly jsme takhle, až dokud už jsem své pocity nemohla popřít. Byla jsem nucená uznat drtivý zármutek, který jsem v sobě po několik měsíců zamykala. Ona mě přinutila cítit.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, když mi horké slzy stékaly po tvářích.

Stály jsme na chodbě, její prsa hrudník jsem měla přitisknutý na záda a plakala jsem, dlouho a těžce.

Dost dlouho na to, abych si uvědomila, že se musím změnit.

„Cammie,“ řekl Grayson a odtrhl mě od vzpomínek ke svému současnému životu.

Pomalu jsem polkla. Už jsem věděla, co jsem potřebovala.

„Řekni Brook, že se mi udělalo špatně a zamířila jsem domů. A ujisti se, že se Hannah dostane v pořádku domů.

„Cammie,“ řekl a natáhl se pro mou ruku, ale uvědomil si tu chybu včas. Jeho ruka bezvládně klesla zpět k jeho boku. „Jsi v pořádku?“

Odvrátila jsem pohled k temné ulici.

Řeknu ti, až to budu vědět, Graysone.

***

Skončila jsem na svém oblíbeném místě. Bylo to jediné místo, které dokázalo utišit mou úzkost. Abych se tam dostala, musela jsem to vzít cestou, kolem letištního plotu LAX. Pokud jste kolem něj šli dost dlouhou dobu, nakonec jste narazili na osamělý, zapomenutý hřbitov. Zdálo se to, jako zvláštní místo pro hřbitov. Z jedné strany se táhla dálnice a ze druhé letiště, ale hřbitov tam musel být už hodně dlouho předtím, než se vůbec letadlem začalo cestovat.

Zaparkovala jsem u silnice a vzala si z přihrádky baterku. Poprvé jsem tam byla, když mi o tom místě řekl kluk, ze střední školy. Povídal, že ví o místě, kde se dají sledovat vzlétající letadla. Ten večer jsem ho slepě následovala, příliš naivní, abych si uvědomila, jak hloupá jsem, ale nakonec jsem své chyby nelitovala.

Když jsem tam zamířila příště, kluka jsem se zbavila a šla tam sama. Jen já a moje baterka.

Bylo to opuštěné místo uprostřed ničeho, obklopené temnotou, ale světla vzlétajících letadel se tam objevila vždy, když jsem je potřebovala. Někdy jsem měla štěstí a viděla jsem přistávat nebo vzlétat čtyři nebo pět letadel během několika minut. Já seděla na opuštěném náhrobku se zhasnutou baterkou. Seděla jsem tam, ve tmě a představovala si, že sedím v jednom z těch letounů. Pokaždé, když jsem zaslechla tlumený rachot vzlétajícího stroje, srdce se mi rozbušilo, jako o závod, spolu se zemí, která se chvěla sílou motorů.

Moje oblíbená část ze všech byl okamžik, kdy břicho letadla prolétlo přímo nade mnou, a když bylo vytí motorů tak hlasité, že umlčelo všechno ostatní.