OTL - 26. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Arey

Trvalo mi dalších pět minut, než jsem stiskla tlačítko odeslat, ale jakmile jsem to udělala, lehla jsem si zpátky na postel a přikryla obličej polštářem. Chtěla jsem se schovat před světem. Ležela jsem tam skoro hodinu. Někdy během toho jsem musela usnout, protože jsem neslyšela, že mi přišla zpráva. Možná už bylo pozdě. Když jsem stáhla polštář, všimla jsem si, že je v pokoji tma a venku byla bouřka. Na pláži to bylo časté, ale nebude trvat příliš dlouho. Z nějakého důvodu mi to připomnělo, jak jsme s Levim společně běhali v dešti. Taky jsem si vzpomněla, kam jsme chodívali, když silně pršelo a nemohli jsme se dostat domů.    

Když jsem hrála na klavír, tak tady bylo staré divadlo ve městě, měli tam malý klavír, kde jsem občas cvičila. S Levim jsme běželi deštěm a doběhli tam. V jedné skříňce, kterou používali zaměstnanci, jsme měli uloženou deku a Levi jí vzal na jeviště a hodiny a hodiny poslouchal, jak hraju do doby, než jsme slyšeli, že přestalo pršet. Majitelka věděla, že tam jsme a jsem si jistá, že si myslela, že náš příběh byl romantický, a tak nás nechala. Napadlo mě, jestli je to místo stále otevřené. Přemýšlela jsem, jestli si Levi ještě ty dny pamatuje. Byla jsem v pokušení mu napsat, říct mu, kam jdu, ale místo toho jsem se přistihla oblékat do běžeckého.

Řítila jsem se po schodech dolů a vyběhla ze dveří, ani si nevzpomínám, jestli jsem je zavřela. Jakmile jsem byla venku, cítila jsem se svobodná. Vůbec jsem se neprotáhla a po necelém kilometru běhu jsem to cítila, ale bylo mi to jedno. Běžela jsem, i když moje nohy křičely bolestí. Tělo protestovalo, protože jsem několik let takhle neběhala, ale bylo mi to jedno. Jen jsem musela vidět to divadlo, musela jsem cítit klávesy pod svými prsty. Ztěžka jsem dýchala a zastavila jsem se jen jednou, když jsem se bála, že budu zvracet. Stála jsem v předklonu a déšť mi dopadal na záda, ale nebyla jsem od svého cíle daleko, tak jsem se zhluboka nadechla a pokračovala. Když jsem se konečně zastavila, stála jsem v dešti před zchátralou budovou. Byla jsem na kost promočená a bylo chladněji, než jsem si myslela.

Dívala jsem se na staré kovové dveře se skleněnými tabulkami. Prsty jsem přejela po mokrém skle až na rukojeť. Zamknuto, samozřejmě. Podívala jsem se na poutač, stálo na něm, že další představení nezačne dříve, jak za dva týdny. Pak jsem si ale vzpomněla, že je tady zadní vchod. Ani jsem se nevyhýbala loužím, když jsem procházela temnou uličkou k zadnímu vchodu, které bývaly vždycky lehce pootevřené. Vklouzla jsem do tmy a počítala kroky a vzpomínala, kde bylo malé schodiště. Byla jsem tu s Levim stokrát, ale cítila jsem se tak osamělá, když jsem tu byla bez něj. Snažila jsem se setřást chlad z deště v naději, že tím rozptýlím svoje myšlenky.

Když jsem došla k levé straně jeviště, všimla jsem si, že kolem něj svítí světla. Mohla jsem vidět z rohu orchestru špičku malého klavíru. Musela jsem se ho dotknout. Jak jsem začala přecházet k jevišti, tak se z opačné strany přiblížila žena. Majitelka, pokud jsem si dobře vzpomínala.

„Bože můj! To jsi byla venku v té bouřce?“

Najednou jsem si uvědomila, jak jsem prochladlá a začaly mi drkotat zuby. „Ano. Šla jsem si zaběhat.“

Naklonila hlavu na stranu a pozorně mě studovala. „Ty jsi ta klavíristka.“

Objala jsem se. „Byla jsem.“

Podle jejích vrásek kolem očí jsem poznala, že si mě stále prohlížela. „Myslím, že pořád jsi.“

Prošla kolem mě k levé straně jeviště, odkud jsem přišla, slyšela jsem klapot jejích podpatků na dřevěné podlaze. Vrátila se a obmotala mi kolem ramen ručník. „Musíš se zahřát. Tyhle prsty už odpočívaly příliš dlouho.“

Přikývla jsem, pořád mi drkotaly zuby chladem. „Ano madam.“

Dala mi prst pod bradu a zvedla hlavu, abych se jí dívala do očí. Měly světle šedou barvu a vrásky kolem nich mohly vyprávěl o moudrosti během let u divadla. „Pořád hraješ.“

Odtáhla jsem se. „Ne, už několik let ne.“

Koutek úst se jí zvedl v úsměvu. „Pořád chce, abys hrála. Pokaždé, když v létě takhle prší, tak přijde.“

Byla jsem v šoku. „Kdo přijde?“

Odvrátila se a odcházela z jeviště. „Uvidíš.“

Chtěla jsem za ní běžet a zeptat se jí na víc ohledně Leviho a o tom, jak je to dlouho, co sem chodil nebo kdy tady byl naposledy. Ale místo toho mě to táhlo ke klavíru. Bylo to jako závislost a já jsem potřebovala víc.

Šla jsem podél strany jeviště a sešla po schodech do orchestřiště. Utáhla jsem kolem sebe ručník pevněji, když jsem si sedla na stoličku, a nechala své ruce klesnout na klávesy. Párkrát jsem přejela po klávesách a snažila rukám připomenout, jaké to je hrát. Ale nepotřebovaly to připomenout. Během několika minut jsem hrála jednu z nejznámějších Bachových skladeb.  A jak mi spadl ručník z ramen, nechala jsem své prsty, aby vyhnaly frustraci, která v nich za ty roky byla. Tělo mi dávalo vinu za to, co mé srdce nemohlo dělat. Chtěla jsem hrát. Bylo to tak snadné, jako dýchání, a já jsem nikdy nechtěla přestat.

Hrála jsem, emoce a zklamání posledních pěti let se tlačily ven. Dělala jsem to pro sebe. Hrála jsem a mé slzy dopadaly na klávesy. Bylo to, jako bych po letech našla starého přítele, který byl dlouho pryč, ale stále jsme si rozuměli.

Cítila jsem, že za mnou někdo stojí a otočila se v naději, že je to Levi a v ruce drží tu starou deku. Ale když jsem se otočila, bylo jeviště prázdné. Dívala jsem se do stínu za záclonami, ale pohyb mohl způsobovat vítr venku. Nebo tam mohla stát majitelka a poslouchala, jak hraju. Byla by to krásná chvíle, kdybychom se s Levim dali dohromady tady, ale v životě to ne vždy takhle funguje. Těsně předtím, než jsem se posadila zpátky ke klavíru, bych přísahala, že se závěsy v zákulisí pohnuly, ale když jsem si zastínila oči, tak jsem za nimi nikoho neviděla. Mysl si se mnou nehrála; to moje srdce. Sedla jsem si a hrála, dokud bubnování deště nezpomalilo a nakonec úplně nepřestalo, a pak jsem klavír zavřela. Ticho působilo uvolněně, jako bych světu sdělila všechna svá tajemství. Zvedla jsem z podlahy ručník, pečlivě ho složila a položila na kraj jeviště. Ale jak jsem se chystala odejít, tak ze tmy opět vyšla majitelka.

„Nepřišel.“ Byla jsem zklamaná. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že by to mohla být chvíle, kdy se zase dáme dohromady. Kdy bych se dozvěděla celou pravdu o všem, Japonsku, jeho agentce. Mohlo to být tady, kde bychom si uvědomili, že nám na tom druhém pořád záleží, ve světlech jeviště, kde jsme společně strávili tolik dní. Myslela jsem na to, jak jsem brečela nad klávesami a vytlačila tak všechnu bolest na povrch. To je to, co se mnou hudba vždycky dělala; stávala se mým světem. Věci se zhoršily, když jsem se k ní a Levimu otočila zády. Nechápavě se na mě dívala. Takže jsem zopakovala. „Nepřišel. Říkala jste, že přijde, ale nepřišel.“ Otočila jsem se na patě a odcházela. Útěk, to bylo něco, v čem jsem byla dobrá.

Zavolala za mnou. „Ten chlapec?“ Okamžitě jsem se zastavila, až jsem skoro na dřevěné podlaze v mokrých teniskách uklouzla.

Prudce jsem se otočila. „Ano. Ten. Nepřišel. Nemiluje mě.“ Opravdu chtěl jen sex, žádné city. Musela jsem to přiznat. V očích jsem zase cítila slzy. Čekala jsem, že se každou chvílí rozbrečím.

„Vidíš jen to, co vidět chceš.“

„Cože? Co tím myslíte?“

„Byl tady. Byl tady a sledoval, jak hraješ.“

Dech se mi zadrhl v hrudi. Stín za závěsem – to nebyla ona; byl to on. „Jste si jistá?“

Přikývla, otočila se a odešla, šál za ní celou cestu přes jeviště vlál. Natáhla jsem se pro telefon, ale uvědomila si, že jsem ho nechala doma. Když jsem vyběhla zadními dveřmi divadla, byla jsem plná naděje. Uhýbala jsem loužím, jak jen jsem mohla, jak jsem spěchala domů. Píchalo mě v boku, ale musela jsem vědět, jestli tam byl. Musela jsem mu zavolat. Srdce mi bušilo v hrudi a lapala jsem po dechu, ale když jsem doběhla k domu, něčeho jsem si všimla. Venku na verandě seděla Mackenzie s telefonem v ruce. Uvědomila jsem si, že jsem jí neřekla, kam jsem šla a možná měla strach. Když jsem k ní došla, s vážným výrazem na tváři vstala. „Musíme si promluvit.“

Opřela jsem si ruce o kolena a snažila se zklidnit dech; nádech nosem, výdech pusou. „O co jde?“

„Ani nevím, jak to říct.“

Vstala jsem. „Tak už to nějak řekni.“ Vyrazila jsem ze sebe, když jsem popadla dech.

Vzdychla. „Charity je těhotná.“

Otevřela jsem nevěřícně pusu. Moje nejhorší noční můra. Táta se nás konečně rozhodl vyměnit. Najednou se můj vztah zdál malý a bezvýznamný. Oči Mackenzie byly plné slz. „Jsi si jistá?“

Přikývla. „Řekla mi to.“

„Ale proč nám to neřekla společně? Proč jenom tobě?“

Pokrčila rameny. „Od té návštěvy svatebního salonu, jsme s Charity trávily nějaký čas společně. Myslím, že si s tátou mysleli, že jsem byla, nevím, část rodiny nebo něco. Myslíš, že je to ten důvod, proč se berou?“

Nebyla jsem si jistá. A nevěděla jsem, jak jí to říct. „Nevím, Kenz. Co tak jít dovnitř? Můžeš objednat jeden z těch směšných filmů, sedneme si a dáme si něco k jídlu.“ Také jsem přemýšlela, že bych během toho i pila, ale ona ještě nemohla. Stále vypadala smutně, ale přikývla. Objala jsem jí kolem ramen a společně vešly do domu. Zamířily jsme rovnou nahoru do pokoje a potom, co jsem se převlékla, jsme sledovaly film o lesknoucích upírech a smály se jejich směšnému chování. Telefon jsem měla celou noc po ruce, ale Levimu jsem nezavolala. Tahle noc patřila mé sestře. Ne mně.