TD - 5. kapitola

Překlad: Marťa

Uspořená částka na Paříž: 122 dolarů.

Co už mám: vytištěný kompletní seznam toho, co budu na cestu potřebovat. Hej, to se počítá, jako produktivita.

Věci, které ještě potřebuji: všechno mám vytištěné na svém cestovním seznamu.

Francouzské fráze, které znám: Bonjour, mon nom est Cammie. Je suis américain et votre accent est sexy… což by se dalo přeložit, jako: „Ahoj, jmenuji se Cammie. Jsem Američanka a tvůj přízvuk je sexy.“

V úterý ráno jsem sledovala Beatrici, která mě můj první skutečný pracovní den vedla k mému stolu. Nesla jsem si malou krabici, ve které jsem měla náčrtníky, svou oblíbenou tužku na kreslení a fotku Brooklyn a mě, když jsme byly děti. Bylo to jen tolik věcí, abych zajistila, že si zapamatuji, který stůl, z řady identických stolů, je můj.

Prošla jsem hlavní místností a došla ke shluku čtyř pravoúhlých stolů nejblíže k zadní stěně kanceláře. Rohový psací stůl byl prázdný a čekal na mě. Jak jsem se blížila, uvědomila jsem si, že když se ve své židli opřu, budu mít jasný výhled do Graysonovy kanceláře, což také znamenalo, že on bude mít jasný přehled o mně.

„To bude tvůj tým, Cammie,“ řekla Beatrice s roztržitým úsměvem, než odešla pryč a nechala mě s mými novými kolegy. Muž sedící naproti prázdného místa se na mě usmál. Jeho divoké zrzavé vousy mu rostly tak, že téměř zakrývaly celý jeho krk.

Natáhl ke mně ruku a široce se usmál.

„Jsem Peter, osoba, na kterou budeš v dohledné budoucnosti zíratnejvíc.“ Jeho tón byl hravý a já se přistihla, že se poprvé, co jsem dnes vešla do kanceláře, usmívám. Vedle Petera, příčně od mého stolu, seděl jako tyčka hubený muž s příšerným účesem – většina jeho plešatící hlavy byla viditelná přes přehazovačku z černých vlasů. Jeho hořčičně žluté tričko mě bodalo do očí a ani se neobtěžoval vzhlédnout od své práce.

„To je Mark,“ doplnil Peter s omluvným úsměvem. Přikývla jsem a otočila svůj pohled na posledního člověka, a pak jsem zbledla. Byl to ten hrubián, který do mě na chodníku strčil toho dne, kdy jsem šla na pohovor a já pak musela sbírat všechny papíry se zkrvavenými koleny.

Jaká to byla pravděpodobnost?

Když se otočil a podíval se na mě, čekala jsem nějaké znamení uznání, ale místo toho jsem byla jen počastovaná znuděným pohledem.

„Jsem Alan, starší partner, vám přiřazený. Budu na vás, Petera a Marka dohlížet. Nemám čas vás tu zaučovat, ale máte vzdělání, takže očekávám, že udržíte krok. Dokončujeme finální etapy rezidenčního projektu, a pak začneme s návrhy pro soutěž, do které firma za několik týdnů vstoupí.“

Po vyslovení svého jména se otočil zpátky k listování papíry na stole, olizování palce, aby papíry oddělil od sebe.

„Jak jste říkala, že se jmenujete?“ Zeptal se, otevřel zásuvku psacího stolu a vytáhl trojhrannou destičku.

„Cammie,“ odpověděla jsem a podívala se na Petera, abych viděla, co si o Alanovi myslí. Pokrčil rameny a věnoval mi polovičaté zamračení.

„Candy, potřebuji, abyste se přestala vznášet nad mým stolem. Buď si sedněte na své místo, nebo se přesuňte někam jinam,“ odsekl mi Alan.

Ani jsem nepřemýšlela. Otočila jsem se a opravila ho. „Mé jméno je Cammie. Ne Candy.“

Beze slova zvedl telefon, vytáčel číslo a současně se probíral papíry.

Jak mohl být někdo tak hrubý?

„Cammie, co kdybych ti ukázal, kde máme kávovar?“ Zeptal se Peter a prohrábl si rukou vousy.

Naklonil hlavu ke kuchyňce, vstal a já ho následovala. Ne, že bych měla na výběr. Mohla bych buď jít s Peterem do kuchyně, nebo se dívat na Markovu přehazovačku, zatímco na mě bude Alan vrhat vražedné pohledy.

V kuchyni se Peter obrátil k velikánskému kávovaru a zvedl dva sáčky s různými kávovými příchutěmi. „Dáváš přednost „francouzské vanilce“ nebo „Můj nový šéf je kolosální kretén“?“

Jeho vtip mě přistihl nepřipravenou, takže jsem nemohl zamaskovat smích. „Dělám si srandu, francouzská vanilka je jediná volba. Na začátku týdne jsem si vzal poslední sáček s příchutí koblihy.“

„Díky. Francouzská vanilka je v pořádku.“

Přikývl a hodil sáček do kávovaru, než stisknul tlačítko start. V té chvíli jsem se rozhodla, že Peterovi budu věřit. Taky jsem vážně někomu chtěla říct o svém incidentu s Alanem.

„Už jsem se vlastně s Alanem setkala dřív. V den mého pohovoru do mě na chodníku vrazil a já upadla a roztrhla si punčochy. Musela jsem se plazit po zemi, abych posbírala všechny své věci, a to na mě přitom ještě řval, že mu stojím v cestě. Vlastně si ani nemyslím, že mě dnes ráno poznal.“

Peter nevypadal překvapeně. „Když jsem loni začínal, Mark se mnou mluvil a mě Alan téměř každý den rozpláče.“

Odmlčel se a ztišil hlas, než pokračoval dál. „Mnozí z nás si myslí, že nás tady snaží všechny zabít.“

„Co?! To myslíš vážně?“ Zeptala jsem se.

„No, ne tak doslovně. Myslím, že ten chlap si prostě našel stálou práci jinde. Minulý týden mi poslal žádost o LinkedIn. Jde o to, že se v té době zdálo, jakoby se srovnal.“

„Takže je to lepší?“ Zeptala jsem se ve chvíli, kdy mi stroj vyplivl poslední kapky kávy.

„Nerad to říkám, ale bohužel to tak není,“ řekl Peter se smutným úsměvem. „Práce je skvělá, ale Mark mluví jen zřídka. Jsem si jistý, že jde o nějakou sociálně-úzkostnou poruchu nebo tak něco. A Alan je, no… není jeho chyba, že se jeho jméno tolik podobá k „análnímu“ V práci je důsledný a silný, tak držím hlavu dole a dělám svou práci.“

Přikývla jsem. „No, teď jsem tady, takže nemusíš držet hlavu dole,“ řekla jsem s úsměvem. Peter nebyl typ člověka, který se v mém okolí nachází. Vousy měl úžasné, ale také byly pravděpodobně varováním, aby se od něj většina lidí držela dál. Byl vysoký a postavu měl, jako ragbyoví hráči, ale jak jsem ho následovala zpátky k našim stolům, zjistila jsem, že se mi ulevilo, že budu sedět u stolu alespoň s jedním člověkem, se kterým se dá pracovat.

Nicméně jakmile jsme se vrátili na svá místa, můj optimismus mě přešel.

„První pravidlo, Candy,“ začal Alan, „když vstaneš a jdeš si udělat šálek kávy, přineseš jeden i mě.“

Peter si něco zakašlal pod vousy a já se snažila nepodlehnout touze vylít svou kávu na Alanovu odporně zelenou košili.

Vykašli se na to. Udělej to. Udělej to.

S povzdechem jsem zahnala svého ďábla zpátky do sebe. Tam bude mít dostatek času soptit kvůli Alanovi.

„Jasně. Dobře. Jdu na to.“

A já to udělala. Uvařila jsem mu šálek kávy z pytlíku, který jsem našla v koši a plivla na něj, než jsem hrnek s nejsladším úsměvem donesla Alanovi. Mohla bych to s ním příštích několik měsíců vydržet, ale lhala bych, kdyby to mělo trvat déle.

***

Alan měl stále plné ruce práce až do oběda, kdy se odstrčil od stolu a oznámil nám, že se vrátí za dvacet minut. Očekávalo se, že až se vrátí, my budeme sedět u svých stolů.

„Myslím, že to vylučuje, jít někam na oběd,“ řekla jsem a podívala se na Petera.

Zamračil se. „Ach,no jo. Naučil jsem se nosit si oběd z domova. Zítra už budeš vědět. Chceš si se mnou dát ten můj?“

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne, jen jez. Půjdu se podívat po kamarádce.“

Snažila jsem se najít Hannah, abych zjistila, jestli je taky hladová, jako já, ale vyrazila si na oběd se svými kolegy. Zdá se, že jejich starší partner vítá nové členy týmu tak, že jdou první den na oběh všichni spolu.

Kde je ta spravedlivost?

Proklínajíc své štěstí jsem seběhla dolů, do nižších pater budovy ve snaze vzpomenout si, kde jsem viděla místnost plnou prodejních automatů.

Skvělý. Rozepnula jsem peněženku a za pár drobných si koupila pytlík sýrových křupek a krabici müsli tyčinek.To by mě mělo nakopnout na… třicet minut.

Když jsem se vrátila zpátky nahoru do kanceláře, půlka mé obědové přestávky už byla pryč. Byla jsem připravená najíst se u stolu, ale pak jsem si všimla, že poprvé, za celý den, byly Graysonovy dveře otevřené.

Zastavila jsem se jen pár kroků od svého stolu a opřela se, abych viděla úzkým otvorem dovnitř.

Grayson stál před svým stolem a mluvil se ženou. Zaostřila jsem oči a studovala zadní část štíhlého pozadí, které sotva zakrýval kousek látky. Nepoznávala jsem v ní nikoho z firmy, komu jsem byla představená při ranním tour po kanceláři, ale neviděla jsem jí do obličeje, tak jsem si nemohla být jistá.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Peter od svého stolu, očividně zmatený mým špehováním.

Zavrtěla jsem hlavou a se žárlivými myšlenkami jsem se vrátila ke svému stolu.

„Jo, jsem dobrá, jen jsem trochu zabloudila,“ řekla jsem a upustila na svůj stůl jídlo z automatu. Nebyla jsem si jistá, zda by Peter nezpochybňoval můj zájem o Graysona, takže jsem se snažila vypadat nezaujatě, když jsem se projídala sýrovými křupkami.

Kdo je sakra ta žena?

Vydrželo mi dvě sekundy jíst u svého stolu, než nade mnou zvítězila zvědavost. Musela jsem vědět, kdo byla ta záhadná žena a věděla jsem přesně, jak to zjistit: Beatrice.

Listovala si u svého stolu časopisem a v tichosti přikusovala salát. Beatrice byla ta odpověď. Ona ví, kdo je ta žena v jeho kanceláři a já věděla, že o mém špehování pomlčí. Byla to jednička.“

 Odložila jsem občerstvení, vstala a ležérně se vydala k jejímu stolu.

„Ahoj, Beatrice, jak to dneska jde?“ Zeptala jsem se se širokým úsměvem.

Podívala se na mě s nádechem zvědavosti.

„Docela dobře. A jak tobě?“ Zeptala se a otočila na další stránku svého časopisu. Tentokrát to byla sekce: „Celebrity zblízka… jsou stejné, jako my“. Na dobré polovině obrázků byla Brooklyn s Jasonem, zachycení na procházce nebo vyjížďce na kole. Na jedné fotce jí Jason vytahoval list z vlasů, což zřejmě nebylo nic výjimečného.

Co to sakra dělám? Potřebovala jsem jít rovnou k věci.

„Má Grayson schůzku? Chystala jsem se ho na něco zeptat.“

„Vlastně ne,“ odpověděla Beatrice. „Jde přes oběd na rande.“

Moje ruka instinktivně sevřela okraj stolu. Rande? Během pracovního dne? Kdo to dělá? Jako na povel jsem zevnitř kanceláře uslyšela Graysonův smích. Podívala jsem se tím směrem a uviděla za dveřmi jeho stín. A pak se jeho postava objevila v mém zorném poli. Ústa se mu sevřela, když mě uviděl, jak tam stojím, ale nepromluvil na mě. Naše oči se setkaly, a jak sáhl po klice, byl to jako políček do tváře, takže jsem musela odvrátit pohled.

„Dělá to často?“ Zeptala jsem se ve snaze získat přehled o tom, jak často vrhá svými žhavými pohledy.NOVINKA: on nevrhá žhavé pohledy na tebe. Je na RANDE!

Beatrice poklepala prstem na časopis, jak se zamýšlela nad mou otázkou. „Možná jednou za několik měsíců. Možná ani to ne. A abych byla upřímná, ta holka je docela mrcha. Pokaždé, když s ním chce mluvit, mluví ke mně, jako bych byla psychicky postižená, dokud jí nepřepojím Graysonovi.“

„Proč jí nedá přímou linku?“ Zeptala jsem se.

Beatrice se zasmála. „Nikdy nikomu nedává svoje číslo.“

Přikývla jsem. Dobře. Možná, že můj plán ještě nebyl naprosto zničený. Ta dívka pro něj nemůže nic znamenat, když jí ani nedal své číslo. Došla jsem k závěru, že byla jen rozptýlení, ale pak jsem zaslechla jedno z jejího zachichotání a moje tenká vrstva odhodlání začala praskat.

Och, proboha. Kdo se dnes ještě takhle chichotá?

Prudce jsem se otočila, popadla občerstvení ze svého stolu a zamířila do kuchyňky zaměstnanců. Neexistovala možnost, že bych se dokázala najíst, když z vedlejší místnosti slyším tyhle zvuky.

Měla jsem dvě možnosti: Mohla bych se vzdát své malé náklonnosti ke Graysonovi a prostě jít dál a zapomenout na to, že budu někdy s ním nebo bych se mohla ujistit, že si v pátek na společnou večeři vezmu něco vražedně sexy a postavím se do boje. Ta druhá možnost se mi líbila víc. Koneckonců nejsem z těch, kdo se vzdávají.

Přesto jsem se nemohla dostat přes to, co jsem právě viděla. Bylo to od něj samolibé, vmést mi své rande hned v můj první pracovní den.

Rozhodla jsem se zavolat Brooklyn, abych se jí mohla svěřit, ale místo toho mi hovor spadl do hlasové schránky, takže jsem vynechala plytké řeči a šla rovnou k věci.

„Proč musí být Grayson tak nesnesitelný? Je tak samolibý. Mučí mě…“

„Zlato, uvědomujete si, že mluvíte nahlas, že ano?“

Ruka mi vyletěla k puse, když jsem za sebou někoho uslyšela. Když jsem sem prve vstoupila, nikoho jsem neviděla, ale když jsem se pomalu otočila, stála u zadního pultu vysoká blondýna. Snažila jsem se vymyslet, jak obhájit to, co jsem uplynulých třicet vteřin říkala. Ano. Vše, co jsem řekla, bylo inkriminující, ty idiote.

Když se ženiny modré oči setkaly s mými, usmála se a pokračovala v tom, co právě dělala, když jsem nechávala Brooklyn zprávu. Vytahovala obsah krabice a rovnala ho do košíku uvnitř jedné ze skříněk v kuchyni.U nohou měla pytle s odpadky a předpokládala jsem, že uvnitř je další jídlo.

Zúžila jsem oči a snažila se přijít na to, kdo to je. Nebyla oblečená do kanceláře. Místo toho měla na sobě světle růžové tepláky, takové, které nosila před několika lety J-Lo.

„Kvůli mně přestávat nemusíte. Jsem docela dobrý posluchač a pravděpodobně s vámi budu souhlasit,“ řekla s vřelým úsměvem.

„Aha,“ řekla jsem, podívala se dolů na svůj telefon a přemýšlela, jestli bych její nabídku měla využít. Zpráva, kterou jsem poslala Brooklyn, neodbourala mou zlost, takže jsem pokrčila rameny a rozhodla se jít do toho.

„Já prostě nesnáším svého šéfa… a šéfa svého šéfa.“Možná byla špeh, ale už mě slyšela nadávat, tak co na tom?

Pustila jsem se do křupek, zatímco ona přemítala nad mým výbuchem.

„Řeknu vám, že občas dokáže být Grayson skutečně blbec. Už jako chlapec byl tvrdý a šel si za svým. Chápu, že pro vás zaměstnance to musí být těžké,“ řekla a pokračovala ve vyprazdňování tašek.

Zamžourala jsem, když jsem zpracovávala její slova. Byl tvrdý už jako chlapec?

„Jeho otec byl v armádě. To vám nikomu neřekl, že?“ Zeptala se a otočila se na mě. „Myslím, že ne. Dost si chrání soukromí.“

„Promiňte, ale kdo jste?“ Zeptala jsem se s nesmělým úsměvem.

Pohodila hlavou dozadu a zasmála se, než ke mně přistoupila s nataženou rukou. „Jsem Emma Coleová. Graysonova matka.“

Sakra, kruci, doprdele. Teď jsem oficiálně kardinální idiot.

***

Graysonova matka byla pěkná brebentikla. I když jsem se nenáviděla za to, co jsem řekla o jejím synovi, po zbytek mé přestávky na oběd jsme seděly v kuchyňce a ona mi říkala historky z Graysonova dětství.

Jak říkala, Graysonův otec byl voják a v dětství byl přísný jak na něj, tak na jeho bratra. Graysonovi neustále připomínal, že jakýkoliv jeho čin se odrazí i od jeho otce, který očekával, že se bude chovat tak, jak má. Graysonův otec vládl doma železnou rukou. Večeře musela být na stole každý večer přesně v 19 hodin.

Jeho otec seděl v čele stolu, Grayson seděl po jeho pravici a jeho bratr po otcově levici. Matka seděla vždy naproti němu. Za osmnáct let, s výjimkou dovolené nebo náhodného výletu do restaurace se takto jedlo každý večer. Po celou dobu, kdy byli chlapci ve škole, měli večerku ve 22 hodin. Pokud Grayson přijel ve 22:05, už stál jeho otec před domem a připravený udělit svému synovi přiměřený trest. I když nikdo nemůže tvrdit, že není přísný, Graysonova rodina fungovala, jako dobře namazaný strojek v armádních hodinkách. Byly to zásady, které mu otec vštěpoval, a které Graysonovi pomohly ke vzniku a řízení vlastní firmy, kterou si pořídil v již tak mladém věku.

„Jaký otec, takový syn,“ zavtipkovala jsem, když jsem vyhodila prázdný sáček do odpadkového koše v rohu odpočívárny.

„Přesně tak,“ souhlasila jeho maminka.

„Chodíte sem často?“ Zeptala jsem se.

Usmála se. „Tu a tam. Grayson nenávidí, když sem chodím, ale když nedoplním tyhle skříňky, tak nikdo.“

„No, já si toho vážím,“ řekla jsem. „Vypadá to, že od nynějška tu budu jíst každý svůj oběd.“

Usmála se a já se otočila ke dveřím s vědomím, že možná přetáhnu svou přestávku, ale než jsem mohla odejít, paní Coleová znovu promluvila.

„Cammie, mohla bych vás požádat o laskavost?“

Zastavila jsem se a otočila se k ní zpět.

„Mohla byste na Graysona dávat pozor? Ujistit se, že se o sebe stará a celé nocinepracuje?“

„Paní Coleová, nemyslím si, že by Grayson chtěl, abych na něj takhle dohlížela. Vypadá, jako docela nezávislý chlap.“

Upřela pohled do mých očí a ústa se jí zvlnila vědoucím úsměvem. „Nezdá se to, ale ujišťuji vás, že Grayson je jiný, než všichni ostatní. On potřebuje někoho, kdo na něj bude dávat pozor, a obávám se, že ženy, které se kolem něj točí, v tomto ohledu neodvádí dost dobrou práci.“

Přemýšlela jsem nad její žádostí. O jeho pracovní rozvrh bych se starala, ať by to po mě chtěla, nebo ne. Bylo by tak špatné, odkazovat se v případě potřeby na ní? Nemyslela jsem si.

„Slibuji, že budu dávat pozor na vašeho syna, pokud mě nechá.“

Usmála se. „Dobře.“