TD - 10. kapitola

Překlad: Marťa

Následující týden mě Alan donutil, abych v pondělí a úterý opět zůstala v práci déle. Jaký šok. Proč jsem si vůbec hledala byt? Stačilo by mi,abych si strčila do zásuvek v práci nějaké oblečení, použít sprchu v kanceláři a zůstat tam přilepená, ke své práci, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. To by se Alanovi líbilo.

Měla jsem neodbytný pocit, že mě nutil zůstat dlouho v práci jen tak pro legraci. Jako by ta práce nemohla počkat do druhého dne. Úkoly, které se mi na stole objevovaly v 16:59, byly v nejlepším případě podřadné. Žádný z nich nevyžadoval mou plnou pozornost, což mi dovolovalo, přehrávat si v hlavě pořád znovu a znovu Hannino vyprávění toho, jak skončil její páteční večer s Graysonem. Skoro jsem čekala, kdy mi vybuchne mozek.

Odvezl mě tu dlouhou cestu domů a povídali jsme si o všem a o ničem. Bylo nám spolu tak dobře. Víš, co myslím? Ne. Nevěděla jsem, co myslí, ale věděla jsem, že vykrádá nejméně tucet romantických komedií. Řekla jsem mu, čeho chci v nejbližších letech dosáhnout. On mi tak rozumí. Díky moc, za to pozvání na večeři.Grayson a já bychom se takhle nikdy nepoznali. Oh, prosím, řekni mi víc o tom, jak jste se s Graysonem poznávali. Ráda bych to slyšela. Vím, že je brzy, ale opravdu si myslím, že by to mohl být ten „jediný“. Chtělo se mi zvracet.

Moje střeva mi říkala, že si celý příběh přikrášlila a mé srdce upřímně potřebovalo, aby moje střeva měla pro jednou pravdu. Přesto, pokaždé když jsem Hannah viděla poblíž Graysonovy kanceláře, začaly mé prsty svírat tužky o něco silněji.

„Zvládneš to tu sama?“ Zeptal se Peter, jak vstal od stolu a protáhl si paže nad hlavou. Bylo úterý večer a on to balil. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Blížila se sedmá hodina, když jsem dokončila svou práci, tak bych měla vyskočit na nohy a proběhnout pod zářivkami tak rychle, jak to jen šlo. Kdy jsem naposledy cítila na kůži sluneční svit? Nevzpomínám si.

„Jasně, že jo. Jdi napřed. Ještě tu mám několik maličkostí, které potřebuji dohnat.“ To byla lež. Měla jsem práci alespoň ještě na hodinu nebo dvě, což znamenalo, že budu pracovat sama, v tiché kanceláři. Oh, počkat. Brzy přijdou bezpečáci, tak budu mít alespoň společnost.

„Nepracuj příliš dlouho,“ řekl Peter s mírným úsměvem, když se otočil pro koženou tašku, přehodil si jí přes hlavu a vyrazil k výtahu. Sledovala jsem, jak odchází a přemýšlela, proč jsem si zrovna já musela vytáhnout krátkou slámku. Nikdo tak pozdě pracovat nemusel.

Jen ten den, kdy mě Hannah s ostatními pozvala na šťastnou hodinku. Ani jsem se neobtěžovala pozvání přijmout. Věděla jsem, že nemám šanci odejít z práce dřív.

***

Uspořená částka na Paříž:800 dolarů (je úžasné, kolik ušetříte, když nemáte žádný společenský život).

Co už mám:cestovní kartáček na zuby a mezinárodní nabíječku na iPhone, kterou jsem našla na internetu.

Věci, které ještě potřebuji: pohodlné polobotky… a taky nějaké střevíčky na podpatcích, až půjdu ven.

Francouzské fráze, které znám:Quelle est votre baguette… což by se dalo přeložit, jako: „Jak velká je tvoje bageta?“ Což můžu použít ve dvou případech: ve francouzském pekařství a také ve francouzském nočním klubu…

Druhý den ráno jsem vešla do kanceláře s úsměvem na tváři, svírajíc na prsou sáček horkých buchtiček. Měla jsem spoustu času zastavit se, na cestě do práce, v pekárně a měla jsem geniální nápad nabídnout Alanovi pečivo v naději, že by mě ten den mohl pustit domů ve slušnou hodinu.

„Cammie, pojďte sem. Jdete pozdě,“ zařval Alan, jakmile jsem vystoupila z výtahu.

Podívala jsem se na své tenké kožené hodinky. Nešla jsem pozdě. Byla jsem tu o deset minut dřív. Většina stolů byla ještě prázdná, až na naši malou skupinku. Peter, Mark a Alan už všichni seděli a zírali na mě s různým stupněm zlosti: Peter nebyl otrávený vůbec.

Mark byl už obecně zmatený mou přítomností (Byli jsme si jistí, že nebyl vetřelec?)

Alan byl rozzuřenýbezdůvodně.

„Nejdu pozdě,“ namítla jsem.

„Ve středu chodíme dřív, abychom pracovali na návrzích do soutěže,“ objasnil Alan, jako kdybych měla vědět úplně všechno.

„No, to mi nikdo neřekl, že,“ odpověděla jsem.

Alan mé protesty ignoroval a posunul mi na stůl hnědý balíček. Sedla jsem si na své místo a na další hodinu popisovala projekt, na kterém budeme příští dva měsíce pracovat. Jednalo se o soutěžní návrh městského parku v severním Los Angeles. Město mělo vizi parku: po obvodu pozemku chtěli pěší stezku, amfiteátr na jedné straně, který by v létě sloužil, jako malé jeviště pro divadelní představení, bazén pro děti a v srdci parku několik basketbalových hřišť. Jednalo by se o masivní projekt a oni ho nabízeli všem architektonickým firmám v celé Kalifornii. Alan, Peter, Mark a já jsme měli na starosti podání návrhu za Cole Designs.

Moje mysl přetékala nápady, jakmile jsem dočetla celé zadání. To byl důvod, proč jsem chtěla být architektem. Komunitní projekty, jako tento se nabízel možná jednou, za deset let a já byla nadšená tou šancí pracovat na takovém projektu. Bohužel, jsem se rychle dozvěděla, že na tom nebudu pracovat jinak, než že budu zapisovat poznámky návrhů, které Alan považoval za návrhářské zlato. Což nebylo.

Snažila jsem se podělit o své představy.

„Co takhle udělat blízko bazénu malé šatny, kde by mohli rodiče převléct své děti do plavek?“

„To by bylo, jako trn v oku,“ odpověděl.

„Co kdybychom pověřili nástěnnou malbou zadní části jeviště amfiteátru místními pouličními umělci?“

„Ne, grafity by se neměly podporovat,“ tvrdil.

„Co kdybychom navrhli modulární kabiny, které by poskytovaly možnosti styku pro místní prostituty a drogové dealery?“ … jen legrace. Nebyla jsem dost odvážná, abych tímhle návrhem testovala Alanovu trpělivost.

Poté, co byl každý můj návrh sestřelený, seděla jsem tiše ve svém křesle, skicovala různé tvary a předstírala, že poslouchám Alanovy mizerné myšlenky. Právě jsem šrafovala náčrtek amfiteátru, když se o opěradlo mé židle opřela něčí ruka.

„Jak to jde s návrhy?“ Promluvil za mnou Grayson, z čehož jsem málem vyletěla z kůže. Vyskočila jsem ze své židle a zakryla si svůj zápisník ze strachu, že by poznal, jak jsem nedávala pozor. Pak jsem se otočila za sebe a podívala se na něj a přitom jsem zachytila vůni jeho kořeněné vody po holení. Ruku měl stále na mém křesle a jeho malý úsměv mi napověděl, že mé návrhy viděl. Začervenala jsem se a snažila se diskrétně zavřít svůj zápisník.

„Skvěle. Design parku bude mít čistou estetiku,“ řekl Alan s máslovým tónem a úsměvem, který odhalil jeho zažloutlé špičáky. Proč sakra chce, aby byl park čistě estetický? Musel být hlavně příjemný a funkční.

„V pořádku. Těším se, až mi ukážete nějaké návrhy. A Alane, ujisti se, aby na tom pracovali všichni,“ řekl Grayson předtím, než sundal ruku z mého křesla a zamířil do své kanceláře. Jeho voda po holení se vznášela ve vzduchu ještě několik sekund a já se diskrétně ohlédla přes rameno, abych ho viděla odcházet. Ten den měl šedý oblek s bílou košilí a temně červenou kravatu. Celý komplet byl obdivuhodně příjemný.

„To pro dnešek stačí,“ odsekl Alan. „Vrátíme se k tomu zase v pátek ráno.“

Napadlo mě, jestli je pro Alana těžké přijímat rozkazy od někoho, kdo je o polovinu mladší a dvakrát tak úspěšný.

***

Později odpoledne jsem se dívala, jak se Grayson vrací z kuchyňky, když v tom se otočil a podval se směrem k mému stolu. Do prdele, viděl, jak na něj zírám. Vypadej zaneprázdněně, HLUPAČKO.

Každičká část mého těla ztuhla, když se naše oči setkaly, a pak se mi najednou rozbušilo srdce a moje plíce naplnily vzduchem.

„Cammie,“ promluvil, když byl třicet centimetrů od mého stolu. „Dnes odpoledne se musíme jet podívat na ten rezidenční projekt. Můžeš jet svým autem a sejdeme se tam ve čtyři hodiny. Přesně.“

„Oh, um, dobře.“

Zřejmě moje odpověď nebyla dostatečně přesvědčivá, protože se nehýbal. „Pamatuješ si, kde to je?“ Zeptal se, předklonil se a vzal mi tužku z ruky, aby mi mohl napsat adresu do zápisníku. Naše prsty se krátce dotkly, ale pro mě to bylo dost na to, abych ztratila veškerou schopnost mluvit.

„Tady je adresa pro případ, že bys jí potřebovala,“ řekl předtím, než se vydal zpět do své kanceláře.

„Jo, a možná by sis měla převléct šaty,“ řekl a vrhl na mě poslední pohled přes rameno. „Zašpiníš se.“

Ach drahý Bože. Teď jsem si potřebovala vyměnit i kalhotky. Děkuji, pane šéfe.

Bylo zřejmé, že to této chvíli bylo moje soustředění, po zbytek dne, ty tam.  A konečně, když bylo 15:30, řekla jsem Alanovi, že už ten den nepřijdu. Slyšel Graysonovy pokyny, abych se s ním setkala na místě, ale i přesto byl jeho výraz naprosto k nezaplacení. Zamumlal si něco pod vousy, ale nemohl na to nic říct, když jsem si posbírala své věci a odtančila z kanceláře s pocitem štěstí, že odcházím a venku ještě svítí sluníčko. Hurá ke mně, vitamíne D.

Jakmile jsem byla z Alanova arogantního dohledu, popadla jsem telefon a napsala Brooklyn.

Cammie: Jedu s Graysonem na staveniště. Drž mi palce.

Brooklyn: Doufám, že se potkáš s mnoha sexy stavebními dělníky.

Cammie:Ach, díky ségra. Určitě zaháčkuju tolik dělníků, kolik jen půjde.

Brooklyn: To je moje holka.

Cammie:Alan mě dnes pověřil ořezat všechny kreslící tužky, protože k ovládání ořezávátka zřejmě potřeboval můj magisterský titul.

Brooklyn:To je takový blbec. Proč o něm neřekneš Graysonovi?

Cammie: Já nevím. Možná, že nakonec… prostě chci dokázat, že se Alan mýlí. Ráda vidím jeho tvář pokaždé, když splním svou práci, kterou mi den předtím naložil.

Brooklyn: No, jsem připravená ho otrávit. Stačí říct slovo.

Cammie: Pojďme opustit hrozby otrávením. Páni. Jednou obě skončíme ve vězení.

Brooklyn: To by bylo zábavné. Mohly bychom nosit oranžové kombinézy a já bych bavila vězně, jako to dělal Johnny Cash.

Cammie: Zpíváš popovou hudbu pro mladé…

Brooklyn: Řekni mi jméno jednoho vězně, který by si neužil dobrou popovou písničku…

Cammie: Já nevím, neznám, žádné vězně…

Brooklyn: Přesně tak. #prohrálas

Rychle jsem jela domů, abych se převlékla do nějakých starých džínů, než se setkám s Graysonem u staveniště. Nemohla jsem potlačit vzrušení, když jsem jela přes město. Několik posledních dní jsem o budově hodně přemýšlela a byla jsem nervózní z toho, jak moc se stavba změnila od doby, kdy jsem tam byla naposledy. Ulici lemovaly špinavé kamiony, když jsem dorazila k domu. Všude byli stavební dělníci. Muselo tam být dost mužů, určitě dvě nebo tři party. Nevěděla jsem, jestli už tam Grayson je, tak jsem šla k budově a dávala pozor, abych na něco nešlápla podrážkami svých pracovních bot.

„Cammie,“ zavolal Grayson, jakmile jsem dorazila do kuchyně.

Otočila jsem se a uviděla ho, jak stojí vedle dvou mužů. Když zavolal mé jméno, oba se ke mně otočili.

„Ahoj,“ pozdravila jsem pokorně a snažila se přijít na to, zda jsem chtěla poslouchat jejich rozhovor nebo zůstat na vedlejší koleji.

„To je Cammie, jedna z architektů v mé firmě,“ řekl Grayson mužům. Otočila jsem se, abych je pozdravila. Byl tam chlap s černými dredy a metrem. Vedle něj stál štíhlý muž s kulatými brýlemi, které mu balancovaly na kořeni nosu.

„Cammie, to je Jim a Patrik. Pomáhají s elektroinstalací v budově.“

Jim, ten chlap s dredy, přistoupil blíž a potřásl mi rukou.

„Je hezké na takovém místě vidět ženu, Cammie. Jak ses dostala k architektuře? Není to moc okouzlující práce,“ řekl s úsměvem.

Muži se ke mně otočili a čekali, a já si uvědomila, že všichni čekají, až odpovím. Kruci. Museli se na mě všichni tak pozorně dívat? Zkuste něco jiného, říká se tomu iPhone, lidi. Kupte si jeden a přestanete vnímat skutečný svět.

„Ach, um, ano. Ve skutečnosti to není moc zajímavé,“ začala jsem a rozhlédla se po stavebních dělnících, kteří ustali v práci a poslouchali, co řeknu. Nemohla jsem z nich rozeznat nic jiného, než jejich náhodné rysy: široká ústa, kudrnaté vlasy, rovné nosy. Moje ruce se třásly a já je rychle schovala za záda a snažila se zakrýt důkazy své nervozity. „Vlastně to bylo přes přítele mé starší sestry.“ Odkašlala jsem si. „Studoval postgraduálně architekturu, když jsem se s ním poprvé setkala a zaslechla, jak mluví o své práci. Jeho vášeň bylo nemožné ignorovat.“ Záměrně jsem se dívala jinam, než na Grysona. „A, um, jo. Jen díky tomu, jak jsem ho slyšela mluvit o architektuře, jsem se zamilovala.“