Antony - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Co na to říct? Takový normální mafiánský život zpestřený společnou večeří… Sinnel

ČÁST ČTVRTÁ: LA UCCISIONE (ZABITÍ)

Leden 1994

„Sakra, Tony, kolik těch aut vlastníš?“ zeptal se Johnathan.

Antony pokrčil rameny, protože ve skutečnosti to přesně nevěděl. „Myslím, že flotilu.“

„Zatracenou flotilu?“

No, víc než pár jich nemohl považovat jen za pár osobních aut, že?

„Dostal jsem po otcově smrti jeho auto. Andino měl pár pěkných aut, které mi přenechal,“ vysvětloval Antony.

John se rozhlédl po čtyřdveřové garáži, která byla do posledního místa zaplněna vozidly. „A co ty, nikdy ses nikdy žádného z nich nezbavil?“

„Ne. Proč bych měl? Jezdí dobře.“

„To je zatracená sbírka, Tony.“

„Jo.“

„A ty se všemi jezdíš?“ zeptal se John.

„Občas.“

Když se to tak vezme, tak různé příležitosti vyžadovala různá auta. A na trh průběžně přicházely hezčí modely. Antony je musel mít. A Cecelia nikdy nic neřekla.

„Papà!“

Antony zachytil rukou svého nejstaršího syna, který běžel přímo k nim. Stěží se mu podařilo pocuchat Danteovi tmavé kadeře, a pak už je chlapec rychle minul. Giovanni byl svému staršímu bratrovi v patách.

„Vrať mi mou zbraň, Dante! Dej mi ji hned teď!“

Dante, kterému bylo šest let, se otočil a svou umělohmotnou vodní pistolkou zamířil přímo na svého malého bratříčka. „Prásk, prásk, Gio! Jsi mrtvý! Slyšíš? Mrtvý!“

„Dante Antony Marcello!“ vyštěkl Antony jméno svého syna.

Chlapec okamžitě ztuhl a podíval se na svého otce obrovskýma očima, ve kterých se mu leskla voda. Antony musel křičet jen zřídkakdy, aby získal pozornost chlapců. Podle jeho názoru nebylo potřeba do rodičovství a disciplíny dětí zapojovat křik a výprasky. Upřímně řečeno, podle něho to nebylo efektivní. To jediné, čeho se dalo těma sračkama docílit, bylo to, že se dítě naučilo rodiče ne respektovat, ale bát se jich.

„Jo?“ zeptal se Dante tichým hláskem.

„Co jsi to právě řekl svému bratrovi?“ zeptal se Antony.

Giovanni se schoval za Johnathanovu nohu. Pravděpodobně tušil, že se někdo ocitl v potížích a nechtěl, aby tím dotyčným byl on sám. Gio byl svým způsobem velice lstivý. Ten kluk dokázal stejně rychle dělat potíže, jako se z nich dostat. Antony si nebyl moc jistý tím, po kom zdědil tenhle svůj drobný talent, ale doufal, že to štěstí bude jeho dítě provázet celým životem.

„Vystřelil jsem ze zbraně, Papà,“ řekl Dante.

„Ne. Co dalšího?“

„Nic.“

„Dante, nelži mi.“

Dante se zamračil. „Prostě jsme si hráli.“

„Dej mi tu vodní pistoli, Dante.“

„Ale ne -“

Antony dřív, než se mohl kluk schovat, vytrhl z rukou svého syna vodní pistoli. Pak se zaměřil zpátky na Giovanniho.

„Gio, prcku, jaká jsou pravidla?“ zeptal se Antony.

„První rodina,“ řekl chlapec.

„Dante?“

Dante se zamračil ještě víc. „Potom Bůh.“

„Děkuji. Omluv se svému bratrovi.“

„Gio, omlouvám se.“

„Přijato,“ zašeptal Gio. „Už můžeme jít, Papà?“

Antony mávl rukou. „Běžte.“

Jakmile chlapci zmizeli z dohledu, Jonathan, který stále stál vedle svého přítele, se zasmál.

„Skutečně je vychováváš správně, Tony.“

„To se snažím,“ řekl Antony.

*****

Antony se postavil, aby pomohl své ženě obsloužit stůl plný hostů. Cecelia na něj mávla, aby se znovu posadil.

Sedl si tedy zpátky, vzal si od své ženy plný talíř s jídlem a začal ho nandávat na talíře svých dvou synů, kteří mu seděli z každé strany jeden.

Giovanni okamžitě uzmul z kraje talíře kus chleba a nacpal si ho do úst dřív, než mu v tom Antony stačil zabránit.

„Omlouvám se,“ zamumlal Gio s plnými ústy, protože viděl výraz v obličeji svého otce.

„Žádné jídlo dřív, než se pomodlíme,“ řekl Antony.

„Omlouvám se.“

„Přestaň mluvit s plnými ústy.“

„Omlouvám se.“

„Ježíši, Gio.“

„Antony!“ pokárala ho Cecelia. „Neklej u stolu.“

Antony se vyhnul pobaveným pohledům svých synům, kteří se teď dívali přímo na něj. „Omlouvám se, Tesoro.“

Hosté, kteří seděli u stolu, se při pohledu na to představení zasmáli. Nestávalo se příliš často, že by Cecelia s Antonym pozvali po nedělní bohoslužbě k sobě domů hosty, ale tenhle týden je o to Vinnie požádal. Antony sice nechtěl mít ve svém domě příliš lidí, ale nemohl nevyhovět přání svého bosse, aniž by vypadal hrubě.

Cecelia se věnovala vaření.

A na Antonyho zbyl zbytek téhle šílenosti.

Stůl byl plný. Kromě Ceceliiných rodičů, Paulieho a jeho manželky, Johnatana a Kate, dorazilo i pár nižších kápo, kteří zastávali důležité pozice. I když Antonyho větší množství lidí dusilo, nevadilo mu vidět ostatní u svého stolu šťastné a nakrmené.

Možná by to mohli dělat častěji.

„Nech chlapce najíst,“ řekl Vinnie, který seděl u stolu o tři místa dál. „Principe je ve vývinu a potřebuje jídlo, Marcello.“

Antony se donutil zůstat v klidu, ale naštěstí věděl, že by si jeho syn nevložil do úst nic dalšího až do doby, než jeho otec odříká modlitbu. Vinnie nebyl zvyklý nebýt v čele stolu nebo se podřizovat pravidlům v domě někoho jiného. Víc než čímkoli jiným pohrdal Antony tím, že mu říkal, jak má zacházet s vlastními dětmi. Rozhodl se však nechat to být.

Poté, co bylo na stůl donesen zbytek jídla, Antony spojil ruce se svými chlapci, sklonil hlavu a pronesl modlitbu. Následně pokračovala hladká konverzace a společné vychutnání jídla. Přesně jak Antony věděl, to, co se říkalo o Italech a jejich jídle, byla naprostá pravda. Nešlo jen o jídlo, ale o setkání přátel a rodiny. O to, jak zůstat ve spojení s těmi, na kterých vám záleží, i s těmi, kterým záleží na vás.

„Chystáte se přivést do rodiny dalšího malého Principe nebo Principessa?“ zeptal se Vinnie. Svou otázku směřoval směrem ke Kate a Johnathanovi.

Antony si tiše odkašlal. Při té otázce se kvůli svému kamarádovi cítil nepříjemně. Johnathan a Kate už byli několik let manželé a ještě neměli děti. Podle toho, co Antony věděl, se ti dva ve skutečnosti stěží tolerovali. V přítomnosti ostatních však hráli zatraceně dobré divadlo.

Kate znala své místo. A John znal to své.

A nějak to, co dělali, fungovalo.

„Možná,“ zabručel John a následně si ukousl chleba s máslem.

„No, aby se to mohlo stát, tak by musel být doma mnohem častěji,“ řekla Kate s lehkým zasmáním, i když to bylo ke všemu jinému, jen ne k smíchu. „A proč by měl chodit domů, když má svou goomah, která se stará o všechno, co potřebuje?“

Lehká konverzace u stolu okamžitě skončila.

Cecelia se zakuckala vínem. Ovíjela se rukou před obličejem a vrhla Antonyho směrem významný pohled. Antony si nebyl jistý, co přesně mu tím jeho žena chtěla říct. Dokonce ani netušil, že Kate věděla o tom, že měl John milenku.

„Kate,“ zasyčel Johnathan. „Teď na to není správná doba.“

„Je to pravda, Johne,“ usmála se Kate s pokrčením ramen, zvedla svou skleničku s vínem a zakroužila jí, až se roztočila tekutina uvnitř. „Kvůli tomu se nestyď. Když byl táta ženatý s mámou, měl minimálně tucet děvek.“

Do prdele.

Vinnie, stejně tak jako jeho žena, zrudl. „Johnathane, odveď si, prosím, svou ženu někam jinam a vysvětli ji zásady správného chování na návštěvě.“

Johnathan se bez jediného slova postavil, hrubě přitom odstrčil svou židli, omluvil se Cecelii a Antonymu, a pak z jídelny zamířil ven. Kate svého manžela následovala, ale ještě než odešla, prohlásila: „Já vím, jak se chovat, tati.“

„V pořádku,“ řekla Cecelia a při těch slovech stěží mrkla.

Vinnie se usmál, i když byl jeho úsměv poměrně nucený. „Cecelio, Kate by se od tebe mohla naučit jednu či dvě věci.“

„Jistě.“

Antony byl vděčný za to, že zbylí hosté situaci nekomentovali a vrátili se k jídlu, jako by bylo vše v pořádku.

Dante, přesně tak jako řádný malý gentleman, kterým byl, jedl pomalu a opatrně. To dítě netušilo, jak se dělá nepořádek. Antonymu skutečně připomínal jeho samotného. Dante byl přímý a podobný jemu a jeho bratrovi, jen trochu hlasitý. Dodržoval pravidla. Většinou. Giovanni, na druhé straně, měl po celém těle omáčku i s těstovinami. Nepoužíval vidličku a netušil, jak zatraceně zůstat čistý.

Když si byl Antony jistý tím, že jeho nejmladší chlapec nadělal dost nepořádku a skončil s tím, že si na obličeji rozmázl zbytek těstovin, které neskončily na stole, podlaze nebo jeho těle, zvedl Giovanniho z jeho židle. Omluvil se ostatním přítomným a odnes svého syna do kuchyně.

Giovanni se smál, vrtěl a snažil se, co nejlépe to šlo, vyhnout doteku žínky, zatímco se mu jeho otec snažil otřít upatlaný obličej i oblečení. Antony věděl, že chlapcovo oblečení se mu skutečně nemůže podařit úplně vyčistit, takže ho z Giovanniho sundal a hodil ho do dřezu. Tam se s tím vypořádá později.

„Nehýbej se,“ řekl Antony svému synovi.

„Ale -“

„Gio, nehýbej se. Papà se hned vrátí s čistým oblečením.“

Giovanni prudce přikývl. „Dobře. Zůstanu tu.“

„Umíš to líp.“

„Zůstanu, slibuji.“

Cecelia naštěstí dole vždy skladovala několik sad oblečení pro chlapce, aby nemuseli dvakrát nebo třikrát denně procházet celým domem jen kvůli tomu, že se jejich děti upatlali. Kluci byli špinaví téměř pořád. Bylo to zatraceně nevyhnutelné.

Zvlášť Gio.

Antonymu zabralo Giovanniho očištění a převlečení dvacet minut. Když se s ním pak vrátil do jídelny, většina talířů už byla prázdná. Vinnie a Liliana někam zmizeli. Ke stolu se zatím nevrátili ani Kate s Johnem.

Když Cecelia odnesla poslední talíře, Antony se zeptal: „Kam šel boss?“

„Promluvit si s Kate.“

Antony se přikrčil. „Super. Zákusek nebude?“

„Myslím, že pro dnešní den je naše chuť k jídlu víc než uspokojena.“

Antony položil čistého Giovanniho, který se mu snažil vykroutit na zem a povzdechl si. „Omlouvám se, Tesoro.“

Cecelia pokrčila rameny. „Vždycky musí být středem pozornosti. Víme to.“

„Byla to tvoje večeře.“

„Ach, dobře.“

Nejmladší kápo, Daniel, který seděl vedle své ženy na opačném konci stolu, zavrtěl hlavou. Ukázal prstem na svou ženu, Valentinu a téměř výsměšně do ní šťouchl. Antony se musel vší silou držet. V duchu se ptal sám sebe, jak může mít muž tak málo respektu vůči ženě, se kterou se oženil.

„Jestli někdy předvedeš něco takového, Val, namlátím ti tak, až budeš mít prdel černo modrou. Zachovej se jako děvka a já nebudu jen planě vyhrožovat. Jasné?“

Antony podráždění dosáhlo vrcholu a neudržel se.

Ne v jeho domě.

Ne před jeho dětmi či jeho ženou.

Ne v přítomnosti ostatních mafiánů.

Rozhodně, absolutně ne.

Dřív, než si Antony připomněl to, že v místnosti jsou stále ještě Cecelia s Giovannim, kteří se mohou stát svědky toho, jak ukázní mladšího capo, zamířil přímo k Danielovi. Popadl ho zezadu za vlasy a hlavou mu praštil přímo do dubového stolu. Ránu doprovázel odporný zvuk nárazu chrupavky nosu o stůl. A celý stůl včetně hedvábných ubrousků Cecelie teď potřísnila krev, která okamžitě začala téct z Danielova rozbitého nosu.

Antony věděl, že vypadal naprosto bezcitně a krutě. Teď donutil Daniela postavit se. Mužovu krvácející tvář otočil přímo k jeho tiše plačící ženě.

„Omluv se.“

Daniel vykašlal krev.

„Papà?“ zeptal se Giovanni. Oči měl vytřeštěné, plné zmatku.

„Panebože, Antony,“ zašeptala Cecelia.

Antony je oba ignoroval. „Danieli. Omluvíš se své ženě za to, že ses k ní v mém domě choval neuctivě jako blázen. Jinak neopustíš tenhle dům v jednom celku.“

Daniel hlasitě polkl. „Omlouvám se, Val.“

Pustil toho muže.

„Tony, tohle se Vinnemu líbit nebude,“ řekl Timmie, starší capo, který seděl vedle své ohromené ženy, teď neschopné slova.

„Jestli nedokáže vynucovat pravidla, tak já zatraceně dobře ano,“ odpověděl Antony. „Zvlášť v tomto domě.“

„Neklej v mé jídelně,“ řekla Cecelia, která se stále nepohnula ze svého místa na druhé straně stolu.

Do místnosti vklouzl Dante. V ruce držel dvě RC autíčka. Nejstarší syn jen stěží zaregistroval to, že v místnosti byl člověk, který krvácel, nebo to, že tam panovalo zjevné napětí. Ničeho z toho si nevšímal. Přešel ke svému malému bratříčkovi a Giovannimu podal jedno autíčko.

Antony mávl rukou nad nepořádkem, který udělal. To byla další lekce pro jeho syny. Další pravidlo, které se chlapci učili. Oba již teď byli téměř zvyklí, co se týče ostatních lidí, na reakce svého otce a to ať již fyzické, či jakékoli jiné. Oba jeho synové strávili valnou část času kolem svého otce, takže často viděli, jak se chová ke svému gangu.

A ne vždy to bylo příjemné na pohled.

„Dante, Gio,“ řekl Antony, aby si získal jejich pozornost.

„Jo?“ zeptali se chlapci.

„Nikdy se k manželce nechovejte s neúctou. Ani ke své, ani k manželce nikoho jiného.“

„Nikdy?“ zeptal se Giovanni.

„Vždy,“ řekl Dante otci.

Valentina se tiskla ke svému krvácejícímu manželovi. Brečela. Antony tušil, že odteď si bude Daniel dávat v Antonyho přítomnosti obrovský pozor na to, co řekne. Upřímně to měl vědět mnohem dřív. Antonymu tohle chování nikdy neschvaloval a nebylo mu proti mysli neustále připomínat tohle pravidlo všem ostatním mafiánům.

Když se v Cosa Nostra poruší jedno pravidlo, jistě by následovalo porušení těch dalších.

A pak všechno mohlo jít jednoduše k šípku.

Cecelia se dívala na zničené hedvábné ubrousky. Očividně byla plná obav, ale dařilo se jí je dobře skrývat. Bez ohledu na to, jak moc se o to člověk snažil, přece jen skvrny od krve nepouštěly.

„Co jsi to udělal?“ podařilo se konečně jeho ženě zeptat.

Antony pokrčil rameny. „Koupím ti nové. Vlastně, klidně vybourám celou tuhle zatracenou místnost do základů a pořídím ti novou.“

„No… v pořádku.“

Tak to bylo.