Rafe - 8. kapitola

Překlad: Clarissa

Rafe

Jak jsem mohl zapomenout? Její chuť na mém jazyku, byla sladká jako cukr a můj penis je tak tvrdý až to zasraně bolí, a já zapomenu.

Prásku za sebou dveřmi a zarazím se o zeď, bouchnu do ní ramenem. Moje srdce si snaží probít cestu ven z mé zasrané hrudi. Zatraceně, taktak jsem zvládnul vypadnout z pokoje než jsem kompletně přišel o rozum.

Teda, hodlám o něj přijít teď a nebude to hezký. Nevolnost roste v mém hrdle a já ji zdvojnásobím. Zatraceně, jaký zkurvený načasování. Myslím, že mě to překvapilo – útok vzpomínek a viny, když jsem balancoval na hraně potěšení. Pokud by ona nepromluvila, pokud bych ji neslyšel tam, kde ležela, nahá a zatraceně sexy, tak bych do ní vnikl přímo tam v tu chvíli a šukal ji až do omdlení.

Ale ona promluvila a já ji slyšel. Vzpomněl jsem si a zdi se uzavřely. Bouchnu rukama do zdi, ale nestačí to. Není to dostatečně bolestivé, aby mě to z toho dostalo pryč. Všechno tohle předstírání, že jsem v pohodě, že všechno je v pohodě, mě opotřebovává. Láme mě na kusy. S blížícím se výročím, stojím blíž ke hraně prázdnoty, den za dnem, hodinu za hodinou.

Tohle není pro mě. Ta bolest není dostatečně ostrá a je moc smíšená s potešením. Je to už příliš dlouho. Moje koule pulzujou a můj penis hoří. Ta potřeba ho popadnout a vyhonit si ho mě přivádí k šílenství.

Bolí to, ale pokud to nebolí, nemůže to být trest, nebo ano? Za můj hřích. Za mou účast na něm. Za přežití.

Má chyba. Já neměl být ten, kdo tady zůstane.

Temnota zahaluje moje vidění. Cítím se, jako kdybych na sebe koukal z odstupu. Udeří mě závrať a já se opřu rukama o zeď. Skloním hlavu, ignorujíc to skučení, které se vytváří v mé hrudi a opřu svoje horké čelo o studený povrch. V momentech, jako jsou tyhle, přemýšlím o práškách, které jsem zvládnul přestat brát, o závislosti, o které jsem si myslel, že jsem ji setřásl.

Panebože. Já se třesu, skřípu zubama. Tohle je na hovno.

Přes ohlušující bušení pulsu v mých uších zaslechnu prásknutí dveří a myslím si, že to je moje fantazie, duchové, kteří mě nahánějí, hrajou si se mnou.

„Tady jsi,“ řekne jemný hlásek. Meganin hlas. „Sakra, tady je zima.“

Otočím svou hlavu na stranu, abych se na ni podíval a jen zírám, můj hlas zmizel, moje myšlenky jsou vykolejené, jako pokaždé. Můj mozek je jednou velkou zkurvenou prázdnotou.

Znovu zapomínám na svět, na realitu mé minulosti a mou roli v ní. Zírám jako blbec na její kouřově žhavé tělo, její tmavé bradavky, pak se podívám nahoru do jejích tmavých očí a moje erekce je zpátky v plné síle. Nemůžu si pomoct, ona je tak zasraně perfektní, její bronzová kůže, její bohaté křivky, její jemné rysy a ty zářivé černé vlasy....

Můj penis sebou škube a prochází mnou křeč potěšení. Už je to tak dávno a ona je tak zatraceně sexy. Mohl bych se udělat jen z toho pohledu na ni.

„Rafe.“ Natáhne se ke mně, zatáhne mě za ruku, až odstoupím ode zdi a otočím se k ní. „Jsi v pořádku?“

Těžce polknu, můj krk je tak suchý, že mlasknu. „Je mi fajn. Dej mi minutku. Připravím se a můžeme jít....“

„Nemám o to zájem – o večeři a drinky,“ řekne, natahujíc se po mně. „Nevypadáš moc dobře. Co se stalo?“

Sakra. Chci ji líbat, zakrýt tu její nádhernou pusu mou, zastavit ta slova. Ale nejsem dost rychlý, stále mám nějakou závrať a jsem mimo.

„Řekls, že to byla tvoje chyba,“ říká. „To není pravda. Není tvoje vina, co se stalo. Zane mi to řekl. Nemělo to s tebou nic co dělat.“

Do hajzlu. „Nechci o tom mluvit. Jen mi dej minutku, dobře?“

Zavrtí její tmavou hlavou. „Byla to vražda,“ zašeptá. „Byl jsi jen dítě. Nic z toho nemůže být tvoje chyba. Ty jsi hodný kluk.“

Moje srdce buší v hrudi jako sbíječka. Au. Nemůžu uniknout jejím slovům nebo vzpomínkám, které nosím v hlavě. Všichni ostatní kolem toho chodí po špičkách, nikdy se o tom nezmiňují – tedy, až na Zanea, ale Zane je někdy hajzl. Její oči jsou plné nevinnosti, když mluví, jako když vráží nůž do mé hrudi a otáčí jím.

„Ty tomu nerozumíš,“ šeptám.

„Tak to vysvěstli.“

„Já otevřel ty dveře.“ Já otevřel ty zkurvený dveře. „Zvonek zazvonil a já se nejdřív nepodíval, jak jsem měl udělat. Dostal jsem novej mobil a byl jsem do něj tak zasraně zabranej, že jsem neudělal, co jsem měl.“

Zatraceně, proč jí tohle říkám? Bušení v mých uších se vrátí, hlasitěji. „Nezasloužím si být tady.“

„Rafe...“ Zvedne ruku k mé tváři a já sebou cuknu opravdu tvrdě.

„Ne.“ Otočím se od ní, narazím do umyvadla a opřu se o něj rukama. Je toho víc. Mnohem víc, co ona neví a já jí to nemůžu říct. Jak mě zastavil nůž, jak jsem se díval na to, jak moje sestra umírá a nebyl jsem schopný udělat jedinou věc. „Měl jsem ho zastavit. Měl jsem je zachránit.“

„Bylo ti jenom patnáct. Byls kluk. Nemohls nic udělat.“

„Nech to být, Meg. Prostě přestaň.“

„Nemohl jsi vědět, že přišel zabít tvojí rodinu.“ Přichází ke mně, její hlas je teď tak blízko, že musí stát přímo za mnou. „Byla to náhodná vražda.“

„Řekl jsem přestaň!“ Otočím se a popadnu ji za ramena, couvám s ní zpátky až dokud nenarazí zády do jiné zdi. Lehce s ní třesu, dělám co můžu, abych ovládl mé stahující se svaly. „Prostě, kurva, přestaň mluvit.“

Její tmavé oči jsou kulaté, podmračené šokem a já zavrčím, moje čelist je tak tvrdě sevřená až mé zuby o sebe skřípou. Přinutím se povolit své ruce, spustím je dolů po hedvábné kůži jejích paží.

Zatraceně. Mráz mi běhá po těle, a já si snažím vzpomenout na své dechové cvičení. Nepotřeboval jsem ho hodně dlouho. Kdysi bylo vším, co mi pomohlo zvládnout den. Nádech a výdech. Nádech a výdech.

Její tmavé řasy se zvednou, když se na mě podívá. Jemný úsměv zvedne koutky jejích krásných úst.

„Říkala jsem ti, že nejsi násilník,“ zašeptá a klouže rukama po mém krku nahoru a zaplete její prsty do mých krátkých vlasů.

Kurevsky mě zabíjí to, jak mi věří, že bych jí neublížil, dokonce i potom, co na vlastní oči viděla tohle. Tohle zhroucení. Tuhle ztrátu kontroly. Tuhle zatracenou chodící katastrofu, kterou jsem já.

Její ruce se pohybují přes mou hruď, přes mé bradavky, dolů k mým břišním svalům, otře se o hlavičku mého penisu – a já sebou trhnu při záblesku potěšení. Jsem tak blízko, abych se udělal.

Položím své ruce přes její, abych ji zastavil. Sakra. Teď, když si připomenu, že jsem tady a teď, nemůžu.

„Dovol mi to,“ zašeptá. „Chci se tě dotýkat.“

„Ne.“ Stisknu zuby, protože umírám touhou po jejím doteku, kurevsky umírám, ale nemůžu. Její dotek by mě zlomil, vím to. Potěšení by mě zlomilo. Bolest je jediná věc, která mě nutí pokračovat.

„Zatraceně, ne.“

Záblesk bolesti přejde přes její pohled. „Omlouvám se.“

Kurva. „Nemusíš.“

Začíná se otáčet, její oči jsou vlhké, lesknou se v tom tlumeném světle. „Ty to nechceš.“

„Meg...“ Chytím její paži. „Chci to.“ Chci ji tak moc. Pokud můj diamantově-tvrdý, kapající, pulzující penis není důkazem.... „Ale ne teď.“ Přinutím svůj mozek znovu se vrátit k soustředění, aby vytvořil souvislou myšlenku. Odhrnu jí vlasy z očí. „Moje hlava není v dobrém stavu. A chci tě vzít ven. Pokud mě budeš pořád rozptylovat, nikam dneska večer nepůjdeme.“

„Možná...“ Olízne si rty a můj penis sebou zaškubá. „Možná bych radši zůstala dneska večer tady s tebou.“

Tak lákavé. Mohl bych se prostě vzdát, nechat ji, ať se mě dotkne, drží mě. Udělal bych se na ní, v ní. Pak bych jí udělal znovu a znvou. A znovu.

Kurva. „Jen..dovol mi vzít tě ven. Měla jsi rušný den. Zřejmě jsi od rána nejedla.“

Kousne se do rtu, zavrtí hlavou.

Přesně jak jsem si myslel. Navíc je dneska večer smutná a osamělá. Pravděpodobně by toho zítra litovala. Nejsem tím, koho potřebuje a ona si to uvědomí, dřív nebo později. Dávám jí čas, aby to viděla.

Jo, jako kdyby moje vyšilování na ní, schovávání se v zasraný koupelně a pak nedovolení, aby se mě dotkla nebylo dostatečné vodítko.

„Dvě minuty,“ říkám. „Osprchuju se, oblíknu a můžeme vyrazit ven. Vím o jedné hezké restauraci nedaleko.“

Ona kývne a otočí se k odchodu, nepatrné zhoupnutí jejího zadku ve tvaru srdce je hypnotizující.

Do. Prdele. Potřebuju se otočit pryč, musím, ale ona se zdržuje u dveří, prohlíží si mě postranním pohledem.

Sakra, tyhle oči budou moje smrt. Tekutá temnota a žár. Její rty se rozděli, jako by se chystala ještě něco říct, a bože, ona má ta nejkrásnější ústa – měkká a plná. Její pohled přejede dolů po mé hrudi k mému rozkroku a můj penis sebou škube v odpovědi, uvězněn v mých boxérkách.

Moje odhodlání se chystá rozbít. Moje pěsti se sevřou po mých bokách a mé nohy se napnou. Hodlám nakráčet přes tu malou koupelnu, přitáhnout si ji k sobě a šukat ji proti zdi, moje obavy a výmluvy bych poslal k čertu. Přinutil bych ji křičet a naříkat, a volat mé jméno až dokud by sousedi nebouchali na moje dveře. Ona si myslí, že mě zná? Přinutil bych ji udělat se tak tvrdě, že by se o mě přestala bát, zapomněla by na její vlastní problémy, zapomněla by její vlastní jméno.

Takže je jen dobře, když se otočí a odejde, zavírajíc za sebou dveře.

*****

Ten podnik je malá, rodinná italská restaurace o pár ulic dál. Ze strašidelného pocitu mi vstávají vlasy vzadu na krku a já se nejistě rozhlížím kolem. Myslím, že jsem viděl stín vklouznout do uličky. Megin pronásledovatel?

Ale už ho znovu nevidím, když pokračujeme dál ulicí. Bez přemýšlení se natáhnu po její ruce a ona beze slova vklouzne do mojí.

Co to dělám? Nepřesvědčoval jsem sám sebe, že nejsem ten, koho ona potřebuje? Neměl by ji za ruku držet její přítel?

Ale nepustím ji. Její drobná ruka perfektně pasuje do mé – stejně jako její tělo perfektně pasuje k mému, šeptá mi moje zrádná mysl a já ji řeknu, aby šla do háje.

Jediným důvodem, proč jsem s Meg tady, je oslava jejích narozenin a vykouzlení úsměvu na její tváři. Trošku se mračí, když kráčí vedle mě, lehoučké prameny jejích tmavých vlasů se jí otírají o její drobnou tvář.

Soustředím svůj pohled zpátky před sebe, ale nemůžu si pomoct a vybavuju si její obrázek v paměti – její nahé tělo natažené pode mnou, bezchybná opálená kůže, lákavé křivky, ta sladká kulatá prsa a její mušlička...Její chuť, jako karamel, přetrvává na mém jazyku.

Studená sprcha mi pomohla, ale teď jsem znovu tvrdý jako kámen, a kvůli tomu se mi blbě jde. Proč jsem nevzal Mustanga? Do hajzlu....

„Přemýšlela jsem...“ Její prsty se kolem mých utáhnou a nakloní se blíž. „Kdy máš narozeniny ty?“

Ušklíbnu se. Další z těch otázek, na které se nikdo další neptá, protože to ví – a ona ne. „Za týden. Ale neslavím je.“

„Proč ne?“

Bože, je to skoro tady. Příliš brzo. Křeč prochází mými svaly a kurva, opravdu tohle teď nepotřebuju. Na jeden večer už bylo dost šílenství.

„Nechci o tom mluvit.“

Jdeme v tichu, a už se ke mně víc nenaklání. Bylo hezké, mít ji blízko a já bojuju s nutkáním dát moji ruku kolem ní a cítit každý její centimentr. Pak si uvědomím, že se ve skutečnosti ode mě vzdaluje, vytahuje její ruku z mé a mě zasáhne bodavá bolest.

Pustím její ruku a ona si založí ruce na jejích prsou. Obranně. Vytváří mezi námi odstup.

Tady to mám, znovu jsem ji vystrašil. Zarytě mlčím a nutím ji cítit se nepohodlně. Jenom se snažila udržet konverzaci a já na ni vyštěknul – znovu.

Do hajzlu. Přál bych si, abych jí prostě mohl říct všechno, sundat to z mé hrudi, ale pokud by neutekla...

„Pokud bys radši šla domů,“ říkám, zpomaluju a schovávám ruce do kapes mých džínů, „prostě řekni. Vím, že nejsem dobrej společník.“

Nebyl jsem vždycky takový antisociální hajzl. Sakra, jsem si jistý, že až do loňského léta jsem si držel příjemnou fasádu. Ukázalo se, že pohled na vraha mé rodiny stačil k tomu, aby se odhalilo, že to všechno byla maska. Ukázalo se, že jsem jen zakrýval trhliny a předstíral jsem, že nebyly stále širší a hlubší. Řízlo mě to až na kost.

„Domů.“ Její hlas je nízký, čistý a jemný jako samet. „Vůbec nevím, co to slovo vlastně znamená.“

Zastavím se a otočím se, abych se na ní opravdu podíval. Ona se zastaví také a střelí po mně nejistý pohled. Třese se. Uvědomím si, že její bunda je příliš slabá a její boty na nízkém podpatku také nejsou ideální pro chození po zmrzlém rozbředlém sněhu, který pokrývá chodníky. Fouká ostrý vítr, ale já ho vůbec necítil, jak jsem byl ztracen ve svých myšlenkách.

„Pojď sem.“ Zvednu ruku a na moment si myslím, že ji odmítne. Můžu si toho všimnout v tvrdohlavém náklonu její brady a pokud je to vůbec možné, ještě víc ztvrdnu. „Prosím.“

Vidím moment, kdy se vzdá a zavrtá se pod mou paži, těsně se přitulí ke mně. Obejme mě rukou kolem zad a já jí držím blízko, když znovu jdeme dál.

To ticho mezi námi je teď snažší.

„Nejsi špatný společník,“ řekne, když se přiblížíme k restauraci.

Odfrknu si. „Jo, dobře.“

Stiskne můj pas a to překvapí tu rozmrzelost ve mně. Tohle nepatří k náhodným dotekům. V poslední době lidi, které jsem si pustil k tělu, byli kluci v tělocvičně a to jedině při boji, každé setkání bylo násilné a trestající, přesně takové, jaké mělo být.

„Zřejmě jsi měl taky špatný den,“ říká.

Spíš špatný rok, ale jo. „Omlouvám se.“ Schovám nos do jejích vlasů, vdechuju vůni jejího šamponu – medu a růže. „Zasloužíš si lepší.“

A nejen dnešní večer.

„Dneska večer jsem se chystala jít domů sama a vybrečet se až do spánku,“ odpoví, když zatáhnu za dveře a vstoupíme do toho tepla a hluku. „Ale tys přišel. Vzal jsi mě do tvého bytu, vzal jsi mě ven na večeři k mým narozeninám.“ Její hlas se sníží do toho sametového šepotu, který mě vždycky dostane. „A to, cos udělal na tom gauči.....Cos udělal mně...“

Slabé začervenání zbarví její opálené tváře a moje tělo se otřese nad tou vzpomínkou. Usměju se na ni, absurdně pyšný na sebe, že jsem jí způsobil potěšení tak dobré, až se z toho červená, když na to myslí.

Rozhlížíme se kolem po volném stolu. Konečně spatřím jeden malý v rohu a rychle se posadím, abych schoval mou vytrvalou erekci.

Vklouzne na židli naproti mně a její tmavé řasy dlouze zamrkají podél jejích lícních kostí. Pošle mi rychlý, nejistý úsměv a zastrčí si její vlasy za uši – drobné, štíhlé uši se stříbrnými kroužky. Bože, všechno na ní je fajn, nádherné. Zatraceně sexy. Jak může být chlap schopný myslet, když sedí čelem k takové holce? Holce, která už je žena.

Zabíjí mě. Zírám na elegantní křivku jejího krku a představuju si, jak označuju tu jemnou pokožku, pak kousám do jejího ušního lalůčku, zatímco se mé dlaně pohybují přes její plná prsa, mačkají je.

Kurva...posunu se na své židli, snažím se marně uklidnit to, co je mezi mýma nohama jako tyč rozžhaveného železa.

Slepě se natáhnu po menu a zajímá mě, jak bych měl nejen jíst a pít bez zakuckání, ale také vést inteligentní konverzaci, když nemůžu odtrhnout moje oči z její tváře a těla – když tmavý stín v jejím výstřihu drží můj pohled v zajetí a můj penis se snaží protrhnout díru v mých kalhotech.

Do prdele práce. Myslím, že tohle bude zajímavý večer.

*****

„Takže, ty jsi vyrostl tady, v Medisonu?“

„Jo.“

„A chodil jsi do školy se Zanem a dalšími kluky?“

Kývnu. „A tys vyrostla ve Philadelphii?“

„Žila jsem tam většinu svého života. Odešla jsem před rokem a půl.“

„Utekla jsi před máminým ex-přítelem, protože jsi svědčila proti němu.“

Přestane řezat její hamburger na malé kousky a věnuje mi přímý pohled. „A teď poslal někoho na mě.“

„Pokud je to ten případ, proč ten pronásledovatel ještě nic neudělal? Pokud někoho poslal, aby ti ublížil, tak na co čeká?“

„Co tím myslíš?“

„Chci říct, mohlo by to být něco jiného? Jsi zapletená do něčeho dalšího, co by mohlo poštvat zločince, aby tě sledoval?“

„Vůbec netuším, o čem mluvíš.“

Protřu si rukou obličej, zajímá mě, jestli tohle představuje běžnou konverzaci pro narozeninový večer, a proč se zdá, že nemůžu najít nic lehčího a zábavnějšího, co bych jí řekl a rozesmál ji. Zatraceně, rozesmát jí je mým úkolem pro dnešní večer a já bloudím dál a dál od mého cíle.

„Jen si to nedokážu dát dohromady,“ říkám unaveně. „A chci, abys byla v bezpečí. Pokud nevím všechno, pokud nerozumím tomu, co se děje, jak tě budu moct ochránit?“

„Možná, že nemůžeš. Nemůžeš zachránit každého, Rafe.“

Polekaně se podívám nahoru a zkoumám její tvář. Strach číhá v jejích očích, ale také odhodlání a odvaha.

Sakra. Já se s tím snažil bojovat, ale jsem zaujatý touhle holkou. Ona vypadá tak křehce s tím jejím krásným obličejem a sexy oblečením, a přesto skrývá temnou minulost.

To samotné by mě mělo přinutit utíkat tak daleko, jak je to možné. Musím se vyrovnat s vlastníma sračkama. Víc nezvládnu. Ale něco mě k ní táhne. Něco mi říká, že mi možná může rozumět jako nikdo jiný – a to vypíná každý alarm v mé hlavě.

Alarmy blízkosti. Dostávám se k ní příliš blízko, příliš blízko tomu, abych se cítil dobře. Měl bych odejít od toho pryč, od ní, hned teď.

Jsou to jen její narozeniny.

Věnovat jí hezký večer venku je maličkost, ne?

Vypadá to tak. Jednoduché. Ukrást ji pryč, udělat ji pusou, vzít ji ven na večeři. Jedině idiot by to mohl podělat.

Ale já to podělávám. Vrtá se v jejím hamburgeru a hranolkách, vypadá nešťastně. Sakra, nechutná jí její jídlo. Takový jednoduchý úkol – vzít holku ven a zabavit ji – a já v tom dělám zatracenej binec.

„Poslouchej....“ natáhnu se k ní přes stůl a chytnu její ruku, než se znovu povrtá vidličkou v hranolkách. „Proč si neobjednáš něco jiného?“

Její obočí vyletí nahoru. „Proč?“

Zmateně ukážu pohledem na její talíř. „Ani ses toho jídla nedotkla, kromě toho, žes ho rozkrájela na malé kousky.“

Zamračí se a podívá se dolů. „Blbost.“

Pak upustí vidličku na stůl a směje se. Je to senzační zvuk, uvolněný a nespoutaný, bohatý a srdečný jako je ona sama.

Je to nakažlivé.

Vyštěknu smíchy, něco se bolestivě otočí v mé hrudi.

„Nemám problémy s jídlem, přísahám,“ říká, bez dechu od smíchu. Její oči září. „Pokud bych měla, musela bych hladovět. Vařila jsem pro mě a mámu už od té doby, co si pamatuju a dokonce jsem zdědila kuchařky od mé babičky a mého budiž-k-ničemu řeckého otce, ale moje kuchařské blbosti a ...“ Její výraz se změní a podívá se pryč. „Bože, zajímá mě, jak to máma zvládá beze mě.“

„Proč jsi pro vás dvě vařila ty?“ Nesnáším ten způsob, jak zmizelo to světlo z jejího pohledu. Ucuknu. „Sakra, omlouvám se....“

„To je dobrý.“ Ale její oči se zalijí slzami. „Řekla jsem ti, že moje máma byla alkoholička. Vždycky byla opilá, navíc měla blbej vkus na chlapy. Oni ji mlátili a ona pila dokud neomdlela...a já se o ni starala, jak nejlíp jsem mohla, ale už to dál nemůžu dělat.“

Ježiši. Tohle se podělalo a poslední věc, kterou jsem chtěl, bylo ji rozbrečet.

„Poslouchej...“ Třu si zátylek. „Proč odtud nevypadneme a nezajdeme na drink?“

„Jo. Dobře.“ Usuší si vztekle oči. „Bože, co mám dělat?“

Kurva. Tam, kde mě její úsměv rozpaloval a její smích mě skoro zlomil, tam mě její slzy nutí sáhnout po ní, protože bolest....No, to je něco, čemu já rozumím.

Bolest ze mě udělala toho, kým jsem. Určuje můj život.

„Pojď sem,“ říkám, hodím nějaké peníze na stůl a vytáhnu ji na nohy. „Pojďme.“