Rafe - 7. kapitola

Překlad: Clarissa

Ufff, tahle knížka je tak depresivní, že mě to psychicky úplně vyčerpává.

Děkuju vám moc za vaše komenáře, drží mě nad vodou.

Posílám další, hoooodně dlouhou kapitolu :)

Clariss

Megan

Černý Mustang parkoval na straně silnice. Když jsem vyšla z kavárny s mou kabelkou přehozenou přes jedno rameno, moje oči konečně suché a brada zvednutá nahoru – polib si, šéfe, není to tak, že bych iniciovala všechno to neslušné chování, z kterého jsi tak naštvanej – vidím Rafea opírat se o auto, ruce založené na jeho hrudi.

Moje srdce udělalo v mé hrudi malý divoký skok. On chce se mnou oslavovat moje narozky a uprostřed toho chaosu, který je v mém životě, se ztrátou mé práce v patách a zjištěním, že Raylin se nevrátí zpátky, mám z toho vřelý pocit.

Včera jsem šla do jejího pokoje a našla rukou psaný vzkaz na její posteli. Musím jít. Zpátky se nevrátím. Dej na sebe a na kotě pozor. S láskou, Raylin.

Nechala tu pár věcí. Její kartáč pořád leží na nočním stolku, pár starých ponožek pod postelí. Kalendář s tropickými plážemi visí na zdi. Florida. Ani nevím, odkud je, nebo kam odešla.

Ježiši.Jsem na ni naštvaná. Bojím se o ní.

Ale zrovna teď mě to nezajímá, protože odešla a Rafe je tady.

Jsem okouzlená pohledem na něj, jeho svalnatá ramena napínají jeho bundu, rozcuchané blond vlasy zachycují světla z kavárny. Usmívá se, když pomalu kráčím k autu, ukazuje jeho sexy dolíčky a já skoro zakopnu.

Tohle mi jeho úsměv dělá pokaždé.

Přestalo sněžit, všimla jsem si, když se odstrčil od auta a znovu mi nabídl jeho ruku. Chtělo se mi chichotat, protože on je takový ten drsňák s jeho džínama a motorkářskýma botama, tetováním prosvítajícím pod jeho rukávy, rozcuchanými vlasy a naušnicemi, ale tenhle pohyb je tak...galantní. Gentlemanský. Patřící k životu tráveném v lobby barech luxusních hotelů a vil na březích jezera.

Což mi zase vracelo zájem o jeho dětství. Musím o něm zjistit víc. Jeho ruka znovu uchopí mojí, vykolejí moje myšlenky a vyšle výboje elektřiny dolů po mé páteři, když se mnou jde kolem auta a otevře mi dveře.

Co to dělám? Tohle je šílený. Tenhle kluk mě od sebe několikrát odstrčil, pokaždé jsem se cítila, jako by litoval, že se mě dotkl.

Ale nemůžu se držet dál. Jeho bolest, stejně jako jeho úsměv je dechberoucí a tahá za něco hluboko uvnitř mě. Odráží moje obavy jako zrcadlo. Když je zraněný, jsem zraněná s ním a je to jako kdyby...jako kdyby se zmizením jeho bolesti mizela ta moje taky.

Pokud sdílíme naši bolest, bude snadnější ji snést?

Jeho dotek na mě je pevný a když vklouznu na sedačku, hned mě nepustí. Dívá se dolů na naše spojené ruce, obočí stažené k sobě, jako kdyby se snažil vyřešit nějakou složitou rovnici. Zdá se, že takhle nějak je to nejblíž, jak si můžeme být, tohle držení za ruce, silné prsty svírající moje proti mozolnaté, teplé dlani. Jeho kočičí oči se zúží, pak je zvedne k mé tváři, a jeho rty se rozdělí při výdechu.

On je tak hezký, až to zraňuje moji duši.

Konečně mě pustí, trochu zavrtí hlavou a zavře dveře, pak přeběhne sněhem kolem auta k jeho straně. Složí svou vysokou postavu do auta a zavře dveře.

Ticho. Jeho auto voní jako on, jak kouř a koření. Vedle sedačky má zastrčenou knížku s oslíma ušima. Trochu ji povytáhnu, když zvyšuje otáčky motoru. Dante, Inferno. Zašoupnu ji zpátky dolů.

Podrážka mojí boty o něco zakřupe a já vytáhnu zlomenou paličku. Rafe si odfrkne a vezme si ji ode mě. „Promiň za ten bordel.“ Odhodí paličku na zadní sedačku a rozjede se od obrubníku. „Holky se mnou často nejezdí.“

Zajímavé. Uložím si tuhle malou informaci k dalšímu prozkoumání. Každý drobný detail, který z něj dostanu je vzácný. Neposkytuje je moc snadno.

„Těžko tomu uvěřit,“ řeknu a uculím se na něj.

„No.“ Jeden koutek jeho rtů se zvlní, ukazujíc jeden slabý dolíček. „Ne tak krásné jako ty.“

„Ale no tak.“

„Myslím to kurevsky vážně.“

Sakra, on si myslí, že jsem krásná. Jasně, cítíla jsem to předtím z reakce jeho těla, ale mužská těla se snadno vzruší. Slyšela jsem, že prý můžou mít erekci i z házení mincí do hracího automatu a ….

Panebože. On si myslí, že jsem krásná. Nával horka stoupá do mých tváří. Cítím, že bych v tuhle chvíli dokázala cokoliv – vystoupat na horu, běžet přes město....Smát se bez omezení.

Což dělám.

Vtipné je, že se jeho oči rozšíří, když se na mně dívá a pak se jeho úsměv na tváři rozšíří.

Ty roztomilé dolíčky ve tvářích se prohloubí a je sexy a dechberoucí.

Otočí jeho pohled zpátky na ulici a já pořád zářím. Dívám se na uzel na jeho ohryzku, jak polyká, jeho jazyk olízne rty a mě poleje horko.

Jsem v autě Rafea Vestriho. Sama, v jeho autě. A jedeme k němu do bytu, aby se mohl osprchovat, můj drahý Bože, ten obrázek je skoro moje zkáza. Protože, oh sakra...Rafe nahý pod horkou sprchou, všechny ty svaly a potetovaná kůže třpytící se vodou, jeho ruce pohybující se nahoru a dolů po jeho hrudi, klouzající níž, aby popadly jeho.....

No sakra. Tohle je šílený. Přestaň.

Můj obličej je v jednom ohni, mezi nohama mám nesnesitelné pulzování, soustředím své oči na silnici a držím svou pusu zavřenou, až dokud nedojedeme do cíle naší cesty.

*****

Umírám zvědavostí vidět Rafeův byt. Chci zjistit, kým doopravdy je a co je osobnější než něčí byt?

Protože jsem potkala Rafea při běhání tím bohatým sousedstvím, čekala jsem, že zastaví před jedním z těch vysokých, bílých domů. Ale zatočili jsme do nevýrazné ulice s řadou velkých budov a s žádnou zelení v dohledu – žádné stromy, žádné zahrady, žádná tráva.

Zaparkuje na ulici, vyskočí ven a znovu spěchá kolem, aby otevřel mé dveře a pomohl mi ven. Nemůžu si pomoct a usměju se, když mi nabízí jeho ruku.

Vytáhne mě a zvedne na nohy, pak zatáhne znovu, takže se držím po jeho boku. „Opatrně, ten sníh může klouzat,“ říká, jeho hlas příjemně chraptí, z čehož moje kůže brní.

Zavře dveře od auta, zamkne a začne kráčet k budově, jeho prsty zapletené s mými. Zajímalo by mě, jestli si vůbec všiml, že drží mou ruku, když stoupáme nahoru po třech širokých schodech a vyťukává kód do klávesnice u dveří. Cvakne to a on do nich zatlačí, aby je otevřel, kráčející dovnitř. Pospíším si, abych stačila jeho tempu a on ihned zpomalí.

Čekáme na výtah, a teď jsme uvnitř. Nemá žádný důvod k tomu, aby měl pořád jeho teplé prsty propletené s mými.

Ale když se podívá dolů na naše spojené ruce, kývne, jako by byl spokojený. Je to vtipné. A divné. A rozhřívá to mé srdce z důvodů, které ještě úplně nechápu.

Pokud jde o mně, tak nechci, aby mě pustil. Jeho dotek rozpaluje moji krev, posílá elektřinu tancující po mé kůži. Nechci od něj jít pryč.

Chci se dostat blíž.

Výtah zacinká, dveře se otevřou a my vstoupíme do úzké kabiny. Je tak malá, že se tam sotva spolu vejdeme – nebo je to možná tím, že se zdá, jako by Rafeova ramena zaplnila ten prostor ze strany na stranu.

Pak i tahle myšlenka opustí mou mysl, protože se najednou k sobě tiskneme, moje prsa namáčknutá na jeho pevné hrudi a jeho podpírající a silná ruka mě objímá.

Jeho ostrý nádech se ozývá kolem nás, on přesune svou váhu a jeho svaly na jeho stehnech se spojí proti mým. Rychle ztvrdne tam, kde se ke mně tiskne a já potlačím zasténání.

„Zatraceně,“ zamumlá a odtoupí o krok dozadu, pustí mě. Tlačítka každého patra se rozsvěcí a ukazují jeho tvář, jeho čelist je sevřená. Vnoří prsty do jeho krátkých blond vlasů, zatahá za ně, jeho pusa je teď tvrdá jako zbytek něho, stisknutá do úzké linky. „Promiň.“

Tenhle kluk mě sakra mate.

„Rafe...“ začnu, ale pak, s dokonalým načasováním, se výtah zastaví a dveře se otevřou.

Popadne moji ruku a táhne mě ven. Polykám moje otázky a pochybnosti, kráčím s ním tmavou chodbou lemovanou dveřmi. Tohle držení za ruku....je jako slib, smlouva psaná Braillovým písmem, a Bože, přeju si, abych věděla, jak ji přečíst. Někdy, myslím, musíte zavřít oči a najít odpovědi v temnotě.

Když mluvím o temnotě....Tak uvnitř Rafaela Vestriho je jí hodně. Za tím zlatým pohledem a silnou fyzičkou je tma, bouře a zuřící oheň, který hoří skrz jeho pohled, skrz jeho kůži.

Skrz mě, kdykoliv se mě dotkne.

Jeho dveře jsou neroznatelné od ostatních dveří v chodbě, pustí mě, aby je odemkl a otevřel, uvádějíc mě dovnitř.

Zadržuju dech a vstoupím. Rozsvítí lampu v rohu a v jejím měkkém světle objevím malý obývací pokoj s otlučeným gaučem a jednoduchým křeslem. Přejdu k nim. Konferenční stolek je nízký a obložený knihami a práznými sklenicemi. Stříbrno-černá bicí souprava dominuje v rohu. Dva vysoké plakáty jsou přilepené na protější zdi.

Plakáty Deathmoth. Poznávám Dakotu v jejich středu, Rafea v rohu, ale nemůžu si vzpomenout na ostatní kluky. Jsou to dost dobrý fotky, černobílé s rudými nápisy.

Za jednoduchým křeslem visí zarámovaná malba – nějaký druh tribalového návrhu, s výraznými, černými tahy a žlutými tečkami. Made by ZM. Zane Madden? Je to nádherné. Jednoduché a silné. Vypadá to jako hlava ďábla s rozeklanými ústy doširoka otevřenými.

Můj krk zatrne a po zádech mi běhá žár. Otočím se.

Rafe se na mě dívá skrz pokoj s rukama sepjatýma vzadu za jeho krkem, intenzita jeho pohledu mě zasahuje jako laserový paprsek.

„Hezké místo.“ Podkašlu si a přesunu se ke gauči. „Bydlíš tady sám?“

Zamrká. „Jo.“

Zatahám za svou bundu, abych své ruce udržela zaneprázdněné. „Musí to být trochu osamělý.“

„Jo.“ Potřese hlavou a po tváří mu přelétne stín. „Myslím, že trochu je.“

Sevře mě smutek. Znám ten pocit. Raylin nebyla moc kamarádská, ale alespoň jsem měla společnost.

„Proč si nenajdeš spolubydlícího?“ Pak jsem si uvědomila moje slova a nahrbila jsem se. „Já nemyslela....“

Zvedl na mě bledé obočí a já se znovu začervenala, protože zčervenat jako rajče pouze jednou v ten samý večer prostě není dost trapné.

„Nenaznačuju ti, aby sis vzal mě jako spolubydlící,“ objasňuju poníženě. „Neuvědomila jsem si, že to znělo tak moc jako nabídka.“

Obě jeho očí se zvednou. Hej, co ty víš? Znovu jsem ho překvapila. V dobrém nebo ve špatném slova smyslu?

V dobrém, rozhodnu se, když se zasměje. Je to tichý smích s hlavou skloněnou dopředu a vlasy padajícími do jeho očí. Ryzí zvuk, hluboký a rezonující, který mě nutí chtít se smát taky.

„Ty máš spolubydlící. Tu Raylin, ne?“ Usmívá se na mě, ty vražedné dolíčky a tak, a já přísahám, že moje kalhotky vlhnou.

„Jo. Bez vysvětlení odešla. Snažila jsem se s ní zkontaktovat, ale nikdy neodpověděla.“

„Takže teď bydlíš sama?“

Pokrčím rameny. „Mám Rafa.“

„Rafa?“

„Kotě.“

„Vážně?“ Obejde gauč, rozepne si bundu. Sehne se dolů, aby narovnal knížku dole na stolku – Historie Punk Rocku. „On se jmenuje podle mě?“

„Jo. Ne! Je to náhoda. Kromě toho on je Raf, ne Rafe.“

„Tys ho tak pojemnovala?“

„Původně se jmenoval Horatio. Jak by ses cejtil, kdyby na tebe takhle volali?“ Otřesu se.

Pak si uvědomím, že jsem prakticky přiznala, že jsem to kotě pojmenovala po něm a dám si ruku před pusu.

Oh sakra.

Ale Rafe se znovu směje, jeho ramena se třesou, jak se narovná do jeho plné výšky. „Jo, Horatio by mi stejně neslušelo. Je zrzavý?“

„Spíš blond než zrzek. Trochu jako ty a …..“ Zlomyslně se kousnu do spodního rtu, abych zastavila ten proud pitomých slov.

„A kurva.“ Jeho pohled klesne, soustředíc se na moji pusu a udělá krok ke mně. Jeho pohled ztmavne. „Kurva, když to uděláš...“

Znovu se ke mně přitiskne, ale tentokrát mě nic nezastaví, abych se vzdálila. Protože nechci. Podívám se do jeho tváře, můj dech se zastaví. Je jako zlatý bůh, slabá záře lampy vytváří stíny na jeho rysech.

Zvedne ruku a přejede palcem přes mé rty. Přejíždí po obrysu mých úst a jeho dech zrychluje.

„Jako čokoláda,“ zašeptá. „Ty jsi jako krabička mé nejoblíbenější čokolády, a já se nemůžu rozhodnout, kde začít.“

Skloní svou hlavu, až dokud naše rty nejsou jen kousíček od sebe a jeho známá, sexy vůně mě obklopuje, lehké pižmo jeho čistého potu je přidané do té opojné směsi.

„Řekni, abych přestal,“ zamumlá. „Meg, řekni, abych přestal.“

Všechno, co můžu udělat je, že zavrtím svou hlavou. Jak bych mohla, když vše, co chci je, aby mě políbil? Když všechno, na co myslím je, jak lahodně musí jeho ústa chutnat?

Jeho dlaň putuje po mé tváři ke straně mého krku a já se otřesu celá až ke konečkům prstů na nohách. Začne se mnou couvat, jeho druhá ruka na mém pasu, cítím pálit oheň skrz látku oblečení a kůži až do morku mých kostí.

Ve chvíli, kdy moje záda narazí do zdi, přitiskne jeho tělo k mému, jeho erekce uvězněná mezi námi, jeho hrudní svaly se posouvají proti mně.

„Bože,“ zavrčí a jeho ruce kloužou nahoru, až dokud do nich nevezme můj obličej. „Musím to zastavit. Tvůj přítel....“

„Žádný přítel,“ zašeptám.

„Ale ten kluk....“

„Není to můj přítel. Já nemám přítele.“ Konečně mu došla ta jistota v mém hlase a jeho pohled polapí ten můj, tázavý a zmatený.

Pak je to jako když otočíte vypínačem. Na vteřinu ztuhne jako socha, jeho druhá ruka vklouzne za mou hlavu a jeho ústa se přitisknou k mým, celé jeho svalnaté tělo zakryje to moje, tlačíc mě do zdi.

Chutná senzačně, opojně – jako čekanka a skořice, cukr a hořké mandle. Jeho druhá ruka vklouzne kolem mé hlavy, uchopujíc zadní stranu mého krku, držíc mě na místě, když pohlcuje moje ústa. Jeho jazyk mě olizuje, jeho zuby něžně kousají můj spodní ret a mně za očima vybuchuje ohňostroj.

Každý nerv v mém těle ožívá pod jeho útokem a moje ruce se automaticky omotají kolem jeho krku a já ho líbám zpátky. Můj jazyk tancuje proti jeho a on vrčí hluboko uvnitř jeho hrudi, ty vibrace se skrz mě pohybují.

Bože, on je tak skvělý. Já chci víc, chci se ho víc dotýkat, jeho nahé kůže, chci vidět tetování na jeho hrudi a pažích, já chci....

Přeruší polibek, stáhne se zpátky a já se nakloním dopředu, potřebujíc víc.

„Sakra, Meg.“ Jeho drsný dech naplňuje moje uši. „Proč ztrácím kontrolu, když jsem s tebou?“

„Proč se chceš ovládat, když jsi se mnou?“ Tahle otázka mě trápí.

„Nepotřebuješ dalšího násilníka ve svém životě.“

Zkoumám jeho vysvětlení. Jeho jantarové oči jsou pod těžkými víčky, ale v jejich hloubkách nečíhá žádný skrytý strach.

„Ty nejsi násilník.“ Nevypadá jako někdo, kdo si uživá, když ostatní trpí. Navzdory jeho síle se ke mně vždycky choval něžně.

„Už jsi mi to řekla předtím, ale ty o mně nic nevíš.“ Přesto mě pořád nepustil. Neodtáhnul se pryč.

„Vím, že každé nedělní ráno běháš, brzy ráno, protože nemůžeš spát. Vím, že se dobře staráš o svoje přátele a oni by pro tebe udělali cokoliv.“ Ponořím konečky prstů do jeho tvrdých svalů na jeho krku a on zabručí, jeho zorničky se rozšíří, sžírajíc to zlato. „Vím, že hodně trénuješ a že jsi hodně silný. A taky vím, žes utekl z té kavárny, kde o nedělích pracuju, protože tě vylekal hlasitý zvuk. Z čeho máš strach, Rafe Vestri?“

Jeho výraz se uzavřel a udělal krok zpátky, pustil mě, jeho ruce se táhly po mých ramenou, než spadly k jeho bokům. „Ničeho.“

„Každý se něčeho bojí.“

On to nepopírá. Je zticha, jeho pohled odměřený.

„Chodíš do kavárny, kde pracuju – kde jsem pracovala – každé odpoledne,“ šeptám. „Proč?“

On zavrčí. „Meg...zatraceně. Chtěl jsem se o to postarat.“

„Cože?“ Nevím, co mě přimělo položit tuhle otázku, ale teď jsem zvědavá. „Postarat se o co?“

On vzdychne. „Máš pronásledovatele. Měl jsem děcka z ulice, aby tě sledovaly. Je to chlap s vězeňským tetováním. Musel jsem tam být, abych se ujistil, že jsi v pořádku.“

„Vidíš? Já vím, že jsi hodný kluk,“ šeptám, můj hlas chycený v dojetí a náhlým, ledovým strachem. Pokoj se začíná otáčet v líných kruzích. „Sakra, pronásledovatele? Proč jsi mi to neřekl předtím?“

Oh drahý Bože. Bála jsem se, že by na mě mohl Carson někoho poslat, ale jedna věc je bát se představy toho monstra a druhá věc je, když ti řeknou, že je skutečný.

„Meg.“ Je zpátky u mě, jeho pohled ustaraný. „Jsi v pořádku?“

Moje srdce bije proti mým žebrům a v uších mi zní tupý řev. „Jasně.“ Jediným problémem je, že se mi zdá, jako bych necítila moje nohy. Cítím chlad.

Jak bych mohla být v pohodě? Mám pronásledovatele, jak jsem se celou dobu bála. Někdo sleduje každý můj pohyb, chodí za mnou po ulici, zaznamenává lidi, s kterými mluvím, jejich tváře, možná dokonce jejich adresy. Sleduje mě. Čeká na správnou chvíli, aby mě popadl a ublížil mi.

Napadá můj soukromý život, můj nový život, kde jsem si myslela, že jsem volná a v bezpečí.

„Sakra, holka, pojď sem.“ Natáhne se pro mě, ale já ucuknu.

Nejsem si jistá, jestli snesu, aby se mě teď dotkl. Narazím do konferenčního stolku a slepě se otočím nalevo. Potřebuju chvilku.

Cítím se, jako bych nemohla správně dýchat. Něco uvízlo v mém hrdle, odřezávajíc mě od vzduchu. Zastavím se uprostřed pokoje, tváří k dveřím bytu.

Proč? Jak mě mohl Carson najít? Kde mohl sehnat moji adresu? Jedině máma ji zná a ta by mu ji nikdy neřekla.

Nebo ano?

„Meg.“ Rafe stojí dva kroky za mnou a já se otočím. „Neutíkej pryč.“

Jeho pohled je široký, jeho pusa úzká. Vypadá, že má o mě starost a to samotné mě nutí zůstat stát.

Chystala jsem se utéct? Nebyla by to pitomost po tom, co jsem zjistila, že mám pronásledovatele? A přesto jsem v takovém tranzu, že bych mohla. Moje mysl je tak zmražená panikou, že nemůžu jasně myslet.

„Třeseš se,“ zašeptá a když zruší ten odstup mezi námi, já ho nechám. Přitáhne si mě k sobě, omotá se kolem mě jako teplá deka. Moje tvář je přitisknutá k jeho hrudi, k jeho bavlněnému tričku, kde je jeho mužské pižmo silnější. Z toho mě brní po celém těle. To mě uklidňuje.

Teď je to on, kdo jde pozpátku, bere me s sebou, až dokud nedojdeme ke gauči a on si nesedne dolů, stahujíc mě do jeho klína. Drží mě pevně, kolébá mě, když se snažím popadnout dech.

„Jsem v pořádku,“ šeptám, ale jsem vděčná, že mě nepustil z jeho sevření, protože se cítím, že bych se mohla rozpadnout na tisíce kousků.

Přitáhne si mě ještě blíž, takže moje tvář odpočívá na jeho vytvarované hrudi a poslouchám tlukot jeho srdce. Pravidelný. Silný.

A on mě drží blízko u sebe, když se zhroutím.

*****

Uběhl nějaký čas. Můžu to cítit z brnění mých svalů, jak jsem pevně schoulená v jeho klíně, v jeho objetí. Moje oči jsou teď suché, a už mi není taková zima. Jeho ruce jsou teplé a pevně obtočené kolem mě.

„Meg?“ Jeho objetí se nepatrně utahuje. „Jak je ti?“

„Líp,“ šeptám, můj hlas je chraplavý. „Promiň.“

„Neomlouvej se.“ Trochu mě houpe a nějak mě to rozesměje.

Odkašlu si. „Takže to je to, proč jsi pořád chodil do kavárny?“

On kývne, jeho brada poklesne na vršek mé hlavy. „Omlouvám se, pokud ti to bylo nepříjemné. Jen jsem chtěl být blízko u tebe, zkontrolovat tě.“

„Děkuju.“ Teplo rozkvétá uvnitř mé hrudi při té myšlence, jak tam seděl, den co den, ujišťujíc se, že jsem byla v pořádku, zatímco já se mu vyhýbala. Teď se cítím tak blbá, že jsem to dělala. „Promiň, že jsem neobsluhovala tvůj stůl.“

Další dunění se vine nahoru jeho hrudí. Smích, uvědomuji si. „Tys to dělala schválně?“

Pokrčím ramenem. „Řekls mi, že se ti mám vyhýbat.“

„Správně.“ Znovu se tiše zasměje, jeho tělo se pode mnou třese.

Sedíme tady v tichosti a já jsem obklopena jeho teplem, jeho ruce pohodlně položené kolem mých zad a přes bok.

Po chvilce si přivoní k mým vlasům. „Můžeš mi říct víc?“ zeptá se jemně. „O tom, kdo je ten chlap a proč po tobě jde?“

Cítím se s ním v bezpečí a to je zřejmě důvod, proč začnu mluvit – k tomuhle klukovi, který mi odmítl cokoliv o sobě prozradit.

Říkám mu o Philly, o nebezpečí na ulicích, kde jsme žili, a máminých opileckých zvycích. O mém otci, Řekovi, majiteli restaurace pod naším bytem, dokud jednoho pěkného dne, kdy mi byly asi čtyři roky, neprodal restauraci a nezmizel pryč, aniž by zanechal adresu nebo telefonní číslo.

O máminých dalších amantech, kreténech, o každém jednom z nich, o chlapech, kterým se líbilo mlátit mámu a slyšet její křik, před tím než ji ošukali a pak zmizeli znovu z našich životů.

Ale neříkám mu o dítěti. Nemůžu. Říkat mu o všem dalším už i tak dost zraňuje, otevírá zranění, o kterých jsem si myslela, že se už zahojila, ale jak se zdá, udělaly se přes ně pouze strupy.

„A tenhle poslední přítel?“ zeptá se Rafe tiše poté, co přestanu mluvit a jen se stočím k němu, potřebujíc moment, abych přesvědčila sama sebe, že už to bylo pryč a já byla v pořádku. „Ten, co po tobě jde?“

„Carson. Carson Ames. Řekla jsem ti, že jsem ho udala. Je ve vězení.“ Těžce polknu. „Má vytetovanou růži na jeho tváři. Máma si myslela, že to bylo romantický.“

Jeho paže se kolem mě utáhnou, až zakňučím, ale přesto se cítím tak dobře. „Nedovolím, aby ti ublížil.“

A já mu věřím. Vím, že udělá všechno, co může, aby mě ochránil, přesně jako vím o temném stínu bolesti v jeho očích. Uvědomuju si, že klíč je v jeho minulosti, přesně jako je to u mě. To, čím si musel projít, když byl mladší, ho poznamenalo nesmazatelným způsobem, označilo ho to a nějak, místo toho, aby ho to zničilo, místo toho, aby se z něj stal zlý člověk, tak to z něj udělalo silného muže, kterým je.

Myslím, že někoho jiného by to zlomilo. Někdo jiný by to vzdal a zemřel, prohnal si hlavou kulku.

Ale on ne. On se stará o každého a každý na něj spoléhá. Jeho tetovací salon je útočistěm pro ty, kdož byli životem zmítaní a Zane mi řekl, že živí z jeho výplaty celou armádu dětí ulice a lidí bez domova.

Musím přiznat, že jsem jeho slova tenkrát nebrala moc vážně. Zane má tendenci přehánět, když je opilej a já nevěřím slovům opilých lidí, ale teď...Teď si myslím, že to všechno je pravda. On se stará o každého v nouzi.

Zajímá mě, kdo se stará o něj. Dokonce i ten nejsilnější člověk může mít momenty slabosti. Chci se ho zeptat na tolik věcí, ale nechci zrušit tenhle moment, přijít o to světlo v jeho očích. Myslím si, že by se mohle otevřít, když si dám načas, pokud budu opatrná. On je jako velká zlatá kočka, jako tygr, silný a přesto nedůvěřivý a plachý. Nevím, jestli bych to radši zkusila a zkrotila ho, pokud je to vůbec možné, nebo s ním utekla.

„Takže....Philly, jo?“ zamumlá. Jeho hlas má ten hluboký skřípot, který posílá chvění po mé kůži. „Přemýšlelas někdy, že by ses tam vrátila?“

„Někdy ano. Máma tam pořád je a navzdory všemu...“ zadrhnu se. Chybí mi. Čas rozostřil její špatná rozhodnutí, její špatné chvíle, což mě nutí chtít být s ní. Nutí mě to myslet si, že všechno by bylo perfektní, kdybych se vrátila zpátky. Je nebezpečné, jak pamět pracuje. „Ale nemyslím si, že se vrátím. A s tímhle pronásledovatelem tady....“ vzdychnu. „Možná, že odejdu, odstěhuju se do dalšího státu.“

Jeho stisk kolem mě se znovu zpevní. „Odejdeš? Opravdu?“

Náznak poplachu  v jeho hlase přinutilo moje srdce bít jako o závod. On nechce, abych odešla? Natáhnu se a dotknu se jeho tváře. „Uvidíme.“

Jeho řasy klesly, když jsem pohladila jeho čelist, moje konečky prstů drhnoucí přes lehké strniště, pak přejedu nahoru, abych prsty projela jeho hedvábné vlasy. Ostrý výdech a jeho oči téměř zčernají, když jeho tělo odpovídá mému. Pode mnou mohu cítit jeho erekci. On se nepohodlně posune a já se zakroutím, myslíc si, že tím pomůžu vyhovět jeho rostoucí erekci, ale jenom ho to donutí zasténat a zasupět.

„Oh Bože, Meg.“ Pak se nakloní přes mě a tentokrát se jeho ústa sevřou s mými bez zaváhání, teplé a tvrdé a lahodné.

Zvedne mě a otočí tváří k němu, pomůže mi rozkročit se nad jeho klínem, moje nohy oblečené v džínách ho obejmou z každé jeho strany. Ten kluk je tak silný, zvedne mě jako bych byla pírko a když si sednu dolů....

Zasténání vzroste v mém hrdle při tom pocitu jeho tvrdé délky přitisknuté mezi mými nohami, do mé nejintimnější části. Dokonce i přes látku našeho oblečení můžu cítit ten žár, který mi poskytuje, mohu cítit, že pořád tvrdne a zvětšuje se. Nikdy jsem neměla zkušenosti s níčím tak sexy.

Nikdy jsem nikoho nechtěla tak, jako chci jeho.

Zakroužím boky, lehké otření a oba zasténáme. Potěšení projede po mé páteři, potřeba se naplňuje v mém břiše. Když to udělám znovu, jeho ruce sevřou moje boky a jeho dech zasyčí ven. Projíždím rukama po pevné ploše jeho hrudi, přes malé tuhé bradavky.

Miluju, když vidím tu surovou potřebu v jeho jantarových očích, husí kůži běžící po jeho postavě, způsob jeho stisku se stává bolestným, když se zdá, že nadobro ztrácí jeho kontrolu. Chci, aby ztratil kontrolu, povolil to hrozné napětí v jeho ramenech...ztratil sám sebe v potěšení.

Soustředěná na jeho reakce, na jemné posuny v jeho výrazu, na nepatrné pohyby jeho těla, nevšimnu si chvíle, kdy se rozhodne obrátit naše role. Najednou se svět nakloní a já jsem položená zády na gauči, Rafe skloněný nade mnou a jeho krásné, dlouhými řasami lemované oči září.

„Co....?“ začnu bez dechu.

„Dneska máš narozeniny,“ připomene mi, jako bych se o to teď zajímala.

Nejsem si ani jistá, jestli si vzpomenu na svoje vlastní jméno.

A pak přitiskne jeho ústa na můj krk, zanechávajíc stopu žhavých polibků, a já si myslím, že ztratím svou hlavu.

Prohra se zdá být hrou dnešního dne.

Tahá za mou bundu, stahuje je ji z mých ramen, a já mu pomáhám, otáčím se a sundavám ji. Cokoliv pro to, abych cítila jeho ústa na dalších částech mého těla. Potom zatahá za můj svetr a tričko, a v momentě jsou pryč, jeho ústa jsou zpátky na mé super-přecitlivělé kůži, líbají kopečky mých prsou, pohybuje rty přes krajkovou podprsenku, přes mé tvrdnoucí bradavky, až dokud se pod ním nesvíjím, vzdychajíc, potřebujíc víc.

Potřebuju ho tak moc.

Položí jeho dlaně na má prsa, stiskne je k sobě, líbá je, tahá za krajku jeho zubama. Moje tělo se zvedne z gauče, když se mu podaří stáhnout krajku dolů a dát jeho ústa na ztvrdlé hroty a sát je a olizovat.

„Prosím,“ slyším se vzdychat. „Prosím.“

Podívá se nahoru, hříšný záblesk v jeho pohledu, pak se skloní zpátky dolů a cestuje jeho měkkými rty dolů po mém břiše, olizuje každý záhyb a dutinu jeho drsným jazykem – přesně jako kočka, mám chvilku se zamyslet, a potom stahuje džíny a kalhotky dolů z mých nohou, všechno to svléká dolů – včetně mých bot.

Nechává mě nahou na jeho gauči.

Chladý vzduch přeběhne přes mou kůži, mezi mé nohy, mé místečko, kde jsem horká a pulzující a já se rozechvěju. Usadí se ve mně panika a vůbec nevím proč. Cítím se....zranitelně. Jsem nahá a on je pořád zcela oblečený. Řekla jsem mu o své minulosti a on je pořád záhadou.

Začínám si sedat.

„Meg.“ Jeho zakouřený hlas pošle skrz mě zachvění. „Co bys chtěla?“

Kleká si mezi mé nohy, a to vyboulení v přední části jeho kalhot je strhující. Nutím mě olíznout si rty a znovu nastartuje až skoro bolestivé pulzování v mém břiše.

„Já chci....“ Tebe. Všechno, ne jen náhodné kousky, které mi hodíš jako kdybys je házel toulavé zvěři. Chci tvou důvěru a tvé srdce.

Ale nemůžu to takhle říct. Nemůžu to chtít od někoho, koho tak málo znám.

„Jen mi to řekni,“ zašeptá, klečí tak nehybně, jeho vzrušení a jeho těžké oddechování jsou jedinými znaky toho, jak je ovlivněn. „Cokoliv chceš.“

„Cokoliv?“

Koutek jeho rtu se zvedne nahoru, prolomí jeho masku. „Máš narozeniny.“

Správně. Mám narozeniny a to, co chci právě teď... „Sundej si tričko. A kalhoty.“

Vyfoukne ven tichý smích, který roztřese celé jeho tělo, pak setřese jeho bundu, popadne lem jeho svetru a trička a oboje sundá dolů.

Moje pusu tak vyschne, že nemůžu polykat. Mé srdce se zastaví.

Svatá Marie a Ježíšku. Hruď tohohle kluka by se měla prodávat na černém trhu. Vydělala by miliony. Vytvarované prsní svaly, pro ten 'pekáč buchet' na břiše bych zemřela, svalnaté paže, tak hedvábná kůže, pokrytá nádherným tetováním.

Skutečně nádherné tetování, i když ani to nestačí, aby odvrátilo mou pozornost od krásy jeho těla. Na boku má štíra. Barevné rukávy na obou pažích. Velký drak splývá přes jeho rameno, jeho rozeklaná ústa se otevírají na jeho hrudi. Má jizvu pod těmi barvami. Na boku na žebrech má vytetovaná jména a slova 'Mi ricordo' na druhém boku, a přeju si, abych věděla, co to znamená. Něco, co vypadá jako řeka krve se táhne dolů k jeho pravé kyčli.

Rukama sjíždí dolů k jeho přezce na pásku, přitahuje moje oči. Zářez otevření přezky, sykot kůže proti kůži a pak si stahuje jeho kalhoty dolů. Zkopne boty, stáhne si ponožky a zůstane oblečený pouze v jeho černých boxérkách.

Obrys jeho erekce je dokonale viditelný skrz tu jemnou bavlnu a já cítím žár všude. Bože, tenhle kluk mě tam dole vážně rozpaluje. Obojí je strašidelné a vzrušující.

Olíznu si své rty, čekám, až sundá poslední kousek látky, která zakrývá to, po čem umírám touhou to vidět – ale jeho ruce klesnou pryč. Proč? Zvednu svou ruku, abych se ho tam dotkla, pocítila, jak je tvrdý – ale on stiskne mou ruku, zvedne si ji k ústům a vtiskne mi polibek do dlaně.

Je to žhavé, rozklepu se z toho. „Tohle je o tobě,“ zašeptá proti mé kůži a jeho ústa se zkroutí do úsměvu. „Chci, aby ses cítila dobře.“

„To děláš,“ řeknu, když me natlačí zpátky dolů a vtiskne mou ruku do polštářů. „Cítím se dobře.“

Jeho pohled přejede toužebně přes moje prsa, pak poklesne. Snažím se přitisknout mé nohy k sobě, ale on položí ruce na moje stehna a pomalu je oddálí od sebe, až dokud nejsem úplně odhalená.

„Ty nejsi krásná,“ řekne, jeho hlas chraplavý a před tím, než se stačím rozčílit nad tímto prohlášením, skloní se mezi mé nohy a zašeptá, „Ty jsi zatraceně božská.“

Pak se jeho pusa ocitne na mně, a moje mysl zbělá. Slyšela jsem od ostatních holek z kavárny pohádky, vyprávěné s chichotáním a šeptem, o tom jaké to je mít kluka tam dole mezi nohama. Vždycky jsem si myslela, že přeháněly, aby zbytek z nás znejistěl.

Nebo je možná Rafe jenom tak dobrý s jeho rty a ústy – to jsem nemohla vědět. Moje zkušenosti jsou omezené, ale dobrý bože, jeho teplý, drsný jazyk uvnitř mě mě nutí vyklenout záda a bezmocně sténat. Jeho strniště mě škrábe po vnitřních stranách mých stehen, drobné bodání bolesti, zatímco jeho saténově jemné rty kloužou přes každé mé citlivé místečko, žhavé a ….

Pocit se změní, stane se více intenzivním a já se podívám dolů, snažíc se zahlédnout, co dělá. Jeho ruka je také mezi mými stehny a tlačí ji hluboko do mě. Uvědomím si, že do mě vniká prsty, stejně jako tlak uvnitř mě roste do spalující úrovně a moje boky se začnou samy od sebe pohybovat, snažíc se dostat více – z jeho ruky, jeho úst. Více z Rafea.

Měla bych se cítit zahanbeně. Měla bych se aspoň cítit trapně z těch nesouvislých zvuků opouštějících mé rty, ze svíjení mého těla, z vlhkosti, kterou cítím stékat po mých nohách. Z toho, že cítím přicházet něco tak intenzivního, že mě to roztrhá na kusy.

Ale nestarám se o to. Nemůžu, ne když si hraje s mým tělem jako s nějakým nástrojem a já nemám žádnou šanci zastavit ten tlak toho vyvrcholení. Moje ruce se kroutí na gaučových polštářích, škrábají do nich. Když se moje tělo uvnitř napne, cítím se, jako bych se chystala spadnout z mrakodrapu.

A pak to udělám. Moje tělo vybuchne a moje mysl exploduje. Naříkám, když mnou potěšení projíždí jako horký nůž, a on mě pořád šuká jeho prsty, saje mě, působí mi rozkoš, takže můj orgasmus pokračuje a pokračuje.

Když ustanou poslední záchvěvy, na dlouho dobu nejsem schopná se pohnout, moje končetiny jsou jako z olova, moje tělo je jako kaluž uspokojení.

„Šťastné narozeniny,“ zašeptá bez dechu a já můžu slyšet úsměv v jeho hlase. Zvedne jeho hlavu a nakloní se nade mnou.

„Děkuju,“ zamumlám a usměju se. „Ježíši. To bylo....šílený.“

„Šílený?“

„Šíleně skvělý.“ Natáhnu se se snahou dotknout se jeho hrudi, když se uvelebí mezi mýma nohama, jeho erekce pulzule skrz jeho boxérky, tiskne se do mých citlivých záhybů.

Zůstaneme takhle na chvíli, když se snažím dostat můj dech zpátky pod kontrolu. Moje ruce se pohybují po jeho tetování.

„Miluju tvoje tetování. Dělal je Zane?“

„Některý z nich.“ Rafe se skloní níž, líbá moje prsa a já omotám mé ruce kolem jeho krku. „Ta jména, ta jsou tvojí rodiny?“ Jsem groggy. Cítím se, jako bych byla na drogách. Opravdu dobrých drogách. Moje tělo pluje. „A ta fráze? Mi ricordo? Co to znamená?“

Náhle se odtáhne pryč.

„Rafe?“ mumlám. „Co je to?“

On už vstává z gauče, otáčí se pryč. Pleskne rukou vzadu o krk a stiskne, a zachvění prochází jeho tělem. Svaly na jeho zádech a nohou vystupují v ostrých hranách.

„Znamená to Pamatuju si,“ zašeptá. „Že to byla moje vina.“

Zmateně se dívám, jak se potácí ven z pokoje. Po pár chvilkách si sednu, ten opar mizí z mé mysli.

Zamčený uvnitř. Uvnitř trnitého bludiště. On je ztracený a já ho musím najít, než bude příliš pozdě – než ho ty příšery najdou a celého ho spolknou.