Rafe - 6. kapitola

Překlad: Clarissa

Rafe

Dny plynou, zahalené v mlze. Žádná odpověď od Armina na mou prosbu ohledně studia. Žádný slovo od Ashe, žádný slovo z ulic.

Žádný záblesk Megan.

Ona má kluka. Věděl jsem to, ale vědět to a vidět ty dva na vlastní oči je úplně něco jiného. Obrázek toho, jak ji ten hajz líbá je vypálen pod mými víčky, zavrtaný v mém mozku jako kulka.

Je to tak lepší, říkám sám sobě. Je to pro ni lepší. Nejsem ten, kterýho ona potřebuje, to je jistý.

Kurva.

„Zatraceně, Rafe, co to děláš?“ Zane se objeví před mým obličejem, stojí mezi mnou a mým protivníkem – Jessem, jedním z Damage Boyz. „Hej, jsi vůbec při smyslech?“

Dobrá otázka. Zamrkám kalnýma očima a rozhlídnu se kolem. Jsem v tělocvičně, trénuju kluky – nebo, jak se ukazuje, nechávám je, aby mě použili jako boxovací pytel.

„Ty vole, mluvím s tebou.“ Zamračí se Zane a zatřese pěstí pod mým nosem. „Ty ho necháš, aby do tebe mlátili jako...kurva, cejtíš vůbec něco, když do tebe mlátí? To seš tak mimo?“

Teď, při té zmínce, cítím bolest šířící se z mého středu. A co? Jsem zvyklej na bolest. Očividně to není dost zlý, aby mě to dostalo pryč z mého mimosmyslovýho stavu.

„Jsem v pohodě,“ říkám, můj hlas je tak drsný, že jsou moje slova sotva srozumitelný.

„Hovno seš. Zapomněl ses vzbudit, seš vůbec naživu?“ Zane popadne moji ruku a táhne mě pryč z ringu. „Vypadáš jako peklo.“

„Řekl jsem, že jsem v pohodě.“ Vytrhnu mojí ruku z jeho sevření, ale ten kretén ji znovu popadne. „Nech to bejt, Z-mane.“

„To ani zasranou náhodou. Musíme si sednout a promluvit si o tom. Něco se stalo a ty mi řekneš, co to je, i kdybych to měl z tebe vytáhnout zasranýma kleštěma.“

Sakra. Nemám sílu se hádat, zvlášť ne se Zanem, který se ze mě snaží dostat pravdu.

„Mluv se mnou.“

„Naser si,“ zaskřehotám vyčerpaně, když mě dotáhne do šaten. Potácím se za ním, v uších mám zvonění.

„Co musím udělat, držet tvojí hlavu pod vodou? Zkusit čínský mučení?“ Zane se zastaví a já klopýtnu, moje rovnováha míří do pekla. „Mluv!“

„Studio,“ vyhrnku, pořád se snažím držet vzpřímený. „Je pryč.“

„Jaký studio? Počkej...Mluvíš o Damage Control?“ Strčí do mě, až narazím do zdi uvnitř šatny. „Co myslíš tím 'pryč'?“

„Pryč. Já...“ Je to tak kurevsky těžký vyslovit. Těžce polknu a zkusím to znovu. „Chce ho prodat. Snažil jsem se ho kurva přemluvit, ale on nechce poslouchat a ….“

„Kurva, zpomal, chlape. Co to říkáš? Prodat Damage?“

„Není moje. Ty to víš. Nebude, dokud mi nebude jednadvacet a nedostanu prachy, abych si ho koupil od svýho strýce Armina. On ho vlastní a chce ho prodat.“

„Ale hovno. Řekni mu ne.“ Zaneovo tmavý pohled šlehá zlostí. Strčí do mě a moje hlava bouchne o zeď. „Prostě mu řekni ne.“

„Jdi ode mě.“ Odstrčím ho zpátky, moje srdce bije moc nahlas v mých uších. „Myslíš, že jsem nezkusil všechno, co jsem mohl? Kurva. Není to na mě, ty to nechápeš?“

Zane se odtáhl, jeho oči široce blýskaly. Jeho ramena ztuhla. „To myslíš vážně? Přijdeme o Damage?“

Tvrdě polknu a kývnu. Vím, že tohle je nůž v mé hrudi, každý den se otáčející. Ale kurva, říct to Zanovi to nijak neodlehčilo, nevzalo to tu bolest pryč.

A zvlášť když kopnul do dveří a vyřítil se ven.

Zatraceně.

Zavrčím. Do prdele práce. Zane mě musí nenávidět za to, že jsem dopustil, aby se to stalo. Nevím, jak jsem tomu mohl zabránit nebo to dokonce předvídat, ale tohle je můj průser a teď jsou v tom chycení i moji přátelé.

Vždycky ty samé sračky. Vždycky své lidi zklamu.

Kopl jsme zpátky patou, narážel pěstmi do zdi, zanechávajíc tam krvavé čmouhy. Proč nemůžu dělat nic správně? Najít řešení, když je potřeba – pro jednou každého zachránit?

S trhnutím jsem se odtáhl a zamířil ke skříňkám. Skoro jsem zlomil klíč, když jsem odemykal svou a popadl z ní své věci. Moje srdce buší tak tvrdě, až si myslím, že mi vyskočí z hrudi.

Chvíli tady stojím, svůj batoh a bundu v rukou a přemýšlím, co bych měl dělat.

Meganina tvář mi bleskne myslí, potřeba ji vidět je zdrcující, ale zatřesu nad sebou hlavou, zvednu batoh a vypadnu odtud sakra pryč.

*****

Nebyl jsem ve škole už pár dní, vykašlal jsem se na přednášky, neschopný se soustředit, neschopný udělat jedinou užitečnou věc. Ztrácím čas. Místo toho přecházím po svém pokoji, když poslední světlo venku zeslábne, pěsti mám sevřené po stranách, náplasti nalepené na mých rozbitých kloubech jsou vlhké od krve.

Krev zaplňuje moje myšlenky. Spím a sním o ní. Vstanu a vzpomenu si na to. Není od toho úniku. Žádné odpuštění.

V okamžiku projasnění mysli – nebo šílenosti? - jsem šel a koupil prášky na spaní. Zřejmě šílenosti, protože jakmile začnu znovu s práškama, propadnu jim před tím, než mrknu a všechna ta zatracená snaha, kterou jsem věnoval tomu, abych se dostal ze závislosti, bude zbytečná.

Všechna moje snaha vede tím směrem, jak se zdá.

Přecházet tam a zpátky nepomáhá zklidnit tu bouři uvnitř mě a vyčerpanost dělá z mých nohou kameny. Vklouznu do postele, opřu se do polštářů a složím si ruce za hlavou, moje mysl se otáčí v kruzích.

Kéž by to studio bylo moje. Kéž by Zane odpovídal na moje hovory. Kéž....kéž by Megan byla tady.

Vůbec nevím, proč jsem jí tak sakra fascinovanej. Ona je žhavá, to je jasný. Lahodná. Celá ta její karamelová kůže a tmavé oči, kulatost jejích prsou a ten zadek...

Ale to není všechno.

Nepřítomně si rozepnu džíny a sáhnu po svém tvrdnoucím penisu, který je bolestně uvězněn uvnitř. Ne, to není všechno. Má v pohledu mrak, temný podtón v jejích slovech a chování, které mi připomíná to moje. Jako kdyby se ona taky snažila utéct duchům z její minulosti.

Obtočím prsty kolem mého penisu, zatahám za piercingy a zasyčím při trhnutí bolesti/potěšení, které vystřelí nahoru po mé páteři. Mám ampallang, rovnou činku procházející skrz hlavičku mého penisu a frenum, stříbrný kroužek pod jeho hlavičkou. Měly by zvyšovat potěšení, ale já za ně tahám tvrdě, aby mě ten náraz bolesti uzemnil.

Potřebuju tu bolest. Hladím si penis, pomalu pumpuju, vždycky se vracejíc k té čince a kroužku, když to začne být skvělý, abych stopnul to potěšení. Snažím se to spálit.

Jenže, když si ji představím ve své mysli, začne potěšení růst. Zasyčím, tahám svou pěst nahoru a dolů po mé bolestivé délce, když si představuju, jak se nade mnou sklání. Pleť zářící, prsa hrozící, že vypadnou z podprsenky, tmavé vlasy visící dopředu, lechtající mě přes mou kůži.

Oh kurva.

Vytáhnu svůj penis, syčím při přetažení látky přes přecitlivělou kůži. Moje záda se vyklenou nad matrací, když stisknu tvrději. Ona by se na mě smála, její oči lesknoucí se pod jejími řasami, když se natáhne a stáhne dolů ramínka její podprsenky. Její prsa se uvolní a pohupujou. Skloní se níž a její bradavky se otírají o mé břicho.

Svaly pod mým pupíkem se stahují při té představě a já nasaju ostrý nádech. Představuju si její horký dech na mém penisu, její prsty škádlící mě, když jimi pohybuje dolů po mých stehnech, a mé koule se stáhnou.

Zatraceně. Ne. Ne takhle. Ne bez ní.

Ale já jí kurva nemůžu mít. Ona je s někým jiným. Ona nechce ztroskotance jako jsem já. Stisknu zuby, zastavím ruku. Silná žíla na spodní straně silně pulsuje proti mým prstům. Co to sakra dělám? Měl bych jí dostat z hlavy, ne si ho honit nad její představou.

Jediný problém s tím spojený je...pokud bych nemohl mít ani tohle, tuhle fantazii, pak bych měl asi skočit z mostu. Varoval jsem ji, aby se ode mě držela dál, ale to varování bylo spíš pro mě. Já jsem ten, kdo se nedokáže držet dál, kdo na ni nemůže přestat myslet.

Stíny se plazí dovnitř, až dokud to už víc nedokážu snést a trhnu za kroužek pod hlavičkou mého penisu, hledajíc osten bolesti.

Je to skoro tak skvělý jako potěšení. Bílé záblesky zahalí můj pohled. Točím činkou a škubnu sebou, ta bolest mi bere deh.

Tohle je to, co potřebuju. Tohle je to, co si zasloužím. Znovu a znovu to dělám, moje čelist sevřená, moje zuby skřípou o sebe. Pot se mi objeví v obočí, kape mi do očí, štípe. Moje svaly se napnou, moje nohy kopou do deky. Můj ostrý dech zaplní pokoj. Strop se otáčí. Zavřu oči a uvolním prsty, uvolňujíc můj měknoucí penis.

Bože kurva. Jo, tohle je všechno o čem jsem doufal, že dostanu. Bolest a více bolesti. Po dlouhé době konečně mé uzamčené svaly začínají odpočívat. Moje mysl pořád syčí, blaženě prázdná. Úleva bude krátká, já vím. Takže hodím ruku přes obličej a snažím se usnout dokud můžu.

*****

Tělocvična je narvaná. Koukám se na kluky, jak trénujou, stojím stranou, moje mysl je na hony vzdálená.

Megan.

Udělal jsem jedinou věc, kterou jsem mohl a přestal chodit do kavárny, kde pracuje. Ale když tam nejsem já, kdo na ni bude dávat pozor, ujistí se, že je v pořádku a že nikdo po ní nejde, jak se ona obává? Její parodie na přítele?

Držení se od ní dál mě požírá, ale já se kolem ní nebudu zdržovat, když mě tam ona nechce. Mám Apples, jednu z mých dětí ulice, dává na ni pozor a podává mi zprávy. To by mělo stačit.

I když mně ne. Všechno, co chci, je popadnout ji, líbat ji, strhnout jí oblečení a šukat jí do bezvědomí. Ona je sladká a sexy bohyně – mléko, káva a čokoláda s trochou karamelu. Sbíhají se mi z ní sliny a tvrdne mi z ní penis.

Kurva...nemůžu ji mít.

Teď jiná věc, špatná věc, která je všechno, co mám. Obavy o studio. Vzbudil jsem se ve studeném potu. Strávil jsem tmavé noci procházením po pokoji. Mlácením do zdi, snažil se je odšoupnout pryč, najít cestu skrz ty ruiny. Najít pravdu.

Ale jediná pravda je, že jsem zkurveně ztracenej.

Vzdychnu, protřu si své svědící oči. Soustřeď se Rafe. Mám nějaký plán. Plán jak ochránit Megan. Plán, jak se dostat do zápasnického ringu podsvětí a najít chlapa s vytetovanou rukou.

Asher se mi vyhýbal, jako kdyby věděl, na co se ho chci zeptat, nebo si to možná jen namlouvám. Konec konců jeho přítelkyně je hodně těhotná a Tessa říká, že má s těhotenstvím nějaké problémy.

Takže jsem dal slovo s uličníky, gangy a nelegálními sázkovými styky. Najdu si cestu dovnitř, tak jako tak. A budu dávat pozor na Megan, aniž bych ji otravoval svojí přítomností.

Vjel jsem rukou pod moje tričko a dotkl se jmen vytetovaných na mém boku – mého táty, mámy a sestry.

Já vás pomstím, slibuju tiše. To přísáhám.

Hubená holka vchází do tělocvičny a míří přímo ke mně. Ztracen, jak jsem přemýšlel, mi zabere víc než zasranou vteřinu než poznám Apples.

„Hej, šéfe, můžu si s tebou na vteřinu promluvit?“ Kráčí krok za krokem, prohlíží si každého v tělocvičně, jako kdyby byli potencionálními vrahy. Její špinavé tenisky vrzají a její dredy se pohupujou dopředu a zpátky.

„Co se děje?“ Dělám, co můžu, abych rozevřel svoje zaťaté pěsti a uvolnil ramena. Vypadal neškodně.

Někdy se divím, proč se obtěžuju.

Apples po mně střelí úšklebkem a protočí oči, jako kdyby věděla, o co se snažím. „Sledovala jsem kvůli tobě tu holku.“

„Tak to vysyp.“

Tře svůj palec a ukazováček o sebe a mrká. „Nic na světě není kurva zadarmo, Rafe.“

„Řeči.“ Vzdychnu. „Zaplatím ti později. Víš, čím si procházím. Takže teď mluv.“

Mlaskne jazykem a usměje se a já vím, že jsem vyhrál. Ne, že by to cokoliv znamenalo pro obavy trýznící můj žaludek. „Měls pravdu. Má pronásledovatele.“

Moje krev zamrzne. Doufal jsem, že nic takového se nestane. „Kohos viděla? Co se stalo?“

„Prostě ubohej chlap čekal venku před místem, kde pracuje. Sledoval ji, když vyšla ven, ale neudělal nic.“

Kurva.

„Myslíš, že je tvoje holka v nebezpečí?“ zeptá se Apples.

Moje holka. Tyhle dvě slova by mě neměla uvnitř tak hřát. Ona není moje.

„Co myslíš?“ Věřím instinktům Apples. „Je?“

Podívá se zpátky na trénující kluky, pak do zdi. Vytáčí se. „Možná.“

„Proč myslíš? Čeho sis všimla?“

„Tetování.“

Mojí myslí ihned probleskne tetování ruky, které je vyryto v mé paměti, a já si protřu oči, jako kdyby to mohlo vymazat ten obrázek. „Jaký tetování?“

„Vězeňský tetování.“ Olízne si rty, udělá krok dozadu. „Aspoň to říkal Mage, že to je ono.“

Mage je další dítě z ulice, dobrý kamarád Apples. „A on to ví jak?“

Ona pokrčí rameny. „Jeho rodina byla víc ve věžení než venku.“ Další kradmý pohled na trénující kluky a otočí se k odchodu. „Musím jít. Uvidíme se, Rafe.“

„Počkej.“ Když se nezastaví, popoběhnu, abych se dostal před ní. Vím, že to je lepší než jí popadnout zezadu. Její reflexy jsou horší než moje, a její reakce jsou ještě víc násilné. „A co ses dozvěděla o tom dalším – tom bojovém klubu?“

Zastaví se, dívá se na mě s hlubokým zamračením. „Ostraha toho místa nedovolí nikomu projít kolem dveří, ještě míň mně nebo Mageovi. Ale existujou fámy.“

„Fámy.“ Zahrává si se zbytky mojí trpělivosti. „Jako?“

„Jako, že tam je chlap s vytetovanou rukou na jeho paži. Patron toho klubu. Někdy se tam neočekávaně objeví, když je v Medisonu.“

Na vteřinu vidím rudě, a musím se držet, abych nepopadl Apples a nevytřásl z ní více detailů.

On je tady. Zasraně právě tady. Měl jsem pravdu. „Jak se jmenuje? Co jinýho jsi zjistila?“

„Poslouchej, šéfe...“ Její jablkově-zelené oči prohledávají můj obličej, jasné a upřímné. „Nechala bych to bejt, kdybych byla tebou. Říká se, že je z Cosa Nostra.“

*****

Cosa Nostra. Sicilská mafie. Rodina mého otce, Vestriovi, jsou Siciliáni. Táta mafii z duše nenáviděl.

Zírám na Applesinu malou postavu, když vyklouzne z tělocvičny a zavře za sebou bez zvuku dveře. Není v tom rozdíl, tak jako tak. S ruskou mafií vedoucí ten klub, budu stejně mířit do lvího pelechu.

Pořád potřebuju najít cestu dovnitř.

Vypadá to, že budu muset přitlačit, abych se dostal do styku s jedním z nejnásilnějších pouličních gangů a slíbit jim výměnou za to laskavost. To by mohlo fungovat. Netuším, co bych jim mohl slíbit. Jediné, co vím, je že se musí dostat moje ruce na toho chlapa.

Nemůžu sedět na zadku a čekat, až ho konečně dostanou. Co když stáhne ocas a odejde? Jak znovu najdu jeho stopu?

Zatraceně. Dokonce i výhled na ztrátu Damage Control bledne s porovnáním s tím, že se mi nepodaří chytit toho kreténa a konečně mu čelit. Bylo to v mé mysli tak dlouho, že veškeré další myšlenky jsou až na druhém místě.

Kromě Megan. Prostě ji nemůžu dostat z hlavy.

„Jo, Z-mane.“ Čekám, až se Zane podívá nahoru, když je uprostřed hluboké konverzace s majitelem tělocvičny, Peterem, a trhnu svým palcem ke dveřím.

Přemýšlím, jestli zareaguje. Vynechal cvičení celý minulý týden a vyhýbal se mi.

Ale kývne na Petera a otočí se ke mně, vzedajíc ruku. „O co jde?“

„Padám odtud. Vem to za mě, jo? Myslím, že jim to beze mě půjde dobře.“

Zaneovo oči se zúží. „Cože, ty nepřeskakuješ jen části a dáváš je znovu dohromady, teď házíš veškerý cvičení do hajzlu?“

Nasaju ostrý dech. „Naser si Z-mane. Do toho, co dělám, ti nic není.“

„Jasně. Jako mi není nic do ztráty Damage Control, co?  Nemyslíš si, že jsem si zasloužil o tom vědět?“

Zasraná věc. „Máš něco, co mi chceš říct, chlape? Tak to řekni.“

„Jasně, sakra, že mám co říct. Proč jsem tohle, kurva, nevěděl dřív? Tys to očividně věděl. To není v pohodě, vole.“ Rýpnul do mě prstem. „Myslel jsem, že studio bylo naším projektem. Myslel jsem, žes mi zapomněl říct, že to není ten případ.“

„Řekl jsem ti, jak ty věci jsou. To studio nebylo nikdy doopravdy moje, chlape.“

„Tohle je blbost. Pokud pro tebe něco tak hodně znamená, tak o to bojuješ.“ Teď je přímo u mýho obličeje, brada vyčnívající, a já sebou trhnu zpátky. „Co se děje, vole, uhodil jsem na to? Možná, žes doopravdy do Damage nedal ani hovno, ne tak jako já.“

„Odprejskni, Zane,“ zasyčím skrz stisknuté zuby a odstrčím ho od sebe, ale on mě strčí zase zpátky. Jeho rovný a vzteklý pohled mi říká všechno, co potřebuju vědět. Nechystá se mi odpustit a jako vrchol všeho si myslí, že jsem neudělal všechno pro to, aby nám to studio zůstalo.

„Tohle byl náš sen.“ Jeho čelisti pracujou, jeho pohled se blýská. „Nevím, co tě sakra zrovna teď rozptyluje, obrací tvoje priority, ale tohle je to, pro co jsme bojovali. Tak co to je? Pomsta? Sex? Drogy? Co je tentokrát tvojí závislostí, Rafe?“

„Vůbec netušíš o čem mluvíš,“ vrčím. Tohle se neděje. Nevyměňujeme si vzteklá slova s mým nejlepším kámošem.

„Znám tě. Jsi posedlej. Ale tvoje minulost je tvoje minulost. Nech ji tam. Bojuj za to, co je v budoucnu.“

„Proč si kurva myslíš, že to tak nedělám? A jak můžeš vědět, že moje minulost nevyjebává s mojí budoucností, sakra? Minulost žije. Ta minulost se mnou vyjebává.“ Moje hruď je moc sevřená a žár mi stoupá nahoru krkem. „Nemáš zasraný ponětí.“

„Dobře, co tím myslíš? Minulost žije? O čem to mluvíš?“

Sakra, uklouznul jsem.

„Končím,“ říkám a otáčím se, abych šel. „Převezmi ten tréning nebo ne, jak chceš. Tak jako tak je mi to fuk.“

„Přesně, jak jsem si myslel.“

Se Zaneovo obviňujícím pohledem, vypalujícím díru mezi mé lopatky, popadnu můj batoh a mířím pryč. Musím se držet mého plánu a provést ho, s přátelskou pomocí a pochopením nebo bez.

Ve skutečnosti je to takhle sakra lepší, takže v případě – nebo radši - až ty věci nastanou, protože je musím udělat, nestáhnu je s sebou dolů.

*****

Sníh pokrývá město, bílý, panenský. Můj černý Mustang projíždí skrz vířící vločky, kazí tu dokonalost. Vybral jsem si černý, jako moji minulost. Jako moje potřísněné myšlenky.

Zatraceně, Zane. Uhodím pěstí do volantu.

Jedna část mě si přeje, abych s ním mohl mluvit, abych mohl věřit, že mě podpoří. Ale můj plán je šílený a nebezpečný, a já to vím. Nikdy nebude souhlasit a nenechá to bejt. V žádném zasraném případě. Chycení toho hajzla, který zničil můj život a vzal mi ty, které jsem miloval, je to, co mě drželo po ty roky.

Ale přesto, když je Zane na mě naštvaný, tak mě to bolí a ne v tom dobrém slova smyslu.

Bože, chci pomoct komukoliv, kdo má problém, kdo něco potřebuje nebo je na ulici. Chtěl bych zachránit každého, i když jsem se dřív naučil, že nechat lidi dole je nevyhnutelné.

Ale tohle není jen tak někdo. Tohle jsou moji bratři a sestry. Bratrstvo a Demage lidi jsou pro mě vším. A pokud trpí kvůli mně....

Do hajzlu. Jak můžu přesvědčit Armina, aby neprodával Damage? Kde kurva seženu prachy, abych ten salon od něj koupil? Tohle mě dovádí k šílenství.

Na mé cestě domů to beru zajížďkou, abych zkontroloval Apples, která by měla dohlížet na kavárnu, kde pracuje Megan.

Jsem odpovědný za bezpečí těch dětí. Apples se o sebe dokáže postarat, má tvrdé vychování z drsných ulic, ale pokud, jak tvrdí, tenhle ex-šmejd sleduje Megan, pak se chci ujistit, že jsou obě holky v pořádku. Možná i zahlídnu toho hajzla sledujícího Megan, než pojedu domů a padnu do další noci bez spánku.

Jak přijíždím před kavárnu, zpomaluju a prozkoumávám každý možný úkryt. Není jich kolem moc – jenom pár uliček, vchod do jednoho nebo dvou domů a zastávka.

Vídím kluka, kterého nepoznávám, kouřit. Pak je tady pes, který si škrábe ucho za odpadkovým košem. Nevidím Apples, ale pak si všimnu Mage, jejího kamaráda, skrývajícího se v boční ulici.

Schovaný, pokračujou ve sledování.

Když jsem si prohlédl okolí, chystám se znovu sešlápnout plyn a zamířit domů. Tenhle den stál za hovno.

Pak jí uvidím. Megan. Sedí na sněhem pokrytých schodech, tvář má v dlaních.

Co to má kurva znamenat? Dupnu na brzdy tak tvrdě, až auto dostane smyk a já trhnu volantem, abych ho dostal zpátky pod kontrolu. Sjedu k zastávce jenom o pár kroků dál, otevřu dveře dokořán a vyskočím ven.

Ona je pořád tam, tmavou hlavu skloněnou, její kozačky ke kolenům okopané, její kalhoty poprášené sněhem. Není to přízrak. Opravdu tam sedí, ve sněhu. Co se to sakra děje?

Kráčím přímo k ní. „Meg. Megan. Hej.“

Trhne sebou nad zvukem mého hlasu a poslední věc, kterou chci zrovna teď udělat, je vystrašit ji. Takže si kleknu před ní na kolena, do sněhu, tak aby naše oči byly na stejné úrovni. Její jsou červené a oteklé a moje hruď se stáhne, jak moc to bolí.

Moje pěsti se bezmocně sevřou a sníh kolem nás padá v tichých vločkách. „Co se děje?“

„Nic.“ Její hlas se zadrhne a ona se podívá mimo.

Zvednu svojí ruku, uchopím její bradu a něžně otočím její tvář zpátky ke mně. „Jen mi to řekni. Já ti chci jenom pomoct.“

Její spodní ret se zatřese, ten plný, měkký masitý, který chci vtáhnout mezi své zuby, vypadá tak sladce.

„Zrovna dneska.“

Mrknu. „Co je dneska?“

Ona vydechne, těžce polkne, její oči se znovu naplní slzami a sakra, mě to uvnitř trhá. „Raylin zmizela a nenechala mi peníze na nájem, nechala mi na krku Rafa, abych se o něj postarala a Míke mi právě zavolal, aby mi řekl, že už nemám žádnou práci, kromě té na částečný úvazek v neděli a moje máma mi nezavolala, protože se vsadím, že na to zapomněla, jako každý rok.“

Znovu mrknu. „Zpomal. Na co zapomněla tvoje máma?“

Otře si rukou pusu a zvedne bradu. „Na moje narozeniny.“

A do hajzlu. Chci ji sevřít v mé náruči, ochránit ji před světem a jeho hnusama, ale nemyslím si, že by mě nechala. Není to tak, že bych byl do teď ten nejpřístupnější z kluků a ona nemá důvod k tomu, aby mě nechala ji utišit nebo mi jakkoliv věřit.

„A co tvůj přítel?“ zeptám se, i když ta otázka chutná v mojí puse jako popel.

„Volala jsi mu?“

Zakroutí hlavou.

Dobře. Neměl bych být rád, že tady on není, že jsem tady já místo něho a přinutím se přemýšlet. Musím něco udělat. Vypadá tak smutně, že mě to bolí zrovna tak, jako Zaneův vztek. Chci jí toho smutku zbavit a rozesmát jí.

„Už jsi v práci skončila?“

Ona kývne. „Chystám se jít domů.“

„Já se taky chystám jít domů. Chceš jít se mnou?“

Její tmavé obočí se zvedne šokem nahoru a já si pospíším, než si stačí promyslet důvod odmítnutí. „Jen si dám rychlou sprchu a převlíknu se do čistého oblečení, jsem zpocenej z tělocvičny. Máš narozky a měli bysme je oslavit. Mohli bysme jít někam ven na jídlo, nebo na drink, nebo...“

„Ano,“ šeptá, její hlas drsný.

Ano? Můj dech se zadrhne, když mi věnuje uplakaný úsměv. Prosvítí to její obličej, rozzáří její úžasné, tmavými řasami lemované, oči, změní jí to z pěkné holky na sakra úžasnou ženu.

Moje srdce buší v mé hrudi, když se zvednu na nohy a nabídnu jí ruku. „Tak pojďme.“

Když ji vezme, štíhlé prsty omotané kolem mých, cítím, že se právě stalo něco nezaměnitelného – čas se protahuje a prohýbá jako most do neznáma a když se na mě důvěřivě podívá, bez stínu pochybností vím, že pro ni udělám zasraně cokoliv.

Úplně cokoliv.