Rafe - 4. kapitola

Překlad: Clarissa

Moc vám děkuju za komentáře, holky :)

Posílám další kapitolu,

Clariss

Rafe

Bylo to drsných pár dní. Drsnějších než obvykle, tedy. Nemůžu zasraně spát. To znamená, že nechci mluvit. Nechci myslet. Nechci jíst. Sotva můžu fungovat.

Vynechal jsem školu, vynechal jsem trénink v tělocvičně. Nemůžu se soustředit, mnohem méně se snažím působit společensky. Dokonce vážně uvažuju, že si o tom promluvím se Zanem, který mě pronásledoval. Problémem je, že se bojím toho, co vyjde z mojí pusy a jak moc toho potom budu litovat.

Takže sedím v kanceláři Demage Control a předstírám, že studuju počítačový monitor. Snažím se soustředit svou mysl na čísla posouvající se přede mnou, ale nefunguje to. Projedu si rukama vlasy a zatahám za ně.

Skvělý. Tady jsem, třesu se ve svém rohu a mumlám si sám pro sebe. Alespoň držím svoje zatracený  výpadky v soukromí, ale do pekla, život se mnou pořád vyjebává a to by byl zlomový bod pro každého. Cítím se, jako bych se řítil k zemi.

Moje myšlenky se pořád vrací k Megan, k jediné holce, kterou chci, ale nemůžu ji mít. K tomu výročí, které se blíží a posílá bolest do mých kostí. K tomu obchodu, který nevydělává.

Zatraceně, ten obchod. Dneska ráno mi znovu volal můj strejda. Je zoufalý z jeho prodeje a chce, abych se podíval na nějaké papíry, ale nemá v tom jasno. Co sakra ode mě chce?

Strejda Armin, mámin brácha, vykonovatale poslední vůle mých rodičů. Taky spravuje to, co mi moji rodiče nechaly až dokud mi nebude jednadvacet.

Po tom, co byla moje rodina zavražděna, jsem byl totálně mimo. V tu dobu mi bylo patnáct. Armin a jeho žena si mě vzali k sobě, ale sotva mě zvládali. Přesto teta Marnie věřila, že bych mohl přežít, něco o čem jsem si v té době nebyl jistej. Ještě jsem se léčil z fyzických zranění a to se ani nezmiňuju o těch psychických, a už jsem se stáhnul do sebe a přežíval na práškách, chlastu a příležitostně i na tvrdých drogách, které jsem dostal na ulici.

Jednou jsem s ní mluvil a řekl jí, že mým snem bylo otevřít si tetovací studio a pracovat tam se Zanem. Bylo by to místo, kam bysme vzali umělce, kteří nemají rodiny, abychom jim pomohli.

Moje teta z toho byla nadšená. Koupila pro mě tetovací studio, které dávno zbankrotovalo a zrodilo se Demage Control. Společně se Zanem jsme vybudovali Damage, kousek po kousku. Zachránilo mě to od toho, abych se kompletně vymknul z kontroly, pomohlo mi to nechat drog a alkoholu. Udrželo mě to naživu.

Teď je mrtvá, po dlouhém boji s rakovinou. Nechala studio manželovi a on ho chce prodat. Bez mé části dědictví, které mi zanechali rodiče, peněz, které neuvidím dřív než v jednadvaceti, si to od něj nemůžu koupit.

Prodá Demage Control.

Třísknu pěstí do stolu a odstrčím svou židli dozadu se zaskřípěním. Kurva, jasně že to udělá. Přecházím po stísněném prostoru, odolávám nutkání udeřit pěstmi do další zdi. Přejíždím přes strupy na mých kloubech.

Zasranej Armin. Ochlasta a gambler, jde po penězích, aby nakrmil svou závislost, tak chce prodat mě, aby zaplatil jeho dluhy. Pokud už není Damage Control prodaný....

Ne, nemůžu snést jen pomyšlení na to. Tohle je místo, kde Zane a Tyler pracujou, kde Damage Boyz našli domov. Kde jsem našel rodinu. Tohle studio je jediná dobrá věc, která vzešla z té tragédie. Jediná věc na světě, které jsem se věnoval, výměnou za svůj bezcenný život. Věnoval jsem se tomu, abych vymazal to, co mi bylo vzato. Abych přežil místo toho, že bych měl být mrtvý.

Rozhodně si o tom musím se Zanem a Tylerem promluvit – a s Damage Boyz. Konec konců, jejich práce je taky v sázce. Není to jen o mně.

Ne, není to o mně. Vím to, i když se cítím, jako kdybych se propadal podlahou. Kurva. Musím to udělat, a to teď hned, než ztratím nervy.

Popadnu bundu, kráčím ke dveřím a s trhnutím je otevřu. Hluboký nádech a narovnám ramena, pak přejdu k místu, kde stojí Tyler za recepčním pultem a připravuju se, že mu všechno řeknu. Že tenhle salon bude prodán. Že se bude muset poohlídnout po jiné práci. Po jiném místě k poflakování.

Na něco se šklebí. Když si mě všimne, zvedne mobil a ukáže mi obrázek jeho čtyřletého syna s rukama a obličejem pokrytými čokoládou. Aspoň doufám, že to je čokoláda.

„Hej chlape, zrovna jsem se tě chystal pozvat na Jaxovo narozeninovou oslavu...“ Jeho oči se zúží. „Jsi v pohodě?“

Do prdele. „Jo, fajn. Já jen...“ Ty špatné zprávy, které jsem mu chtěl říct zamrzly na mém zatraceném jazyku. Kurva.

„Chtěls se mnou mluvit?“

„Ne. Ne, to nic.“

„Chlape, poslouchej.“ Odložil Tyler dolů jeho telefon. „Jednou, když mi nezbývala žádná naděje, jsi mi řekl, že bych to neměl vzdávat, že bych měl nechat svoje kamarády, aby mi pomohli. Tak nám teď dovol, abychom ti pomohli, kámo.“

„Jsem v pohodě.“ Zatraceně. Otočím se kolem. „Kde je Zane?“

„Venku.“

„Díky.“ Aniž bych se znovu podíval na Tylera, pospíším si ven do zimy, doufajíc, že chytím Z-mana na jeho cigárpauze.

Místo toho ho najdu, jak mluví se Shanem, jedním naším žákem, dlouhovlasým, zadumaným klukem, kterého jsme přijali před rokem. Zane ho poplácává po zádech a říká mu, že všechno bude v pořádku. Že se nevrátí zpátky na ulici. Že studio je teď jeho domovem a že se o něj postaráme.

Chce se mi řvát. Zasraný načasování. Moje odhodlání se otřásá. Jak jim teď můžu vzít jejich klid a štěstí, když ho konečně našli?

Ne, zatraceně. To není v pohodě. Musím tenhle problém vyřešit, najít způsob, jak si ten salon nechat. Udržet svoje kámoše v bezpečí a šťastný.

„Rafe?“ Zane si mě všimnul. Dívá se přímo skrz mě.

„Teď ne.“ Moje hlava buší, otočím se na druhou stranu a odcházím. Seru na to, potřebuju čouda. V poslední době jsem víc kouřil, a pokud to není špatné znamení, tak nevím, co to je. Údajně jsem to svinstvo odříznul.

Vytáhnu krabičku a zapalovač z kapsy a zapálím si při chůzi.

„Lidi na mě spoléhaj.“ Tohle řekl Zane minulý léto, když se staly všechny ty sračky s jeho sestrou. Odmítl se o tom se mnou bavit nebo mě nechat pomoct.

Takže, lidi spoléhaj taky na mě. Zodpovědnost leží na mých ramenou, balvan velikosti zasranýho státu. Shrbím se, pospíchám pryč od toho salonu a lidí, který jsem zklamal.

Co bych měl dělat? Odhodím cigáro do kanálu a procházím po známých ulicích, aniž bych si všimnul, kam mířím. Jak tohle můžu napravit? Cítím se, jako kdybych porušil slib, přísahu a vůbec nezáleží na tom, že to tak skutečně nebylo. Ale tohle stačí.

Je to kvůli mně.

Zdá se, jako by všechno bylo kvůli mně – bolest celýho zatracenýho světa, všechna ta smrt a krev a slzy. Všechno moje vina. Nezáleží na tom, jak často mi lidi říkají, že to není pravda, jak často na mě Zane ječel, abych přestal takhle myslet, jak moc jsem tomu chtěl sám věřit, cítím se provinile jako kurva.

Provinile za všechno špatné, jako kdybych tu bolest a smrt způsobil já sám.

Tváře mých rodičů a Carly, mojí sestry, mi blikají před očima a já musím zpomalit a zhluboka se nadechnout, protože mi tancujou černé tečky před očima. Vzpomenu si na tetování na vrahovo paži a můj hrudník je jako kdyby byl rozdrcen.

Ten zkurvysyn je pořád někde venku.

Oslepí mě zuřivost. Moje kroky mě vědou správně, i když moje mysl je zmatená. Brzy se objevím před budovou, kde Ash kdysi bojoval. Mrknu na špinavé schody vedoucí dolů do suterénu, které mi kdysi Ash ukázal.

Fajn, jsem tady. Teď co? Něco mi říká, že když budu přistižen, jak zíram na vchod do ilegálního bojového klubu, tak to nezůstane bez povšimnutí a co víc, nepomůže to. Chci vidět toho sráče, ne aby on viděl mě.

Pokud je tady. Pokud jsem si to jeho tetování jenom nepředstavoval. Pokud jsem se totálně nezbláznil.

A co když je? Co když je přímo tady, v tom suterénu? Možná, že setrvání je konečný důkaz toho, že  jsem jednal nelogicky, ale návrat do Demage Control je ještě horší vyhlídkou.

Takže jsem se porozhlédl po úkrytu. Uviděl jsem vchod do vedlejší budovy a splynul jsem s jeho stínem, abych čekal.

*****

Schoulenej ve své bundě jsem pohyboval nohama ztuhlýma od zimy, snažíc se obnovit v nich cirkulaci krve. Vrazil jsem ruce hlouběji do kapes, sfouknul dech, když jsem si všimnul dvou chlápků stojících u vchodu, který jsem sledoval.

Naklonil jsem se dopředu a prohlížel si je tak, jak poletující sněhové vločky a zacházející odpolední světlo dovolovaly. Něco na tom jednom mi posílá mráz po zádech.

Je to on? Je to těžký to říct z tohohle odstupu, a i kdybych byl blíž, zjišťuju s klesajícím pocitem, že bych stejně nemohl zahlédnout tetování na jeho paži. Není léto. Nebude mít na sobě tričko s krátkými rukávy nebo něco takovýho.

Co to sakra dělám?

Zapluju zpátky do stínů, zadržuju dech a koukám, až dokud ti dva chlapi nesejdou schody a nezmizí vevnitř.

Bože. Vydechnu a třu si ruce o můj obličej. A co když je to on? Co pak? Jak ho najdu a dokážu, že je to on? Mám prostě sejít schody a zeptat se, jestli ho někdo nezná?

Čau, hledám vraha mojí rodiny. Myslím, že by se mohl schovávat tady, v podsvětí Ruské mafie, ve vašem ilegálním bojovém klubu.

Kurva.

Vycházím ven ze svého chráněného místa, skoro to udělám, skoro ho sleduju. Ale svět se spikne proti mým plánům, jako kdyby to už nestačilo. Když se trmácím po chodníku, zavyje vítr, otáčející se do vichřice. Sněhové vločky se mění do sněhové bouře. Ledové krystalky mě oslepují a já zvedám své ruce, abych ochránil svůj obličej. Mrkám svýma ledem pokrytýma řasama, udělám další krok – a skoro narazím do obrovskýcho chlapa, který někoho táhne za vlasy sněhem.

Zatraceně.

„Nikdo sem kurva nechodí bez pozvánky,“ zavrčel ten obr, odhazujíc toho člověka, kterého táhnul jako kdyby byl pytel brambor. „Drž se kurva od tohohle místa daleko nebo toho budeš litovat, rozumíš?“

A já stojim jenom pár kroků od něj, zírající jako idiot. Moje nohy zapustily kořeny do toho rozbředlého sněhu.

Pohni se.

Zatřesu se a pokračuju v chůzi. Držím hlavu skloněnou a předstírám, že jsem fascinovanej mýma botama. Pospíším si kolem těch dvou a neohlížím se zpátky, až dokud nedojdu na konec ulice a nezahnu za roh.

Pak se rozběhnu.

Kurva drát. To bylo blízko. Utíkám a utíkám, můj tlukot srdce bouří v uších a já se třesu opožděnou reakcí.

„Nikdo sem nechodí bez pozvánky.“

Jak se kurva Ash dostal dovnitř?

Protekce, pomyslím si a pořád utíkám jako šílenec. Jeho táta byl boxer. Zřejmě zná lidi. Musím se dostat dovnitř.

Tohle je šílený. Pokud se dostanu do klubu, budu honit přízraky. Zapletu se do ilegálních obchodů, vymlátí ze mě duši a to za předpokladu, že se dostanu dovnitř a neskončím někde jako neznámá mrtvola.

Ale co když on je ten můj chlápek? Potřebuju to. Potřebuju zaměřit svůj vztek na něco konkrétního, využít tu nervózní energii, nebo se to obráti proti mně. Vím, jak moje nemocná mysl funguje.

Potřebuju návod.

Jo, návod, přemýšlím. Zpomaluju, zmrzlý na kost a zoufalý z řešení, pro které jsem se rozhodl, že udělám. Zeptám se Ashe, jestli by mě nemohl dostat do toho bojového klubu.

Tímhle rozhodnutím se váha viny, která ležela na mých ramenou tak dlouho, trochu nadzvedla a já popadl dech.

Pomsta. Dám mu bolest za tu bolest, kterou způsobil. A možná, konečně, po těch dlouhých letech najdu pravdu. Proč byla cílem moje rodina. Proč ten kretén udělal to, co udělal, proč....proč mě nechal naživu. Samotného. Ta silná naděje, že byl nějaký důvod, proč se to všechno stalo, že to nebyl jen náhodný úder. Že existuje nějaké vysvětlení.

Když jsem se konečně úplně zastavil, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Světlo v protější kavárně přes ulici mi bliklo do očí.

Grind and Brew ukazoval nápis nad dveřmi.

Není to ta kavárna, kde pracuje Megan? Moje srdce udělalo divný dvojúder a já na vteřinu zaváhal, vědíc, že tohle je kurevsky špatnej nápad, zvlášť s tím, kde se teď moje mysl nachází.

Ale to tahání je tak silné – příslib klidu, tepla a všechno to kolem Megan – a moje obrana je slabá, rozpadající se a padající dolů.

Potřebuju. Něco. Oddech, kousíček radosti. Cokoliv.

A víc než cokoliv, potřebuju jí. Jen pouhá myšlenka na ni promění můj penis v kámen a moji mysl v bahno. Promění můj večer ve zlato.

Takže stisknu čelist, přeběhnu ulici a strčím do dveří, abych je otevřel.

*****

Dveře se za mnou zavřou a já jsem obklopen hlukem tichých hlasů. Obklopí mě teplý vzduch, spálí moji zmrzlou kůži, což mě bolí. Stoly jsou plné. Nevidím prázdnou židli.

Zahlídnu bar vzadu a mířím k němu, proplétajíc se mezi stoly. Světla jsou tlumená. Čísníci a servírky jsou oblečeni v bílých košilích a černých kalhotách, překrytých dlouhými šedými zástěrami. Prohlížím si jejich tváře, když mířím k baru, ale Meganina mezi nimi není.

Zklamání mě zasáhne jako rána pěstí.

Proč mě to k ní sakra tak přitahuje? Nikdy si mě ženský neomotaly kolem prstu. Nikdy jsem nepronásledoval kočku jako štěně, a nebudu s tím teď začínat. Tyhle drolící se zdi....musím je rychle přestavět, než budu následovat jejich pád k zemi.

To je důvod, proč se od ostatních držím dál. Jemně, samozřejmě, vždycky na telefonu, když mě moji kámoši potřebujou, vždycky okolo – a přece ne tam. Moje opevnění je nízké a nemůžu nikomu dovolit, aby viděl, jak slabý jsem uvnitř.

Nenech je to vidět.

Opřu se znovu o bar, přemýšlím nad objednáním horkého kafe, ale zaváhám. Přijít sem byl špatný nápad. Zima venku je lepší než mráz, který se rozpíná uvnitř mě a já se odlepím od baru dřív, než někdo dostane šanci se mě zeptat, co chci.

Byla to moje chyba. Nechci nic. Nepotřebuju nic, i když cítím, že už je mi kůže moc velká. Není mi dovoleno chtít a potřebovat, ne když jsem přežil to, co moje rodina ne, ne když všechny zklamávám. Nezasloužím si potřebovat, sakra. Nezasloužím si ji.

Ještě míň, pokud je s někým jiným.

Kromě toho si musím zapamatovat, že tohle není o mně. Musím najít řešení pro Damage Control, ujistit se, že jsou ostatní v pořádku a ….

Procházím rychleji mezi stoly, moje hruď tak stažená, že nemůžu správně dýchat. Moje oči bolí. Nevím, co je se mnou špatně, ale vyřeším to, jakmile se odtud dostanu někam, kde mně nikdo neuvidí.

Někdo do mě vrazí a já ho odstrčím z cesty.

„Co to sakra děláš?“ chlap, kterého jsem strčil vrčí a jde ke mně.

„Tohle je špatný nápad,“ říkám mu a doufám, že to vidí v mém obličeji, protože mám nutkání ho praštit, srazit ho na zem, bít ho až dokud neucítím něco jiného než chlad. „Nedělej to.“

Ale ten sráč vypadá, že se chce rvát tak hodně, jako já. „Chceš se mnou vyjebat? Je to tak?“ Pěsti sevřené a zvednuté nahoru, přistoupí k mému obličeji.

To je ono, to je přesně ono, chci říct, ale držím ta slova uvnitř. Moje nosní dírky jsou rozšířené, jak adrenalin pumpuje skrz mě. Moje nohy se napnou a moje klouby zapraskají, když pevně sevřu prsty. Teď bych bojoval s čímkoliv, abych přestal bojovat sám se sebou. A bojuju pořád, i když nemůžu nikdy vyhrát. Jsem ve svém vlastním soukromém pekelném kole, chycen uvnitř mé mysli, procházejíc tím samým bojem, den co den.

No tak pojď. Udeř mě. Dopřej mi to.

Naneštěstí, chlapíkova holka nebo sestra, nebo kdo to kurva je, zatáhne za jeho ruku, chystajíc se ho zastavit.

Ne, nezastavuj. Vrčím hluboko v mém hrdle jako divoké zvíře. Takhle se cítím – stěží přivázaný. Ztrácející kontrolu.

„Rafe?“ zašeptá, její hlas tichý a jemný. „To je v pořádku.“

Megan. To je Megan.

Natáhne její ruku, skoro se mě dotýká, skoro a celý její pohled je sametově temný. Její dlouhé vlasy jsou stažené dozadu v culíku, černé prameny rámují její malý obličej a hladkou křivku jejího krku. Její bílá košile je vpředu rozepnutá a temné údolí mezi jejíma prsama přitahuje můj pohled jako magnet.

Zírám a zírám, neschopný odtrhnout pohled. Nějak mě uvazuje do přítomnosti, do tohoto momentu. Ona je kotva, kterou jsem hledal. V kterou jsem doufal. A je vyrobená z ohně.

Její prsty přejíždí po mé ruce, po celé délce dolů k mému zápěstí, přejede přes mojí zaťatou pěst. Přejede přes mé klouby a já uvolním prsty, pomalu je narovnám, jeden za druhým.

Vloží její ruku do mé, přesně jako v sobotu večer a něco se uvnitř mě uvolní. Napětí spadne dolů z mých ramen, dokud se neskloním vpřed, směrem k ní. Zasténání se mi tvoří hluboko v hrdle.

Sotva si všimnu, že ten druhej chlap je vlečen pryč jeho přáteli, jejich vzteklých hlasů a pozdvižení. Moje nervová zakončení se soustředí na její ruku v mé, tak malou a drahocennou. Nechci dýchat, v případě, že by se odtáhla pryč.

Ale to ona neudělá. Její ruka se otočí kolem mé, a já sevřu moje prsty kolem jejích, držím ji. Její tmavé řasy vlají nad jejíma očima a její pusa se zkroutí do lehkého úsměvu.

Čas a prostor přestane existovat. Ona je ten čas a prostor, čisté teplo, její dotek uzavírající se kolem mě, udržující mé kousky pohromadě, až dokud nemůžu znovu dýchat. Nic kromě ní neexistuje.

Až dokud mě nezatáhne a nedá se do kroku. Vede mě k zadní části kavárny a já ji následuju, udržuju svoje kroky krátké, abych stačil jejímu tempu. Přijímám cokoliv, co mi může dát.

Právě teď, i když je to právě její ruka v té mé, zasraně to beru.

Je to, jako by to bylo všechno, co mi na světě zbylo.