Rafe - 3. kapitola

Překlad: Clarissa

Megan

Dívám se na Rafeovo ruku. Velkou, silnou, mozolnatou. Jizva se táhne od jeho palce k ukazováčku.

Kouká na mě, čeká.

Takže zvedám ruku a dávám ji do jeho. Přizpůsobí se jeho dlani, menší, tmavší, tenčí. Je ucháven tím kontrastem, tak jako já. Jeho prsty se zavlní a sevřou kolem mých. Jeho rty se rozdělí, ale z jeho úst nevyjde žádný zvuk, jeho pohled zůstává zafixován na našich propletených rukách, bledé řasy schovávají zlato v jeho očích.

Teď jsem to já, kdo je chycen, ohromen. Jeho pusa vypadá měkce, bezbranně v rozporu s jeho silnými, hranatými rysy a jeho širokými rameny. Potřeba dotknout se jeho tváře je nepřekonatelná, a já udělám krok blíž, tak blízko, že můžu cítit jeho vůni. Ne vody po holení, ale tu hlubokou vůni jeho kůže, jako pižmo a teplý kov. Můžu vidět, jak se mu zvedá a padá hruď pod jeho černým tričkem Deatmoth, které má na sobě pod rozepnutou bundou, vidět obrys jeho silných prsních svalů.

Stojíme u sebe tak blízko, že se naše dechy mísí a naše těla se dotýkají v místech, jak jsme se posunuli, šimrá mě to jako pírko, které posílá oheň skrz mou kůži do mého břicha, až mě to bolí. On přemístí jeho ruce na můj pas a já sevřu jeho silné, šlachovité předloktí. Můj žaludek klesne, jako kdybych stála na okraji prudkého srázu, na hraně momentu, který může všechno změnit.

Co se to děje? Je to jako kdyby se v duté temnotě hroutila bariéra mezi námi, ta zeď, kterou si on postavil mezi ním a světem se boří.

Jeho ruce se utáhnou na mých kyčlích a jeho řasy se zvednou, jeho pohled se přesune na mou pusu. Jeho dech je nepravidelný. Přítáhne si mě k sobě, jeho konečky prstů se mi zarývají do mého masa, jeho paže pruží s těžko ovládanou silou.

Jeho vzrušení mě tlačí do mého břicha, horké a silné, uvězněné bokem v jeho džínách.

Mojí mysl naplní statická elektřina. Rafe mě chce. Tohle je jasný důkaz jeho touhy. Ten žhavý pohled, který jsem tak často na sobě cítila, je vyjádřen fyzickou reakcí a já z toho mám tak žhavý pocit, že bych mohla shořet v plamenech. On je tak hezkej, nemůžu si pomoct. Chci hladit jeho hranaté čelisti, chci projíždět svými konečky prstů po jeho zlatém strništi na jeho tvářích, líbat ty zatracené dolíčky.

Zakňučím, ten zvuk vychází hluboko ze mě a on ztuhne, je tak ztrnulý, že si dokonce nejsem jistá, jestli dýchá.

„Kurva, promiň.“ Odtahuje se ode mě, jeho tvář se stahuje. „Já se...“

„Prosím, neodcházej.“ Zvednu ruku k jeho tváři, konečky prstů ťapkám po jeho sametové kůži na jeho lícních kostech. Teplé. Hedvábně jemné.

Prudká bodavá bolest projede mou hrudí, bolest, která se tak moc podobá žalu a já si nejsem jistá, jestli je moje nebo jeho.

Trhne sebou, jeho oči široké na jeho bledé tváři. Zvedne ruku nahoru, a drží ji nad místem, kterého jsem se dotkla.

Potom zašeptá, „Oh kurva,“ přiškrceným hlasem, otočí se a hrne se pryč davem, jeho široká ramena si snadno razí cestu.

Uzel se stahuje v mém hrdle, v mé hrudi, přerušujíc vzduch. Moje ruce jsou pořád zvednuté do vzduchu. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, zírala na mé roztažené prsty, snažíc se zjistit, co se stalo.

Nebo možná snažíc se najít jiné vysvětlení pro jeho reakci, zoufale toužící, aby byl odlišný od jakéhokoli jiného pohledného, arogantního chlapa.

Možná jsem si představovala tu bolest v jeho pohledu – nebo možná je ta bolest skutečná, ale v tom není rozdíl. Traumatická minulost nebo ne, je mu líto, že se mě dotkl, líto, že po mě toužil.

Velké překvapení. Proč by ze všech těch holek toužil zrovna po mně? Tak moc jich soutěží o jeho pozornost. Holky, které říkají vtipné, sexy věci a které neztuhnou jako lepenka, když se jich dotkne.

Myšlenka na to, jak se dotýká jiných holek by mě neměla bolet tak, jak mě zrovna bolí. A tohle je špatné znamení.

Hodně špatné znamení, Megan, říkám sama sobě a snížím ruku, kterou jsem se ho dotýkala. Cítím, jako kdyby moje konečky prstů byly ztuhlé, spálené od dotýkání se jeho kůže.

Zavrčím a promnu si obličej. Tohle je šílený. Měla bych na něj přestat myslet, držet se od něj dál, jak jsem si po celou dobu plánovala.

I když mě ostatní kluci už nezajímají. I když jeho tvář, jeho tělo, jeho hlas – a teď i jeho vůně – zaplňuje mojí mysl od začátku až do konce. Bolest v mé hrudi nepolevuje, jako kdyby mé srdce praskalo.

Tohle je blbost. Možná potřebuju rozptýlení. Možná bych měla dát mému ex, Gregovi, ještě šanci. Bůhví, že mě o tohle žádal, a proč ne? Greg je dobrej kluk.

Ale zrovna teď si nedokážu vybavit, jak Greg vlastně vypadá. Nedokážu si vybavit jeho vlasy, barvu očí, jeho rty.
Panebože, já jsem tak v háji. Jediný obličej, který si dokážu ve své mysli vybavit, je ten Rafeovo.

*****

Krčím se nad cenou jízdy, platím taxikáři a spěchám ke vchodu do svého domu, kde pokračuju v tápání s mým klíčem, mé prsty jsou ztuhlé od chladu a nervů. Mám husí kůži, jako kdyby mě ze stínu pozorovaly oči. Je to pocit, který jsem hodně měla v poslední době a nesnáším ho.

Měla bych být tady v bezpečí. Carson Ames neví, kde jsem, neměl by vědět, kde mě najít i kdyby nebyl za mřížemi.

Schodiště je tmavé a smrdí močí a alkoholem. Mohly by mě děsit ty pachy, tam moc připomínající domov, moje sousedství ve Philly. To je to, co si řeknu a vyběhnu schody k mému bytu, ve kterém bydlím s Raylin.

Třesu se víc než jenom z chladu, vyběhnu do čtvrtého patra, odemknu dveře, pospíším si dovnitř a opřu se o dveře a vypouštím zadržovaný dech.

Byt je malý a stísněný, sotva to místo stačí pro dva lidi, ale Raylin tu zřídka kdy je. Dnešek se nezdá být výjimkou. Nevidím žádné světlo pod jejíma dveřma do pokoje. Její kotě se loudá ke mně, když rozsvítím lampu v malinkém obýváku a sundám si boty.

Kočka se otírá o moje nohy, zakopnu o ní a zanadávám.

„Ahoj Raf.“ Sehnu se dolů a pohladím jeho trojúhelníkovou hlavu.

Jenom se cítím trochu provinile, že mu tak říkám, když jeho pravé jméno je Horatio. On je zrzek, ale víc zlatej než oranžovej, a má ty nádherné jantarové oči.....zrovna jako Rafe.

Zastavím se u Raylininých dveří a zaklepu. „Ahoj! Jsi tam?“

Žádná odpověď.

Vzdychnu a vydám se do kuchyňky. Pokud by nebylo mě, chudák kotě by teď umíralo hlady. Nemůžu si vybavit, kdy jsem viděla Raylin naposledy. Myslím, že to bylo před týdnem. Je nějaká divná, ale tohle je její byt. Já jen odpověděla na inzerát a přistěhovala jsem se k ní. Nemůže takhle odejít, nebo jo?

Není to špatný byt, zamyslím se, když otevírám plechovku a vyklopím vonící obsah na Rafovo talířek. Pronajali jsme si ho zařízený a přesto, že je nábytek starý a docela hrozný, je hezký mít postel a dokonce i gauč, na který se můžete rozvalit po práci.

Raf vydává spokojený vrnící kočičí zvuk, když se ponoří do jeho hory jídla a já zkontroluju jeho misku s vodou, než zamířím do mého pokoje.

Když vylovím mobil z kabelky, abych si nastavila budík na zítřejší ráno – je toho hodně, co chci udělat dřív, než zamířím do další kavárny, kde mám částečný úvazek kvůli penězům navíc – vidím zprávu od Grega a mé myšlenky na to, že se s ním dám znovu dohromady se mi nahrnou zpátky do hlavy.

Kliknu na text. Píše mi. 'Čau, jaký máš na zítra plány? Půjdeš se mnou na kafe?'

Sladký, jednoduchý. Přesně jako Greg.

Koušu si ret a přemýšlím, když se svlékám.

Proč ne? Kafe. Co je na to špatného? Není to rande, opravdu ne. Jen zkoušení možností. Hej, co na tom, že to posledně s Gregem nevyšlo? Teď to vyjít může. Lidi se mění. Já jsem se změnila.

Spokojíš se s málem, šeptá mi hlas v hlavě, než abys brala to, co doopravdy chceš.

No a co? Hodím oblečení na židli pod malým oknem s výhledem na cihlovou zeď a skočím na  červenou přikrývku na mé úzké posteli, mobil v ruce. Koukám se na popraskaný strop a přemýšlím o tom. O Gregovi. Jeho bezpečné účetnícké práci. Jeho světle modrých očích, jeho jemném úsměvu. Celý jemný a poddajný, ohýbající se dozadu, aby mě potěšil.

Můj obličej se nakrčí. Proč mi vadí, že je tak milý?

Drž svou hlavu rovně, Megan, říkám sama sobě a odpovím na jeho zprávu se souhlasem a časem a místem setkání. Můj prst zaváhá nad tlačítkem 'odeslat' a nasaju dech.

Jen do toho.

Zmáčknu odeslat, dám mobil na noční stolek a vklouznu pod deku. Přitáhnu si ji nahoru až k mé bradě a vzdychnu.

Gregory Brown. Takové pěkné, respektování hodné a normální jméno. Jak byste se v něm mohli mýlit?

Naproti tomu, Rafael Vestri....zní ve všech ohledech nebezpečně. Vzrušující, sexy. Na druhou stranu nepotřebujete znát jeho jméno, abyste si to uvědomili. Pouhý letmý pohled na jeho pěkný obličej a silné tělo je dostačující.

Tohle je špatné.

Jak jsem upadala do spánku, Rafeoův obrázek blikal v mé mysli s jeho ostrým pohledem a zlatými vlasy, jeho vymakaným tělem a skrytou silou. Je to nevyhnutelné. On je všechno, co v poslední době bylo v mé mysli. Jeho pohled, jeho vůně, jeho čirá přítomnost.

Kluk pronásledovaný démony jeho zavražděné rodiny. Kluk, který každý den trénuje bůhví na co. Kluk, který si drží odstup, dokonce i od jeho přátel.

Tohle je ten, do kterého jsem zamilovaná: pohledný, odměřený duch.

*****

Něco mě šimrá na nose. Otočím svou hlavu na polštáři a najdu sama sebe tváří v tvář Rafovi, kocourovi.

Mrknu, zkontroluju svoje okolí. Šedé světlo proniká oknem. Začíná svítat.

Raf mě plácá do nosu jeho jemnou packou a já cuknu s funěním zpátky.

„Přestaň,“ řeknu mu a on zamňouká a dívá se na mě jeho zářivýma žlutýma očima. Olizuje si svojí tlamičku a sedí na mém polštáři.

Můj budík zvoní. Netuším, proč nebo jak, ale vždycky se vzbudím pár vteřin před tím, než se zapne, bez ohledu na to, na jaký čas jsem ho nastavila. Vypnu budík a lehnu si se zavrčením zpátky.

Za pět minut šest pitomýho nedělního rána. Slunce už skoro vyšlo. Proč jsem sakra chtěla vstávat tak brzy a jít běhat?

Dobrá otázka.

Normálně ještě spím, protože o sobotních nocích pracuju pozdě do noci, ale včera jsem se vrátila relativně brzy a pravda je, že bych mohla využít té šance, abych spálila něco z té zbývající energie, která mi vířila v žilách od té doby, co mě Rafe držel – a pak nechal jít, jako kdyby se spálil.

Raf vyskočil z postele, když jsem spustila nohy dolů a široce zazívala. Vstanu ještě se zalepenýma očima a skoro na něj šlápnu. Kotě je očividně hladové a doufá, že se jídlo zázračně objeví, když se mi bude motat kolem nohou.

„Kuchyň,“ říkám mu, když si natahuju tlusté ponožky a šourám se do koupelny. „V kuchyni je jídlo, ne v ložnici.“

Panebože, takhle brzy je pěkně chladno. Drkotám zubama, čůrám a myju si obličej, pak spěchám zpátky do mého pokoje a hodím na sebe moje černé běžecké kalhoty, černé běžecké boty a mojí oblíbenou modrou mikinu. Sepnu si vlasy dozadu do culíku, popadnu mp3, připnu si ji na rukáv a stisknu play.

Lady Gaga, Black Eye Peas, Beyoncé...Taneční melodie mě udržují v pohybu.

Dobře, tak do toho. Sebedestrukce, tady jsem.

Lehce vběhnu do kuchyně a najdu Rafa jak si olizuje packy, zřejmě se vzdal naděje na snídani. Nadšeně vyskočí, když se přiblížím k jeho misce a naplním ji granulemi. Nechám ho chroupat jeho hostinu a klepnu na Rayliny dveře.

„Tvojí kočce se po tobě stejská!“ Zařvu, ale samozřejmě nedostanu žádnou odpověď. Buď hluboce spí nebo jednoduše strávila noc někde jinde. Nebude to poprvé.

Klepnu ještě jednou, pak pokrčím rameny a zamířím ven. Beru schody po dvou a broukám si podle muziky. Raylin si může dělat co chce, pokud platí nájem, který brzy vyprší a koupí Rafovi další kočičí jídlo, které taky brzy dojde.

Obavy svírají můj žaludek – doufám, že je Raylin v pořádku, proč jsem jí v týdnu nevyděla a proč  neodpovídá na moje zprávy nebo volání? - ale zaplaším je. Tolik věcí a lidí soupeří o moje obavy.

Udržím si mojí práci v kavárně? Šéf nebyl nadšený, když jsem ho včera požádala o den volna...Je máma v pořádku? Je její zkurvenej přítel pořád za mřízemi? Jsem v bezpečí?

A co Rafe?

Jeho obličej mi bliká myslí znovu a znovu, když vyběhnu z budovy a začnu svůj běh. „Pojď sem,“ řekl mi a přitáhl si mě k sobě. Byl tak vzrušený z toho, jak se ke mně tiskl a držel mě tak pevně, jako kdyby mě nikdy nechtěl pustit.

Tak proč to udělal? Proč se otočil pryč?

A jak mohl říct, že mu to bylo líto? Možná proto, že nejsem taková, jakou si mě představoval? Neodpovídám jeho standardům? Nejsem dost hezká?

Sakra.

No, mně to líto není. Nelituju, že jsem se ho dotkla nebo že teď vím, jak voní, jak vysoký a silný je a jaké to je cítit na sobě jeho ruce – velké, těžké a mozolnaté.

Přestaň na něj myslet.

Zaměřím se na hudbu a běžím rychleji, s hlavou skloněnou proti nárazům studeného větru. Město spí, sníh se třpytí v prohlubních plotů. Můj dech se sráží ve vzduchu. Moje srdce bije proti mým žebrům – pravidelným, potěšujícím rytmem. Můj culík šlehá do mých zad a prameny se mi uvolnily z čelenky do mého zpoceného obličeje.

Běžím podél budov a domů, zvuk mých bot narážejících do betonu splývá s hudbou vycházející z mých sluchátek. Veškeré moje soustředění si udržuje krok s rytmem a rychlostí o něco déle.

Je to skvělý. Obavy a pochyby jsou pryč, moje mysl je prázdná, jiskřivě prázdná.

Vysoké stromy lemují ulici. Ploty jsou vysoké a skrz brány vidím drahé dvoupatrové domy, jejich bílé fasády provedené v koloniálním stylu. Nikdy předtím jsem tudy neběžela. Normálně zamířím k centru, proběhnu kolem mojí oblíbené pekárny a koupím si snídani, ale tohle...

Tohle je pěkné místo.

Slunce svítí nad domy, světlý kotouč, z poloviny skrytý za mraky. Čas běžet zpátky, něco sníst, vyprat, uklidit....připravit se do práce.

Další vzrušující neděle.

Zpomalím do chůze, pak zastavím, těžce oddychuju a trochu se protáhnu. Běžela jsem déle než obvykle, ale bylo to dobrý. Mám po letech čistou hlavu.

Opřu si ruce o svoje stehna a zhluboka se nadechnu. Můj culík sklouzne přes moje rameno, praští mě do obličeje a já ho nedbale odfouknu. Tlukot srdce mi zvoní v uších, je ohlušující, ale přesto myslím, že slyším kroky.

Pak spadne přese mě stín a já se narovnám, zděšená. Bledé sluneční světlo je v mé tváři, rozmazává tvar muže stojícího přede mnou. Jeho tvář je z poloviny zakrytá kapucou. Ta široká ramena vypadají povědomě a já se trochu uklidním.

„Megan?“ zašeptá a já poznám ten drsný, hluboký hlas.

Rafe. Težce polknu, mám suchou pusu.

„Nevěděl jsem, že běháš.“ Posune svou váhu, sundá si kapucu a já jen zírám, protože světlo se zachytí v jeho lesklých vlasech a pozlatí jeho hezké rysy. Když se dívá na mě dolů, jeho dlouhé řasy  házejí stíny na jeho lícní kosti.

Můj hlas se schovává někde hluboko uvnitř mě, odmítá vyjít ven. Moje plíce nefungujou. Nemůžu dýchat, nemůžu myslet. Stát vedle něj je jako cestovat příliš blízko k slunci, nechat se pohltit plameny a o nic se nestarat, protože jste příliš uchváceni jeho krásou.

Což je důvod, proč se nepohnu, dokonce ani nemrknu, když přistoupí blíž, zvedne ruku a pohladí mě hřbetem jeho ruky po mé tváři.

I když něčeho si všimnu, když to udělá znovu: jeho klouby jsou zavázané. Obvaz drhne lehce o mou kůži a já dám ruku přes jeho a zastavím ten pohyb.

Včera večer jeho ruce obvázané nebyly, tím jsem si jistá. Otočím jeho ruku. Krev prosakuje přes obvaz. To mě vyvede z rovnováhy.

„Co se stalo? Jak se ti to stalo?“

On pomalu zamrká, jako kdyby byl náměsíčný a právě se probudil. Odtáhne jeho ruku pryč a sevře ji do pěsti. „Do něčeho jsem praštil.“

„Do čeho?“

„Do zdi,“ zamumlá.

„Cože? To jsi jako rozmlátil zeď?“ Nejdřív se mi chtělo smát, až dokud jsem si neuvědomila, co to znamená a zaplavila mě hrůza. Dobrý Bože. „Proč?“

Udělá krok zpátky. Jeho mikina je vytvarovaná podle jeho silné hrudi. Podívám se nahoru, do jeho očí a spadnu do roztaveného zlata.

„Musím jít,“ zaskřehotá a dá si svou kapucu znovu nahoru, zakrývajíc si jeho nápadný obličej.

„Počkej...“ Chci se ho zeptat, proč si ublížil, jestli můžu zkontrolovat jeho ruku, vyměnit obvaz, ale už se vydal pryč.

Nechce mojí pomoc, můj dotek. Ale proč se mě tedy znovu dotýká? Proč mě škádlí? Je to kruté a on nevypadá jako krutý člověk.

Sleduju jeho vysokou postavu jak běží, ten silný způsob, jakým se hýbe a zatřesu hlavou. Chladný, žhavý, odměřený, zranitelný, silný, něžný....Nádherný. Fascinující. Svůdný. Dráždivý.

Tak plný rozporů. Děsí mě.

Ne. Já děsím sama sebe. Moje city k němu se vymkly kontrole, rostou příliš rychle – rostou na nic.

Jak na něj můžu přestat myslet? Jak můžu vůbec předstírat, že chci někoho jiného?

Rezignovaně vytáhnu svůj mobil z kapsy a napíšu Gregovi zprávu, že ruším naše setkání a zamířím zpátky domů.