Rafe - 2. kapitola

Překlad: Clarissa

Rafe

Dav se hrne dovnitř, pomalu zaplňuje bar. Halo je poslední oblíbené místo Bartrstva a můj pohled klouže přes známou kýčovitou dekoraci andělíčků a křídel pokrývající zdi.

Vracím svou pozornost k mé soupravě bubnů, zatímco Luke a Quinn kontrolujou zvuk svých kytar. Dokonce i Riley je tady, vybalujíc svoji basu – ještě v předstihu, což je zázrak. Koko – Dakota – mluví v rohu se Zanem.

Alespoň to je to, co říkala, že bude dělat. Spíš se mi to zdá jako pusa na pusu, ale hej, do toho mi zasraně nic není. Dobře pro ně.

Tohle je známé místo se známými tvářemi. Známá situace, přípravování na koncert, procházení pohybů. Moji přátelé našli své spřízněné duše a jsou poprvé za mnoho let v pohodě.

Tak proč jsem potom nervózní?

Zavírám oči, táhnu paličky přes činely, pak jimi lehce ťukám do virblu, cítíc ty vibrace cestovat přes mé ruce. Snažím se najít můj stav mysli. Hlasité zvuky mě vždycky vyplaší, ale pravidelný rytmus bubnu a skutečnost, že já jsem ten, kdo vytváří ty hlasité rány, rychlé bubnování a drnčení, mě většinou uklidňuje.

Ale ne dneska večer.

Kurva. Něco to vyvolává. Už jsem se naučil identifikovat ty spouštěcí mechanismy před tím, než to bude moc špatný, ale zrovna teď nemůžu přesně určit, co mi vadí. Vůně? Hluk? Nastavení?

Dám dolů paličky a poslouchám. Jenom štěbetání davu, drnkání kytar, připojující se Rileyho basa. Pak se nadechnu. Směs parfému, stylingových produktů a horkých kabelů.

Nic. Všechno je v mé hlavě. Zatraceně.

Jsem zralej na to vstát a zamířit na záchod a opláchnout svůj obličej ledovou vodou, když si uvědomím, že zírám na plochou televizi připevněnou vysoko na zdi. Po celou dobu hrála, ztlumená. Halo není žádný sport bar, ale chodí sem spousta chlapů a rádi se dívají na jejich fotbal a basketbal.

Mluví moderátorka, pěkná bruneta, s vlasy vyčesanými nahoru, na nose má brýle s tmavými rámečky. Její tvář je vážná, když ukazuje na dům za ní. To okolí vypadá nějak povědomě.

Titulek běžící ve spodní části obrazovky upoutal můj zrak – nebo možná jsem ho četl celou dobu.

Nejnovější zprávy, píše se tam. V Medisonu byl zavražděn člověk.

Vlasy vzadu na mém krku vstaly. Tohle je jenom varování, které jsem dostal před tím, než jsem našel sám sebe před čtyřmi lety v domě mých rodičů, krčící se v rohu. Zdi byly zacákané krví, výrazná chuť mědi byla tak silná, že jsem jí mohl cítit vzadu na jazyku. Dělá se mi knedlík v krku. Točí se mi hlava strachem. Otřásá mnou obrovské chvění.

Není to skutečné, říkám sám sobě. Není to skutečné. Ty to víš. Je to paměť. Flashback způsobený zprávami o vraždě. Je to spouštěč.

Musím se soustředit. Jsem pořád v tom domě, pořád můžu cítit tu krev. Potřebuju něco, co odvede mou pozornost, přivede mě zpátky do přítomnosti. Slepě natáhnu ruce před sebe a zaklepu do něčeho. Moje bicí souprava, uvědomím si, když činely zacinkají. Ten nepříjemný zvuk mě vytrhne ze vzpomínek a já omámeně zamrkám.

Bar. Podium. Mé bubny, stále se kymácející z mého pohybu, činely cinkající. Dívám se dolů na mé ruce. Třesou se. Moje srdce buší tak silně, že klepe proti mým žebrům.

Pak to cítím – to ticho, šířící se v kruzích. Podívám se nahoru a vidím lidi zírající na mě, oči široké. Dav se tlačí blíž, aby viděl, co se děje.

Kurva.

Koutkem oka zahlédnu Koko mířící mým směrem jako malé temné tornádo, odstrkávajíc lokty lidi, aby se ke mně dostala, a já si nejsem jistej, jestli vydržím. Nejsem si dokonce jistej, jestli snesu, aby se mě právě teď dotkla.

Takže jsem vyskočil na nohy, popadl svou bundu z opěradla židle a zamířil si to jiným směrem, hledajíc zadní dveře. Musím ven. Potřebuju čerstvý vzduch.

Potřebuju chvilku, abych se dal znovu dohromady.

Nejsem moc jemnej, když si prorážím cestu skrz zmateně pohybující se zákazníky, dokonce ani nezastavím, abych si oblékl bundu v tom spěchu dostat se odtud pryč.

Zatlačím a dav zatlačí zpátky. Dezorientovaný, točím se dokola, snažíc se zorientovat a značka nouzového východu na mě mrkne. Prorážím si k němu cestu, stisknu dolů kovovou závoru a vyklopýtávám ven do prázdné postranní ulice.

Studený vzduch zasáhne můj obličej. Udělám pár kroků a skloním se, ruce opřené o moje stehna, nasávajíc dech po tom třesoucím se dechu.

Zasraný peklo.

V poslední době to nemám všechno pohromadě. Ne od té doby, co jsem si myslel, že jsem viděl...toho chlapa. Chlapa s tetováním, které bylo vypálené do mé paměti krví a ohněm.

Nemůže být, však. Moje mysl si se mnou zřejmě hraje. Často to dělá, nebo ne?

Jsem tak unavenej z bojování. Vedení války proti sobě a prohrávání. Války proti mé vlastní mysli. Trénuju, abych byl připraven – na co? Jak může silné tělo pomoct proti pistoli? Proti noži? Proti čemukoli?

Pořád si nemůžu pomoct. Nemůžu přestat. Je to všechno až moc.

Výročí se rychle blíží, můžu to cítit v kostech a ty novinky, které mi můj strejda dal před pár měsící o tetovacím salonu mi trhají mou mysl. Musím najít řešení, ale pořád nevím jak.

Pokud jde o toho muže, kterého jsem viděl....

Co když je to pravda? Před čtyřmi lety, ten vrah odešel volný. Policie ho nikdy nechytila. Já jsem jediný svědek. Žádné otisky prstů, žádné stopy DNA, nic. Kromě mého jediného, krátkého pohledu na jeho obličej a tetování, o kterém si nejsem jistý, jestli jsem ho skutečně viděl.

A přesto....A přesto, co když jsem minulé léto, když jsem procházel právě kolem budovy, kde Ash bojoval v ilegálních klecových zápasech, viděl vraha své rodiny?

*****

Když jsem vstoupil zpátky do Halo, můj obličej byl klidný, má maska byla pevně na svém místě a mé ruce byly klidné. Moje tváře pálí od chladu a závan teplého vzduchu, když jsem vstoupil je víc než vítaný.

Nemám ponětí, jak dlouho jsem zůstal venku, ale když se blížím k malému podiu, najdu tam nejen členy kapely, ale také Zanea a Dylana, dohadujíc se o něčem a gestikulujíc na přeplněný bar.

Když vstoupím na podium, oni se otočí na mě a zamrznou uprostřed pohybu. Zaneovo obočí klesne a otevře pusu, aby něco řekl.

Dakota spěchá ke mně a popadne mě za ruce, tahajíc mě přímo za mou bicí soupravu. „Tady jsi. Řekla jsem chlapům, že sis šel ven na vteřinu zatelefonovat, ale oni si dělali starosti. Pojď, je čas začít.“

Nechávajíc jí mě dotáhnout na mé místo, dochází mi ta situace. Koko mě kryje. Ona věděla, že jsem šel ven, ale očividně taky věděla, že to nebylo kvůli telefonování. Hádal se Zane s Dylanem kvůli mně?

Cítím se divně, že jsem středem pozornosti tohodle malého divadla. Být středem Zaneovy pozornosti, celého zatraceného Bratrstva, to znepokojuje.

Konec konců, jsem to já, kdo zachránil Zanea od sklouznutí zády dolů, když jsme byli ve škole, a společně se staráme o ostatní. Společně jsme otevřeli Damage Control a vzali do něj Damage Boyz. Jsem jeden ze zakladatelů a patronů Bratrstva. Nemůžu se zhroutit.

Nechci. Zvládám to.

Usazuju se na mé židli a kývnu na Koko jako poděkování, očekávám jeji obvyklé mrknutí a zašptání 'dlužíš mi', ale místo toho se na mě zamračí. V jejích očích vidím ty samé obavy, které jsem viděl na Z-manově tváři.

Paráda. Tak tohle teď zrovna nepotřebuju. Pokud ode mě po koncertě očekávají hromadné objetí, tak se z toho opupínkuju.

Udělal jsem si v hlavě poznámku, abych seskočil z podia a zmizel v okamžiku, kdy přestane hrát hudba, popadnu své paličky a udělám poslední pokus, abych vyprázdnil svou mysl.

Zane a Dylan odstupují od podia. Riley, Luke a Quinn se na mě dívají očekávajícně. Koko popadne svůj mikrák a protřepe si své divoké, tmavé vlasy druhou rukou. Její vojenské boty zavržou po podlaze.

„Připraven?“ zeptá se.

Jako odpověď třísknu do bubnů a dav píská a tleská. Myslím, že poznám hlasy našich přátel – Zanea, Dylana a Tylera, Tessy a Erin, kluků z obchodu – Micaha, Jesseho, Shanea a Oceana. Neviděl jsem Ashe a Audrey, ale naposledy, když jsem ji viděl, byla tak obrovská kvůli dítěti, že zřejmě teď potřebuje svůj klid.

Všechno je tak, jak by mělo být. Všechno je skvělý. Zhluboka se nadechnu a vířím bubny do první písničky.

Show začíná.

Když první noty basy zasáhnou vzduch, když silný hlas Koko zaplní horký, nehýbající se vzduch, když kytara zabrnká a zavrní, svět se zúží. Je to návrat do primitivního stavu mysli, kde jsem bdělý ve tmě, mám zaslepené oči, znehybněn a vysoce si vědom zvuků a vibrací.

Šustění. Zvířecí řev. Praskání větve. Zvuk vzdáleného hromu.

Pozor, šepot nepřetržitě šumí v mé hlavě. Pozor.

Koko křicí do mikráku její vztek, její hříva se zvedá statickou elektřinou. Quinn vrčí do jeho vlastního mikrofonu a sklání se nad kytarou. Riley hází svou hlavou dozadu, pak mu spadnou jeho vlasy znovu přes obličej, když hladí svou basu.

Stíny se posouvají přes podium jako pomíjivé mraky. Udeřím do basového bubnu, pak do tom-tomu, šlapu na pedály, vířím bubny pořád dokola jak hlas Koko roste a graduje. Podlaha se otřásá do tempa rytmu. Rány se ozývají jako střílení kulek. Jako vyprazdňování zásobníku do mužské hrudi.

Krev. Mrkám, když mi pot teče do očí. Ne. Šklebící se tváře. Lidi. Musím si připomenout, že já jsem ten jediný, kdo vydává zvuk, způsobuje zmatek. Já jsem za to zodpovědný.

Já to ovládám.

Písnička končí velkým třeskem a přecházíme k další. Měkčí, drsnější, hlasitější, měkčí, rytmus zrychluje, přidává na rychlosti a můj puls zrychluje, synchronizuje se s bubny. Jsem jedno tělo s muzikou, se vztekem, vytí v mé hlavě je protipólem k hlasu Koko.

Udeřím do činelů a končím písničku s dvojitým vířením bubnů.

A potom přese mě projde náraz.

Ona je tady.

Megan. Předtím tady nebyla, tím jsem si kurevsky jistej. Můžu nějak cítit, když je v místnosti, jako kdyby mi to říkal šestý smysl.

Kurevsky směšný. Ale když projíždím pohledem dav, opravdu tady je, havraní vlasy, elegantní a nádherná, pořád oblečená v jejím béžovém kabátě.

Vyschne mi v puse, moje kalhoty se napnou a mé smysly se pomátnou. Najednou cítím svůj puls dunit v uších.

Není to spoušť, pomyslím si náhodně. Tohle není strach. Tohle je potřeba. Moje celé zatracené tělo ožije z pohledu na ni. Co je na téhle holce?

A proč to sakra nemůžu zastavit? Není volná, nezajímá se o mě, a pokud by se zajímala...Dokonce i potom by to byl kurevsky špatnej nápad.

Koko se otočí a luskne na mě prsty. „Rafe.“

„Jo.“ Zvednu mé paličky, odtrhnu pohled od Megan a odpálím další song, soustředíc svůj mozek zpátky na písničku.

Ale je to těžké – líp se to řekne, než udělá – protože pořád vidím její malý oválný obličej, její tmavé oči, její vzdouvající se prsa. Nemusím na ní vzpomínat nebo si ji představovat. Stojí přímo přede mnou a nezáleží na tom, jak moc se snažím, nemůžu zastavit můj pohled, aby se k ní vracel, znovu a znovu.

Kdybych jen mohl....

Zatraceně. Třísknu do bubnů tvrději než jsem měl, nechávajíc mučící zvuk zaplnit bar. Tohle se nestane. Jsem tak daleko od normálu, jak můžu být, a ona si zaslouží někoho milého. Někoho skvělýho. A už ho zřejmě i má.

Někoho, kdo každou noc nesní o tom, že někoho zabije. Zabije vraha, uškrtí ho holýma rukama a pošle ho rovnou do pekla a pak...

A pak nic.

*****

Moje stará bicí souprava je zapakovaná v mém černém Mustangu a jsem připravenej zapadnout do postele. Vím, že kluci čekají, že zůstanu déle jako vždycky popíjet a vtipkovat s nima – ale dneska večer fakt ne.

Rozmyslel jsem si to a když Zane a Tyler popadli moje ruce a zatáhli mě zpátky dovnitř 'jenom na jeden drink, chlape', zarazil jsem se patama do země a řekl jim bez obalu, že nemůžu.

„No tak, vole.“ Zane mě pustil, ale vypadá naštvaně. „Říkám ti, že si musíme promluvit.“

A to je ta poslední věc, kterou teď zrovna potřebuju. „Jindy.“

„Jenom jeden drink,“ říká Tyler, prohrabávajíc si své krátké, tmavé vlasy. „Je to tradice, chlape.“

Kurva. Vím, že je. Koko bude měsíc trucovat, když nezůstanu.

Sakra, akorát budou mít všichni podezření. Už teď si myslí, že se se mnou něco děje a pokud jim teď řeknu, že na to seru a vypadnu, budou bušit na moje dveře bez přestávky a budou požadovat, abych je pustil do mého bytu a mého ubohého života.

„Jeden drink,“ říkám a zvednu svou ruku, když se Zane zašklebí. „Jenom jeden. Pak odcházím domů.“

„Jax je pořád vzhůru a ty chceš jít do postele?“ popichuje mě Tyler, otáčející se a následující nás dovnitř. „Jak je možné, že čtyřletý dítě vydrží být dýl vzhůru než ty? Naposledy, když jsem tě kontroloval, bylo ti devatenáct a ne devadesát.“

„Srovnej si fakta,“ mumlám. „Čtyřletý děcko má mnohem víc energie než devatenáctiletej člověk, jako já. Hrát na bicí v punk-rockový kapele je těžká dřina.“

A už jsem se taky nejmíň měsíc moc dobře nevyspal. Takže jo, devatenáct. Starej a mrzutej a unavenej životem.

Zane otevírá cestu k baru a já následuju toho jeho modrýho kouhouta na hlavě. Nechávám ho, ať si myslí, že nás vede, aby se cítil líp. Dokud nemusíme mít ten rozhovor.

Ukáže na zázračně uvolněnou židli a já beru místo a polykám vzdychnutí.

Trpělivost.

Blondýna v mikro-mini sukni se ke mně připlíží. „Nejsi ty ten bubeník z Deathmoth?“ zeptá se. Aspoň si teda myslím, že na tohle se ptala, s tím hlukem tady. Dobře, že umím odezírat ze rtů.

Kývnu a přijmu pivo od barmana.

„Seš volnej?“ Natlačí se ke mně a zasáhne mě závan jejího parfému – extrémní drahota s příměsí pačuli nebo nějaký podobný sračky.

Zadržuju dech a omrknu ji. Nevypadá špatně. Má taky dobrý tělo. Ale v poslední době nemám chuť – na jídlo ani na nic jiného.

„Sorry. Jsem s ním,“ říkám a ukazuju na Zanea.

On vyletí a zavrtí hlavou. „Vole...“

Oči té holky se rozšíří, pak se zamračí. „Nemusíš si ze mě dělat srandu, víš. Stačilo říct jednoduše 'ne'.“

„Ne,“ říkám.

Odkráčí pryč a já se na milisekundu kouknu na její zadek a pak se vrátím k mému pivu.

„Takže takhle to teď bude?“ vyhrkne Zane.

„O čem to sakra mluvíš?“

„Neviděl jsem tě s žádnou kočkou od tý doby, co se vrátil Tyler do města a to už je měsíce a měsíce daleko. Co se děje, tvůj pinďour se zmenšil?“

„Naser si,“ zavrčím.

„Víš, že je tady, že jo?“ ptá se Zane a já hraju blbýho.

„Tamta holka? Já ji neznám.“

„Megan, vole. Přišla, aby tě viděla hrát. Kvůli tobě si dneska vyměnila směnu v práci. Zrovna začala pracovat v tý nový kavárně. Myslím, že se to jmenuje Grind and Brew.“

Pořád předstírám, že nemám tušení, proč mi tohle říká a krčím rameny. „Koho to zajímá, chlape?“

Zaneovo tmavé oči se zúží do štěrbin. „Děláš si ze mě prdel? Viděl jsem tě, jak na ni zíráš. Nikdy jsem neviděl, že bys takhle zíral na nějakou jinou kočku. Tak proč si nevyndáš tvojí hlavu ze zadku a nejdeš si s ní promluvit?“

Jo, tohle se nestane. Zavrtím hlavou a dám si lok piva. Chutná jako chcanky. Na druhou stranu, takhle mi teď chutná všechno.

„Rafe, poslouchej.“ Zane přistoupí blíž, projede si rukama vyholený strany své hlavy. „Jsi v pohodě? Myslím....“

„Potřebuju si dát čouda,“ oznámím a vstávám, abych šel, protože tohle je přesně to, čemu jsem se snažil vyhnout – téhle diskuzi. „Budu hned zpátky.“

Ruka jako svěrák se omotá kolem mého bicepsu. „Řekneš mi, kurva, co se s tebou děje?“ zavrčí Zane.

„Nesnáším, když na mě někdo tlačí,“ vykroutím svojí ruku, „vole.“

„Pokud se ti Megan nelíbí, tak pak ji přestaň svlíkat očima, kreténe. Je to hodná holka.“

„A má kluka.“ Sleduju, jak se jeho tmavé oči rozšíří. „Už od léta. Tessa mi to řekla, takže se kurva stáhni a nech mě bejt.“

Tohle ho šokuje dost na to, aby mě nechal odejít a já spěchám od něj a jeho otázek pryč. Možná prostě půjdu ven a dám si čouda sám, pročistím hlavu. Zapomenu na to, že Megan nemůže být moje, že bych se ji neměl snažit vyhrát, i když jsem si myslel, že ta šance tam byla.

Tlačím se skrz dav, můj žaludek se bouří.

Zatraceně, nechtěl jsem štěkat na Zanea. On to myslel dobře. Ale nemůžu mu říct, co se mi honí hlavou. Myslel by si, že jsem se úplně zbláznil.

A možná by měl pravdu. Vrah mojí rodiny, pohybujicí se po tom samém městě, kde spáchal zločin?

Jaké jsou šance, že poznám toho zkurvysyna podle mlhavé vzpomínky na tetování, o kterém si myslím, že jsem ho viděl?

Policie mi tenkrát nevěřila. Řekli mi, že jsem byl v šoku a moje vzpomníky nemůžou být důvěryhodné. To je pravda, všechny byly neuspořádanými obrázky, zvuky, pachy. Ale on se vrátil do mých snů a pořád vidím ten symbol.

Otisk ruky. To má ten chlap vytetovaný na jeho ruce. Ten chlap, kterého jsem viděl minulé léto kráčet po ulici, jako kdyby se nic nestalo. Ještě jednou vtrhnul do mých nočních můr a vyplnil je čerstvými hororovými scénáři. V mých snech otevírá dveře, vchází do mého bytu, začíná odřezávat mé maso od mých kostí, kousek za kouskem – a moje mrtvá rodina se na to dívá.

Jo, v noci vidím duchy. Straší mě ze spaní. Nutí mě chtít praštit mou hlavou o zeď. Nutí mě rozházet nábytek okolo, praštit pěstmi do pultů. Udělat cokoliv, aby to přestalo.

Vidím, jak na mě Tessa gestikuluje od baru, chce vědět kam jdu a já měním směr. Zřejmě se začne vyptávat jako kdokoli jiný.

Kurva, věděl jsem, že jsem tady dneska neměl dlouho zůstávat.

Procházím pod pestrými anděly a vánočními světýlky a hledám nouzový východ, ale nevidím ho. Takže se opřu o zeď a bouchnu hlavou dozadu, zavřu oči a skřípu zubama.

Nevím, co tady sakra dělám. Nemůžu se uvolnit, nemůžu předstírat, že všechno bude v pohodě. Jsem tak unavenej. Vymazal jsem všechno pryč, ale pravdou je, že nevím jak mi pomůže to, že půjdu domů. Spát? Kurevsky k popukání. Nemůžu spát víc než pár hodin každou noc, a když jo, tak se vzbudím ještě horší než předtím. Jen pouhá myšlenka, že půjdu do postele je vyčerpávající.

Hluboko uvnitř vím, že pokud něco proti nespavosti neudělám, budu nebezpečný sám sobě a všem kolem mě. Mám recept na prášky na spaní, který by měl ještě platit. Jediný problém je, že jsem setřásl závislosti, ale úplně se jich nezbavil. Nemůžete se úplně zbavit zasraných závislostí. Uložíte je k ledu a snažíte se na ně zapomenout.

Vražedný. Cákanec červené za mými zavřenými víčky, dotek na má paži a já sebou trhnu zpátky, tentokrát se hlavou praštím proti zdi pěkně tvrdě. Čistá bolest projede skrz mou lebku. Připravuju se to udělat znovu, toužíc po těch bleskových chvílích, kdy se mé smysly soustředí na fyzickou bolest, vyprazdňujíc mou mysl od ostatních myšlenek.

Takhle znovu cítím ten brnící pocit, díky kterému moje tělo ztuhne a moje břišní svaly se napnou v očekávání. To vzrušení, které cítíte, když se zhasnou světla v kině, nebo když jedete dolů po horské dráze, ten moment dechberoucí radosti, když cokoliv, všechno je možné – všechno skvělé a nádherné.

Ona je tady. Vím to dřív, než vůbec promluví, než se soustředím dost na to, abych ji viděl. Ona je přímo tady, přede mnou – rozmazaná čmouha v temnotě, která se přemění do její krásné tváře a sladkých křivek. Její lesklé vlasy ji padají přes jedno rameno, třpytí se jako bronz v tlumeném světle.

Do prdele. Moje tělo reaguje, jako by bylo zasažené bleskem, škube sebou, napíná se. Piercing v mém penisu tahá, jak tvrdne až skoro na hranici bolesti. Nemůžu dejchat. Je to zatraceně strašidelný jak moc ji chci. Je to jako bych věděl, že kdybych se pohřbil hluboko do ní, tak by ta bolest a pochyby zmizely pryč.

„Rafe, jsi v pořádku?“ Rachot v baru je moc hlasitý, její hlas je tichý, a přesto je to to jediné, co můžu slyšet. Jemný jako samet, otírající se o mě.

„Teď je to lepší,“ říkám a natahuju se po její ruce, než mě můj mozek chytí a zastaví. „Pojď sem.“