Rafe - 18. kapitola

Překlad: Clarissa

A drama pokračuje....

Clariss

Rafe

Mám ruku omotanou okolo žeber, vypotácím se ze šatny a hledám Nina. Protlačím se kolem dalších bojovníků, jeden z nich je v bezvědomí, nesen statnými bodyguardy. Dveře do hlavní haly s klecemi jsou otevřené a já skrz ně projdu, vyrážejíc vpřed do posmívajícího se davu.

Dívám se na jednu ze dvou klecí, ukazujíc mi dva neznámé bojovníky. Myslím, že Coltův zápas už skončil. Nikdo mi nevěnuje žádnou pozornost, když kráčím svou cestou. Pozornost všech se upírá na zápas.

Skvělý. Přišli o prachy, které vsadili na mého soupeře, nemyslím si, že budou váhat s vybitím vzteku na mně, jakmile mě poznají.

Kontroluju jejich tváře, když mezi nimi procházím, hledajíc tu jedinou, která mě pronásleduje v mých nočních můrách.

Kde jsi, Nino Gaspari? Ukaž se. Pojď ke mně. Kde jsi, sakra?

Předtím, než dojdu na druhý konec haly, popadne mě ruka pevně za rameno a já se s trhnutím otočím, připravnen bojovat, bez ohledu na to, jestli mám zlomená žebra nebo ne.

„Klídek,“ říká Colt, zvedajíc své ruce a uculuje se. Pořád má na sobě jen boxerské kraťasy a boty a je potřísněn krví. Rýsuje se mu monokl a kape mu krev z rány na spodním rtu. „Boj šel skvěle, jak jsem viděl.“

„Přežil jsem.“

„A vyhrál.“ Dívá se na mojí ruku pořád omotanou ochranitelsky kolem mého pasu. „Jseš vážně zraněn?“

„Budu v pohodě. Hledám Nina.“ Johnnyho odhalení se mi znovu honí hlavou a já k němu udělám krok blíž a zamračím se. „Řekni mi něco, Colte. Co má Nino společného s tou holkou, kterou hledáš?“

Jeho úsměv poklesne. „Kdo ti tohle řekl?“

„Johnny.“

„Takže ty ses ho na ni zeptal? A dal ti nějakou informaci?“

„Možná. Ale nejdřív mi musíš říct, co se děje.“ Zatraceně, čas utíká, ale já to potřebuju vědět. „Co má Nino s tímhle případem společnýho?“

„Fajn.“ Colt se podívá na klece a pak zpátky na mě. „Je Mařin strýc. On neví, kdo jsem. Přišel jsem sem, protože jsem doufal, že by mu mohlo uklouznout, kde ona je, ale on je stejně bezradný jako jsem já. A když jsem zaslechl Ralpha, tvýho gangsterskýho kámoše, jak s tebou mluvil po telefonu o chlapovi s vytetovanou rukou na jeho paži, myslel jsem....“ Vzdychne, ruce sevře do pěstí. „Myslel jsem si, že bysme si mohli navzájem pomoct. Podívej, kámo, řekl jsem ti, co jsi chtěl vědět. Prosím, řekni mi, že ti Johnny něco řekl.“

„A co je ona pro tebe?“

„Myslíš to vážně? Chceš o tom teď mluvit?“

„Máš dvě vteřiny, abys začal mluvit a pak odcházím.“ Koukám na něj tvrdě. „Jedna. Dvě.“

„Počkej. Ona pro mě bývala vším, chlape. Pořád je.“ Teď se třese. „Musím ji najít. Prosím. Nino nemůže vědět, že ji hledám a tohle je moje jediné vodítko. Bojoval jsem tady týdny, snažíc se najít odpověď.“

Sakra. Nějak mu věřím. „Johnny řekl, abys navštívil Red Jet Café v Grand Rapids, v Michiganu.“

Jeho tmavé oči se rozšíří. „V Michiganu.“

Otočím se, abych šel a on mě zastaví. „Co?“ Zavrčím.

„Díky, chlape. Myslím to vážně.“ Ukáže doleva. „Nino šel tudy. Je to nouzový východ. Když si pospíšíš, chytneš ho. Hodně štěstí.“

*****

Kovové dveře nouzového východu s vrzáním povolí a já jsem venku v tmavé zadní uličce. Chlad noci kouše a já si roztřeseně zapnu mou bundu. Dýchání bolí, brání mi v tom, abych nasál plné plíce vzduchu. Místo toho těžce dýchám, i když tady jenom stojím a snažím se odhadnout, kterým směrem Nino šel.

Kurva. Pokud by mi Colt řekl okamžitě, kterým směrem Nino šel, nestál bych tady jako idiot, snažící se hádat. K čertu s ním.

Fajn, musím se rozhodnout. Po mé pravé straně je jasná a hlasitá ulice. Na levé straně jsou úzké ulice s tlumenými světly. Pokud Nino utíká před vymahači, slabé světlo je to pravé.

Zahnu doleva a můj dech zasípá. Zavalitá postava kráčí pryč ode mě a já zrychlím své tempo. Oheň olizuje můj bok. Drápy ohně se zarývají hluboko do mé hrudi. Zapomněl jsem, jak moc velká zábava můžou být zlomené kosti.

Ale nezastaví mě to. Ne, když jsem tak blízko.

Začnu utíkat. Kurva, bolí to a černota víří na okrajích mého vidění, ale pokračuju dál. Ten člověk začne utíkat taky, ale nemůže se se mnou měřit, dokonce i v mém žalostném stavu. Zatlačím ho do kouta proti popelnici a držím ho nahoře proti tomu špinavému plastu.

„Jestli chceš prachy, tak si je vem a nech mě bejt.“ Snaží se zachovat klid, ale jeho oči ho prozrazují, má je vykulené strachem. „Peněženka je v mé kapse.“

„Nino Gaspari,“ zavrčím.

„A ty jsi kdo?“ Snaží se na mě plivnout, ale napálím mu pěstí do hrudi a on místo toho zalapá po dechu.

„Jsem Rafaele Vestri.“ Vytáhnu nahoru jeho rukáv a je to tam, vytetovaná ruka. Dívám se do tváře z mých vzpomínek. Zavalitější, červené a starší. „Tys před čtyřmi lety zabil moje rodiče a sestru, ty zasranej hajzle. Jejich jména byla Enzo, Grace a Carla Vestriovi. Zabils je chladnokrevně v našem domě.“

„Vestri.“ Mračí se. „Sakra. Myslel jsem, že jsi tady kvůli těm dluhům.“

„Tohle je dluh,“ vrčím. „Životní dluh. Krvavý dluh.“

„A co jako, seš tady, aby sis ho vybral? Chystáš se mě snad zabít, Rafaele Vestri?“ Jeho nosní dírky planou a jeho pohled se zúží. „Chceš slyšet, že lituju toho, co jsem udělal? Že se omlouvám? Zamysli se znovu, malej pankáči.“

Svět zrudne. Moje zuby skřípou o sebe a moje čelist je tak zaťatá, až to tupě bolí.

„Zkurvenej sráči.“

Bouchnu s ním znovu o popelnici. Ten náraz se ozývá v uličce. Bouchnu s ním znovu, moje ruce se třesou.

„Neomlouvám se,“ vrčí Nino. „Víš ty vůbec, kdo tvůj fotřík byl?“

Chci s ním bouchnout znovu, ale na místě ztuhnu jako kámen. „Co tím kurva myslíš?“

„Enzo Vestri. Patřil k Detroitský mafii předtím, než 'šel do důchodu'. Všechny nás zradil, dostal se do programu na ochranu svědků a vyhnul se vězení. Mezitím se oženil jako hodný italský chlapec a měl svoji rodinu. Myslel si, že tady byl v bezpečí. Ten arogantní zkurvysyn si dokonce ani nezměnil jméno. Zrádce není v bezpečí nikde.“

Ruce se mi třesou, kde ho držím. Moje zuby v puse drkotají. Moje funění je v mých uších příliš hlasité.

Můj táta. Mafie. Detroit. Zrádce.

„A moje máma?“ Slyším sám sebe se ptát, jako bych byl kilometry daleko. „Moje sestra?“

„Aaah, jo.“ Strčí do mé hrudi a já klopýtnu omámeně dozadu. „Pořád čekáš na důvod, chlapče? Na vysvětlení, které nastaví tvůj roztříštěný svět na správnou stranu? Byly tam, tak jsem je umlčel navždy. Měl jsem tě zabít taky. Chystal jsem se, ale byl jsem č**ák a pak, musel jsem utíkat nebo by mě chytli. Nikdy jsem si nemyslel, že to můžeš přežít a budeš mě sledovat. Na druhou stranu,“ strčí do mě znovu, srážejíc mě na zem, „neměl jsem znovu chodit do týhle zasraný díry.“

Spadnu na mokrý asfalt, stočím se do klubíčka kvůli bolesti v mých žebrech. Můj pohled upoutá odlesk pistole. Zakaleným pohledem se dívám nahoru na vraha mé rodiny. Chystá se dokončit tu práci, kterou začal před čtyřmi lety.

„Ciao, Vestri,“ říká Nino a zvedá pistoli.

Za mnou se ozvou hlasy. Neznámé hlasy. Nino nadává italsky a ustoupí dozadu, za popelnici.

Do hajzlu. Zašmátrám v kapse a vytáhnu ven mobil. Mám Zanea na rychlém vytáčení, takže jen stisknu číslo.

Zane to vezme okamžitě. „Ty vole, kde jsi?“

„Ulička vzadu za klubem. Opatrně, mužou.....“

Bota vykopne mobil z mé ruky a já zasyčím při té nové bolesti. Další kop zamíří do mého žaludku a já se dávím a zvracím na zem. Černota prosakuje do mého pohledu. Zvětšuje se.

„Tenhle už je mimo,“ říká jeden z nich. „Nemyslím si, že se brzy zvedne. Ale to není ten, kterého chceme. Co, Nino?“

„Táhněte ode mě,“ vrčí, ale oni se smějou a já bojuju, abych zůstal při vědomí. Potřebuju vědět, co se stane.

„Šéf říkal, že buď zaplatíš nebo chcípneš,“ říká afektovaně ten chlápek, co mě nakopl. „Je to na tobě.“

„Říkal jsem mu, že potřebuju další týden a dostane svoje zasraný prachy.“

„To není dobrý, Nino. Dlužíš mu tři sta táců. Myslíš, že za tolik vůbec stojíš?“

„Pusťte mě, jen mě nechte....“

Ohlušující rána výstřelu. Moje uši zvoní a já mrkám a mrkám, snažíc se vyjasnit můj pohled tak, abych viděl.

Nino leží v rozšiřující se louži krve, má tmavý kruh uprostřed jeho čela. Ti dva chlápci tam stojí, jako kdyby kontrolovali, jestli se znovu nezvedne.

A on se nezvedne. Tohle je poprava v mafiánském stylu. Jako Nino popravil mého tátu. Kulka do hlavy. Teď to dává smysl.

Ti chlapi se smějou a loudavě odcházejí pryč. Ani jsem neviděl jejich tváře. Ale to je jedno. Mafián zabil mafiána, který zabil mafiána.

Nechám své oči zavřít a ženu se do temnoty. Nezůstalo nic, o co bych se postaral. Našel jsem ho a teď je mrtvý, jako ti, které zabil.

Je konec.

*****

Někdo se mnou třese.

Sakra, člověk nemůže ani na pět minut v klidu omdlít ve smradlavé zadní uličce. Ani náhodou. Ruka, která se mnou třese je neodbytná, nenechává mě upadnout zpátky do té černé díry.

„Rafe. No tak, vole, děsíš mě k smrti. Otevři oči. Podívej se na mě. Rafe, sakra.“

Zane. Hádám, že ten hajzl mi nedopřeje ani minutový odpočinek.

„Co chceš?“ zamumlám, snažím se mrknout. „Kurva.“

„Musíme jít.“

Zamířím svůj pohled tam, kde Nino leží na zádech. „Než přijdou poldové,“ mumlám, vidíc v tom logiku.

„Ne, vole, musíme jít, protože Meg může být v průšvihu.“

„Cože?“ Teď už jsem zcela při sobě, vytáhnu se do sedící pozice a skřípu zuby bolestí. „Sakra, co tím myslíš?“

„Šla sem, aby se tu s námi sešla, ale nikdy sem nedošla.“

„Proč sem kurva vůbec šla?“

„Aby tu byla pro tebe, krucinál.“ Zane popadne moji paži a vytáhne mě nahoru. „Poslal jsem Dylana, aby se po ní podíval. Šla sem z kavárny. Řekla mi o tom bejvalým trestanci, ale on je ve Philly, ne? A ne tady.“

„Bejvalým trestanci?“

„Ten bejvalej její mámy, kterýho pustili z vězení. A pak něco o tom, že nezachránila dítě a nějaký další sračky. Víš něco o tom?“

„Kurva. Kurva.“ Setřesu Zanovo ruku ze mě, pak to zkazím, když zalapám po dechu a stisknu si bok. „Ježiši. Do hajzlu.“

Jaký dítě? Co mi uniklo? Kristepane, co se stalo před tím, než Meg přišla do Medisonu?

„Sakra, vole, musíš do nemocnice.“ Zane nakráčí přede mě, světlo z jeho mobilu zbarvuje jeho obličej do modrošedé. „Zavolám ti taxíka.“

„Na to vůbec nemysli.“ Narovnám se, i když mě to zabíjí. „Jsem v pohodě. Jdeme ji najít.“

Prohlíží si mě, čeká chvíli, abych si to rozmyslel – jako kdyby – a schová mobil zpátky do jeho kapsy. Dá se do kroku vedle mě. „Hej, možná je v pohodě, někde se zdržela nebo něco.“

Při mém štěstí? Nemožné.

„Řekni mi, co ti říkala o tom bejvalým trestanci. Kdy ho pustili?“

„To neřekla, chlape. Ale byla vyděšená, to bylo zcela jasný.“

„Do hajzlu.“ Dlaně se mi sevřou. Moje hlava buší jako buben a já zakopnu o víko kanálu.

„Rafe...“

„Drž hubu, Zane. Já ji najdu a ujistím se, že je úplně v pořádku.“

Uculí se a já vážně ani nechci vědět proč. Hajzl.

Malý stín přispechá k nám, když přecházíme rušnou ulici a já couvnu než poznám Apples.

„Hej, holčičko.“ Čekám, než se k nám přiblíží. „Co se děje?“

„Ta hezká holka, kterou jsi chtěl, abych sledovala, ta s tím pronásledovatelem, kterýho jsi poslal pryč?“

„Pronásledovatel?“ Mračí se Zane na mě. „Co to má znamenat?“

„Později.“ Odmávnu ho rukou. „Co je s ní, Apples?“

„No, poflakovala jsem se kolem té nové kavárny, kde pracuje, protože můj brácha pracuje nedaleko odtud a já ho viděla, jak ji unes.“

Moje plíce se sevřou. Slepě se natáhnu dopředu a Zane popadne moji paži. „Kdo ji unesl?“

„Potetovanej chlápek.“ Rychle pohlédla na Zanea. „Ne jako vy dva. Jeho tvář je potetovaná. Má na tváři růži.“

„Carson,“ zasyčím. „Vzal ji do auta?“

„Ne, jsou v uličce nedaleko odtud.“ A už odchází pryč. „Pojďte, vezmu vás tam.“

Adrenalin pumpuje v mých žilách, posílá otřesy do mého srdce bijícího jako o závod. Odstrčím Zanea, bolest v mém boku zmizí, můj pohled se zostří.

„Pojďme,“ říkám, můj hlas zesílí ve vteřině, jako můj vztek na tenhle posranej svět a odhodlání zachránit Megan. „Utíkejte tak rychle, jak můžete.“

*****

Dylan se k nám přidá, když běžíme postranní ulicí – no, Zane běží. Teď už, adrenalin nebo ne, jsem zpomalil na klopýtání jako opilec.

„Ta malá holka je přímo před námi,“ říká. „Čeká v ústí té uličky.“

Ukáže a já zpomalím, omotávajíc obě ruce kolem mých žeber. Je tam Apples, drobná postava, sedící na bobku a vyhlíží nás.

Hodná holka. Koupím jí cokoliv chce, až tohle skončí. Tedy pokud to nejsou drogy nebo výbušniny. Nikdy nemůžete vědět, co tyhle děti chtějí. Můžou požadovat šílenosti.

„Rafe.“ Zane mi mává rukou přímo před obličejem. „Vnímáš nás, vole? Měl jsem zavolat toho taxíka, aby tě vzal na pohotovost.“

Otočím se a znovu se dám do kroku. „Jdu tam.“

„Jdeme,“ říká Dylan a kráčejí po mém boku, míříc k té uličce.

Když projdeme kolem Apples, kývnu na ni, aby odešla, ale ona zavrtí hlavou. Krucinál. Ale Apples se o sebe dokáže postarat a Meg...

Kriste. Odstrčím ten paralyzující strach z toho, co se jí stalo a popoběhnu, pak začnu utíkat a kluci mě následují. Rozdělíme se, když vstoupíme do uličky, kluci jdou ke zdi po každé straně a já....

No, zaútočení je se zlomenými žebry vyloučené, a pokud to udělám, omdlím a ničemu nepomůžu, takže pokračuju v běhu a doufám v to nejlepší.

Všechno se stane tak rychle. Kulka narazí do zdi po mé pravé straně a já pokračuju. Teď už je vidím, vysoký muž a Meg, moje Meg, držená proti němu, jeho ruce přitlačené k jejímu hrdlu.

Jediná věc, kterou můžu teď udělat, je udržet ho, aby mířil na mě, kurva, aby na mě střílel, dávajíc šanci těm dvoum kluků, aby ho dostali. Jsem návnada, rozptýlení. Kvůli Meg bych schytal kulku. Pro všechny moje přátele taky.

Tak čum na mě, debile, drž tu pistoli namířenou přímo na mě. Nebojím se už ničeho. Pokud tohle je ta poslední věc, kterou udělám, dostanu odtud Meg živou.

„Odprejskni!“ řve ten debil. „Do tohohle ti nic není.“

„Pusť ji, č**áku!“ Zařvu na něj, můj hlad je přiškrcený, protože se nemůžu pořádně nadechnout a celá hruď je ztěžklá bolestí.

Ještě trochu déle. Tohle zvládnu.

„Zabiju tě, ty hajzle,“ zařve zpátky. Práskne další výstřel, a zazvoní tak blízko u mé hlavy a přísahám, že cítím jak se o mě otřela. „Zabiju tě!“

Jsem teď tak blízko a Dylan se Zanem se přibližujou. Vidím, jak se ten chlap rozhlíží vpravo a vlevo, vidím jeho zbraň pohnout se k Dylanovi.

„Tady, sráči!“ Mířím přímo k němu. „Tady.“

Zbraň se otočí znovu na mě. Tak blízko, že mě nemůže minout. Vím to. A pořád běžím rovnou na něj.

„Ne!“ křičí Meg a najednou s ním bojuje, snažíc se vytrhnout zbraň pryč.

Do hajzlu. „Meg, ne!“ Vymrštím se k nim a natáhnu se po zbrani. Taktak ji zvládnu odstrčít pryč před tím, než znovu vystřelí. Pak jsou tady Dylan se Zanem, držíc ho dole a berouc mu zbraň.

„Meg!“ Přitáhnu si ji k sobě, uchopím její tvář do mých dlaní a kontroluju ji, abych viděl, jestli není zraněná. „Jsi v pořádku?“

Pak je moje náruč plná rozrušené holky a zlomená žebra nebo ne, já si držím tak pevně, jako ona drží mě.

„Rafe,“ šeptá, její hlas je pouze dech, „ty jsi v pořádku, živý, oh bože....“

Houpám ji, snažíc se pochopit tu skutečnosti, že jsem přišel, abych ji zachránil a že všechno, o co se bála, jsem byl já.

„Jsem v pohodě,“ říkám ji a políbím ji do vlasů. „Jsme oba v pořádku. Oba jsme živí.“

Drží se mě a její štíhlé tělo se třese. Odněkud vzdáleně slyším sirény. Hádám, že někdo měl dost duchapřítomnosti, aby zavolal policii.

„Miluju tě, Meg,“ říkám, protože je to pravda. „Ta rovnováha mezi minulostí a přítomností? Pracuju na tom. Prosím....“ Zvednu její bradu, aby se mi dívala do obličeje. „Prosím, neodcházej.“

„Oh můj Bože,“ říká popotahujíc a pak se směje. „Samozřejmě, že neodejdu. Nikdy jsem neodešla. Jen jsem se o tebe tak strašně bála. Šla jsem tě hledat.“

Zane to tak říkal, že jo? Sakra, uculuju se tak široce, až si myslím, že se moje tvář rozdělí na dvě půlky. „Šla jsi, jo? Chyběl jsem ti?“

„Ano.“ Stoupá si, aby mě políbíla, klouže rukama nahoru po mých bocích a já zalapám po dechu a ucuknu, chycen překvapením. „Rafe?“

„Připomeň mi to později,“ mumlám, tisknouc si ruku k mému boku a udělám nejistý krok zpátky. Adrenalin rychle ustupuje z mého těla a běh a boj mým žebrům rozhodně neprospěly. Posouvají se, když se pohnu, houpají se a pálí. Moje hlava buší tak hrozně, až si myslím, že moje lebka praskne. Mé vidění se rozostřuje.

Oh kurva, tohle vůbec není dobrý. „Musím si sednout.“ Svět se skloní na stranu a já zavrávorám, má kolena klesají.

Sakra.

„Opatrně.“ Zane mě popadne a pomůže mi posadit se na rozbitou bednu u zdi. Megan to sleduje a pohybuje se jen těsně mimo dosah.

„Co je mu?“ šeptá s obavami v jejím hlase.

„Dostal pár zasraných kopanců v tom klubu a pak ještě nějaký,“ říká. „Má zlomený žebra, pokud se ptáš, a modřiny po celém těle. Podle toho, jak vypadá, dostal taky pár ran do hlavy.“ Mrkne. „Ne, že bys poznala rozdíl.“

„Jdi to hajzlu, Zen-mane.“ Nemůžu se ohnout, nebo moje žebra vybouchnou, takže místo toho se nakloním dozadu, snažíc se bojovat s nevolností. Dýchání bolí. Pohyb bolí. Bože, dal bych teď svoji pravou ruku za prášky proti bolesti.

„Nevypadá moc dobře,“ říká Meg a já slyším paniku v jejím hlase. „Bude v pořádku?“

„Podíváme se na to,“ říká Zane, jeho hlas je podivně vzdálený.

O-ou. To se mi nelíbí.

„Meg.“ Natáhnu se po ní.

Přijde blíž, pak si klekne mezi mé nohy a položí ruce na moje stehna. „Jsem tady.“

Uklidním se. Ona je tady a je v pořádku.

„Prosím zůstaň,“ podaří se mi říct před tím, než padnu do temnoty. Něco mi odpovídá, ale já to neslyším. Temnota není studená a nekonečná, ale teplá a měkká, v místě mezi realitou a snem, snem o budoucnosti. Její hlas je zlaté vlákno, které se kolem mě omotává.

Později na tom stejném místě do mě strkají a třesou se mnou, až dokud nepřijdu k sobě. Hlasy se ozývají v mých uších. Meg už se mnou není. Jsou tady policajti a zdravotníci. Snaží se mě postavit a mají obavy, když se ukáže, že nedokážu stát rovně.

Snažím se jim to vysvětlit, protože jsem unavenej, tak zasraně unavenej, ale oni mě položí na nosítka a vezou mě do sanitky, mluví o zranění ledvin a jater, zlomených žebrech příliš blízko srdeční aorty a možném otřesu mozku.

Nevadí. Není to tak. Žil jsem roky s bolestí, protože jsem přežil. Slíbl jsem si, že najdu vraha a pomstím mojí rodinu. A to jsem udělal. Pokud se dá smrt považovat za pomstu. Stejně, co je pomsta a co je její použítí?

Myšlenky se vynořují a znovu potápějí, mění tvary jako mraky. Pochopit všechno, co se dneska stalo, je nemožné. Velmi matoucí.

Nemůžu uvěřit, že dokážu zastavit mučivé vrhání pěstí všemi směry. Neznám jiný život. Nevzpomínám si na něj. Žil jsem v bolesti, hořkosti a žalu. Vystačil jsem si s tím. Trénoval jsem kvůli šanci, abych bojoval s vrahem. Bojoval se vzpomínkou na jejich smrt.

Ale nemůžete bojovat se vzpomínkami. Nemůžete předběhnout duchy. Nemůžete je přežít. Nemůžete je přestat milovat. Všechno, co můžete udělat, je že se zbavíte vzteku a strachu.

Meg mi to tak řekla. Snažila se mi připomenout, že v životě je víc než jen bolest a vztek. Řekla, že bych to měl nechat jít.

Takže to nechávám jít. Uvolňuju provaz a nechávám sám sebe padat. Napětí praská a mé tělo se stahuje, snaží se vynahradit to napětí, stres, nepolevující vinu a bezesné noci.

To je to, co se děje.

Chtějí udělat nějaké testy. Nechávájí si mě na pozorování. Co to kurva vůbec znamená? Ale nejsou taky moc znepokojený. Myslím, že přesto přežiju. A jsem rád.

Jenom jedna věc mi vadí.

„Meg?“ zachraptím, když se mě zdravotníci ptají, co potřebuju. „Kde je Meg?“

Ale nedostanu žádnou odpověď, sakra. Upadám zpátky do spánku, moje plíce jsou těžké, sbíječka mi buší uvnitř hlavy, když mi po pažích přeběhne husí kůže a otřese mnou zachvění.

„Meg,“ šeptám.

Dveře sanitky se se zabouchnutím zavřou a ona je tady, sedá si po mém boku. Bere mou ruku, její tmavé oči jsou vážné a tak zatraceně nádherné.

„Nikam neodcházím,“ říká, když se rozjedeme.

Snažím se jí stisknout ruku, ukazat jí, že poslouchám. Protože ona zůstává, jak řekla, že zůstane, dávajíc mi druhou šanci.

Co víc si můžu přát.