Rafe - 1. kapitola

Překlad: Clarissa

Moje milé čtenářky,

tak vás opět vítám u mého dalšího překladu. Než se vrhnu do překladu dalších knížek od Vi Keeland, přeložím poslední díl série Inked Brotherhood – Rafea (já osobně mu říkám Rafík :) ), aby byla série kompletní.

Jak už název napovídá, jedná se o příběh Rafea a Megan. Jsem zvědavá, co nás čeká. Vzhledem k Rafíkově minulosti si troufám odhadovat, že to bude pořádně napínavé čtení.

Takže tady máte první kapitolu.....

Clariss

ČÁST I.

Vězení – padáš dovnitř

Jed – topíš se ve lžích

Seš ve vězení, kroutíš se a svíjíš se

Nikdy nebudeš volný, nikdy nebudeš volný

Skleněná tabule – vidím přímo skrz tebe

Střep zrcadla – vidím v tobě sebe

Nepřítel jsi ty sám, není úniku

Nikdy nebudeš volný, nikdy nebudeš volný

Kráčíš krví

Padáš do studny

Minulost je tvé vlastní peklo

Kráčíš krví

'Enemy within' napsal Rafe Vestri

KAPITOLA 1

Megan

Pátek večer a já stojím před bytem Ashera a Audrey, svírajíc dárek, který jsem přinesla jako záchranné lano.

Je to Audreyina miminkovská oslava. Tessa a Audrey mě pozvaly a já bych měla být ráda, že mě konečně přijaly do holčičí party po tom, co jsem byla mimo více než rok.

Upřímně, já jsem ráda. Od té doby, co jsem se před rokem a půl přistěhovala do Medisonu, jsem se skoro s nikým nespřátelila. Nemám moc času a energie na to, abych ho trávila společenským životem a považuju za štěstí, že mám alespoň Zanea, který na mě dává pozor. A Grega, samozřejmě, ale Greg...jo, ten teď není důležitý.

Takže si to zrekapitulujme. Jsem ráda, že jsem tady. Zane je skvělý, ale pokud by měl nějaké holky, bylo by to ještě užasnější.

Ale jsem také nerovózní. Audrey je těhotná a těhotenství mě znervózňuje. Hodně znervózňuje. Jenom ta myšlenka mi posílá záblesky rudé do mé mysli. Vzpomínky na krev rozlitou na podlaze, děs a mrazivý strach. Moje srdce tluče tak rychle. Pot mi stéká dolů po zádech a otřásá mnou mráz.

Uběhl více než rok a já pořád nemůžu setřást ten obrázek. Nemůžu se zbavit teroru toho dne a s tím i strachu, že Carson Ames, mámin ex-přítel, mě jednoho dne najde a dokončí to se mnou.

Panebože.....přestaň.

Po tom všem je tohle možná špatný nápad. Kromě toho, i když jsem se s holkama během posledního roku setkala snad tisíckrát, nikdy jsme se doopravdy spolu nebavili. Kromě jednoho okamžiku s Tessou před pár měsící, kdy se snažila vyřešit Dylana a kluk byl taková katastrofa. Vsadím se, že mě dneska večer pozvala, protože se pořád cítí špatně z toho, že mi připomněla, že já toužím po někom, koho zřejmě nikdy nebudu mít.

Po Rafeovi Vestriovi.

Ne že bych ho někdy mohla mít. To je směšný. Je to jen proto, že je tak úžasný, že si holka nemůže pomoct, ale jen zírá, chápete?

Tak úžasný a tak poraněný. A jestli je to jeho bolest, co mě na něm přitahuje, že mi to připomíná mou vlastní, více než krása jeho obličeje a to vytvarované tělo, no...To je něco, nad čím nechci přemýšlet – a v každém případě, proč na něj myslím právě teď?

Odcházím. Tohle byla chyba.

Po chvilce váhání umístím můj zabalený dárek – oblečení pro miminko, už jenom nákup toho oblečení mi způsobilo záchvat paniky – na rohožku a otáčím se ke schodišti, připravená na můj útěk.

Jenže osud má pro mě na dnešní večer jiné plány. Známá štíhlá postava stoupá nahoru po schodech, blokujíc mojí cestu.

„Megan!“ Dakota se široce usmívá, v náručí má obrovský balík. Její tmavé vlasy mají růžový melír a v nose má kroužek, o kterém jsem si jistá, že je nový. „Nebyla jsem si jistá, jestli přijdeš.“

„To bych si nenechala ujít,“ říkám, mé rty strnulé. Nutím se k úsměvu.

Její velké modré oči se zúží. „Holka, jsi v pořádku? Nevypadáš moc dobře.“

„Jsem v pohodě.“ Odstoupím od ní, nechávajíc ji za sebou a stoupnu na balíček, co jsem nechala na rohožce.

Sakra.

„Megan....“

„Řekla jsem, že jsem v pohodě.“ Zvednu svůj balíček. Papír je roztržený, odhalujíc pohled na světle modré oblečení pro miminko.

„Tys jí koupila modré?“ Dakotino obočí vylétlo nahoru. „Co když je to holka?“

Audrey odmítla nechat si zjistit pohlaví dítěte. Chce, aby to bylo pro všechny překvapení, včetně jí samotné.

„Myslím si, že to je kluk,“ říkám.

„To nevíš.“

„Mám takový pocit.“

Nevypadá přesvědčeně. Proč by měla? Sotva mě zná a ani já nevím, proč naslouchám svému vnitřímu hlasu. Jenom vím, že se často nemýlí. Říkejte tomu intuice nebo šestý smysl, jak chcete.

Je to vina babičky Anouk a následně mámy. Kouzlo New Orleans.

Panebože, měla jsem Audrey dát dětské chrastíko nebo něco podobně neutrálního.

„Tak pojď.“ Dakota mi věnuje nejistý usměv a zazvoní na zvonek. Jak čekáme, pozoruje mě zpod svých řas a mě zajímá, co vidí a jak moc odhaduje.

Jsem těžko zařaditelná. Dlouhé tmavé vlasy, které se mi v konečkách kroutí, tmavé oči, pokožka barvy kávy s mlékem. Můj nos je úzký, má ústa malá, mé lícní kosti ostré. Mé rysy nepatří k žádným obvyklým. Já nepatřím nikam.

Ta skutečnost mi byla dost tvrdě zdůrazňována, když jsem žila ve Philly. Tenkrát jsem si myslela, že když odtamtud odejdu, že najdu sama sebe, najdu svoje místo na světě. Ale pořád obojí hledám. Pořád bez kořenů. Pořád bez cíle, ztracená jako vždycky.

Dveře se s cvaknutím otevřely a za nimi stojí Tessa. Ječí jako holčička, když nás vidí a tleská rukama. „Stihli jste to!“

Nechám ji, ať mě vtáhne dovnitř.

Tessa se hodně změnila za posledních pár měsíců a to nemluvím jen o jejím stylu. Pravda, teď dává přednost roztrhaným džínům s kovbojskýma botama a červeným svetrům, které rozzáří její obličej. Nechala si udělat tmavý melír v jejích blond vlasech a kolem očí si maluje černé stíny. Dneska má v uších velké stříbrné kruhy a vlasy má smotané nahoru do rozcuchaného drdolu.

Nikdy nebyla krásnější.

Ale hlavní změnou je světlo štěstí v jejích očích, na hony vzdálené od toho žalu, který jsem v nich zahlédla v minulosti. To, že je s Dylanem, láskou jejího života, jí zcela proměnilo, dalo jí to svatozář radosti tak jasnou, že si nemůžu pomoct a usmívám se, když nás uvádí dovnitř bytu.

Jemná keltská hudba se ozývá z repráků v rohu malého obývacího pokoje. Je tady asi dvanáct holek  namačkaných v tomhle malém prostoru, lenoší a povídají si. Jedinými známými tvářemi, kromě Dakoty a Tessy, jsou Erin a Audrey, které sedí na gauči a sklánějí se nad katalogem – čeho jiného než? - dětské výbavy.

Přidali jsme naše dárky na stůl obložený balíčky a já se pořád usmívala, když jsme mířili přímo k pohovce.

Sehla jsem se, abych políbila Audrey na tvář. Úplně září, a no páni, je tak velká, že s ní vnitřně soucítím. Nemůže být snadné se s tímhle pohybovat. Ale je očividně spokojená a já jsem kvůli ní ráda – tak proč si pořád moje mysl přehrává ten obrázek krve a kroutí se mi žaludek strachem?

Zatracený mozek, míchá vzpomínky s tím, co je tady a teď. Bojuju proti mrazení v zádech.

„Jsi v pohodě, Megan?“ Audrey se natáhne ke mně se starostí v jejích očích a já sebou trhnu.

S vědomím, že moje tvář je jako otevřená kniha a že určitě vypadám jako srnka chycená reflektory, zamumlám něco o tom, že mám žízeň a dám se rychle na ústup, než si toho všimne někdo další. Mám pocit, že se dusím.

Je tady nedostatek kyslíku, říkám sama sobě, když si lokty prorážím cestu skrz chichotající se holky, když hledám kuchyň. Až příliš hodně lidí. Skutečnost, že každý den pracuju na místech plných lidí, aniž bych vyšilovala, by mi měla říct, co je to za chabou výmluvu, ale držím se toho.

Nemůžu sobě dovolit uvěřit, že vyšiluju kdykoli vidím těhotnou ženu nebo krev nebo....Ne, teď jsem silnější. Minulost je za mnou a není to důvod, proč si oddechnu úlevou, když konečně najdu kuchyňku a prudce klesnu proti pultu, pořád v kabátu a pořád držící mou kabelku jako zbraň.

Jako štít proti světu.

Když se můj šílený tlukot srdce trochu uklidní a můj žaludek se ustálí, podívám se do skříňky po skleničce. Voda zní nakonec skvěle a kromě toho, vypadalo by to divně, kdyby někdo vešel dovnitř kuchyňky a našel mě tady stát a nic nedělat.

Musím alespoň udržet přetvářku.

Zamračila jsem se, když jsem naplnila sklenici z kohoutku. Je mi skvěle. Jen potřebuju pár minut, abych se sebrala a pak už nebudu muset nic předstírat. Budu se bavit, potkám lidi a nebudu se muset schovávat. Jen okamžik, abych se nadechla a přesvědčila sama sebe, že všechno je fajn.

Ale ten okamžik nemám. Murphyho zákon funguje. Někdo vstupuje do toho úzkého prostoru a není se už kam jinam schovat.

Otočím se a vidím Tessu.

„Co se děje?“ zeptá se, z jejích očí zmizelo světlo a nahradila ho starost.

Do prdele, taky jsem ji vystrašila. Tohle je párty, aby se oslavovalo něco nádherného a radostného a já jsem tady a kazím jim to. Ony mě pozvaly, snažily se, abych se tady cítíla vítaná a já se schovávám v kuchyni, proboha.

„Nic se neděje.“ Hluboko uvnitř sebe hledám hezké vzpomínky – a nacházím obrázek Rafea z nedávné doby, když se na mě podíval a v jeho očích byl oheň, když jsem položila jeho drink na stůl.  Probíhá mnou vzrušení a podaří se mi vydolovat skutečný úsměv. „Měla jsem žízeň.“

Později vezmu v úvahu tu skutečnost, že Rafe byl ten první, který mi vyskočil v mysli, první, kvůli kterému jsem se usmála. Anebo se mi podaří, abych to – nebo jeho – v úvahu vůbec nebrala.

Zbožné přání, samozřejmě. I když Tessa začala štěbětat o dárku, který přinesla Audrey a o tom, jak je nadšená z Audrey a dítěte, vše na co můžu myslet, je on. Jeho jantarové, kočičí oči, střapaté blond vlasy, ty zničující dolíčky ve tvářích, které ukazuje ve vzácných časech, když ho vidím se usmívat, ta silná ramena a velice žádoucí tělo.

Jeho bolest. Jeho krvavá minulost.

„A pak jsme přemýšleli, že bysme šli někam na drink,“ uzavírá Tessa cokoliv, co říkala, zářivě se usmívajíc na mě.

Mrknu. „Dneska večer?“ Jasně jsem vynechala pořádný kus toho, co říkala. „Ale..“

„Dneska ne. Příští sobotu, po koncertě. Jsi zvaná. Nezapomnělas na to, že ne?“

„Koncert?“ Snažím se soustředit na to, co Tessa říká. Opravdu ji mám ráda a není to její chyba, že od ní pořád držím odstup.

„Deathmoth budou zpívat v Halo. Vždyť víš, Deathmoth, Dakotina a Rafeovo kapela?“

Jeho jméno mě přivádí s bouchnutím zpátky na zem. „Jasně. Deathmoth.“

„Halo není moc daleko od tvojí práce. Řekni, že půjdeš, prosím, prosím, prosím?“ Mává na mě svýma dlouhýma řasama a já si nemůžu pomoct: Směju se. Ona je tak roztomilá.

„Nevím, jestli můžu,“ začala jsem a ona zvedne ruku, aby mě zarazila od pokračování.

„Ano, můžeš. Říkám ti to týden předem. Co na světě by ti zabránilo, abys šla v sobotu večer ven?“

Kroutím na ní očima. „Co takhle práce?“

„Sežeň někoho, kdo to vezme za tebe.“

Kousnu se do rtu, než řeknu Tesse, že neví nic o skutečném světě. Chci říct, zrovna jsem tu práci dostala. Kavárna je více na úrovni, výplata je lepší, ale taky je šéf víc přísnější.

Ale neřeknu to, protože by to nebylo fér. Její život se změnil. Už není odkázaná na peníze jejích rodičů. Odložila školu, dostala práci a pomáhá Dylanovi se starostí o jeho dva malé brášky. Je pracující holka, jako já.

Vzdychnu. „Uvidím, co můžu dělat.“ Pak mi konečně její slova dojdou a plně si uvědomím jejich význam. „Rafe bude hrát?“

„On je bubeník. Nemůžeš mít punkovej koncert bez bubeníka, nebo jo? Ah, myslím, že jsem měla prostě říct, že on bude v Halo příští sobotu a pak bys řekla ano hned zezačátku.“ Mrkne, vidíc přímo do mě a popadne stále plnou sklenici z mé ruky. „Z pomyšlení na Rafea dostávají holky žízeň, není to tak?“

Odfrknu si, když si lokne vody, zvědajíc její obočí. Mé tváře hoří. „Zmlkni.“

„Představ si ho celého zpoceného a bez trička, sklánějícího se nad bubny. Víš, jak se ztrácí v rytmu, zrychluje a zrychluje a....“ Plácne ruku přes svou pusu, ale ujede jí chichot. „Panebože, v mé hlavě to znělo jinak.“

„Jo, vsadím se, že jo.“ Bože, kdybych si teď pocákala obličej ledovou vodou, jsem si jistá, že by se kontaktem vypařila, protože ta představa, kterou ona nastínila, rozohnila mou krev.

Vzpamatuj se, Megan Durantová.

„Co je špatnýho na představě, jak nádhernej chlap buší do bubnů? Ty seš volná, on je volnej. Ty ho chceš, on chce tebe.“

„Jo, tak tímhle....si nejsem jistá.“

„Vždycky se na tebe kouká.“

„Opravdu?“ Nachytala jsem ho párkrát se na mě dívat, ale myslela jsem si, že to všechno bylo jen v mé hlavě.

„Jo. A vždycky se po tobě shání. Jako, když tě nemůže hned vidět, tak se ptá, kde jsi.“

Tohle je pro mě novinka. Ale pořád... „Možná se jenom rád dívá. Za celou tu dobu mi sotva řekl slovo.“ Projela jsem si rukou ofinu. „Ale to je jedno.“

„Proč?“

„Jsem s Gregem,“ vyhrkla jsem.

Je to lež, samozřejmě, ale možná to udrží na chvíli všechny ode mě dál. Zdá se, že všichni se rozhodli dát mě a Rafea dohromady, a tak, bez ohledu na to, jak žhavé pohledy mi Rafe posílá, to neznamená, že on ode mě něco chce.

Nebo já od něj, říkám sama sobě. Protože, bez ohledu na to, jak je úžasnej, jak jeho bolest ke mně promlouvá a nutí mě chtít mu pomoct, zachránit ho – je to celé špatný nápad. Snažila jsem se zachránit svojí mámu a podívejte, kam mě to dostalo.

„Greg,“ opakuje Tessa, tvář prázdná. „Ten kluk, který se poflakoval kolem café-baru, kde jsi pracovala v létě?“

„Jo. To je on.“

„Oh.“ Udělá obličej, ale rychle ho zakryje. „No, přesto ti neublíží, když půjdeš a budeš házet obdivné pohledy na Rafea. Hromada holek bude právě tohle dělat. Pohledem nikomu neublížíš.“

Probodne mě až skoro fyzická bolest. Ostatní holky, dívající se na něj. Samozřejmě, že tam budou. Jak můžu žárlit, když mezi námi nic není?

„Příjdu,“ slyším sama sebe říkat, jako by z odstupu. „V kolik?“

V devět. Zavolám jí, až tam přijedu a sejdeme se v publiku. Všechno tohle slyším skrz bzučení v mých uších.

K sakru, do čeho jsem se to dostala?

*****

Zbytek večera šel překvapivě dobře, vzhledem k tomu, že se vyhýbám pohledu na Audrey, centru pozornosti pro dnešní večer. Navíc, když je můj dárek rozbalen, všichni začínají mumlat. Zřejmě to není na mně, abych rozhodla o pohlaví dítěte.

Ale po druhé skleničce červeného vína zjištuji, že si povídám s holkou s měděnými vlasy, která řekla, že se jmenuje Ev a zná Zanea a Damage Boyz. Pracuje s mládeží na útěku a lidmi bez domova a jak se ukazuje, je až po uši zamilovaná do jednoho ze Zaneových tatérských kolegů, Micaha.

Všichni jsou teď najednou zamilovaní. Musí být něco ve vzduchu. Na druhou stranu, všichni kluci z Inked Brotherhood jsou úžasní a zřejmě podobné přitahuje podobé, protože pro Damage Boyz také stojí za to zemřít, stejně jako pro všechny jejich kamarády a známé.

Zní to směšně, ale je to tak. Tihle kluci mají následující: Jsou žhaví a drsní a hotovými magnety na kočky. To je skutečnost. Díky které tam příští sobotu bude spousta holek, čekajících na šanci okukovat a balit Rafea.

A znovu to bodnutí žárlivosti.

Zatraceně. Nepropadla jsem Rafeovi. Nemůžu. Není to možné. Ani jsme spolu nemluvili, proboha. Nic o něm nevím, kromě fám a drbů. Drby o jeho minulosti – hrůzné vraždě jeho rodiny, když mu bylo patnáct – a fámy o jeho laskavosti, pokud jde o ostatní.

Takže nemám absolutně žádné právo být naštvaná. Tak proč se tedy snažím vyřešit, koho se zeptat, aby vzal za mě mou směnu v sobotu večer, a co si vezmu na sebe na ten koncert?

Sakra, ani se z toho nesnažím vymluvit. Opravdu jsem přesvědčila svou mysl, abych šla.

Jakou škodu by to mohlo napáchat? šeptá malinký tenký hlásek vzadu v mé hlavě. Jenom se podíváš, jak hraje. Jenom znovu uvidíš jeho krásnou tvář, jeho silné tělo. Uvidíš ho, jak se ztrácí v rytmu, jak řekla Tessa. Pokusíš se porozumět tomu, co ho posiluje, co ho dělá takovým, jaký je.

Dokonce i v případě, že o mě nemá zájem. Nic se mezi námi nestalo, nic neočekávám, takže mě to nemůže bolet. Správně?

Lidi, jsem špatná lhářka. Nedokážu přesvědčit dokonce ani sama sebe.