Profile - kapitola 24,25

Překlad: Jilyan

Kapitola 24

Grace@OplzlýModrýPtáček

„Jak se vám dnes daří, Grace?“ zeptá se mně doktorka, když vejde do mého pokoje, zavře dveře a posadí. Tohle je dnes potřetí. Vaughn řekl, že potřebují, abych něco řekla než mně propustí, ale já nejsem vězeň. Za dvacet minut se z tohoto místa odtlačím, ať chtějí, nebo ne. „Chcete o tom už mluvit?“

Ignoruju ji. Nikdo-a tím myslím nikdo-se mi nedostane do hlavy. Ani Bebe. Ani Kristi. Ani Vaughn. Všichni, kdo mně přišli navštívit, od chvíle, co mně převezli do Denveru, aby mi operovali nohu. Popravdě, myslím, že Vaughn se přestěhoval do čekárny. Nemůžu ho teď vidět. Nemůžu. Jsem moc rozrušená. Řekl mi, že těhotenský test byl pozitivní, ale ultrazvuk nic neukázal.

Nebyla jsem těhotná. Nebo jsem možná byla, ale nevyvíjelo se. Každopádně, teď nejsem těhotná.

A to je…nevím. Jsem smutná.

Pořád se mně ptají na Dereka, ale koho ten chlap zajímá? Držel mně míň než den. Dostala jsem se ven. Zabila jsem ho. Je po všem. Konec příběhu.

Jen chci jít domů.

„Grace?“ zeptá se Vaughn, vykukující ze dveří. „Prostě řekni, že ne, pokud o tom nechceš mluvit.“

Ale ne je jako past. Když řeknu ne, další otázka bude proč?

„Prostě řekni, naser si, Ashere. Jsem si jistý, že všechny sestry tady mi to chtějí říct. Věděla jsi,“ řekne, vcházející do místnosti, „že jsem osobně mluvil s chlápkem, kterému v kantýně dole říkají šéfkuchař a nechal jsem ti včera udělat ty speciální nugety?“

Skloním hlavu, abych se mohla zašklebit nad těmi odpornými nugety a aby to nikdo neviděl.

„A nechal jsem je dát ti speciální prostěradlo na postel. Pro mou ženu nic horšího než prvotřídní bavlnu.“

Bože. Instinktivně sáhnu dolů, abych se poškrábala na noze. Prostěradlo je prošoupané, na což byste si mysleli, že budou měkká, ale není to tak. Mají na sobě malé žmolky. Jsou hrozné.

„A dokonce jsem zažádal o Mercedes mezi kolečkovými křesly. Celou noc jsem stál ve frontě před zásobovací místností, abych dostal tohle zlatíčko.“

Musím se otočit, abych viděla, o čem to mluví. Drží v ruce nepopsatelné složené křeslo. Rozloží ho a mávne nad ním rukou.

„Tvůj kočár je tu.“ A pak na mně mrkne. „Srát na ně, co? Nemusíš nic říkat, ne? Přejede s ním ke mně a zaparkuje ho paralelně k posteli, abych do něj mohla slézt. „Ale zlatíčko…“ Skloní se, aby mi pošeptal do ucha, a já dostanu to známé brnění, vzrušení z jeho dechu. „Udělala bys mi obrovskou radost, kdybys něco řekla.“ Vezme mně za bradu a jemně mi zvedne hlavu. „Cokoliv.“

Poprvé od chvíle, co jsem se po operaci vzbudila, se mu podívám do očí. Vypadá unaveně. A smutně. Usmívá se. Pokaždé, když sem přijde, usmívá se. Ale vím, že je to jen přetvářka. Připadá mi, jako bych ho znala líp než kohokoliv jiného v životě. I když se známe jenom pár týdnů, cítím se…s ním spojená. A uvědomím si, že ho nechci odstrkovat. Nechci být sama a v tichu. Do toho znova jít nemůžu. Nemůžu.

Takže promluvím.

„Dobře,“ zaskřehotám. Můj hlas se trochu zadrhne a Vaughn přispěchá s hrnkem vody z nočního stolku. Napiju se a zkusím to znovu. „Dobře.“ Je to jenom jedno slovo. Těžko má nejlepší práce-není to ani jeden hashtag-ale rozhodně nejvýstižnější, když přijde na získání si pozornosti Vaughna Ashera.

Jeho tvář se okamžitě rozzáří a mně se rozhoupe žaludek. Má mně tak moc rád. A já ho mám ráda. Jsme manželé. Vlastně, je to můj manžel.

„Jaká pohádka tohle to je?“ řeknu nahlas, ale vůbec jsem to udělat nechtěla.

„Ta opravdová, zlatíčko,“ odpoví, když mně políbí na tvář. „Je to opravdové. Teď mi řekni, jak tě učinit šťastnou.“

Sklopím hlavu a brečím. Nenávidím brečet. Pláč je ta nejslabší věc na světě, protože to nedělá nic jiného, než že vás nutí cítit se hůř.

Vaughn se posadí na postel vedle mě a já slyším klapání doktorčiných bot, jak vyjde z místnosti.

„Grace,“ řekne, když si mně přitáhne do náruče. „Můžeš mi říct všechno. Jsem tvůj osobní strážce tajemství. Nic, co mi řekneš, ti neublíží.“

„Jsem smutná,“ zašeptám, snažím se dát dohromady.

„Mrzí mně to. Mrzí mně, že tě unesl a má ochranka nebyla dost“-

„Ne,“ přeruším ho. „To není ten důvod.“ Podívám se na velkého Vaughna Ashera. Jeho oči jsou skelné a jeho úsměv je pryč. „Jsem smutná kvůli…“ Ale nemůžu to říct. Ani to nebylo dítě. Všechny sestry mi to řekly, když za mnou tu první noc přišli. Nebylo to dítě. Jenom prázdný váček bez ničeho.

Tak proč se mi kvůli tomu chce brečet?

„Víš, z čeho jsem smutný já?“ zeptá se, když mně položí zpátky na postel a pak se ke mně připojí.

„Co?“ Podívám se na něj a slzy mi stečou po tvářích. Kousnu se do rtu, abych zastavila vzlyky, ale stejně se prodraly. „Co?“ Zeptám se znovu, protože vypadá traumatizovaně.

Pokusí se o úsměv a pak několikrát zamrká. „Jsem smutný…“ Přeruší se, aby se zhluboka nadechl. „Jsem smutný, protože jsem si představoval život s tebou a v něm bylo i dítě. Myslím předtím, než mi řekli, že nebude. Představoval jsem si návštěvy doktora. Nakupování. Tebe, jak mně fackuješ a nadáváš mi, během přírodního porodu.“ Zasměju se a on se usměje. „Dělám si srandu. Nemohl bych vidět, jak tě něco bolí. Takže dobrý Bože, prosím. Nech si dát léky, až se tě zeptají, dobře?“

„Až se mně zeptají?“

„Ano, zlatíčko. Až. V naší budoucnosti jsou děti, paní Neviditelná. Spousta. Zrovna jsme se vzali. Zvykáme si. Během posledních pár týdnů se staly špatné věci. Ale ty dobré je brzo převáží. Tak nebuď moc smutná, Grace. Nenech smutek, aby převzal tvůj život, nebo, abys kvůli němu měla strach. Nenech ho zastavit slova.“ Podívám se na něj a poznám, že mluvil s Bebe a mými rodiči. Museli mu říct, jak jsem se minule stáhla do sebe. „Nenech ty špatné věci, aby ti ukradly budoucnost. Nebo tě přinutily schovávat se za Twitterovou přezdívkou. Nebo tě donutily žít život ve fantazii, protože realita je na nic. Protože já tu budu s tebou. Od teď, když nás život nakope, budeme bojovat společně. Popadneme ho za rohy a pořádně se na něm projedeme. Takže prosím, Grace. Prosím. Prosím tě, abys neměla strach. A nebuď příliš smutná.“

Skloním se a políbím ho. Položí mi dlaň na tvář a přitáhne si mně. Tohle je první pusa po dlouhé době a nějak působí jinak. Speciálně. Vášnivě. Opravdově. „Prosím, vezmi mě domů, Ashere.“

Usměje se, když použiju jeho příjmení. Není to nadávka. Je to…povědomé. Když se podívám blíž, vidím v jeho očích slzy. „Kde je domů, Grace? Jenom mi řekni, kde to je a já tě tam vezmu.“

„Domov je…“ Podívám se na Vaughna. Není to muž, o jakém jsem snila. Mnohokrát mně zklamal. Je tak daleko od mého vysněného prince z království Za sedmero horami, jak je jen možné.

Ale já si nestěžuji. Protože on je lepší. Je lepší než cokoliv, v co jsem mohla doufat. Je romantický a něžný. Komandující a milý. Ochranitelský a milující a štědrý a…můj.

Je celý můj.

„S tebou,“ řeknu mu. „Tak dlouho, dokud jsem s tebou, jsem doma.“

Kapitola 25

FilmováHvězda@VaughnAsher

Zavřu dveře limuzíny hned poté, co pomůžu Grace na zadní sedadlo a přejdu na druhou stranu. V kalhotách mi zazvoní telefon a já ho vezmu z kapsy a přiložím si ho k uchu. „Ano.“

„Vaughn Asher?“

Zastavím se. „Kdo je to?“

„Je tohle pan Asher? Protože to, co potřebuji říct, můžu říct jen jemu.“

„Kdo. Je. To?“

Žena na druhém konci naštvaně vydechne. „Carey Keefe. Budu předpokládat, že jste opravdu pan Asher?“

Keefe? Proč to zní tak povědomě?

„Jsem šéf editorka v Buzz Hollywood.“

Kurva.

„Jste tam, pane Ashere?“

„Nemám na vás čas, tak co chcete?“

„Máte na mně čas, pane Ashere. To si pište. Protože mám na stole vaše fotky. Vlastně, fotky vaší ženy taky. Fotky, které má hlavní reportérka je stáhla z Twitteru.“

Kurva podruhé. „Zeptám se vás ještě jednou a pak zavěsím. Co chcete?“

Můžu téměř slyšet úsměv na druhém konci. „Žádné zapírání, co?“

„Co bych měl zapírat? Říkáte, že máte fotky. Tři vteřiny a pak uslyšíte jen zvonění.“

„Dobře, počkejte. Váhám nad tím, jestli nechat mou reportérku, aby je zveřejnila, nebo ji přinutit to pohřbít. Vlastně jsme se o tom dost pohádaly. Má na vás vážně spadeno.“

„To není novinka. Ta děvka po mně jde už celé roky.“

„Správně. Všimla jsem si, že je to docela…jak bych to měla říct…osobní? Znáte se?“

Znám ji? Chvíli tu otázku zvažuji a pak Grace zaťuká na okno a ptá se mně, jestli je všechno v pořádku.

„Vážně teď nemám čas.“

„Pane Ashere, pokud nedostanu příběh, který za tím je, nechám mou reportérku napsat cokoliv si usmyslí. A věřte mi, fotka vaší ženy s nohama do praku není nic v porovnání s tím, co má na vás. Takže vám dám dvacet čtyři hodin na to, abyste dostal svou ženu domů. Ale pak budu potřebovat, abyste mi zavolal, a schůzku. Dvacet čtyři hodin.“

Položila mi to.

Zhluboka vydechnu a pokračuji k autu. Otevřu dveře a s širokým úsměvem na tváří se posadím vedle Grace.

Jsem herec. Hraní je to, co dělám.

„Všechno v pořádku?“ zeptá se Grace.

„Perfektní, zlatíčko.“ Skloním se a políbím ji, pak si ji přitáhnu k hrudi, než se mi schoulí v klíně. „Perfektní.“ Hraju si s jejími vlasy, když vyjíždíme na jih, na letiště, kde čeká tryskáč a než se tam dostaneme už spí.

Zanesu ji do letadla, opatrně ji položím na jednu z pohovek a pak si naleju pití, zatímco pilot dělá před vzletovou kontrolu.

Keefe se zeptala, jestli ji znám.

Kurva, přál bych si, abych na ni mohl zapomenout.

Dal bych všechno za to, abych zapomněl na tu noc.

Konec