Antony - 19. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Převrat v mafii dokončen a Antony se stal bossem. A Cecelia z jeho činu rozhodně nadšená není, ale už ví důvody proč. Dokáže svému manželovi někdy odpustit? Dokáže si Antony udržet své místo jako boss? Dokáže najít malého Luciana dřív, než bude pozdě? A co na to jeho žena, bude ochotna vzít si ho za svého? Sinnel

Stejně tak jako to bylo při Antonyho obřadu, i výslech mladého Giovanniho trval celou věčnost.

Když nastal čas k tomu, aby boss znovu vstoupil do světelného kruhu, donutil ho vyslovit pravidla a jeho přísahu, objevil se v kruhu Antony. Celým skladem se ozval zmatený šepot. Antony nevzrušeně pokračoval přímo do středu kruhu, až stál přímo proti uculujícímu se Giovannimu.

Dám ti tvé členství, chlapče.

Antony mu to slíbil už před dávnou dobou. Dneska večer se chystal splnit ten slib doslova do písmene.

„Tvou ruku.“ požádal Antony.

Giovanni k němu natáhl ruku, dlaní vzhůru. Antony stále čekal na to, že si nějaký z mafiánů přítomných ve skladu uvědomí, že je něco vážně špatně. Že rozsvítí a odhalí, co se stalo. Ale nikdo to neudělal.

„Není potřeba zbraň, Giovanni. Není potřeba kulka, aby ti ukázala, co se stane, jestli nepromluvíš a nedokončíš pravdivě a úplně svou přísahu,“ řekl Antony tiše. „Víš, co se stane.“

„Zabiješ mě.“

„Ano.“ Antony z kapsy vytáhl kapesní nůž. Přesně ten samý, který mu dal před všemi těmi roky jeho otec. Stále byl v jeho sbírce favoritem. Rozřízl Giovanniho dlaň dlouhým, třípalcovým řezem, ale nůž neodtáhl. „Drž ho, Gio. Nech svou krev, aby stékala po jeho ostří. Ať ti bolest připomíná tu jizvu, kterou budeš mít od dnešní noci až navždy a co všechno znamená. Je významná – je to naše věc. Někdy je tak důležité připomínat si to, protože my občas zapomínáme na to, proč to všechno děláme. Nejdůležitější je postarat se o to, co je naše. Očekávám, že to budeš dělat.“

Giovanni přikývl, ale nepromluvil. Stále pevně držel nůž, přesně tak, jak byl vyzván. Nemrkl ani brvou a Antony přitom věděl, že to muselo bolet jako čert.

„Pravidla,“ řekl Antony. „Řekni mi je.“

Giovanni klidným a jasným hlasem vyplnil jeho přání a odrecitoval nejzákladnější pravidla Cosa Nostry. Antony jedno z nich dneska v noci porušil.

Nikdy nevezmeš život jinému mafiánovi ze své rodiny.

Nelitoval toho.

Nemohl.

„Vždy budeš ochotně stát za naší věcí?“ zeptal se Antony.

„Ano,“ odpověděl Giovanni.

„V tom případě vyslov přísahu.“

Antony poslouchal ta vyřčená slova, ta, která znal nazpaměť, ta, o nichž věděl, že je znali i všichni ostatní muži ve skladišti. V srdci se mu usadil klidný, pevný pocit, který konečně uklidnil jeho nervy.

„Rozsviťte,“ požádal Antony, když Giovanni dokončil ona slova.

Když se skladem rozlilo světlo, Antony nepohnul byť jediným svalem. Skladem se ozvala ozvěna dvou výstřelů. Nemusel se otáčet. Věděl naprosto přesně, co se stalo.

Paulie odvedl svou práci. Vinnieho nový underboss a rádce byli zabiti. Po tom všem, vlastně tu byla mafie.

Skladištěm se ozvaly rozzlobené a zmatené výkřiky. Muži nemohli vidět Vinnieho tělo. Viděli však Paulieho, jak drží v ruce nabitou zbraň a vyčkává. Nemuseli být žádnými génii, aby zjistili, co se stalo.

Dneska večer skladiště vyhoří do základu. Zítra ráno bude objeveno Vinnieho tělo, spolu s mrtvolami jeho dvou mužů.

Dřív, než odtud odejdou muži zločinecké rodiny Catrolli, měli by pochopit dvě věci.

První z nich: měli nového bosse.

A ta druhá: Catrolliové již neexistují.

Jsou jen Marcello.

Antony ani na okamžik neodvrátil zrak od Giovanniho.

„Vítej v la famiglia.“

„Děkuji, Bossi.“

*****

Antony seděl na gauči a sledoval, jak skrz obrovským oknem vchází do místnosti denní světlo. Poté, co se vrátil do zámku Marcellů se posadil a nehýbal se, protože musel přemýšlet.

Od okamžiku Johnathanovy vraždy nebylo nic stejného. Teď se to však změnilo naprosto.

Antony už nebyl jen obyčejným mafiánem. Byl bossem. Nikdy nebylo jeho cílem stát se Donem. Dokud neměl na výběr, nikdy na to nepomyslel. Zabít Vinnieho však znamenalo, že se musel ujistit, že nikdy později nebude muset čelit následkům svého činu. A jediná možnost, jak to bylo možné udělat, bylo udržet se na nejvyšším místě. Takže tak to Antony bral.

Zvuk bosých nohou, který se nesl chodbou směrem ke kuchyni, přitáhl Antonyho pozornost. Zvedl se z pohovky a zamířil ke kávovaru. Cecelia si v kuchyni tiše broukala. Netušila, co její manžel provedl předchozí noc, a že se její život se teď taky změnil.

Antony se domníval, že to mohla zvládnout. Být ženou bosse, královnou mafie. Cecelia Marcello pro to byla stvořená.

Něco jiného však bylo vědomí toho, že její manžel měl na svědomí vraždu jejího otce.

„Cecelio,“ řekl Antony tiše.

Neslyšela ho.

„Cecelio.“

Jeho žena se na podpatku otočila. Své nádherné zelené oči měla vytřeštěné překvapením. Rychle si začala dělat obavy.

„Antony?“

„Omlouvám se, že jsem ti včera v noci nezavolal, Tesoro.“

Cecelia nad tím mávla ve vzduchu rukou. „To je v pořádku. Kluci mě zaměstnali.“

To dělali vždycky.

„Co se ti stalo s tvou tváří?“ zeptala se Cecelia a naklonila se přes kuchyňský ostrůvek, aby vzala do dlaní manželovu tvář. Konejšivě přejela palcem po jeho ošklivém škrábanci.

„Nic důležitého.“

„No, vypadá to, že to musí bolet, Antony.“

„Jsem v pořádku.“

„Na své košili máš krev?“ zeptala se Cecelia.

Antony se s povzdechem podíval na rudou skvrnu na svém hrudníku. „Jo. Kluci ještě spí?“

„Včera večer si hodně hráli,“ vysvětlila.

„To věřím. Na chvíli budeš mít pár ochránců, jo?“

„Proč?“ zeptala se.

Antony pokrčil rameny. „Prostě proto.“

Protože byla žena bosse. Vždycky by byla cíl. A protože vyčištění jeho Cosa Nostry znamenalo vyčištění ostatních rodin Cosa Nostry v New Yorku. Jestli to znamenalo, že v průběhu procesu bude vyhlazena i rodina Grovatti, tak ať.

Bylo tu až příliš mnoho důvodů

„Potřebuji, abys byla v bezpečí,“ řekl tiše Antony. Snažil se přijít na to, jak jí to co nejlépe říct. „Miluji tě, takže potřebuji, abys zůstala v bezpečí, Cecelio.“

„Jak dlouho?“ zeptala se Cecelia.

Nejlepší je vždy upřímnost.

„Navždy.“

Cecelia si právě zvedala šálek kávy ke rtům. Naprosto ztuhla. „Promiň?“

V kuchyni začal vyzvánět telefon a přerušil jejich rozhovor. Možná to byl nikdy nekončící příběh jejich života. Někdo je vždycky vyrušil. Vždycky to tak dopadlo. Antony chtěl připravit svou ženu na to, o čem ten telefon pravděpodobně bude. Usoudil, že by možná bylo lepší, kdyby to neudělal. Pohledem zkontroloval hodiny na zdi. Liliana zbožňovala každý den ve stejnou hodinu ranní procházku. Asi tak před třiceti minutami musela najít tělo svého manžela na konci jejich příjezdové cesty.

Tentokrát věděl naprosto přesně, kdo volal.

Ale Cecelia to nevěděla.

„Tesoro, zvedni ten telefon,“ řekl Antony.

„Antony?“

„Zvedni to.“

Cecelia s nakrčeným čelem zvedla sluchátko bezdrátového hovoru a hovor přijala. „Dům Marcello. U telefonu Cecelia.“

Téměř okamžitě jí z jejího nádherného obličeje vymizela veškerá barva. Antony slyšel z druhé strany linky zběsilý, zoufalý křik své tchyně. Přes její vzlyky jí téměř nebylo rozumět. Antony se ani nepohnul. Nemohl odtrhnout zrak od Cecelie.

Netrvalo to dlouho a jeho žena si dala dvě a dvě dohromady. Znovu přejela pohledem škrábance v jeho obličeji, jeho špinavé oblečení a krvavou skvrnu na košili. Pravděpodobně zaznamenala i to, jak vypadal unaveně a vzpomněla si na jeho poznámky o bodyguardech.

Věděla to.

„Ma,“ řekla Cecelia. Měla slabý a chraplavý hlas.

Lilianina hysterie pokračovala.

Cecelia přejela pohledem Antonyho kamennou tvář. V očích se jí objevila voda. Slzy, které hrozily, že každým okamžikem spadnou. To bylo to jediné, čeho Antony litoval. To, že uvalí na Cecelii obrovské břemeno, které bude muset nést. Jistě, svého otce nemilovala, ale i tak byl Vinnie stále jejím otcem. Stvořil ji. Nebo aspoň z půlky.

Antony vytáhl z kapsy složený papír, rozložil ho a položil ho na pult, přímo před oči své ženy. Byl to rodný list malého Luciana. Stále se mu toho chlapce nepodařilo najít. Nevěděl, kde hledat, nebo kam ho mohla Lina ukrýt.

Cecelia se papíru nedotkla, ale podívala se na něj. Beze slova své stále ještě plačící matce zavěsila telefon.

„Můj otec,“ řekla Cecelia a potřásala hlavou.

Konečně jí z očí začaly kanout slzy.

„Je mi to tak líto.“

„Ty… udělal jsi to?“

„Ano,“ zamumlal Antony.

„Bože, proč?“

Antony jedním prstem poklepal na rodný list. „Kvůli němu.“

„Ale -“

„Vinnie zabil i jeho matku. Johnovu milenku. Zabil ji. Tenhle malý chlapec je teď tam někde venku, Cecelio. Johnův chlapec je tam venku.“

„Luciano.“

„Jako Lucky (též znamená Štístko),“ řekl Antony. „Lucky jako ve staré mafiánské škole.“

„Lucky,“ zopakovala jeho žena.

„Modlím se za to, aby si ten chlapec pamatoval své jméno až do doby, než ho najdu.“

Cecelia střelila pohledem po Antonym. „Najdeš ho?“

„Musím toho chlapce přivést domů, Cecelio. Dlužím to Johnovi a potřeboval jsem, aby byl v bezpečí. Takže jo, Vinnie musel odejít.“

Jeho žena vypadala, jako by jí bylo špatně.

Bylo to hodně těžké, uvědomit si, že je váš manžel netvor.

Antony se v Ceceliiných pocitech nezmýlil.

„Najdeš ho,“ zopakovala jeho žena.

„Přesně to jsem řekl.“

„Ne, Antony. Najdi toho malého chlapce.“

****

Antonyho trpělivost byla už u konce, když tiše zůstal v rohu a sledoval rodinu a přátele, kteří truchlili nad tělem muže, kterého před třemi týdny zabil. Úředníci zdržovali vydání těla tak dlouho, jak jen to bylo možné, ale nakonec už neměli na výběr. Museli vydat Vinnieho tělo jeho rodině a svolit s jeho pohřbením.

Cecelia pro obřad otevřela jejich domov rodině a přátelům. Předpokládal, že po tom všem je to všechno součástí toho všeho. Potřebovali navenek zachovat zdání normálnosti.

Měl podezření, že většina věděla, případně aspoň zatraceně dobře tušila, že to byl právě on, kdo vzal Vinniemu život.

Antony kývnutím přivítal Paulieho, který se opřel o stěnu vedle svého starého přítele.

„Jak to jde?“ zeptal se Paulie.

„Lépe,“ připustil Antony.

„Cecelia?“

„Mluví se mnou.“

Paulie se zasmál. „To je mnohem víc, než minulý týden.“

„Myslím, že se kvůli Dantemu cítila provinile. Zeptal se jí, proč je na mě naštvaná. Zalhala mu a řekla, že není. A od té doby se mnou kvůli chlapcům mluví.“

„Bude -“

„Hodně dlouho naštvaná,“ vložil se do toho Antony a pokrčil rameny. „A oprávněně.“

„Zlepší se to.“

„Kdy?“

„Časem,“ odpověděl Paulie.

„Co chlapi?“ zeptal se Antony.

Paulie se s povytaženým obočím ostře rozhlédl po místnosti. „Podívej se sám, bossi.“

„Hmm, ale právě teď k nim máš ty mnohem blíž než já. Je to jako mého rádce přece tvoje práce, abys tohle věděl, ne?“

„Jsou… povolní.“

Antony přikývl. „Tak je tak i udržíme.“

„A Kate?“ zeptal se Paulie.

No, o tom Antony stále ještě nerozhodl.

„Cecelia by mi to nikdy neodpustila. Nenávidí ji, já vím, ale… nevím, je to rodina, Paulie.“

„Chápu,“ řekl tiše jeho přítel.

Antony se rozhlédl pokojem a pohledem vyhledal Kate.

Ta děvka zírala přímo na něj.

„Ale taky to ví,“ dodal Antony.

Usmál se. Doufal, že Kate bude brát tu tichou hrozbu jako příslib, takže prsty naznačil pistoli, namířil ji přímo na Kate a stiskl spoušť. Trhla sebou.

Byla to prostě jen otázka času.

„Ví.“

****

„Odpusť otče, že jsem zhřešil,“ zamumlal Antony.

Tiché rytmické dýchání otce Petera uklidňovalo Antony tak, že to nechápal.

Kostel pro něj vždy představoval jeho bezpečné útočiště, místo, na kterém vždy vyřešil svůj vnitřní zmatek. Otec Peter, který byl na druhé straně zpovědnice, mlčel. Čekal, až bude Antony připravený pokračovat.

„Od mé poslední zpovědi“ - Antony se ošíval - „uplynula už dlouhá doba.

„Deset let,“ řekl otec Peter.

Antony se ponuře zasmál. „To už je tak dlouho?“

„Vyzpovídal ses týden před svatbou s Cecelií. Pokud si správně vzpomínám, chtěl jsi s ní začít s čistým štítem.“

„Máte pravdu. Tak jako vždycky.“

„No, snažím se.“

Antony zhluboka vydechl. Na ramenou měl pocit obrovské tíhy, která ho stahovala dolů. Po Vinnieho vraždě ten pocit na chvíli zmizel, ale teď byl zpět. Antony se ho potřeboval znovu zbavit.

„Antony, co tě trápí?“ zeptal se otec Peter.

„Tak různě.“

„Pověz mi o tom. Víš, že tady jsi vždy v zóně bezpečí. Nikdy tě nebudu soudit. To není na mně.“

„Zklamal jsem svého přítele.“

„Ano?“

Antony přikývl. Kněz to však nemohl vidět. „Soudil jsem ho za jeho rozhodnutí a ignoroval věci, které jsem nechtěl vidět. Ve výsledku jsem kvůli tomu všemu selhal. Nebyl jsem pro něj dobrým přítelem. Ne takovým, jakým jsem měl být.“

„Lítost je těžké břemeno, které my, lidé nosíme kolem našich krků jako oprátku. A nikdy ho nesundáme, i když si myslíme pravý opak.“

Nebyla to pravda?

„A ublížil jsem citům své ženy,“ dodal po chvíli Antony, protože věděl, že tohle je další věc, která ho trápila. „Od ženy jako je Cecelia Marcello, nepřichází odpuštění nijak snadno.“

Otec Peter se zasmál. „Antony, získat odpuštění od ženy jako je Cecelia, je až příliš snadné. Vždyť to víš.“

„Tak proč to neudělala?“

„Požádal jsi ji o to?“

„Ne,“ zašeptal Antony.

„Čí je to chyba?“

„Moje.“

Otec Peter zlehka zaklepal na přepážku, která je oddělovala. „Tvým pokáním je tvé vlastní svědomí, Antony. Nemusím ti přidávat nic dalšího.“

Antony se bez dalšího slova postavil a otevřel dveře zpovědnice, aby odešel. Na druhé straně našel svou ženu se syny, kteří na něj čekali. Po nedělní bohoslužbě se zpověď konala jen zřídka, ale dneska udělal kněz výjimku. Antony předpokládal, že Cecelia by zatím vzala oba chlapce k autu, kde by na něj počkali.

Měl to vědět.

Cecelia pustila Danteho ruku, aby se natáhla po ruce Antonyho. Přijal ji.

„Pojďme domů,“ řekla jeho žena. „Objednáme si jídlo, jo?“

„Ano.“

Cestou z kostela zatahal Dante za otcovu volnou ruku.

„Copak, chlapče?“ zeptal se Antony.

„Přijde Lucian už brzo?“

Antony málem zakopl o vlastní nohu. „Prosím?“

Cecelia pevně stiskla ruku svého manžela. „Brzo, Dante.“

„Skvěle.“

Antony se podíval na Cecelii. „Lucian?“

„Jsou ještě moc malí, než aby to pochopili. Budeme mu říkat Lucian.“

„Ještě stále jsem ho nenašel,“ řekl Antony.

„Najdeš.“