OTL - 28. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Arey

Druhý den ráno jsem vlezla k Mackenzie do postele a chvilku jsme jen tak polehávaly, než byl čas vstávat. Kadeřníci a vizážisti měli přijít k nám do domu, aby nás mohli připravit na velký den. Obřad byl v kostele, ale oslava byla venku a Charity si chtěla být jistá, že naše vlasy budou na fotkách perfektní. Věděla jsem, že to znamená jednu věc: spousta laku na vlasy.

Podívala jsem se z okna a viděla svítit slunce. Včerejší bouřka jako by nebyla, ale drama mého života zůstalo, stejně jako rozbité srdce. Ale snažila jsem se to ignorovat; budu tam muset jít sama. Levi si vybral a já taky.  Budu šťastná, bez ohledu na to, co se mezi námi stalo. I když mě bolel každý nádech, myslela jsem, že časem se věci pro mě ulehčí. Řekla jsem Mackenzie, že ji probudím, ale dala jsem ji ještě pár minut a šla jsem dolů dát si kafe. Táta seděl u kuchyňského stolu. Uvědomila jsem si, že jsme od mého příjezdu spolu moc nemluvili a byla to částečně moje vina.

„Ahoj tati.“

Odložil noviny a zvedl ke mně hrnek s kávou. „Právě jsem uvařil čerstvou. Dej si.“

„Oříškové? Moje oblíbené.“

Naplnila jsem hrnek a posadila se ke kuchyňskému stolu naproti němu. Nepřestěhoval žádný nábytek ze starého domu, takže jsme seděli na barových židlích u moderního stolu, který moc neladil ke zbytku domu. „Tenhle stůl je divný. Neladí sem,“ poznamenala jsem.

Zasmál se. „Je to jediný kus nábytku, který jsem vybral já.“

Usmála jsem se na něj. „To jsem měla tušit. Vždycky jsi měl rád tmavší nábytek. Ale opravdu je to jediný, který jsi vybral?“

„No, tenhle a nábytek v kanceláři. Mám tam pohodlný gauč, ale neříkej to Charity. Její designér nemá rád umělou kůži.“

Přikývla jsem. „To se vsadím.“

Rozhlédl se kolem. „Ale myslím si, že jsme ten dům docela zařídily. Je to domov.“ Na chvíli se odmlčel. „Alespoň pro mě. Vím, že pro tebe a sestru to nikdy domov nebude.“

Postavila jsem hrnek na stůl. „To je v pořádku tati. Není to náš domov. Je tvůj, Charity a dítěte.“ Zdůraznila jsem poslední slovo a sledovala, jak náhle zbledl.

„Charity ti to taky řekla?“

„Kenz.“

Zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem, abychom to ještě někomu říkali a už vůbec ne před svatbou. Její rodina je silně věřící.“

„Jo, ale tati, je jí přes třicet a už dva roky spolu žijete. Museli vědět, že se to děje. Navíc, koho to zajímá? Každý dělá své vlastní volby.“

Netuším, kdy jsem se stala tak nenucenou, ale bylo to tak, Charitino těhotenství mi najednou zas až tak nevadilo. Necítila jsem se nahrazená; tohle nebyl můj domov. A Charitin malý uzlíček štěstí vyroste tady a to on nebo ona tady budou žít. Charity bude moje macecha a táta pořád můj táta. Věci se nezmění, když to nedovolím, a ano, možná jsem předtím byla trochu dramatická. Chvíli nic neříkal a napil se kávy. Sledovala jsem stoupající páru z hrnku. Nakonec ho položil a chytil ho oběma rukama. „Víš, nikdy jsem vám holky nechtěl ublížit nebo vaší matce. A i když mě z našeho rozvodu viní, vím, že ho taky chtěla.“

„To si nemyslím. Máma nevylezla z postele několik měsíců, jak jsme se přestěhovaly na Floridu. Byla smutná. Nevěděla, co má bez tebe dělat.“

Na obličeji se mu objevil šokovaný výraz. „Nevěděl jsem to. Myslel jsem, že to chtěla stejně jako já.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to si nemyslím. I když teď je jiná a v jistém smyslu i šťastnější. Dělá teď věci, o kterých jsem si nemyslela, že je jich schopná. Myslím, že je to tak pro ni lepší.“ Nezmínila jsem se o tom, že má nejspíš přítele. To nebylo na mně.

Přikývl. „Dobře pro ni. Oba jsme začali nanovo. Myslím, že pro všechny z vás byla Florida dobrá.“

„Jo, máme to tam rádi. Ačkoliv je to odtud daleko.“

Znovu zvedl noviny. „Někdy ti vzdálenost dává prostor, který potřebuješ od svých problémů.“

Povzdechla jsem si a přemýšlela o Japonsku, které mně a Levimu prostor jistě dá. „Jo, myslím, že máš pravdu.“

Popadla jsem hrnek kávy a šla vzbudit Mackenzie. Zabralo jen deset minut, než vlezla do sprchy. Naše společná koupelna byla celá zapařená a Kenz vyřvávala něco od Taylor Swift, která jí hrála z telefonu. Svůj jsem nechala na stole; každý věděl o dnešní svatbě, takže jsem nečekala, že by mi někdo volal. Později ho použiju jen na pár fotek.

„Co si myslíš, že se stane, až přijedeme domů?“

Mackenzie vystrčila hlavu s mokrými vlasy zpoza závěsu. „Jak to myslíš?“

Opřela jsem se o žulovou desku. „Mámin přítel. Nemyslíš, že to bude divné?“

„Ani ne. Lidé se můžou posunout dál, Lilo.“

To jsem věděla velmi dobře.