Dirty - PROLOG

Překlad: Lucie

ALEJANDRA

Byla jsem zmatená.

Alespoň si vzpomínám, že jsem byla zmatená.

To, že mě vzali pryč ze školy, abych se připojila ke svému otci v kanceláři, nebyla dobrá věc. Kancelář je místo, kde dělá obchody. Byla jsem tam předtím, ale není to místo pro dívky jako jsem já, nebo to aspoň tak říká.

Chodba tak nějak vypadala delší, než kdykoliv předtím. Kráčím v nevědomosti, co mám očekávat, pevně svírám svou školní tašku.

Udělala jsem něco špatného? Proč zněl v telefonu tak napjatě?

Moje nohy se šouraly dopředu. Ztěžka jsem polkla a podívala se dolů na své boty. Měla jsem rozvázanou tkaničku.

To se mu nebude líbit.

Zastavila jsem se na místě, abych se ujistila, že můj vzhled je téměř dokonalý, přeběhla jsem si prsty přes mé dlouhé, rovné černé vlasy a rukama si vyhladila sukni od mé soukromé školní uniformy. Dala jsem si na čas, vytáhla si bílé ponožky pod kolena a dala si pozor, abych je neoznačila.

Můj otec nevychoval smečku zvířat. Vychoval dámy, a v případě mého bratra, gentlemana.

Moji sourozenci a já jsme hrdi na to, že jsme vše, co si můj otec přál. Jediná mafiánská rodina s grácií a pokorou, tím jsem si jistá.

V osmnácti znám své místo. Musím se starat o to, aby byl otec šťastný. A to také dělám.

Alespoň si to myslím. Dosud nebyly žádné stížnosti.

Těžce studuji, abych si udržela průměr jedna. Vhodně se oblékám, nikdy neukazuju příliš mnoho kůže a dávám pozor na mé mladší sestry s láskou a péčí, formuju z nich mladé dámy, které by z nich měly být. Dokonce se musím přiznat, že jsem slušný člověk a mám ráda svou rodinu.

Je nás celkem šest. Podle věku, je tu Miguel, kterému je dvacet čtyři, já, Veronica, které je šestnáct, Carmen, které je patnáct, Patricia, které je třináct, a Rosa, které je teprve devět. Byla z nás poslední, narodila se teprve rok před tím, než maminka zemřela. Vím, že si ji Rosa nepamatuje. Také vím, že jí to bolí. Má fotografie, stejně jako je máme my ostatní, ale to nestačí.

Moje matka se jmenovala Dorina, ale všichni, co ji měli rádi, ji znali jako Dori. Setkala se s mým otcem, když byli ještě děti, když pobíhali kolem a hráli si na ulici. Hodil jí bláto do obličeje. Namísto toho, aby se rozbrečela jako ostatní dívky, se jen postavila a setřásla ho ze sebe. Šla domů a řekla své mámě o hloupém chlapci, který na ni hodil bláto. Její matka, moje babička, se radostně usmála a objala svou holčičku. Vysvětlila jí: „Ach, zlatíčko, chlapci jsou legrační ve věcech, které dělají.  Čím hůř zacházejí s dívkou, obvykle znamená, že tím víc se jim líbí.“

Když to maminka slyšela, pochopila.

Chystala se vzít si toho chlapce.

O čtrnáct let později se z mámy stala paní Eduardo Castillo. Žili šťastně po zbytek matčina života. Byla jedinou ženou na světě, která dokázala mého otce rozesmát. Miloval ji tak moc, že když zemřela, truchlil. A to mě vyděsilo.

Můj otec je rozumný člověk, ale něco se během jeho smutečního období změnilo. Stal se chladnějším, více uzavřeným. Začal nás odhánět.

Jediná osoba, která ho donutila vidět důvod, je můj bratr, Miguel.

Jakmile jsem se dostala ke dveřím do kanceláře, lehce jsem na ně třesoucí rukou zaklepala.

„Dále,“ zavolá známý hlas.

Můj bratr? Moje tělo strne. Co tady dělá? Neměl by tu být.

Zatlačila jsem na dveře, aby se otevřely, vejdu dovnitř a tiše za sebou dveře zase zavřu. Kráčím k přední části stolu, kde sedí můj otec, ale já vzhlédnu na mého bratra, který stojí bez emocí za mým otcem. Neviděla jsem ho rok. Vypadá dobře. Tatínek si drží ruku na čele. Ještě mě nepoznal. Po bratrovi hodím sladký úsměv. Když mi ho neopětuje, moje hruď se zkroutí bolestí, kterou zachytí Miguel. Jeho oči se změní na měkké a omluvné.

Vypadá, že bude brečet.

Ráda bych však poznamenala, že muži v naší rodině nepláčou.

Když otec pozvedne obličej, mou kůži protne jeho pohled jako trny. Je v nich něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Něco vypočítavého.

Vím, že Papá není dobrý člověk, ale na nás je hodný. Je to rodinný typ. Udělá pro nás cokoliv.

Zabil by pro nás.

Ve skutečnosti vím, že to už udělal.

Pročistila jsem si hrdlo a jemně se zeptala. „Papá? Je všechno v pořádku?“

Překvapena vlastními schopnostmi skrýt záchvěv ve svém hlase, jsem se postavila zpříma a předstírala klid. Otec se mi podíval do očí. Do teď jsem si nevšimla, jak od maminčiny smrti zestárl. Vrásky v jeho opálené tváři se prohloubily natolik, že vypadal o deset let starší, než na svých padesát. Tmavé kruhy pod očima vypadají, jako kdyby nespal už několik měsíců. A vrásky od smíchu, které měl kolem očí… jsou pryč.

Předpokládám, že je nebude používat tolik jako dřív. Když je moje matka pryč, už nemá nikoho, s kým by se mohl smát.

„Alejandro.“  Ukáže na křeslo naproti jeho. Jeho drsný hlas přikáže, „sedni si.“

Nechci si sednout.

Chci utéct.

Podívám se na svého bratra pro pomoc. Zavrtí hlavou a pohled upře na židli. Ztěžka polknu, srdce mi buší ve stejném rytmu mých kroků, dokud se neusadím.

Papá si povzdechne a potom se postaví. Udělá několik kroků. „Zavolal jsem tě sem, abych s tebou něco probral. Něco důležitého. Obávám se, že to musíme probrat poměrně rychle. Nemáme moc času.“

Přes teplé hnědé oči mého bratra přejde temný stín. Vidím, jak si kouše vnitřek tváře. Jeho obličej se změní na hluboký odstín červené a žíla na spánku mu pulzuje. Vypadá, jako kdyby měl prasknout.

Ten pohled způsobí ledový chladný strach hluboko v mém břiše. Miguel neztrácí nervy. Je to gentleman, trpělivý a pod kontrolou.

Mé srdce závodí. Něco je velmi špatně.

Nejsem si jistá, co na to říct. Přikývnu, abych mu dala vědět, že poslouchám. Pokračuje, „Nacházíme se v těžkých časech. Nemáme dost vlastních lidí. A v počtu je bezpečí.“ Odmlčel se, opřel se o dlaně, které položil na stůl, a naklonil se ke mně. „V životě každého člověka nadejde čas, kdy se musí obětovat v zájmu vyššího dobra. Chápeš to?“

Přikývnu. Rozumím tomu. Chápu, že můj otec tráví hodně času mimo domov, aby nám dopřál dobrý život, který vedeme. To je jeho oběť, kterou přináší bez jakýchkoliv stížností.

Oceňuji to, co pro nás dělá, i když nevím jistě, co dělá. Není to moje věc. Jsem jen žena.

Jeho rty se zkřivý v tom, čím jsem si jistá, že je pokus o úsměv, ale připomínalo to grimasu. Tiše zamumlá, „Vždy hodná holka. Jsem tak šťastný, že tě mám.“

Mé srdce vyšle teplo, které se šíří skrze mě. Rozpustí zmrzlý strach uvnitř mě. Hřeje mě až na prstech na nohou. Ale můj bratr zatíná pěst tak silně, až mu zbělají klouby. Miguel sykne na mého otce, „Řekni jí to.“

Otcův chabý úsměv opadne s podrážděným pohledem nad tím přerušením. „Ano. Samozřejmě.“ Pohybuje se kolem stolu, sedne si na hranu, vezme mou ruku do jedné své a druhou ji jemně poplácá. Pro dívku, jako jsem já, tohle bylo všechno. Dívala jsem se do otcových smějících se očí, jak mluví o tom či onom, aniž by záleženo na tom, o čem mluví, protože jeho pozornost byla teplá a neochvějná.

A pak upustil bombu. „Budeš si brát Dina, syna Vita Gambina.“

Řekl to bez citu, bez reakce, bez emocí.

Můj stisk jeho ruky zeslábl, ale on ji držel pevně. Jako podporu? Nevím. Krev mi odtekla z obličeje. Moje rty se rozdělily a mělce jsem dýchala.

Můj žaludek se stahuje pevněji než uzel. Vypadá to, že se moje tělo pokouší samo sebe uškrtit.

Olízla jsem si suché rty, než jsem chvějivě a tiše pronesla, „Proč?“

Otec si vzal chvíli, nikdy nepustil mou ruku a opatrně přemýšlel o tom, co se chystá říct. „Gambinovi jsou jako my. Italové jsou rodinní lidé, ale mají mezi sebou nějaké problémy. Navzájem si nedůvěřují. Každá rodina má jiný motiv. Vito za mnou přišel, hledal mír. A jeho nabídka byla vítaná. Jednal se mnou s respektem a mluvil o tom, kde vidí po letech naše rodiny. A ta vize“ – stiskl mi ruku – „je taková, jakou sdílím.“

Most v mém nose bolí a oči mě štípou. „Papá, je mi osmnáct…“

Chytala jsem se stébla. Tohle tvrzení nedávalo smysl, ani mně ne. Naštěstí mi bratr přichází na pomoc.

Miguel skočil do řeči. „Raul si namlouvá Alejandru od doby, co jim bylo šestnáct, Papá. Dal jsi mu svoje požehnání. Tohle je…“ Jeho hněv vzrůstá, když vyplivne, „tohle je šílenství. Tohle se prostě… Tohle se prostě nedělá. Ne takhle, ne v tomto věku.“

Ano! Ach, Bože, ano!

Těch pět minut, co jsem tu, jsem zapomněla na svého přítele. On mi pomůže. Vím, že ano.

Můj otec se postaví a otočí se, aby čelil Miguelovi. Se smrtelným klidem pronese, „Máš lepší nápad? Tohle je aliance, kterou potřebujeme, mi hijo. Alejandra tomu rozumí. Musí přinést oběť. Dělá to pro rodinu.“ Otočí se ke mně, oči plné pýchy. „Je to čest.“

Padá první z mých slz. Se staženým hrdlem zašeptám, „Nechci si vzít Dina. Chci se vdát za Raula.“

Otec se otočí zpátky ke mně a podívá se na mě mrtvýma očima. „Zavolal jsem Raulovi dnes ráno. Slíbil jsem mu Veroničinu ruku a on se tě vzdal.“

Ta slova jsou jako fackou do tváře. Znovu a znovu mě naplňuje bolest, drtí mě.

Zavírám oči, nesnažím se být vděčná. Zvednu ruce, abych si zakryla obličej, když moje tělo s sebou trhne v drsném nedámském vzlyku. „Jak… m-m-mohl?“

Ale místo toho, aby mě otec utěšil, prostě dál hází sůl do rány v srdci, aby mi ho mohl vyrvat. „Nebuď taková, Alejandro. Jeho otec se chce připojit k naší rodině. Je to privilegium.“ Otec se usměje. „Nemyslela sis, že tě miloval, že ne?“

Hlasitě pláču, už nejsem schopná ovládat své emoce. Vzlyky se mi trhají z krku. Můj život se mi rozpadá.

Miguel se objeví u mých nohou, klekne si a dívá se na mě. Odstraňuje mi ruce ze slzami zmáčeného obličeje. „Jestli z toho existuje nějaké cesta ven, přísahám, že ji najdu. Ano, přísahám.“

Papá obrátí oči v sloup při odhodlanosti v bratrově hlase. „Je to manželství. Není to vražda. Je to důvod k radosti, ne k truchlení.“

Právě teď bych preferovala vraždu před manželstvím.

Nedaří se mi správně dýchat. Pokaždé, když se snažím nasát dech, můj hrudník lomcuje, když ze mě vyleze další vzlyk.

Můj otec se na mě dívá s opovržením, než zavrtí hlavou a informuje mě, „Vito mi slibuje, že je Dito dobrý chlapec a bude s tebou zacházet dobře. Jako s princeznou. A ty budeš princeznou jejich rodiny. Všemi milovaná a respektovaná, stejně jako jsi tady. A teď přestaň s těmi nesmysly. Je to ujednáno.“ Pošle varovný pohled Miguelovi. „Nic s tím neuděláš. Bylo dosaženo dohody. Castillovi a Gambinovi se sjednotí tímto manželstvím.“ Otec se zasměje. „Měli bychom slavit-“ Umístí mi své prsty pod bradu a zvedne ji, abych se na něj podívala. „-ne plakat, gatito.“ Utře mi slzy a políbí mě na tvář. „Dnes večer mě doprovodíš na večeři. Setkáme se s Vitem a Dinem.“

Miguel okamžitě vyštěkne, „Jdu taky.“

Můj otec se dívá na svého syna. Po krátké chvíli přikývne. „Ano. Měl bys.“

S vědomím, že tam bude Miguel, se uvolní napětí v mém těle.

Nedovolí, aby se mi něco stalo.

Nedovolí.

Později toho odpoledne jsme se setkali s Gambinovými v jedné z jejich restaurací.

Nikdy předtím jsem je neviděla, ale poznala jsem, co jsou zač hned, jak jsem je zahlédla. Muži jako můj otec, mají kolem sebe určitou auru. Jejich charakter vyžaduje pozornost. Jsou fascinující. Muži chtějí být jako oni a ženy jim chtějí zahřát jejich postele.

Nikdy jsem to nepochopila. Nikdy mě neovlivňovali takovým způsobem, jakým ovlivňovali ostatní lidi.

Starší muž se postavil vteřinu před tím, než se postavil i ten mladší. Oba se na nás usmívali. Několik stop od stolu, Vito roztáhl ruce k mému otci. „Eduardo.“

Můj otec bez výrazu přistoupil k Vitověnataženým rukám, navzájem se poplácali po zádech v pohodlném mužském objetí. „Vito. Děkuji za setkání.“

Pohlédla jsem na muže. Oba byli oblečeni v nádherných oblecích, nemohla jsem si pomoct, ale všimla jsem si, jak je ten mladší muž atraktivní.  Na staršího muže je Vito pohledný, má usmívající se oči a vlasy v barvě soli a pepře. Všimla jsem si, že se mladší muž natáhl po své kravatě, kterou měl uvázanou kolem krku, a uvolnil ji. Díky tomuto malému gestu jsem si uvědomila, že v této situaci nejsem sama. Dino je z toho pravděpodobně stejně naštvaný jako já.

Tohle vědomí mě poněkud uklidňuje.

Vito ke mně přistoupí, strká svého syna dopředu. „Tohle musí být Alejandra.“ Vito se natáhne, aby přijal mou ochablou ruku, a políbí ji na hřbet. Podívá se na svého syna. „Lei è cosìpiccola.“

Dino se na mě dívá, jeho oříškové oči tančí. Natáhne ruku a trpělivě čeká, dokud do ní neumístím tu svou, na rozdíl od svého otce. Váhavě jsem umístila ruku do té jeho a jeho rozšiřující úsměv mě oslní. „Prosím, omluv mého otce. Nechtěl být nezdvořilý. Pouze řekl, že jsi malá. Petite.“

To jsem věděla. Moje sestry a já máme postavu i barvu po matce. Nemám víc jak sto padesát centimetrů s hustými, rovnými černými vlasy dlouhými až k pasu a teplými hnědými vlasy, díky čemuž jsem mnohým připadala hezká. Moje matka mi říkávala, že krása je dar a že nikdy nesmíme využívat svoji krásu k tomu, abychom dostali, co chceme, ale že musíme zůstat pokorné.

Čím blíž jsem byla k Dinovi, tím víc můj žaludek vlál.

Je to opravdu krásný muž. Vysoký, s širokými rameny a úzkým pasem, vysokými lícními kostmi, silnou bradou, plnými rty a usmívajícíma se hnědýma očima. Jeho velké ruce se omotaly kolem mých, jeho rty sestoupily, a když se jemně dotkly mých kloubů, poslalo to můj žaludek do vřavy.

Když se odtáhl, zamumlal, „Chápu, proč tě tvůj otec schovává. Největší klenoty jsou obvykle zamčené na bezpečném místě.“

Můžu za mnou slyšet Miguela, jak se posmívá. Natáhl ruku, aby se přestavil. Dino si prohlížel mého bratra, a pak se usmál, zatímco si s ním potřásl rukou. „Miluješ svou sestru.“

Konstatování.

Miguel nepotvrdí ani nepopře tuto skutečnost a stáhne ruku pryč. Dino zvedne ruce v uklidňujícím gestu. „Chápu. Sám mám dva bratry.“ Dino se dívá na mě. „Udělal bych cokoliv, abych je udržel v bezpečí.“ Na chvíli se odmlčí, udělá několik kroků k Miguelovi a tiše pronese, „Tvoje sestra se mnou bude v bezpečí.“ Periferně se na mě podívá a pokračuje, „Sakra, možná mě jednoho dne bude milovat. A až se vezmeme, ty a já budeme bratři. Což znamená, že ty a tvoje sestry budete zahrnuti pod mou ochranu. Položil bych život, abych vás udržel v bezpečí.“

Jakmile vyhrál nad Miguelem, myslím si, že Dino potvrdil první místo ve svém úvodním proslovu.

Sedíme, zatímco si můj otec a Vito povídají, Miguel – který se rozhodl, že dá Dinovi své požehnání – si s Dinem povídá o obchodu. Dívám se, jak se Dino chová, a jsem ohromena. Je ze stejné části vážný i zábavný, Miguel na něj vůbec není připravený. Přistihnout mého bratra při smíchu s Dinem je skličující.

Opravdu se to děje.

Tohle je muž – cizinec – kterého si budu brát.

Můj hrudník se svírá.

Nejsem si jistá, že jsem na to připravená, stejně na to všichni serou.

Dino najednou vstane, otočí se k našim otcům a oznámí, „Promiňte, pánové. Rád bych strávil chvilku s Alejandrou.“ Otočí se na mě se zkřivenými rty. „Dnes večer jsem ji zanedbával příliš dlouho.“

Miguel se na mě podívá, jeho oči křičí schválením. Můj otec se usměje na Dina a Vito souhlasně přikyvuje. „Samozřejmě. Ale snažte se, ať to není příliš dlouhé. Stále ještě toho máme hodně na probrání.“

Nedal mi moc na výběr, tak jsem se postavila a uhladila si své černé šaty. Dino mě vzal za ruku, kterou si umístil do ohbí lokte a vede mě pryč. Kráčíme pomalu, pohodlně v našem mlčení. Jsem překvapená, že se cítím zcela bezpečně při chůzi vedle tohoto muže, tohoto nebezpečného muže. Když mi otevře dveře, vyjdu ven. Navrhne, abychom se posadili u jednoho z venkovních stolů, a já udělám, jak je mi řečeno.

Vždycky dělám, jak se mi řekne.

Dino se posadí a pozorně mě sleduje. „Neřekla jsi ani slovo. Ani jedno.“

Pokrčím rameny. Co chce, abych řekla?

Jeho oči změknou. „Vím, že to není snadné. Věř mi, já jsem dostal záchvat, když mi otec řekl, co chce, abych udělal.“ Posmívá se. „Myslím tím, no tak, je mi jen pětadvacet. Nechci se ženit.“ Díky tomu mě začne bolet hrudník. „A z nějakého důvodu si myslím, že ani ty ne.“

Našla jsem svůj hlas. „Nechci.“

Srdečně se usměje. „Prosím, nešetři moje city nebo něco takového.“

Nemůžu si pomoct. Skloním bradu, abych zakryla úsměv, ale on ho zachytí. „Chtěla bys to vidět?“ Zasměje se, než vystřízlivý. „Jsi moc hezká, Alejandro. Ve skutečnosti, nádherná.“

Můj obličej se rychle zahřeje a moje srdce bije rychleji.

Dino se natahuje přes stůl, aby mě vzal za ruku. Vzhlédnu do jeho očí. Tiše se zeptá, „Myslíš, že bys mi mohla dát šanci? Chtěl bych to zkusit.“ Na okamžik se odmlčí. „Musíme to zkusit.“

Má pravdu. Musíme.

A mohlo to být horší. Myslím tím, že je atraktivní a okouzlující a zábavný, a zdá se, že se mu líbím.

Odvrátím oči, propletu si s ním prsty a zašeptám, „Ano.“ Těžce polknu. „J-já to chci zkusit.“

Dino se postaví a obalí kolem mě své paže, drží mě pevně. Projde mnou náhlé překvapení, když si uvědomím, že potřebuji útěchu, stejně jako on. Jemně zatřepu rukama kolem jeho pasu a položím mu svou hlavu na hruď. Držím se ho jako podpory a nacházím jistotu v měkkém tlukotu jeho srdce. Políbí mě na vrchol mé hlavy. „Vím, že to není ideální situace, ale myslím, že dokážeme, aby to fungovalo. Víme, jaké jsou naše rodiny. Víme, cood nás očekávají. Chtěl bych být tvůj přítel.“ Odtáhne se. „Myslím-“ Odkašle si. „Myslím, že bych tě mohl milovat. Myslím, že bychom se mohli naučit, jak se milovat navzájem.“

Ucpe se mi hrdlo. Snažím se promluvit, ale vše, co ze mě vyjde, je bolestné zabručení. Dám obličej dolů, vlhkost mi přechází přes tváře.

Bojím se.

Nenávidím se, že pláču. Ale Dino ne.

Zvedne mi bradu, sykne na mě a políbí mě na tvář. „Bella, neplač. Prosím, neplač.“ Než si uvědomím, co se děje, jeho rty překryjí moje. Stejně tak rychle, jak mě políbí, se zase odtáhne zpátky, a znovu mě obejme. Držím se jeho košile a pláču. Zamumlá, „Neboj se, Alejandro. Udržím tě v bezpečí.“

Jeho slova mě uklidnila.

Jak jsem řekla… Mohlo by to být mnohem horší.

Po šesti letech…

Břicho se mi tlačí do matrace. Prsty mě drží za boky, tlačí mě dolů. Přerývavě dýchám nosem, bojuji s bolestí. Koušu do polštáře, abych nekřičela, a myslím na babiččinu radu, když můj manžel masturbuje na pohovce, culí se na můj slzami posetý obličej, zatímco mě jeho bratr znásilňuje.

Čím hůř zacházejí s dívkou, obvykle znamená, že tím víc se jim líbí.

Pokud tomu tak je, můj manžel mě musí opravdu milovat.

Musí mě milovat k smrti.