Elicit - 35. kapitola

Překlad: Mili

ČÁST DRUHÁ: Z POPELA

Je nejlepší selhat v raném věku. Probudí to ve vás ptáka Phoenixe, takže můžete vstát z popela. - Anne Baxter

Phoenix

Odpověď není nikdy tak jednoduchá jako otázka. A když mi Luca položil tu otázku, neměl jsem ani ponětí, jaká by měla být odpověď. V milionu různých scénářů bych si nikdy nepředstavil, že se vrátím tam, kde to všechno začalo. Jako dítěti vám vždycky říkají, že vaše rozhodnutí vás bude pronásledovat, že se stane zdí, kterou si vybudujete.

Moje zatracená zeď je zdemolovaná.

A já jsem zasypaný v sutinách a čekám, až si pro mě přijde smrt, protože upřímně? Měl bych být mrtvý.

Chci být mrtvý, protože potom by možná odešel ten odporný pocit v mé hrudi, možná, že kdybych byl mrtvý, neměl bych noční můry.

Možná, že kdybych byl mrtvý, nechtěl bych to, co vůbec nemám právo mít.

Život.

„Co jsi to k čertu udělal?“ Zařval jsem a tahal za infuzi a nemocniční vybavení. Ze všeho toho hukotu přístrojů se mi dělalo zle a pozvracel jsem se v dodávce. „Luco! Odpověz mi sakra!“

„Měli jsme dohodu.“

„Hovno!“ Zakřičel jsem. „Proč! Proč mě nemůžeš nechat umřít?“ Vztek, který mi celý život neustále dělal společnost, hrozil, že mě celého přemůže, hledal jsem nějakou zbraň, cokoliv, co by mi pomohlo ukončit život, abych mohl jít do pekla, kam patřím. Mou pozornost upoutal lesk skalpelu; popadl jsem ho ze stolku a přidržel si ho u krku. „Udělám to! Nemysli si, že ne!“

Luca se podíval na mou chvějící se ruku. „Synu, tvůj příběh ještě není u konce.“

„A kdo jsi ty, že o tom rozhoduješ?“

„A kdo jsi ty?“ Zeptal se Luca klidně. „Zachránil jsem ti život, abys jich ty mohl zachránit víc - nabídl jsem ti něco lepšího než smrt.“

„Oh, jo?“ Zasyčel jsem. „A to je co?“ Vztek do mě bušil zevnitř, volal o vysvobození.

„Vykoupení.“

Nůž mi s rachotem vypadl z třesoucích se rukou, sledoval jsem, jak dopadl na podlahu dodávky a zapotácel jsem se, když mě přímo do hrudníku zasáhla jeho slova.

A tak se vztek, který jsem v sobě tak dlouho zadržoval, zlomil.

Já jsem se zlomil.

A propukl v pláč.

„Já nemůžu - já nemůžu.“

„Můžeš.“ Luca si sedl ke mně na nosítka. „A uděláš to.“

„Už nemám nic.“ Zašeptal jsem.

Luca natáhl ruku. „Máš svou krev.“

„Phoenixi? Posloucháš mě právě teď vůbec, nebo jsi vážně tak hloupej, že civíš do zdi, zatímco tě tady poučuju?“ Nixon přede mnou pochodoval sem a tam. Zatraceně, cítím se, jako bych tu seděl už hodiny. Zeď lemují fotky kluků a mojí maličkosti. Můžou být stejně tak staré celé roky, věky. Nejsem ten samý člověk, ani tu tvář na fotce nepoznávám. Vypadá tak lhostejně, tak bezstarostně. Ale já byl cokoliv, jen ne tohle.

Nechci se dívat na ten úsměv na mém obličeji.

Ve skutečnosti mi z něho je tak zatraceně blbě, že mám chuť vyzvracet každý kousek jídla, který jsem za uplynulý týden pozřel.

Můj život je jeden velký vtip.

A bude to ještě zhorší.

„Jo,“ zašeptal jsem a naklonil se dopředu. „Poslouchám, člověče, a omlouvám se, že jsem ti zatajoval tolik informací, ale - “

Nixonova pěst přilítla tak rychle, že když dorazila, křupla mi v čelisti kost a potom jsem padl na zem v hromádku krve.

„Tohle,“ vyštěkl Nixon, „je za to, že ses choval k Trace jako naprostý debil. Pořád jsem se přes to nepřenesl a zachránit mi život není dost na to, abych se cítil s vámi dvěma v jedné místnosti v úplném klidu.“

Utřel jsem si krev z pusy a cítil, jak mi celé tělo kleslo porážkou. „Rozumím.“

„Nevstávej ještě.“ Nixon mi zatlačil botou do zad a tvrdě mě přitiskl do koberce. „Ukončím to s tebou, jestli se podíváš jejím směrem jinak než s obyčejnou lhostejností. Cítíš mě?“

K čertu, jo, cítím ho; jeho bota váží asi sto liber. „Ano, pane.“

„Pracuješ pro nás, nepracuješ pro sebe. Budeš nás chránit, ochraňovat dívky, a budeš mi říkat každý zatracený detail. Ano?“

„Ano, pane.“

Sundal botu. Očekával jsem, že mě nakopne ze strany. Co jsem dostal? Nataženou ruku. Zmateně jsem ji přijal a vytáhl mě na nohy.

S úšklebkem mě pak Nixon přitiskl k sobě do náruče a objal mě tak silně, až se mi málem zastavilo dýchání. „Ještě jedna věc,“ řekl chraplavě. „Jsem sakra tak šťastný, že tě vidím.“

Zhroutil jsem se na něho s trapným pocitem, že už nemám vztek jako svůj štít, ale jako porážku, tak strašnou porážku a zároveň lítost, že tím celý i páchnu. Chci vzlykat, chci kolem svého bývalého nejlepšího kamaráda obalit paže a omlouvat se, dokud mi neodejde hlas. Jenomže, když jde o něco tak zkaženého, co jsem udělal? Jaký život jsem vedl? Slova neznamenají absolutně nic. Je to jako házet peříčko po větru a doufat, že doletí až do Číny.

Slova nemají vůbec žádnou hodnotu, když je celý život používáte k tomu, abyste lidem spíš ubližovali, než jim pomáhali.

Takže mi zbývá akce.

A uvidí jí hodně.

Nixon mě pustil a ukázal na kožené křeslo naproti.

Sedl jsem si a předklonil se, a najednou jsem se v tom nervózní tichu a po té bezbranné výměně cítil nepříjemně.

„Vypadáš jak z pekla.“ Nixon se zašklebil, opřel se v křesle a jeho piercing odrazil trochu světla v jinak potemnělé pracovně.

Ušklíbl jsem se. „Jo, no, byl jsem v pekle, ale vypadá to, že se jim tam lidi jako já moc nezamlouvají, tak jsem se vrátil zpátky... trochu otlučený.“

„Máš hnědé vlasy, tvůj nos vypadá, že byl čtyřikrát zlomený od doby, co jsem tě viděl naposledy a máš kruhy pod očima větší než Texova pusa. Co jsi k čertu dělal?“

Olízl jsem si rty. „Oh, však víš, trochu tohodle a trochu tamtoho.“ S pokrčením ramen jsem se v křesle trochu uvolnil. „Pracoval jsem pro Campisi, nemohl jsem vypadat jako De Lange, takže jsem si vlasy  nechal růst přírodně a nechal jsem si dát pár do držky, abych ukázal trochu důvěryhodnosti.“

„A Texova sestra?“

Ztuhl jsem.

„Phoenixi?“

S polknutím jsem si nervózně olízl rty. „Promiň, jo, ona je... v bezpečí.“

Jenom z přemýšlení o ní se ze mě stal uzlíček nervů. Jí jsem mohl poděkovat za zlomený nos a černé kruhy pod očima. Ta ženská nikdy nespí a snažila se mě zabít hned první noc, kdy jsem ji hlídal.

„Jméno?“

„Bianka.“ Do hajzlu, i vyslovit její jméno stačí k tomu, aby mi bylo těsno. „Ale já jí říkám prostě Bee.“ Ona tu přezdívku nesnáší, a víte co? Díky tomu přišlo zlomení nosu číslo dvě. Už dávno jsem se naučil nebojovat se ženou, nedovolit, aby se žena cítila malá. Takže i když to bolelo jako prase, když mě praštila, nechal jsem ji, nebránil jsem se. Nikdy. Prát se s ní by mi přivodilo zpátky až moc vzpomínek... vzpomínek, kvůli kterým se cítím jako samotný satan. Takže jsem ji nechal rozbít mi nos a věděl jsem, že to bude bolet o hodně míň, než ta nemoc v mojí duši.

Nixon se poškrábal na týlu hlavy. „No, do háje, musíme se s ní setkat.“

„Ne teď,“ odpověděl jsem rychle. „Ne, když má přijít Komise, musíme ji skrývat, dokud nebude Alfonso mimo hru.“

„Nějaké nápady, kde by mohl být?“

„Ne,“ odvětil jsem upřímně. „Ale můžu to zjistit, pořád znám některé jeho muže a peníze je donutí mluvit... hodně. Teda, peníze a whisky, což máme v malíku díky Lucovi, takže si většinou vedu dobře.“

„Fajn.“ Nixon přimhouřil oči. „A... se vším ostatním, s Mil a Chasem a námi všemi, vyrovnáváš se se vším v pohodě? Nepotřebuješ...?“ Zvedl ruce do vzduchu a otočil se. „Nepotřebuješ si s někým promluvit?“

Usmál jsem se, Nixon byl tvrdý drsňák, ale je vtipné, jak mu Trace pomohla ve způsobech, které si pravděpodobně ani neuvědomuje. Ne, že by změkl, jenom... je citlivější ve věcech, na které by se normálně vysral. „Ne, kámo, jsem vlastně v pohodě. Luca byl hodně nápomocný.“

„Nikdy bych si nepomyslel, že bych do minulého roku pronesl tyhle slova.“ Zaklel Nixon. „Ale chápu to.“ Stoupl si. „Dobře, jdi se trochu prospat.“

Vstal jsem taky a vyšel jsem směrem ke dveřím, u nich jsem se zastavil a otočil. „Nixone?“

„Jo?“

„Je šťastná?“

„Kdo?“

„Mil.“

Nixon mě plácl do zad. „Tak šťastná, že si dávám špunty do uší pokaždé, když jsem ubytovaný vedle nich v hotelu.“

„Moc detailů,“ zabrblal jsem.

Smějící se Nixon pokrčil rameny. „Hej, ptal ses.“

„Jsem rád.“

„Já taky.“ Jeho tvář potemněla. „Protože kdyby se Chase někoho nebo něčeho brzo nechytil, tak bych mu střelil jednu kulku do ksichtu a pohřbil jeho tělo v jezeře.“

„Vtipkuješ, že?“

Nixon mě lehce vystrčil ze dveří. „Nikdy nikomu nevyhrožuju, pokud bych to neměl v úmyslu zrealizovat. Dobrou noc, Phoenixi.“

Zavřel mi dveře před nosem.

Zíral jsem na dřevo a nechal do sebe zapůsobit jeho skryté výhružky. Zabil by mě, kdybych se podíval na Trace byť jen trošku špatně, a smutné na tom je to, že chci, aby to udělal.

„Tak jak to šlo?“ Ozval se Chase z kuchyně, když otevřel balíček Cheetos a hltal je, jako by byl předchozí dva měsíce na očistné kúře.

„Úžasně.“

„Nesnáším tu kancelář.“ Děsil se Chase. „Přísahám, že má pod svým křeslem pohřbených pár mrtvol, jednou jsem se ho na to zeptal a on se smál, ale nepopřel to, to by nám mohlo leccos prozradit.“

„Mluvíš víc, než si pamatuju.“ Zíral jsem na Cheetos a nebyl jsem daleko od toho, abych se začal dusit. Nesnáším všechno, co je nezdravé. Možná se to stane, když umřete a potom zase oživnete, začnete mít manýry, které jste nikdy předtím neměli. Dřív jsem měl rád nezdravé jídlo, ale teď? Jsem spíš kapustový a špenátový typ a opovrhuju vším, co bylo vyrobeno a nevyrostlo samo. Jo, stal se ze mě posraný šílenec. Dokonce nenávidím koláč.

„Mluvím, protože zvuk mého hlasu tvou sestru tak sakra vzrušuje, že ani nevidí rovně.“ Vsune si Cheetos mezi zuby a kousne.

„Parchante.“ Nafouknu se.

„Takhle mi říkala minulou noc, ale myslím, že to bylo jenom v dobrém.“

Zatnul jsem pěsti.

„Do prdele.“ Chase zakroutil hlavou. „Tolik sebeovládání, nejsem si jistý, jestli si s tebou mám plácnout nebo se tě zeptat, co se ti k čertu stalo.“

„Umřel jsem, to se stalo, ty pitomče.“

„Bílý kůň.“ Luskl Chase prsty. „Kde je?“

Zkřížil jsem paže na prsou. „Neřeknu.“

„Kámo, uvědomuješ si vůbec, jak strašně ho chce? Jsem ten chlap snů, kterej by ho měl najít.“

„Né.“ Přešel jsem k ledničce a vytáhl láhev vody. „Myslím, že tě nechám chvilku trpět, jestli jsi fakt chlap snů, tak ho najdeš bez mojí pomoci.“