Dirty - 6. kapitola

Překlad: Lucie

JULIUS

Ling a já čekáme mimo konferenční místnost a díváme se na výměnu mezi Miguelem a lidmi, kteří právě přijeli.

Muž, který vstoupí jako první, uvidí Miguela a natáhne se, aby si mohli potřást rukou. Miguel na chvíli zaváhá, než ji přijme. Je to velký chlap. Není tak vysoký jako já, ale vysoký je dost. A dobře stavěný.

Ling vedle mě zašeptá koutkem úst, „Mňau. Tenhle muž je fajn.“

Ignoruju ji a dívám se na malou ženu, která vstoupí za ním. Vypadá křehce a vyčerpaně. Schovává to dobře za černými moderními šaty, černými kozačkami a nadměrnými slunečními brýlemi, ale jakmile uvidí Miguela, její obličej se změní. Sundá si sluneční brýle a usměje se.

A ten úsměv mě dostane. Uzamkne mě.

Tato žena je nádherná.

Ne. Nádherná je pro ni příliš slabé slovo.

Je ohromující.

Černé vlasy má vyčesané na temeni hlavy do úhledného a elegantního drdolu. Je tu jen jeden pramen, který ji volně padá po straně obličeje. Nevidím odsud, jakou má barvu očí, ale úsměv, který věnuje svému bratrovi, ji ve tváří vytvoří ďolíček.

Alejandra Gambino udělá krok vpřed, rozevře své až příliš tenké paže a čeká na svého bratra, aby si našel svou cestu k ní. Miguel se usměje, vykročí vpřed a obejme Alejandru v medvědím objetí. Obklopuje ji. Zamotal ji v bezpečném hnízdě, a ona do něj propadla. Stoupne si na špičky a pevně obejme svého bratra.

Mají pro sebe navzájem tolik lásky, to je jasně vidět. Rozumím tomu. Tohle mám se svojí sestrou.

Jakmile se oddělí, DIno udělá krok vpřed a uplatní svůj nárok na Alejandru tím, že ji obmotá ruku kolem jejího kostnatého pasu.

Vypadá vedle něho nemocně.

Tváře má propadlé a bledé. Její klíční kost je až příliš výrazná. Její oči působí na jejím obličeji příliš velké. Pod očima má tmavé kruhy. Její kotníky jsou tenké jako větvičky. A to, jak si ji Miguel prohlíží a s obavami jí umístí ruku na čelo, vidím, že něco není v pořádku.

Alejandra protočí oči, natáhne se, aby si odstranila bratrovu ruku z čela, než mu ji stiskne a usměje se na něj. Ale tenhle úsměv je jiný, než ten první. Je nucený.

Ale potom se obrátí ke svému manželovi, podívá se mu do očí a usměje se na něj. Natáhne se k jejím tvářím, přejede přes ně palci a tiše k ní promluví. Její ruce překryjí ty jeho, zavře oči a unáší se na slovech. On se skloní dolů a zachytí její rty v jemném polibku, a ona se do něj položí.

Je jasné, že je to zamilovaný pár.

A já mám pocit, jako kdybych jim narušoval soukromou chvíli.

Dobře. To dělá mou práci těžší.

Jak se mám dostat k této ženě, aby si se mnou promluvila?

Loajální žena může být neochvějná. Pokud Dino Gambino je vinen z vraždy, pochybuju, že Alejandra Gambino bude osobou, která to potvrdí. Ale musím to zkusit.

Miguel se podívá na místo, kde s Ling stojíme, a ukáže na nás. Ling sklouzne svou rukou přes mojí, a tak se vydáme k obžalovanému. Dino si mě prohlíží.

Znám tuhle hru. Kurva, já tuhle hru vymyslel.

Zastrašovací taktika na mě nefunguje, chlapče.

Přejedu ho pohledem, zkouším stejný manévr. První, kdo se podívá stranou je shnilé vejce. Můj ret zaškube nad jeho pohledem, ale chytím ho. Miguel si odkašle. „Dino. Alejandro. Tohle je Julius Carter a Ling Nguyen. Jsou to moji hosté. Připojí se k nám na naší schůzce.“

Alejandra promluví, ale já nechám svůj pohled na Dinovi, který náhle vypadá zmateně. „Ráda vás poznávám. Oba dva.“

Dinův pohled zabliká na Ling, vznáší se nad jejími plnými, rudými rty. Ling se usměje a odhaluje své bílé zuby. „Já vás také, paní Gambino.“ Ling zamrká a hodí tím, co má vypadat jako plachý úsměv na Dina. Její zrak je upřený na něj. Jeho rty se zvednou do malého škádlivého úsměvu.

Ach, do prdele.

Bojuju s tím, abych neprotočil oči.

Sakra, Ling.

Jsem si jistý, že si Alejandra všimla způsobu, jak se Ling a Dino na sebe dívají. Plíživě se na ni podívám dolů a z toho, co vidím, zkamením.

Alejandra Gambino, dcera nemilosrdného Eduarda Castilla, žena obviněného vraha Dina Gambina, se na mě dívá vykulenýma očima s narůžovělými tvářemi. Vše, co mohu udělat, je sledovat, jak se její rty nepatrně oddělily. Zamrká a její ruměnec se zostří, jak její oči zalétnout k mé hrudi. „Omlouvám se. Nepotkali jsme se?“

Ty slova udeří do Dinovy a Linginy bubliny. Dino se na mě zamračí. „Vy dva jste se už setkali?“

Hnědé. Její oči jsou světle hnědé. Ty oči. Vše vysvětlují. Měkké, stejně jako zbytek z ní, živý rytmus jejího hlasu a její lesklé vlasy.

„Ne.“ Bolí mě, že to musím udělat, ale odtrhnu od ní svůj pohled a podívám se na jejího manžela. „Nepotkali.“

Její hlas se chvěje. „Vypadáte tak povědomě.“

Mé oči nikdy neopustí Dina, posměšně se usmívám. „Myslím, že mám prostě jednu z těch tváří.“

Je tu něco na muži, který se snaží tak moc být ohrožující, že to z něho dělá pravý opak.

Nebojím se mužů, jako je Dino. Sázím do nich kulky.

Miguel to prořízne s, „Stále čekáme na Mendozu a Di Marca. Prosím, pojďte si dát drink.“ Natáhne svou ruku, za kterou ho dychtivě vezme Ling, zatímco Alejandra zdvořile odmítá. „Prosím, omluvte mě. Dnes nejsem ve své kůži. Myslím, že bych si měla odpočinout.“ Při pohledu na svého manžela dodá, „Budu ve svém pokoji, pokud mě budeš potřebovat.“

Dinovo obočí se zkrabatí, jak se podívá na svou manželku se zřejmým znepokojením. „Chceš, abych šel nahoru?“

Ona ho však usadí. „Bude mi lépe, až se prospím.“ Stoupne si blíž, postaví se na špičky a políbí ho na tvář. „Neboj se. Jsem v pořádku.“

Alejandra vzhlédne na Dina s takovou láskou, že mě zabolí v hrudi, a musím bojovat s nutkáním, abych ho nenakopal do koulí. Jak jde Alejandra po schodech, Ling se vyvlékne z Miguelovy ruky a připojí se k Dinovi. „Řekněte mi něco o sobě, pane Gambino.“

Manželka je zapomenuta, Dino ztiší hlas a pronese, „Mám mnohem větší zájem o vás, slečno Nguyen.“ Jak jdou k baru, Dino si najednou všimne, že Miguel ani já je nenásledujeme. „Jdete?“

Miguel přikývne. „Potřebuji s Juliusem mluvit o samotě.“ Podívá se na ženu po Dinově boku. „Nevadilo by ti zabavit Ling na pár minut?“

Pomalý úsměv se rozšíří po Dinově tváři, „Žádný problém.“

Jakmile se dostaneme z doslechu, Miguel se ke mně otočí a zašeptá, „Teď je vaše jediná šance. Nahoru po schodech, třetí dveře vpravo. Alejandřin pokoj. Ať je to rychlé. Dino ji půjde brzy zkontrolovat.“

Podívám se z Miguela na místo, kde stojí Ling a Dino, všimnu si, jak má Ling položenou ruku na Dinově hrudi a mluví s ním. „Ling ho zdrží.“

Miguel se otočí čelem k nim, zamračí se a zamumlá, „A to jsem si myslel, že máme mezi sebou něco speciálního.“

Mám rád tohohle muže. Bojuju s úsměvem a položím mu ruku na rameno. „Není to nic osobního, Migueli.“

Ling se přiblíží k Dinovi. Stojí téměř v jedné rovině s jeho tělem, její rty se pohybují pomalu, svůdně, a Dino z ní nemůže spustit oči. Někdy by mě zajímalo, co mužům říká, že se na ni takhle dívají, ale pak si uvědomím, že je pravděpodobně nejlepší, že to nevím. Jak couvám ke schodům, uslyším Miguelův povzdech. „Rozhodně potřebuju jednu takovou.“

Beru schody po dvou, když se ocitnu před dětským pokojem Alejandry Gambino. Než se moje mysl zatoulá do míst, kam by neměla, zaklepu. Šouravé zvuky na druhé straně dveří, mi dávají vědět, že je vzhůru. Otevře dveře a zamumlá. „Dino, nemůžu odpočívat, když mě budeš chodit kontrolovat každé dvě vte-“ Překvapení protne její tvář, když si uvědomí, že opravdu nejsem debil, který se nazývá jejím manželem. „Ach. Ahoj. Ztratil jste se?“

Teď je to oficiální záležitost. Nasadím hrací tvář. „Paní Gambino, byl jsem sem dnes zavolán kvůli smrti Raula Mendozy.“

Její hlídaný výraz selže a prosákne smutek, který ukazuje okamžité porozumění. „Samozřejmě.“ Nakrčí se. „Ale jak vám můžu pomoci? Měl byste si spíš promluvit s mojí sestrou Veronicou.“

Lítostivě se usměje, když se mi pokusí zavřít dveře před nosem. Ale já jsem rychlejší než ona. Strčím nohu do mezery ve dveřích a šťouchnu do nich, aby se otevřely, a vstoupím do jejího pokoje. Udělá rozhořčený zvuk, než si dá ruce v bok. „Budu vás muset požádat, abyste odešel, pane Cartere. Už jsem vám řekla, že nic nevím.“

Rozhodl jsem se ignorovat její jemný hlásek. Místo toho jsem si prošel její pokoj, a jak jsem procházel, jsem sahal na věci. Od jejího bílého ložního povlečení, nyní zmačkaného, jak na něm ležela, po starý bílozlatý nábytek, který k ní seděl. Vysoká knihovna byla plná velmi čtivých klasik. Museli být čtivé. Vazby se rozpadají. Je zajímavé, že novější brožované kopie byly na spodní polici. Obrátím se k ní a ukážu na knihy. „Proč máte dvě sady od každého?“

Překvapená otázkou tiše odpoví, „Originály byly mé matky. Zdědila jsem je, když umřela. Tolik z nich četla. Nechtěla jsem je zničit, a tak jsem četla ty kopie.“

To dává smysl. Chytrá, rozumná dívka.

Zdá se, že tahle otázka odzbrojila Alejandru. Její tělo se uvolňuje a já se dostávám dovnitř. To je taktika, kterou používám často. Poznejte osobu, kterou vyslýcháte. „Vaše máma umřela, když jste byla malá?“

Ani se nepohne. Zamrká a její tvář se změní na mrzutou. Snaží se odpovědět, ale místo toho zamumlá, „Ano.“

Zvednu jednu ze starších knih a jemně na ni poklepu, přičemž jí věnuju všechnu možnou péči. „Mně taky.“ Když dám knihu dolů, položím otázku, kterou neočekává. „Chodila jste s Raulem Mendozou na střední škole, že ano?“¨

Její obočí se zvedne. „Ano. Než jsem poznala Dina.“

Přesunu se o dva kroky blíž k ní a jemně ji uchopím za paži. „Prosím, posaďte se. Vypadáte vyčerpaně.“

Udělá krok směrem k posteli, než zaváhá a střelí vykulenýma očima ke dveřím. Odtáhne se, sníží svůj hlas v čisté panice. „Musíte odejít, pane Cartere.“

„Juliusi,“ vyzvu ji.

„Dobře. Musíš odejít, Juliusi. Teď.“  Když se ani nehnu, vykročí vpřed a snaží se mě táhnout ke dveřím. A já se usměju.

Tenhle malý vrabeček si myslí, že se mnou může pohnout?

Táhne a táhne a… nic. Pak se pokusí o jinou taktiku. Přesune se za mě, položí své malé ruce na spodní část mých zad a vší silou zatlačí. Lapá po dechu a šíleně zašeptá. „Jestli tě tu Dino najde, nebude mít radost. A mně to způsobí problémy.“

Chápu.

Otočím se, vezmu obě její ruce do své jedné a ostře se na ni podívám dolů. „Dino nepřijde. Ne, dokud ho moje partnerka Ling nenechá jít.“

Její tvář se vyhýbá výrazu, boj ji srazí. Unaveně a rezolutně zamumlá, „Samozřejmě.“ Nechá to být, přesune se zpátky ke své posteli, sedne si doprostřed se zkříženýma nohama a přitáhne si plyšového medvídka do klína. Hladí srst medvěda, když se na něj podívá a znuděně se zeptá, „Co chceš vědět, Juliusi?“

Chvilku čekám, snažím se najít slova, ale tahle malá žena zaměstnává mou mysl. Když se opřu o zeď, rozhodnu se, že přímočará otázka mě dostane k přímočaré odpovědi. „Zavraždil Dino Raula Mendozu?“

Její ruka přestane hladit medvídka. Pomalu ke mně zvedne tvář a šokovaně se zeptá, „Prosím?“

Mé oči se zúží. Je dobrá. Ne tak dobrá jako já, ale dobrá. „Ptal jsem se, jestli tvůj manžel zabil Raula Mendozu.“

Její hlas je těsně nad šepotem, když zbledne, „Proč by ses mě na to ptal?“

Odmítám hrát tuhle hru. Radši bych mlčet a nechal ji přemýšlet. Po chvíli ticha se její obočí nakrčí. „To je to, co si lidé myslí? Že to udělal Dino?“ Jednoduše si překřížím ruce na hrudi. Přitáhne si medvěda blíž a zamumlá. „Ne. Nebyl to on. Nemohl být.“

„Tvůj bratr si zřejmě myslí něco jiného.“

Na to se na mě podívá s očima vytřeštěnýma jako talíře. „Miguel si myslí, že to udělal Dino?“

„Není pravda, že když Dino zjistil, že jsi chodila s Raulem, udělal scénu na rodinné večeři?“

„No, ano, ale-“

„A že se začal projevovat agresivně vůči Raulovi, muži, kterého měl rád?“

„Ano, to je pravda, ale-“

„Kde byl tvůj manžel té noci, Alejandro?“

Ztratí slova a zavrtí hlavou. „Ne. Neudělal to. Raul byl můj švagr. Veronica a Raul se moc milovali. Není možné, aby ho Dino zabil z tak bezvýznamného důvodu.“ Její odpověď je slabá a zní uboze.

„Položím ti otázku, Alejandro.“ Její oči se setkají s mými a ona tvrdě polkne. Zkusím to znovu. „Kde byl Dino té noci?“

Vytáhne si medvěda pod bradu a nepřítomně hledí do zdi. Vypadá tak dětsky, že si musím připomínat, abych ji neutěšoval. Zůstaneme v tichosti ve společnosti toho druhého, dokud nejistě nevysloví, „Neudělal by to.“ Pak tvrdě polkne a zašeptá, „Ale co by se stalo, kdyby to udělal?“

Pokrok. Konečně se někam dostáváme.

Vydechnu. „Nebylo by to hezké, Alejandro. Nejsem policie. Řídím se zákony podzemí. Pokud byl Dino shledán vinným z vraždy jednoho z mužů tvého otce nevyprovokovaně,“ – Podívám se jí do očí a vpálím jí to – „bude zabit.“

Zvuk z ní vyletí, z části dušení, z části vzlyk. Zvedne třesoucí se prsty k ústům, když pronese, „Oko za oko.“ Oči má jasné, když se na mě podívá. „A když… Kdybych… Co by se stalo, kdybych-?“

Přišpendlím ji pohledem. Bez mrknutí odpovím, „Když budeš lhát, abys pomohla svému manželovi, zjistil bych to.“ Její pohled je intenzivní, a tak chladně dodám, „A zabil bych vás oba.“¨

Lháři.

To její pravda.

Nekecej.

Musela by ji zabít Ling.

Nikdy bych nemohl ublížit ženě. Nemám to v povaze.

Bez dechu z ní unikne, „Ach.“ Zorničky má jako tečky a já vidím její strach, jak se jako kapičky potu akumuluje na jejím čele.

Ale vidím tam něco víc. Její mysl pracuje kilometr za minutu. Ve způsobu, jak se jí oči míhají ze strany na stranu a jak neuvěřitelně těsně svírá medvěda, je něco víc.

Konečně, po tom, co se zdá jako věčnost, mě pouští dovnitř. Její rty se třesou, když mi dává něco, co už jsem slyšel od Miguela. „Dino je jiný.“ A i když její oči zalejou slzy, pokračuje pevným hlasem, „Miluje mě.“

Kdybych měl pochybnosti, pohled tam dole by mi to potvrdil.

Vzhlédne ke mně, její výraz je vyčerpaný. „Miluje mě.“ Jenže tentokrát, když to říká, se v jejím hlase objeví zoufalství. To, jak to říká, jako kdyby to nebyla věc krásy, ale utrpení.

Jediná slza jí stéká po tváři, ale nedává do toho emoce. Zvedne ruku a utře si ji. A musím říct, že jsem ohromen. Tahle drobná žena v sobě má tolik zasrané množství vnitřní síly. I slepý by to mohl vidět.

S vědomím, že mám jen chvíli, než přijde Dino, aby ji zkontroloval, přistoupím blíž, dost blízko, ale přesto jí dávám prostor, a zeptám se ještě jednou, „Kde byl Dino té noci?“

ALEJANDRA

Bohové konečně vyslyšeli mé motlitby.

Bojuji s nutkáním se hystericky smát a skákat na posteli čistou radostí.

Slzy, která roním, jsou velmi skutečné. Ale možná ne z toho důvodu, že mi Julius Carter věří.

Jsem tak unavená z tohoto života.

Dvaceti-čtyř-letí nejsou určeni k tomu, aby se cítili jako já. Mají být bezstarostní, šťastní a dokonce lehkomyslní.

Ach, co bych dala za to, abych byla normální dvaceti-čtyř-letou.

Vskutku, co bych za to dala.

Chci ten život. Chci ho tak moc, že můžu cítit pocit svobody na jazyku právě v ten okamžik, když řeknu, „Dino to udělal.“

Julius mě probodává s nedůvěřivým výrazem, ale já neuhnu.

Jeden malý krok blíž ke svobodě.

Chytím svého medvěda pevněji a zašeptám, „Dino zabil Raula.“

Ať se Bůh smiluje nad mou duší.