Dirty - 5. kapitola

Překlad: Lucie

ALEJANDRA

Být manželkou Dina Gambina mi poskytuje určitou schovívavost. Můžu dělat věci, co jiné manželky nemohou. Ale není v tom zahrnutá svoboda, kterou tyto ženy mají.

Musím se zúčastnit rodinných setkání. Což je něco, co žádné jiné ženě není dovoleno. Samozřejmě, že jsem mafiánská princezna provdaná za mafiánského prince a dědice, který se stane králem, až jeho otec odejde.

Já však nemohu dělat nic na vlastní pěst. Kdykoliv vyjdu ven z domu, mám vždycky někoho za zadkem. Ta osoba je tam, aby mě „chránila“, ale já jsem věděla, že je to jen další způsob, jak může Dino zlomit mého ducha. Chápu to poselství, které vysílá pokaždé, když zaslepená.

Vlastním tě.

Jakákoliv jiná žena na mém místě by vytěžila maximum ze svých volných dnů, šla by do kavárny se svými přátei, nechala by si udělat vlasy nebo nehty, nebo šla prostě na oběd, a na chvíli jsem to dělala, ale moji kamarádi byli unavení z těch psů za mým zadkem, a přestali se mi ozývat. Nemělo mě to šokovat, ale šokovalo. Byla jsem ublížená a naštvaná. Nemůžu říct, že bych je vinila. Dino udělal to, co prohlašoval, že udělá.

Odcizil mě od mých přátel a rodiny.

Nebylo mi umožněno navštívit lidi bezdůvodně. Ani moji rodinu.

Vím, co si myslíte. Proč jsem to stejně neudělala?

Jednoduchá odpověď:

Bojím se svého manžela. A děsím se toho dne, kdy mě zabije, aniž by měl důvod.

„Nechápu, proč jsi tam byla včera celý den,“ pronese Dino, když je zaměřený na silnici.

Bojuji s povzdechem, jak se poukoším odpovědět bez špetky sarkasmu. „Byla jsem tam, protože moje sestra právě ztratila manžela, Dino. Veronica má zlomené srdce. Potřebuje podporu.“

Poškrábe se na nose. „Má i jiné bratry a sestry. Nepotřebuje tě tam celý den.“

Zatnu zuby a zkusím to znovu. „Ano, ale moje další sestry jsou mladé a nechápou, jaké to je ztratit manžela. Prostě potřebuje někoho, s kým si může promluvit.“

Otočí se na mě a prohledává mou tvář. „Byla bys smutná, kdybych umřel?“

Tato otázka zažehla jiskru vzrušení uvnitř mě. Chci začít jásat, „Zasraně ne!“, ale místo toho jsem se natáhla a položila ruku na jeho, zamračeně jsem se marně snažila ignorovat staccato rytmus mého rychle tlukoucího srdce. „Ty víš, že ano. Ani o něčem takovém nevtipkuj.“

Jeho oči se na mě zúžily, hledal jakékoliv známky neupřímnosti, ale nic nenašel. Jeho ruka se utáhla kolem mé, když drsně zamumlá, „Miluju tě, Ano.“

Usmála jsem se, ale byl to protáhle tenký a plochý úsměv, jako vypuštěný balón. „Já vím, zlato.“

Před odjezdem jsem strávila hodinu zakrýváním modřin na spánku. Dinův bratr Gio je v posteli drsný a obvykle mě trestá, když udělám nebo řeknu o Dinovi něco urážlivého. Gio je velký muž, dokonce větší než Dino, a já jsem malá žena. Gio je také bez emocí. Bezcitný. Netřeba říkat, že trestání funguje, protože si to Gio uživá tak moc, že vždy zajde moc daleko. Pokaždé, když Dino zavolá Giovi, zanechá ze mě zlomenou skořápku člověka. Pokaždé, kousek skořápky odpadne pryč. Bojím se, že brzy nezůstane žádná skořápka a já budu otevřená a svolná, a uvnitř mě nezůstaně žádná část z Alejandry. Poté, co mě Gio znásilní, Dino mi pomáhá do sprchy, s péčí mě umyje, políbí každou podlitinu, každý škrábanec, což obvykle skončí jemným milováním, zatímco pláču, jsem zlomená žena. V tu chvíli mi tiše zpívá, „Vidíš, jak jsem pro tebe dobrý? Můžeš tohle mít po celou dobu, zlato.“ Obvykle to zakončí zašeptáním, „Jediné, co musíš udělat, je milovat mě.“

Někdy dny ubíhají, aniž bych viděla Dinovu odpornou stránku. Někdy jsou věci tak dobré, že jsem přepravena do doby, kdy mi bylo osmnáct, kdy jsme se spolu často smáli a mluvili spolu hodiny. V těchto vzácných okamžicích, dávám ochotně samu sebe Dinovi, i když vím, že svého nejlepšího přítele už zpět nedostanu. Už nikdy. Často se probouzím uprostřed noci a prohlížím si svého manžela. Můj hrudník je naplněn smutkem, protože vím, že ten andělsky vyhlížející muž po mém boku není nic jiného, než zlomyslné monstrum.

A Lucifer byl nazýván nejkrásnějším andělem v nebi.

Stala jsem se tak dobrá v předstírání, že jsem někdy zmátla samu sebe.  Občas jsem se ztratila ve své vlastní přetvářce a na pouhý okamžik jsem se vyhřívala ve falešném štěstí.

Potom si vzpomenu. A moje duše se pomalu rozpadá, jako vlny oceánu omývají neštěstí nade mnou.

Dino si přitáhne mou ruku k ústům a lehce mě políbí na klouby. Žaludek se mi třepotá. Ne chtíčem, ale strachem.

Tohle už jsem viděla mnohokrát předtím.

Tohle je klid před bouří.

Každou chvíli mě Dino chňapne. A já budu potrestána.

Srdce mi závodí, jak se chvěje moje tělo. Krev mi odteče z obličeje a najednou jsem vyprahlá. Polknu, ale moje hrdlo drží. Moje ruka se utáhne kolem jeho ve snaze zamaskovat můj strach.

Černě tonovaná skla se začnou zvedat a můj jazyk zhoustne. Kousnu se zevnitř do tváře. Přejde přese mě odhodlání, když si uvědomím, že bouře dnes přijde dřív.

Tohle je nové. Nikdy předtím jsem nebyla zmlácena v autě.

Oči se mi zavřou a já je nechám zavřené, bez ohledu na to, jak moc mě má mysl říká, abych prosila o odpuštění za cokoliv, co jsem udělala. Moje lehce chvějící se ruce se začnou třást, když čekám na první ránu.

První rána je nejvíce bolestivá.

„Venku je teplo. Je ti zima, bella?“ V jeho hlase slyším zmatek. Obratím se na něj, povolím čelist a otevřu oči. Jeho oči jsou podivně teplé, prohlíží si mě, hledají známky problému.

Zasáhne mě, že bouře nepřichází. Popravdě jsem si to asi jen představovala v hlavě.

Slzy mi zaplní oči. Rychle zamrkám a odháním je pryč. Můj hlas je ochraptělý a napjatý, Usměju se, ale třesu se. „Dnes se necítím nejlépe. Bolest břicha.“

Tohle je můj život. Tohle jsem já. Žijící ve strachu.

Slabá, ubohá žena s násilnickým a nebezpečným manželem.

Jeho obočí se zvedne. „Chceš, abych tě vzal domů?“

Popotáhnu a zavrtím hlavou. „Ne, to je dobrý. V domě si lehnu.“ Otočím se a dívám se z okna. „Bude hezké vidět můj starý pokoj.“

Jedeme dál, jsme jen kousek od domu mého otce, když Dino poznamená. „Zhubla jsi.“ Periferně se na mě podívá. „Nelíbí se mi to.“

Je těžké jíst, když už nechcete žít. O sebevraždě jsem za poslední měsíc přemýšlela víc, než za celých šest let mého manželství. Čím víc přemýšlím o tom, že ukončím svůj život, tím víc výhod vidím v samotném činu.

Žádný Dino. Žádné obavy. Jen svoboda.

Kdo by nechtěl svobodu?

Tentokrát, ale slyším v jeho hlase obavy. To mě naplňuje úlevou. Na tohle to můžu hrát. „Jen si potřebuji odpočinout.“

Položí mi ruku na čelo. „Jsi vlhká. Jak dlouho se takhle cítíš?“

Okamžitě odpovím. „Asi týden.“

Jeho chřípí vzplane frustrací, když nadává, „ Proč jsi nic neřekla? Mohlo by to být vážné.“

Protočím oči. „Není to nic vážného, Dino. Je to jen žaludeční viróza.“

„To nemůžeš vědět.“ Na okamžik se odmlčí, než prohlásí, „Jakmile se dostaneme do domu, zavolám doktorce Rossi. Řeknu jí, aby přišla zítra.“

Ach, díky Bohu.

Po tolika letech nepředvídatelnosti se divím, že mi nahrál na ruku tak snadno. To je přesně to, co jsem chtěla. Potřebuji mluvit s doktorkou Rossi, o samotě. Doktorka Manda Rosii je dcerou jednoho ze společníků Vita Gambina. Ví o mně všechno, každý krvavý detail. Při více než jedné příležitosti se mě pokoušela přemluvit, abych od Dina utekla. Pokáždé, když byla zavolána k mé posteli, když jsem tam ležela zbitá a pohmožděná, neschopná se pohnout, Manda plakala pro mě, se mnou. Je jednou z mých nejdražších přátel. Možná jediná přítelkyně.

„Jsem si jistá, že to nic není, ale pokud se díky tomu budeš cítit lépe, tak dobře,“ pronesu pokorně.

Dino mě během zbývající cesty drží za ruku a pozorně mě pozoruje se strachem v očích, jako kdyby mi měla vypršet platnost.

Kéž by.

JULIUS

Když se dívám na Miguela Castilla, jak očima mrdá Ling, která si svůdně olizuje rty jeho směrem, zajímalo by mě, proč sakra sedím v prázdné konfereční místnosti a zabývám se tímhle.

Potom si vzpomenu.

Peníze. Spousta peněz.

Peníze pro mě nic neznamenají. Není pochyb, že je mám rád, ale můžu bez nich žít. Ale věc se má tak, že mám lidi, kteří jsou na mě závislí. Víc než polovinu mých příjmů sežerou bankovní účty, než mám vůbec možnost se slunit v mém bohatství a podporovat mou rodinu.

Moje rodina je pro mě důležitá. Bezpodmínečně je miluju. A protože jsem neúspěšnější z mých nevzdělaných příbuzných, dělám pro ně, cokoliv co můžu, co potřebují. Většinou potřebují finanční pomoc. A děkuji Pánu Bohu, že jim v tom můžu pomoct.

V kapse mi zavibruje telefon. Vytáhnu ho a usměju se na displej.

My o vlku.

Otočím se na Miguela. „Můžu si tu někde promluvit v soukromí?“ Kývnu dolů na svůj telefon. „Je to důležité.“

Miguel se postaví a nastaví svou ruku Ling. „Rád bych vzal slečnu Ling na prohlídku domu.“ Ling se usměje jako dítě v cukrárně, vezme ho za ruku a přejde vedle něho. Miguel se na mě podívá. „Tento dům je velký. Zkrácená prohlídka bude trvat nejméně patnáct minut.“

Přikývnu v uznání. „Perfektní.“

Poté, co zůstanu sám, odpovím „Říkal jsem si, kdy zavoláš.“

Naštvaná žena na druhé straně zaječí, „Zbláznil ses, Juliusi?“

Bylo tak dobré ji slyšet, že jsem se ani neobtěžoval ji napomenout za tu nadávku. Místo toho jsem se usmál. „Beru to tak, že jsi dostala dodávku.“

„Dodávku?“ Slyším v jejím hlase údiv. „Dodávku?“ Odmlčí se, než začne křičet. „Dodávka je kytice nebo-nebo-nebo nový DVD přehrávač. Košík s ovocem je dodávka, Juliusi. Tohle není dodávka. Tohle bylo nákladní. Náklad! Byla to zatracená zásilka, Juliusi.“

Smích mi projde nosem, a tak od sebe odvrátím pozornost. „Budeš na mě křičet celý den, nebo mi dovolíš si promluvit s mou neteří?“

„Auto, Juliusi. Bylo to auto.“

Můj úsměv se utlumí. „Proč pořád říkáš bylo?“ Po chvilce ticha zavřu oči a vyštěknu, „Tonyo, řekni mi, že jsi ho neposlala zpátky.“

Povzdechne a poraženě pronese, „Ne, neposlala jsem ho zpátky. Ale měla jsem. A kdyby ho neviděla, udělala bych to.“ Moje sestra zní unaveně, jak se snaží se mnou hádat. „Nemůžeš dělat takové věci, Julesi. Nejsi za nás zodpovědný. Musíš nám přestat kupovat věci – věci, které nepotřebujeme – protože se cítíš vinný. Neopodstatněně vinný.“ Její hlas změkne. „Nejsi zodpovědný, zlatíčko. Nikdy jsi nebyl.“

Můj hrudník se utáhne nad jejími slovy. „Říkáš, že nebude potřebovat auto?“ Ticho. „Je jí šestnáct. Vezmeš jí, aby si udělala řidičák. A než se budeš hádat, ona dostane řidičák. Je chytrá. Jako její máma.“

Zavrčí a já vím, že jsem ji dostal. „Ale Mercedes? Šestnáctiletá potřebuje Mercedes? Šestnástiletá potřebuje ojetinu. Orezlou rachotinu. Ne auto za padesát sedm tisíc dolarů.“

Zašklebím se. „Ty jsi šla na tu zatracenou webovou stránku, že jo? Pravděpodobně sis spočítala, kolik by sis za ty peníze mohla dovolit večeří.“

Nezasmála se, ale slyšel jsem úsměv nad její zašeptanou odpovědí. „Devět tisíc sto dvacet pět.“

Se smíchem zavrtím hlavou. „Nemusíš vše počítat, Tonyo. Můžeš trochu žít. Koupit si oblečení, navštívit lázně, nechat si udělat vlasy, jít na film, aniž bys musela pašovat z domova udělaný popcorn.“

Popotáhne si. Potom znovu. „Miluju tě. Víš to, že ano?“

Okamžitě vystřízlivým. Pokud existuje jediná věc, kterou jsem nikdy nezpochybňoval, pak je to sestřina láska ke mně. „Vím to. Cítím to. A já tebe miluju víc, sestřičko. Teď mě nech si s ní promluvit. Chci popřát mojí holce všechno nejlepší k narozeninám.“

V telefonu se ozve rychlé šoupaní nohou, než se do mikrofonu ozve moje neteř, Keera, která zavíská, „Ach, můj Bože! Ach sladký Ježíšku! PANE BOŽE! Jako, ach můj Bože! Nemůžu tomu uvěřit! Je úžasné! Nevěřím tomu! Ach, Pane!“

Potlačím svůj smích, snažím se znít, jak by otcovská postava měla. „Přestaň brát jméno Boží nadarmo, Keke. Narozeniny nebo ne, teď se rouháš.“

Použila vnitřní hlas, pořád z ní létala slova, i když používala mírnější tón. „Poslíček se ptal po mně. Na moje jméno. A v tu dobu tu byla Miosha. Moje hvězdy, strýčku Jayi, byla hráškově zelená závistí. Jako super zelená. Než jsem se podepsala, celá škola věděla o mém novém autě. Populární lidi, se kterými jsem ve škole nikdy nemluvila, mě najednou začali oslovovat. Kluci se se mnou taky snaží mluvit. Nemáš ani ponětí, co to udělalo s mou popularitou.“ A pronikavým šeptem dodává, „Epický.“

Kluci?

Moje obočí se zamračí. „Kluci? Řekni těm klukům, že strejda Julius zná lidi, kteří je můžou dát na černou listinu, holka.“

Měkce se zasměje. „Pamatuju si pravidla, strýčku Jayi. Žádné randění, než skončí střední škola. A já jsem s tím naprosto v pohodě.“ Slyším v jejím hlase smích. „Ale je hezké mít tu pozornost.“

Mé srdce se zvětší pýchou.

Miluju Keeru, jako kdyby byla moje vlastní. A Tonya měla pravdu. Cítím se zodpovědný za obě dvě, ale ne, že by mě to obtěžovalo. Položil bych za ty dvě život.

Keera je chytrá holka. V životě ji čekají skvělé věci. Cítím to.

Tonya je taky chytrá, ale Keera byla neplánovaná, a Tonya ji měla, když byla mladá. Když si ji nechala, znamenalo to, že už nebude mít čas na studium. Moje sestra byla v šestnácti vržena do práce s batoletem.

Do prdele.

Když přemýšlím nad tím, že Keeře je teď šestnáct a dívám se na ní, jak je mladá… Nechápu, jak to moje sestra zvládla.

„Všechno nejlepší k narozeninám, holčičko. Doufám, že se ti líbí tvůj dárek. Vím, že budeš zodpovědná, ale musím tě varovat, že s tím přichází i podmínky.“

Keera si povzdechne. „Tak to vždycky. Vysyp to.“

„Za prvé: poslouchej svojí mámu.“

Mohu skoro slyšet, jak se jí protáčí oči. „To dělám vždycky.“

„Za druhé: źádní kluci.“

„Myslela jsem, že to jsme zrovna probrali.“

„Ža třetí: buď chytrá, holčičko. Používej hlavu. Věř svému úsudku.“

Následuje pauza, než tiše odpoví. „Budu. Děkuju, strýčku Juliusi. Jsi nejlepší. Miluju tě.“

Nakloním se přes stůl a sevřu si nos. Prohodím drsně, „Taky tě miluju, Keke. Musím jít. Práce. Brzy na slyšenou.“

„Sbohem, strýčku Jayi.“

Když se linka odpojí, zírám do prázdna a nepřítomně poklepávám prstem o stůl. Nevím, kolik uplyne času, když do místnosti vstoupí Miguel. „Jsou taky.“

Postavím se a vydám se vpřed.

Je čas na show.