Dirty - 3. kapitola

Překlad: Lucie

JULIUS

Unavený, frustrovaný a hladový jsem seděl na okraji příliš měkké postele v motelu, když jsem vklouzl do bot a zavázal si je.

Říkal jsem si, abych byl v pohodě, ale Ling a její maturitní rande, Chip, mě včera v noci udržovali vzhůru. Necítím se moc na odpouštění. Přísahám Bohu, že jestli dnes uslyším jediné slovo o tom, jak si stěžuje, že je dnes unavená, vykopnu její vyzáblý Guccim pokrytý zadek.

Když jsem šel do koupelny, přejel jsem si rukou přes vlasy, vyčistil jsem si zuby a umyl si obličej. Pytle pod očima nevypadají dobře, obzvlášť když mám naplánovanou schůzku. Zatřesu hlavou nad svým odrazem, povzdechnu si a zamumlám si pod vousy, „Zasraná Ling.“

Ta ženská je osinou v mém zadku.

Přejedu si rukama přes sako, vyjdu ven a po cestě zvednu tašku. Nasadím si sluneční brýle a otočím se k Linginým dveřím. Tvrdě zaklepu, jednou. Když mi okamžitě neodpoví, zlostí se kousnu zevnitř do tváře. Když zvednu ruku, abych znovu zaklepal, otevře dveře.

Mé oči přes ni přejedou. Je oblečená, nalíčená, vyparáděná a připravená jít. Její třešňově červené rty se zkřivý do úsměvu. Když na její tváři nevidím jediný záblesk vyčerpání, nasere mě to desetinásobně.

Ale pak udělá něco, co mi připomene, proč si ji držím kolem.

„Dobré ráno, sluníčko.“ Řekne rozzářeně. Drží papírový sáček a šálek kávy té největší velikosti, která byla k dispozici. Extra body pro Ling, když si všimnu, že papírový sáček má na sobě mastné skvrny.

Se zavrčením si od ní do jedné ruky vezmu sáček i kávu a natáhnu se dolů pro Linginu tašku a pak pro moji. Když jdu k autu, uslyším za sebou smích. „Co ti dnes ráno vlezlo do zadku?“ Když mě předchází, postaví se na straně spolujezdce a její úsměv se změní na potutelný. „Když hezky poprosíš, tak ti řeknu, co v noci lezlo do toho mého.“

Mé rty se zkroutí, když odemykám auto a lezu si dovnitř, kde odhazuju naše tašky na zadní sedadlo. To, že slyším další ženský smích, je pouze další palivo pro mou špatnou náladu.

Dávám si tolik potřebný doušek kávy. Je vlažná, ale silná. Sakra, mohla by být ledově kurevsky chladná a já bych s ní stejně zacházel jako s milenkou. Otevřu sáček, nahlédnu dovnitř a můj žaludek hlasitě zavrčí. Cokoliv je uvnitř, voní to dobře. Natáhnu se dovnitř, a aniž bych zkoumal, co to je, vybaluju polovinu sendviče a dávám si monstrózní sousto. Zasáhne mě chuť a já zasténám. Polykám a dávám si další sousto burgeru se slaninou a vajíčkem. Sotva ho rozžvýkám, než si dávám další sousto.

Cítím na sobě oči. Stále zuřivě žvýkám, otočím se na Ling a uprostřed kousání se zastavím. S plnou pusou vyhrknu, „Co je?“

Její rty se zkroutí odporem, zatímco její čelo se nakrčí. „Nikdy si nezvyknu na způsob, jakým jíš. Jsi prase.“ Falešně se zatřese. „Nechutný.“

Hodím si poslední čtvrtku burgeru do pusy a promluvím. „Staré zlozvyky.“ Zvednu kávu a loknu si. „Kdybys někdy byla ve vězení, pochopila bys to.“

Ling mě nedůvěřivě pozoruje, než se otočí, aby se podívala z okna. „Znám spoustu lidí, kteří byli ve vězení. Srát na ně.“ Probodne mě pohledem. „A oni nejedí jako prasata.“

Nastartuju auto a rychle promluvím, „Jasně, že jedí. V soukromí.“

Ve vězení, vše, co bylo mezi vámi a vaším jídlem, bylo množství času, ve kterém jste ho dostaly do pusy, než přišel někdo větší a silnější a rozhodl se, že ho potřebuje víc než vy. Když jste nejedli rychle, nejedli jste vůbec. První týden v pasťáku jsem byl rád, když se mi podařilo sníst půlku jídla, než mi ho vzali. Rychle jsem se naučil hierarchii, ale nelíbilo se mi to.

A tak sem to změnil.

Jednoho odpoledne, starší, větší a hrozivější kluk mi vytrhl můj tác. V tu chvíli jsem toho měl dost. Byla mi zima a byl jsem osamělý v betonové díře, v přístích několika letech se domů nepodívám, takže když jsem mohl zabránit tomu, abych byl hladový, tak jsem to udělal.

Rychle jsem si uvědomil, že jestli chci jídlo, musím za něj bojovat.

Pasťák je spíš jako zoo, než jako vězení. Ukažte svou velikost a dominanci, a ostatní vás nechají být. Hlad dělá s lidmi věci. Krmí ve vás hněv a podráždění. Z toho hněvu a podráždění se brzy stane surový vztek, a než se nadějete, budete držet provizorní ručně udělaný nůž ve střevech kluka, s kterým jste minulý týden hráli basketbal. Donutí vás to dělat věci, které jsme si nedokázali představit, že jsou možné.

Vzpomínám si, jak zvedám tác nad hlavu a praštím s ním přes hlavu jiného kluka, který po tom nic netušícím útoku leží na špinavé podlaze. Vzpomínám si, jak zvedám ten lepkavý, těžký, obdélníkový kus plastu a házím s ním, znovu a znovu, dokud mi škubnutí jeho těla nepřináší zvrácený pocit uspokojení. Vzpomínám si na ohlušující řev krve, jak se řítí do mých uší, a druhý kluk leží zakrvácený na podlaze, nehybně. Také si vzpomínám, jak se skláním a zvedám kousky jídla z podlahy, podaří se mi párkrát kousnout, než jsem složen bachaři k zemi. Vzpomínám si na výraz na tvářích ostatních chlapců, když jsem byl odveden do díry.

Nikdo už mi nevzal jídlo. Jistě, nebyl jsem největší a nejsilnější, ale dal jsem najevo své stanovisko. Teď věděli, že jejich činy budou mít následky, když ke mně přijdou.

Nebyl to můj poslední boj v pasťáku, ale trvalo hodně dlouho, než jsem znovu bojoval. Jediná věc, v které jsem našel útěchu, byla, že jsem si dokázal udržet chladnou hlavu déle, než většina ostatních. Moje kontrola byla téměř neochvějná, kluci si ke mně začali chodit pro rady. Ten první boj upevnil moje postavení v pasťáku. Zasloužil jsem si ho, aniž bych věděl, že za něj bojuju. Byl jsem v tom zasraně dobrý, a jak roky plynuly, vyhrál jsem nevyslovenou úroveň respektu mezi svými vrstevníky. Znovu, nevěděl jsem, že to chci, ale když jsem ho měl, dalo mi to trochu moci, kterou jsem před tím neměl. Kupodivu, mě to zavedlo k mé současné roli v životě.

Chuť moci je sladká na jazyku.

Dal jsem si poslední doušek ze své kávy, odhodil jsem prázdný kelímek do papírového sáčku a předal ho Ling. Vzala si ho bez otázek a já vyrazil z parkoviště, jel na západ, po chvíli jsem ztlumil rádio a zeptal se, „Detaily?“

Ling zašoupala nohama chvíli před tím, než si vzala své desky. Otočila na první stránku a četla nahlas, „Spor mezi rodinami Castillo a Gambino. Castillovi mají své prsty ve všem. Zbraně, praní špinavých peněz, ženy. Gambinovi jsou klasický případ. Drogy, ochrana, úplatkářství. Castillův jediný syn, Miguel, je náš kontakt. Před několika lety, Castillovi a Gambinovi uzavřeli příměří. Gambinův nejstarší syn, Dino, si vzal Castillovu nejstarší dceru, Alejandru.“

Bez stopy emocí jsem chladně zamumlal, „Jak sladké.“

Ling si odfrkla. „Každopádně, tohle se ti bude líbit.“ Klepla na stránku svým dokonale pěstěným nehtem a radostně mi oznámila. „Gambinovi… nevědí, že jsme na cestě.“

No, to je kurevsky skvělý. „Prosím, řekni mi, že je to menší spor.“

„Samozřejmě.“ Mohu téměř slyšet její úsměv. „Jenom vražda.“

Zhluboka jsem se nadechl a tlumeně jsem zamumlal, „Kurva.“

Drží ruce nahoře, snaží se skrýt úsměv, ale moc jí to nejde. „Co je? Není to, jako bychom to ještě nikdy předtím nedělali.“

Moje oči po ní sklouznou, můj výraz je chycen někde mezi přišla jsi o zasraný rozum a seřežu ti prdel, ženská. „Jo. Ale v těch ostatních případech? Byl jsem kurevsky připravený a oni taky.“

Zasune se zpět do svého sedadla, opře si hlavu a vzdychne. Oči má zavřené a vzdáleně zamumlá, „Ježiši, jsi tak sexy, když jsi naštvaný.“

Jedné, co můžu udělat, je podívat se k nebi a modlit se.

Drahý Pane, Ježíši, jsem trpělivý člověk, ale nejsem, kurva, světec.

Vezmu si chvilku na uklidnění, jedeme v tichosti. Krátce na to se Ling zeptá, „Chceš šukat?“

Někdy, přemýšlím o této ženě.

Pomalu se otočím a sundám si sluneční brýle. Můj pohled křičí, že tlačí na své štěstí. Její otevřená nevinnost dělá s mým krevním oběhem divy. Pokračuju v zírání, když propukne v smích, pak prohlásí, „To byl vtip!“

Otočím se na silnici a zamumlám. „Ha-ha, ty svině.“

Její půvabná ruka napadne můj prostor. Tře mi mé rameno. „Ach, no tak. Byl to vtip. Dělám si srandu. Naprostou srandu.“ Její ruka se zastaví a přiznává, „Jedaže bys chtěl.“ Vztek mi bublá ve střevech, když nakonec se smíchem připouští, „Dělám si legraci!“

Musím se přiznat. Líbí se mi Ling. Když ji měl Twitch, myslel jsem, že je bláznivá. Ve skutečnosti, více než jednou, jsem mu řekl, aby se jí zbavil. Nyní neříkám, že není bláznivá, ale není to špatný člověk. Za poslední čtyři roky jsme spolu něco prožili a naše přátelství vzrostlo. Jedné noci, co jsme byli na tahu, se mi opilá Ling přiznala, že jsem byl její první přítel a ona nevěděla, co s tím má dělat. Moje neochota mít s ní sex mi vyhrála její respekt. Vím, že jsem viděl její část, kterou lidé viděli jen zřídka… to bylo příjemné. Nikdo jiný neviděl Ling komičku nebo Ling pečovatelku. Ostatní lidé viděli Ling mrchu, a častěji Ling děvku.

Ale jí se to tak líbí. Je to její ochranný štít. Její bezpečnostní kryt.

Je tu z Ling mnohem víc, než se na první pohled zdá. O čtyři roky později, a pořád ji neznám. Má vrstvy, a i když jsem nějaké odloupl, pořád se ani neblížím do středu. Sakra, sotva jsem se dostal pod povrch.

„Proč se mnou nechceš šukat? Víš, že to nebude mít vliv na naši práci. Spousta mužů si myslí, že jsem krásná.“  I když její otázka zní domýšlivě, dívá se na mě zamyšleně.

„Jsi krásná.“ Přejedu ji pohledem. „Ale taky si myslím, že hadi jsou krásní. To neznamená, že chci, aby mi jeden sál péro.“

Její malá ruka mě zasáhla do ramene a já se zasměju. „Jsi blbec.“ Ale v jejím hlase slyším úsměv. „Chceš zbytek složky, nebo to chceš jen prolétnout?“

„Dej mi to.“

Čte si sama pro sebe, pak zamumlá. „Ach, a spiknutí.“

Skvělý. Neobtěžuju se skrýt svou frustraci. „Chceš se podělit? Možná ještě letos?“

„Mrtvý muž, Raul Mendoza, byl Alejandřin středoškolský přítel. A koukej… vzal si Alejandřinu mladší sestru, Veronicu. Z vraždy obviňují Dina Gambina.“

Mé obočí vyletí nahoru. Do jaký zasraný bouře jsem to vkročil? „Alejandra a Raul měli poměr?“

Ling zavrtí hlavou. „Podle tohohle ne. Alejandra je modelová manželka a je loajální ke svému manželovi. Miluje Dina. Podle zdrojů jsou sťastně svoji.“

Na chvíli se zamyslím a pak se zeptám, „A co si o tom myslíš?“

Ling bez váhání odpoví, „Myslím, že cesta k pravdě je přes manželku.“

Bingo.

Usměju se sám pro sebe, zatímco přemýšlím, jak dosáhnu toho, aby manželka zradila svého manžela.

Po hodině jízdy dorazíme do našeho cíle. Zastavujeme před rezidencí Eduarda Castillla. Blížíme se k intercomu, stisknu tlačítko a oznámím, „Julius Carter a Ling Nguyen, na žádost Miguela Castilla.“

Bzučák klikne a široká litinová brána se pomalu otevře. Pomalu si to razím po štěrkové cestě, prohlížím si dokonale tvarované živé ploty a rafinované sochy, které lemují vchod. Sídlo vypadá přesně tak, jak jsem si ho představoval. Exteriér vyžaduje pozornost, a aniž bych viděl vnitřek, řekl bych, že interiér bude stejně náročný.

Jak se blížím ke vchodu, dobře oblečený muž s brýlemi, sluchátkem, oblečený v černém saku se zlatým C na kapse postupuje k autu. Otevře dveře a nastaví ruku. Vystoupím z auta a podám mu klíče. Přejdu kolem auta, otevřu Ling dveře a pomůžu jí ven. Jdeme po schodech a jsme přivítáni mužem v mém věku. Jeho rysy jsou tvrdé, mimo jeho věk. Je vysoký a dobře stavěný, jeho hnědé oči bloudily po Ling. Jeho oči zableskly. Rukou si prohrábl neuspořádané černé vlasy. Natáhl ruku, potřásli jsme si, když se představil. „Pane Cartere. Jsem Miguel Castillo. Děkuji, že jste přišel. Nevěděl jsem, že si přivedete“ – jeho oči spočinuly na Linginých plných rtech – „hosta.“

Ling se usměje. „Dobrý den, pane Castillo. Moje jméno je Ling. Jsem osobní asistentka pana Cartera. Je mi potěšením, že vás poznávám.“

Miguel se k ní okamžitě nakloní. Vezme ji za ruku a políbí její klouby. „Omlouvám se, Ling. Nechtěl jsem být hrubý. Prosím, musíte mi říkat Migueli.“ Když se podívá na mě, jeho úsměv zmizí. „Pojďte. Řeknu vám vše, co budete potřebovat vědět. Gambinovi tu budou za hodinu. Nemáme času nazbyt.“ Miguel nás vede do haly. „Předem se omlouvám, ale musím vás požádat, abyste odstranili veškeré zbraně, které máte u sebe. Můj otec by to bral jako přímou urážku.“

Vzkaz byl jasný.

Neurážet Eduarda Castilla.

S přikývnutím jsem odstranil své zlatíčko z pouzdra, které jsem měl pod sakem. Na zakázku vyrobená pistole ráže .45, kterou mi Twitch nechal udělat k mým třicátým narozeninám. Ten chlap neměl v těle jedinou sentimentální kost, ale tento dárek je něco, co budu střežit navždy. Dovolím Miguelovi, aby ji umístit na bezpečné místo pod schody. Ling si sáhne do saka, vytáhne dýku, plechovku slzného plynu a malou pistoli ráže .22. Miguel si je začne brát, když si Ling odkašle, aby si získala pozornost. Natáhne se k lemu své sukně, oči má upřené na Miguelovi a pomalu si ji hrne po stehně nahoru. Z míst, o kterých ani nechci přemýšlet, vytáhne další postoli ráže .22 a další nůž.

Oba, Miguel i já, ji sledujeme. Zatímco Miguel se na ni dívá v úžasu, moje oči se usmívají na mého mazlíčka, zmiji.

Náš zírající moment je u konce, když Ling pokrčí rameny, pomalu, svůdně. „To je všechno.“

Miguel se usměje, je překvapený, a pak se otočí na mě. „Osobní asistentka, jo? Co by mě stálo mít taky takovou asistentku?“

Ling přejde vedle mě a jemně mi položí ruku do ohbí lokte. Přes obličej jí přejde lstivý úsměv, takže vypadá mnohem nebezpečněji než obvykle. „Váš život.“

Ling kráčí dopředu, já bojuju s úsměvem, když slyším Miguela zamumlat, „Rozhodně potřebuji někoho takového.“

Miguel nás vede do konferenční místnosti, a poté, co jsem pomohl Ling usadit se, jsem se i já sám posadil. Miguelův výraz se náhle změní na znepokojující. „Raul Mendoza byl můj švagr. Moje sestra Veronica si ho vzala před třemi lety. Minulé pondělí nepřišel Raul domů.“

„To je pro něj neobvyklé?“ Ptá se Ling.

Miguel přikývne. „Ach, ano. Miloval moji sestru. Vždy přišel domů, jak řekl, a když se opozdil, vždy zavolal. Ale on prostě… zmizel.“

Zmizel? „Tak jak víte, že byl zavražděn?“

Ponurý úsměv přelétl přes Miguelovy rty. „Protože někdo doručil Raula domů.“ Střelil po mě pohledem. „Přesněji řečeno, doručil Raulovo tělo do jeho manželské postele, zatímco moje sestra spala.“

Ling zvedla své dokonale pěstěné obočí v otázce, „Veronica se neprobudila?“

Miguel zavrtí hlavou. „Probudila se ráno vedle svého mrtvého manžela. Po křiku a pláči se snažila dostat se ke svému telefonu a zavolat našemu otci, ale cítila se mimo rovnovábylo. Trvalo jí pět minut, než vytočila číslo. Její vidění je rozmazané. Cítila se jako omámená a měla žaludeční nevolnosti.

Nečistá hra. „Někdo ji zdrogoval.“

Miguel si založí ruce v bok. „Možná.“

Chvíli o tom přemýšlím. „A vy si myslíte, že to udělal Dino Gambino. Proč?“

Miguel se posadí, oči má upřené na mahagonový stůl, evidentně si pečlivě promýšlí odpověď. „Viděl jsem věci, slyšel jsem věci, o mém švagrovi Dinovi, nad kterými jsem žasnul.“

Je důležité, že mám všechny informace, které potřebuju, tady. „Ale vaše sestra Alejandra je s ním v manželství šťastná, nebo ne?“

Miguel zvedne rameno. „Nejsem si jistý, že takové štěstí můžete předstírat. A pokud to Alejandra předstírá, zaslouží si ocenění.“ Povzdechne si. „Vím, jak se na ni Dino dívá, když si myslí, že ho nikdo nevidí. To, jak ji drží za ruku tak pevně a vypadá to, že se nehádají.“

Ling se do toho vloží. „Všichni milenci se hádají.“

Miguelovy oči se rozhoří. „Je to žárlivý muž. Když zjistil, že Raul a Alejandra spolu chodili, zvedl se uprotřed rodinné večeře, vytáhl si za ruku a odešel. Bez jediného slova.“ Jeho oči jsou ledové. „Nerespektuje mého otce, nerespektuje moji rodinu.“ Na okamžik se odmlčí. „O týden později byl Raul mrtvý.“

Vidím, jak je o tom tento muž přesvědčen, ale obvinit muže z vraždy na rodinném setkání s informacemi, které má… „To není dost.“

Malá část Miguelova ohně vyhasne. „Já vím.“

Se vší úctou se zeptám, „Co chcete, abych udělal?“

Migulovy oči jsou prosebné. „Promluvte si s Alejandrou. V soukromí. Zeptejte se jí, kde byl té noci Dino. Jestli nebyl doma, potom je vinen. Zavraždil Raula. Vím to. Cítím to v kostech.“ Když zaváhám, promluví tišeji. „Prosím. Platím vás, abyste soudil. Tak suďte.“

Před čtyřmi lety bych odešel se svými penězi a nikdy se neohlédl, ale věci se změnily. Obrátím se na Ling. Její diskrétní kývnutí je vše, co potřebuji.

S pevným kývnutím se postavím a narovnám si sako. „Dobře. Promluvím si s Alejandrou.“