OTL - 24. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Arey

„Dobře holka, snažím se to pochopit, ale stále se nechytám. Tak trochu vídáváš Leviho. Ale spíš kvůli šukání a nějaké volnosti. Žádné city, že?“

Kroužila jsem ledem ve sklenici. Najednou byl led mnohem zajímavější, než Noin upřený a zlostný pohled. „Správně.“

„A souhlasila jsi někdy s tím, že budete exkluzivní?“

Sklopila jsem studem hlavu. „Ne.“

„Myslím, že teď, jako žhavá fotbalová hvězda, bude mít kolem sebe spoustu ženských.“

Přestala jsem kroužit sklenicí a zpříma se na ní podívala. „Myslela jsem si, že jsem s naší situací spokojená, Noo. Ale nejsem. Je mi kurva mizerně, celou zatracenou dobu. Taky vím, že jak jsem si ustlala, tak si musím lehnout, ale doufala jsem, že mě moje nejlepší kamarádka podpoří.“

Odtáhla se šokovaná mou reakcí. „ Vždycky ti kryju záda, Lilo. Ale když dojde na bratry Jacksonovi, tak ztratíš hlavu. Ty jsi v téhle dohodě jasně nestanovila hranice.“

Asi minutu jsme tam seděly v tichosti. Zavolala jsem Noe potom, co jsem celý den ležela v posteli, přemýšlela nad svou budoucností nebo o potencionálně neexistující budoucnosti, s Levim. Když to ta žena zvedla, nic jsem neřekla. Jen jsem zavěsila. Pak jsem před večeří zavolala Noe a řekla jí, že se musíme sejít v naší oblíbené čínské restauraci. Vyplnila jsem své prázdné srdce sacharidy a cítila se líp. Ale reakce Noy nebyla taková, jakou jsem čekala. Myslela jsem, že bude na mé straně, připravena zabít tu couru stejně jako já, ale místo toho se chovala povýšeně. Na to jsem u ní nebyla zvyklá. Snědla jsem další sousto, než zase začala mluvit.

„Co jsem myslela. je, že pokud je Levi ten, koho opravdu chceš, pak za něj musíš bojovat. Ta holky by byla blbá, kdyby se ho vzdala bez boje.“

Věděla jsem, že měla pravdu, a i když jsem to nechtěla přiznat, ta holka byla chytrá. „Já vím. Nemůžu očekávat, že mě po všech těch letech vezme zpátky. Taky znám podmínky, které jsme si stanovili. Řekli jsme žádné city. Ale to neznamená, že ho právě teď nechci zabít a ji taky, ať je sakra kdo chce. Ale myslela jsem si, že budeme aspoň upřímní. Neřekl mi ani o Japonsku, ani o ní. Prostě nevím, jestli ještě můžu věřit tomu, co říká nebo dělá.“ Odmlčela jsem se. „Máš pravdu; nikdy jsem se přes něj nedostala. On je to, co jsem celou tu dobu chtěla. Představoval bezpečí a stabilitu, přesně co jsem potřebovala, když se rodiče rozešli, ale tenkrát jsem cítila potřebu vzdorovat.  Byla jsem pitomá.“

Pokrčila rameny. „To jsme byli všichni, Lilo. Bylo to v prvním ročníku. Pamatuješ, jak jsem všechny šokovala tím, že jsem se přihlásila do armády? Všem jsem přiznala, že jsem lesba, tví rodiče se rozváděli a ještě Eli. Nedivím se ti. Chci říct, že jsme všichni dělali chyby.“

Byla jsem zmatená. Od školy měla vydlážděnou cestu. Jasně, rodičům řekla o své orientaci později, než jsme si mysleli, ale to z ní nedělalo špatného člověka. „O čem to mluvíš?“

Odložila vidličku a podívala se mi zpříma do očí. „Málem mě propustili z armády.“

Byla jsem v šoku. „Cože? Věděla jsem, že jsi drsňačka, ale tohle by mě nenapadlo. Pro armádu bys udělala cokoliv.“ Studovala na pozici medičky a momentálně z ní byla certifikovaná sestra. Vždycky mě ohromovalo její nasazení.

„Během výcviku jsem byla na základně a potkala jsem tam jednu holku. A řekněme, že moji kolegové nevzali dobře, že jsem lesba. Ani můj velící důstojník. Jmenovala se Jessica, byla nádherná a nemohla jsem od ní udržet ruce pryč. Moc k tomu nepomohlo, že byla dcerou důstojníka.“ Sklopila pohled.

Spadla mi brada. „Děláš si srandu.“

Usmála se. „Vždycky jsi říkala, že jsem měla dobrý vkus. A ona byla k nakousnutí. Ale byl to jen flirt; nikdy tam nebyly city. Ke své orientaci se ale ještě nepřiznala. Takže když jsem slíbila, že už sebe nebo můj tým do podobné situace nedostanu, odběhala jsem si několik mil a nechali mě být. Přeložili mě, dali pár trestů navíc a o ní jsem už nikdy neslyšela. Vím, že je v armádě dovoleno se přiznat k orientaci, ale pořád to ještě ostatní nepřijímají dobře. Hlavně ženy. Myslím tím, že jsem se poflakovala s pár klukama, co byli gayové na mé základně, ale to je tak všechno. Předtím, než jsem poznala Claru, jsem v tom byla sama.“

„Opravdu ti na ní záleží, co?“

Zasmála se, tentokrát od srdce. „Přivedla jsem jí domů, aby se seznámila s rodiči.“

„Ó můj bože, hodláš jí požádat o ruku?“

Smála se. „Teď ne! Ale nevím. Možná příští rok, až mě propustí. Ale rozhodně nás vidím tou cestou směřovat.“

„Ale co když tě požádá první?“

Zašklebila se. „Nikdy by takhle neuvažovala. Je princezna a byla by ráda, kdybych já udělala to velké gesto a poklekla před ní. “

Upila jsem ze svého pití, než jsem sklenici pozvedla. „No, tak na tebe. Na překonání chyb z minulosti.“

Zvedla sklenici. „A na nedělání nových.“ Mrkla na mě.

Pořádně jsem se napila. „Tak, co mám teď dělat?“

Zavrtěla hlavou. „Holka, to kdybych věděla, tak bych vyřešila všechny tvé problémy.“ Dopila svůj drink.

Když postavila sklenici na stůl, tvářila se chápavě. „Ach, zapomněla jsem ti něco dát.“ Zalovila v kabelce. V ruce držela malý kousek papíru; vypadalo to jako vizitka. „Mám číslo na zařízení, kde je Eli. Řekli, že už může přijímat telefonáty od přátel. Myslela jsem, že bys to chtěla vědět.“ Natáhla se přes stůl a podala mi vizitku: Green Valley, léčebné středisko. Bylo to jen pár hodin odsud. Jemně jsem přejela po vytlačeném nápisu.

„Díky.“ Snažila jsem se v hlase neukázat emoce, ale Noa mě znala líp, než kdokoliv jiný.

„Měla bys mu zavolat, Lilo. Zná Leviho nejlépe ze všech a může ti poradit.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, jestli to je dobrý nápad.“ Vzpomněla jsem si na předchozí rozhovor s Elim na střeše. Z větší části jsem byla důvodem, proč tam vlastně byl. Noa se na mě chápavě dívala. „Ale díky, budu o tom přemýšlet.“