Dirty - 1. kapitola

Překlad: Lucie

JULIUS

Phoenix, Arizona

„Já jen říkám, že by bylo lepší, kdybychom vypadli.“

Podívám se na Ling ze sedadla řidiče. Moje obočí se nakrčí. „Co je tohle my za hovno?“

Obrátí oči v sloup a to mě nutí k úsměvu. Je tak snadné ji naštvat. Podrážděný pohled kříží její tvář. „Jsme partneři, Julesi.“

Rty se mi zkroutí. „Neříkej mi Julesi.“

Je na řadě, aby se usmála. „Ale dobře se to k tobě hodí.“ Zamračím se na ni a ona se usměje. „Dobře. Nebudu ti už říkat Jules.“

„Ani žádnou jinou z tvých hloupých přezdívek.“

Přikývne, ale otočí se, aby skryla smyslný úsměv. „Nebo některou z mých hloupých přezdívek.“

Jedeme mlčky dlouhou dobou, než Ling přes zívnutí promluví. Nemám jí to za zlé. Byli jsme na cestě už dvě hodiny, po třinácti hodinovém letu ze Syndey v Austrálii. Oficiálně běžíme na výpary. Zvedá ruku, aby si zakryla ústa, když podřimuje. „Tak kde zůstaneme?“

Ling se mnou pracuje už čtyři roky.

Ztráta Twitche pro ni byla těžká. Už před tím byla tak ztracená, že jeho ztráta ji zatlačila přes okraj. Chtěla být od skladiště tak daleko, aby jí to nepřipomínalo Twitche, jak jen to je možné. Nemluvě o tom, že se s Lexi neviděla z očí do čí.

Do jednoho roku, co Twitch odešel, jsme já a Happy zavřeli skladiště. Ne, že bychom měli na výběr. Poté, co nás ten kterén opustil, firma začala selhávat. Federálové se do nás naváželi, sledovali nás, odposlouchávali nás, skrývali se za každým rohem. Twitchova smrt nám přinesla nechtěnou pozornost, Prostě to už nestálo za to riziko.

Kretén. Posral všechno, na čem jsme pracovali. Naštěstí, ty peníze, které jsme schovali, byly pro nás víc než dost.

Kurva.

Bylo to víc, abychom podpořili děti dětí našich dětí. Potom Happy šel a prodal sídlo, a všechny Twitchovy stopy byly pryč. Všechny stopy, kromě jedné.

Malýho AJ. Antonio Julius. Antonio Junior.

Úsměv se mi pomalu šíří po celé tváři, když o něm přemýšlím.

Šokovalo nás, když jsme zjistili, že je Lexi těhotná. Twitch nikdy nebyl takhle neopatrný, a i když jsme měli rádi Lexi, úpřímně, nikdy mě nenapadlo, že dopustí, aby se stalo něco takového. Zdála se mít vše pod kontrolou, nebyla lehkomyslná.

Na druhou stranu Twitch uměl odzbrojit i ty nejsložitější lidi. To byl jeho dar.

Ling dlouhou dobu nenáviděla Lexi. Nemusela ta slova říkat nahlas, ale všichni jsme věděli, že Ling chce to dítě, cítila, že si zaslouží to dítě. Ve třetím měsíci těhotenství byla Lexi převezena do nemocnice.

Okamžitě bych myslel na to nejhorší.

Happy mi zavolal a řekl mi, abych tam dostal svůj zadek. A tak jsem to udělal. Nastoupil jsem na další letadlo do Syndey, a když jsem přijel, uviděl jsem něco, co mě bude pronásledovat po zbytek mého života.

Lexi byla téměř kost a kůže. Vypadala, jako kdyby nejedla několik měsíců.

Nikki seděla vedle jejího nemocničního lůžka, držela jí za ruku a prosila jí, aby něco snědla, slzy jí stékaly po tvářích, zkamenělá pro svou přítelkyni.

Všichni jsme byli.

Happy se ke mně otočil a zašeptal, „Dítě umře.“

Konstatování. Bez otázky. Jeho slova byla prohlášením.

Jsem si jistý, že jsme si to mysleli všichni, ale slyšet to nahlas bylo něco jiného. Něco skutečného. Něco se mi stalo, vyzvalo mě to. Nemohl jsem to nechat, aby se to stalo.

To dítě bylo poslední stopou mého nejlepšího přítele.

A tak jsem zůstal. Seděl jsem u nemocničního lůžka po celý měsíc, chodil jsem se jen osprchovat a převléknout se. V té době jsem mluvil o Twitchovi, a i když Lexiiny oči zůstávaly mrtvé, věděl jsem, že mám její pozornost. Po týdnu, kdy ji sestry podávaly jídlo intravenózní trubicí, a mého neustálého klábosení, Lexi opět začala jíst.

Další týden Lexi promluvila. Obrátila se ke mně, její vyzáblý obličej způsobil nesmírné množství bolesti v mé duši. Její hlas byl ochraptělý, položila si ruku na břicho a zeptala se, „Setkal ses někdy s jeho matkou?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, zlato. Nebyla to dobrá matka. Jsem rád, že jsem se s ní nikdy nesetkal.“

Její hrdlo se pohnulo, jak zamrkávala slzy. Chytila se svého břicha pevněji, prsty se jí obtočily kolem materiálu její noční košile. „Já taky nejsem dobrá matka.“

S těžkým srdcem jsem sledoval slzy, jak jí stékají po tvářích. „Chceš tohle dítě?“

Její ústa se otevřela, ale nevytvořila žádná slova. Poté, co to zkusila znovu a znovu, se jí to nakonec podařilo, „Já nevím.“

Byl tu způsob, jak zjistit, jestli to dítě chce. Bylo to kruté, ale musel jsem to udělat. Musel jsem to vědět. Tiše jsem si povzdechl. „Dobře. Znám jednoho chlapa. Promluvím s ním.“

Lexi zamrkala. „Cože?“

Pokrčil jsem rameny. „Nebudu tě soudit, Lexi. Vím, že jsi propásla doporučené datum ukončení, ale jak jsem řekl, znám jednoho chlapa.“ Chytil jsem ji za ruku. „Bude to, jako kdyby dítě nikdy neexistovalo.“

Odtáhla se, jako kdyby ji moje slova fyzicky popálila. Její hruď se zvedala, tvář měla zářivou, oči divoké a zašeptala se smrtelným klidem, „Jako kdyby to dítě neexistovalo?“

Mohl jsem se usmát. Chtěl jsem, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem zvedl obočí. „Nebo adopce. Cokoliv.“

Pevně se objala a chraplavě ze sebe vydala, „Ne.“ Pak hlasitěji, „Ne! Tohle se moje dítě.“ Pak potichu a tím víc to bolelo, „Tohle je moje dítě. Naše dítě. To je vše, co mi po něm zbylo.“

Už toho bylo dost. Natáhl jsem se dopředu, zvedl jsem její bradu a její oči se setkaly s mými. „Jestli chceš tohle dítě, dokaž to.“ Její oči se změnily, byly měkčí a uviděl jsem v nich strach. Ale co se mě týkalo, strach byl lepší než rezignace. Lehce jsem potřásl její bradou. „Musíš teď žít. Když ne kvůli sobě, tak pro své dítě. Tohle dítě je dar, ale ty si ho musíš zasloužit, Lexi. Já vím, že tu Twitch není, ale tvoje dítě tě potřebuje.“ Když jsem zmínil svého nejlepšího přítele, Lexi ztratila to malé množství síly, které měla v zásobě. Tiše vzlykala, její tělo se slabě otočilo pod mým dotekem. Zatlačil jsem trochu víc. „Tvoje dítě nemá tátu. Potřebuje svoji mámu.“ Pak jsem ji pustil a ona spadla zpátky do polštářů na sterilním nepohodlném nemocničním lůžku. Její měkký nářek byl jako nůž v mých střevech, a to především protože jsem věděl, že nemá energii na to, aby brečela víc. Vzal jsem ji za malou studenou ruku a držel ji mezi svými. Mnul jsem ji, zoufale jsem se ji znažil zahřát. „Dokážeš to, Lex? Dokážeš se o sebe postarat a ujistit se, že vaše dítě má někoho, na koho se může spolehnout?“

Najednou zvedla svůj pohled k mému, pomalu mrká, než se tlumeně zeptá, „Myslíš si, že je to kluk?“ Její volná ruka se začne pohybovat po malé bouli od dítěte. „Taky si myslím, že je to kluk. Věděla jsem to ve vteřině, když jsem to zjistila.“

Vzal jsem to jako dobré znamení. Žádná žena, která chtěla přerušit těhotenství, nechtěla mluvit o maličkostech. Jemně a srdečně jsem se usmál. „Já taky, zlato. Myslím si, že tam roste malý muž.“ Můj úsměv se proměnil v úšklebek. „A jak znám Twitche a jeho tvrdé způsoby, bude vypadat stejně jako on. Chudák chlapec nebude mít na vybranou.“

Plamínek úsměvu zapálil Lexiinu tvář. „A jestli je to holka?“

Mlaskl jsem jazykem. „Mor na tebe, ženská. Pokud nosíš holčičku, která bude z poloviny hezká jako její máma…“ Naklonil jsem se ve svém křesle a vydechl dlouhý, tvrdý dech, zatímco zavrtěla hlavou. „Do prdele. Bude to dost na to, aby z ní muži měli noční můry. Naštěstí Twitch nebude svědkem jejího prvního rande.“

Ve vteřině, kdy ta slova opustila mojí pusu, jsem je chtěl vzít zpátky. Pohltit je, dokud byly ještě ve vzduchu. Žaludek se mi sevřel, jak ho vyplnila úzkost. Připadal jsem si jako prvotřídní debil.

Ale k mému překvapení, Lexin poloúsměv vzkvétal do úsměvu, který jsem od Twitchovy smrti neviděl. Smála se nosem, než už to nevydržela vydechla. „Je hezké o něm mluvit. Každý se o něm bojí mluvit. Někdy si myslím, že to byl jen výplod mé fantazie.“

Našpulil jsem rty. „Není nic špatného na tom mluvit o mrtvých.“

Natáhla se ke mně s třesoucí se rukou. Setkal jsem se s ní v polovině, dychtivě ji chytil, vyhříval se v jejím náhlém kontaktu. Chvíli jsme zůstali v téhle pozici, než se její stisk utáhl. „Juliusi?“

Můj hlas byl skřiplavý z vyyčerpání, zamrkal jsem a potom jsem se zeptal, „Co se děje, zlato?“

Její zašeptaná slova zněla spíš jako prosba, než jako otázka. „Ujistíš se, aby o něm dítě vědělo? Dobré věci?“

To byl přesně ten okamžik, kdy jsem věděl, že Lexi bude v pořádku. Přešla skrze mě úleva. „Jo, Lex. Tohle můžu udělat.“

„Země volá Juliuse. Uh, ahoj? Je tam někdo?“ Lingin hlas mě přivedl zpět do současnosti.

„Co je?“

Její dokonale tvarované obočí stouplo do oblouku. „Je ti dobře? Možná bychom si měli na noc najít nejbližší motel.“

Zavrtím hlavou. „Ne, jsem v pohodě. Jen jsem se ztratit ve vlastních myšlenkách.“

Sarkasmus protká její hlas. „To je nebezpečné místo.“

Rozmrzele se zasměju. „Nemáš ani tušení, holka.“

Soustředím se na silnici, když mě začíná přemáhat únava. Je mnohem těžší se soustředit, když vám dokonale pěstěné nehty  přejíždějí přes nohu. Můj varovný hlas je nízký. Zavrčím, „Ling.“

Zasmušile odpoví, „Mám hlad.“

Vezmu její ruku, umístím jí na její vlastní nohu a pronesu. „Tam kde hledáš, není nic k jídlu.“

Uslyším její smích, když slabě a smyslně promluví. „Vím, co by mě mohlo uspokojit.“

Mojí jedinou odpovědí je povzdych a zavrtění hlavou v naději, že si nevšimla těsnosti za zipem mých džínů.

Ať se mi to líbí nebo ne, Ling je krásná žena. Dojebaná, ale krásná.

Povzdechne si, podívá se z okna a tiše si postěžuje, „Nikdy si se mnou nechceš hrát.“

Unikne mi vylekaný smích. „Po čtyřech letech jsi na to stále nepřišla. Je mi u prdele, kde spím, Ling Ling.“ Chopím se šance a podívám se na ni. „Kromě toho, já nehraju ty tvoje zvláštní druhy her.“

Její hnědé oči ve tvaru mandlí najdou moje, a i když se neusmívá, její oči ano. „Cože? Nikdy jsi netoužil se doktnout ženy? Nechat jí cítit, jak moc ji chceš? A i kdyby ti to nechtěla dát, vzal by sis ji násilím?“

Když zastavíme na červené, bojuju s tím, abych neprotočil oči nad naivními slovy od naivní ženy. Dělám, jakože tvrdě přemýšlím. „To zní jako… hmmm… jaké je to slovo?“ Můj obličej vystřízliví, když pokračuju, „Ach, ano. Znásilnění.“

Zavlní na mě rukou, čímž se její na-ramena-dlouhé černé vlasy rozhýbou, a udělá zvuk, který naznačí, že jsem hloupý. „Ale prosím tě. Je to naprosto konsensuální a ty to víš.“

Světla se změní na zelenou a my se zase rozjedeme. „Co tě zabíjí víc? Že nejsem do tebe udělanej, nebo že nejsem špatnej chlap, jak si to o každym chlapovi myslíš?“

„Juliusi,“ začne, „není to o tom být špatný chlap.“ Její hlas je měkký. „V noci můžu z každého dobrého chlapa udělat špatného.“

Tohle není škodolibost ani pýcha. Tohle zní unaveně a opotřebovaně na rtech nebezpečné ženy. Predátorky. A ona zní unavená ze své vlastní hry.

Nestává se velmi často, že by mi bylo Ling líto, ale právě teď nastal jeden z těch okamžiků.

Jedeme dál mlčky, zastavíme se na benzínce pro nezbytnosti, než zastavíme na přespání. Motel je klidný tak, jak by měl ve tři ráno být. Když vejdeme dovnitř, při zvuku zvonku připojeního ke dveřím se objeví mladý muž. „Můžu vám pomoc?“

Pomalý, chamtivý úsměv se šíří přes Linginy rty a oči jí zablikají vzrušením. „Ach, můj. Dělají tu velké.“

Mladík nemůže od Ling odtrhnout oči, ale těžce polyká, jeho ohryzek nešikovně poskakuje stejně jako on. Udělá to jen horší, když si olízne své třešňově červené rty. Z toho, jak muž-kluk sleduje její jazyk, vím, že přemýšlí nad tím, jestli chutná stejně dobře jak vypadá.

A chutná.

Ling a já jsme to nikdy do ložnice nedotáhli, ale byly tu případy, kdy její rty chlácholily ty mé.

Chutná po třešních. Za to můžu ručit.

Hodím peněženku na pult a mladík se vrací zpět, kouká se na mě v šoku. Dávám si na čas a prohlížím si ho. Ling měla pravdu, je téměř stejně vysoký jako já. Je to dlouhán. „Máte volno?“

Chlapec okamžitě pozná svoje místo. „Ano, pane.“ Ale nemůže odolat chodící a mluvicí Aphrodité po mém boku. Ukradne si jeden rychlý pohled jejím směrem. „Jeden pokoj?“

V tom samém okamžiku, kdy odpovím, „Ano,“ Ling odpoví, „Ne.“

Vyčkám, abych se na ni podíval. „Jeden pokoj.“

Její obočí se zvedne ve stylu, který mi říká, že se jí nelíbí můj tón. Podívá se zpátky na mladíka a usměje se na něj přívětivým úsměvem. „Dva pokoje, prosím, zlato.“

Ale chlapec si mě pamatuje, jestli není příliš pozdě. „Pane?“

Znovu se podívám na Ling. Její oči se nebezpečně zúží. Na chvíli se na ni nasupeně dívám, než se obrátím na recepčního. „Dva pokoje. Ale ujisti se, že budou vedle sebe, synku.“

Znovu polkne, jeho ohryzek skáče. Jeho hlas tak trochu zakvičí. „Ano, pane. Jak budete platit?“

„Hotově.“

„Potřebuju vidět nějaký doklad.“

Přikývnu. „Jasná věc.“ Otevřu svou peněženku, ale místo toho, abych vyndal řidičák, vytáhnu stovku a posunu mu ji přes pult. „Napiš tam pan Sonny Jones a jeho manželka. Důvod, proč zůstáváme v oddělených pokojích, je, že s mojí ženou-“ ukážu na Ling. „Laurou nemluvíme, protože jsem ji nasral, když jsem v místní restauraci očumoval servírku.“ Na chvíli se odmlčím, aby to zpracoval. „Chápeš mě?“

Bez jediného úderu, si vezme peníze, přikývne a odpoví, „Mám to.“

Vezmu do ruky svou tašku a natáhnu se pro Linginu, ale ona vytrhne rukojeť z mého sevření. Otočí se k recepčnímu, „Pomůžete mi s mojí taškou, uh…?“

Chytne se návnady. „Ano, můžu. A jsem Cory, ale můžete mi říkat Chipe.“

Ozve se Lingin nízký smích. „Ach, samozřejmě, že jsi, drahoušku. Kolik jsi říkal, že ti je?“

Odcházím a dusím v sobě smích, když Chip odpoví, „Je mi osmnáct, právě jsem dokončil střední.“

Ling kráčí po mém boku. „No, gratuluji, Chipe. To je úžasné.“ Pod svým dechem zamumlá, „Přesně jak je mám ráda.“

Naprosto potichu vypustím koutkem úst, „Chovej se slušně.“

Zafuní, než odpoví, „A kde je v tom ta zábava?“

Zastavujeme před našimi přidělenými pokoji a já poslouchám, jak Ling poprosí Chipa. „Můžeš mi ho odnést dovnitř, zlatíčko? Mám právě udělanou manikúru. Nerada bych si ji tak brzy zničila.“

Neztrácím čas, rychle se osprchuju, než zalezu do zatuchle páchnoucí postele.

O hodinu později poslouchám koncert. Výkřiky vášně a bolesti vycházejí z pokoje vedle mého. Usínám na zvuků syrového sexu, kdy Ling pro dnešní večer dělá z Chipa zlobivého chlapce.