AWNC - 8. kapitola

Překlad: Tanulka

Stála jsem přes ulici naproti Seven8. Nechtěla jsem jít do té budovy, ale chtěla jsem vidět Jace. Stýskalo se mi po něm a Brianovi každý den, ale na světlo vyšly nové věci. Jeho varování o Trayeovi.

Grayleyho otec byl ve městě, a protože mi na něm záleželo, slíbila jsem si, že se zeptám. Jeho otec nebyl dobrý, a když byl ve městě, Graye to bolelo. Vždy se to stalo. Snažila jsem se uklidnit nervy. Jace s ním měl co do činění. Věděla jsem to. Jace stál za vším, a tak byl ten, za kým jsem musela jít pro laskavost.

Budova se otřásala hudbou, potem a drogami. Slyšela jsem výkřiky davu až na místo, kde jsem stála. Nebyla tu obvyklá čekací řada, ale byla to jedna po půlnoci, vlekla jsem se k rohu. Přešla jsem na silnici. U dveří nikdo nebyl a tak jsem vplula dovnitř. Když jsem šla chodbou, uviděla jsem Kreina, Jaceova druhého nejvyššího velitele, jdoucího směrem ke mně. Popadl mě za paži.

„Taryn.“

Zamračila jsem se a odtáhla, ale nedovolil mi to. „Kreine,“ varovala jsem ho.

Přitáhl si mě blíž a zakřičel mi do ucha. „Dneska tu není.“ Pak mě nechal jít a naznačil mi hlavou směrem k parketu. „Následuj mě.“

Prošli jsme davem a ukázal do rohu. Jace stál v koutě se dvěma dívkami, které na něm byly přitisknuté, zatímco přikyvoval jinému člověku, který mu mluvil do ucha.

Krein se opět naklonil blíž. „Zůstaň tady.“ Pak šel směrem k němu. Strážný ho pustil, byl tam jeden, kterého jsem neznala a druhý, co se vrátil, aby mohl Kreina pustit k Jaceovi. O vteřinu později ukázal na mě. Když si mě Jace všiml, viděla jsem, jak se jeho oči mírně rozšířily. Zbytek světa by viděl jen poker face, ale oni nebyli zasvěceni do bouře, která se mu vařila v očích. Velká. Jeho čelist byla zatnutá a já byla připravená. Byl naštvaný.

Jace se odtrhl od skupiny, se kterou stál, přičemž obě dívky tím zklamal, dokud k nim nepřišel Krein. Jedna dívka na mě zírala, jak mě Jace chytil za zápěstí a táhl mě za sebou. Nebyl hodný a milý jako jeho druhý velitel. Nečekal na jeho ochranku. Šel davem a pevně mě držel.

Když do nás narazil jeden opilec, Jace mě zvedl do vzduchu a umístil si mě před něj. Nezastavil. Vyhodí chlapa ven, tak či onak, pak mě strčil dopředu a držel ruce na obou mých stranách, dokud jsme nebyli na druhém konci. Pak se odnikud zhmotnila ochranka. Razili nám cestu a vedli nás zpátky chodbou.

„Jace,“ začala jsem.

„Nedělej to.“ Nepustil mou ruku, ale přitáhl si mě k boku. Držel mě cestou do kanceláře. Jak jsme se blížili ke kanceláři, vyběhla z pokoje dívka a utíkala opačným směrem.

„Chyť ji. Nechci, aby tímto způsobem odešla.“

Strážný přikývl a pokračoval v pronásledování. Když jsme byli u dveří, byl strážný za námi, držíc cívku za paži stejným způsobem, jako držel Jace mě.

„Hej!“ Protestovala a snažila se mu vykroutit ruku. „Nech mě jít.“

Ignorovali ji a poté mě Jace vzal do kanceláře a zavřel dveře.

Připravovala jsem se. Pracoval. V minutě jsem věděla, že nebyl rád, že mě vidí. To znamenalo, že jsem měla si dvě minuty, dokud mě nevykopne ven. Dělal to Brianovi během let nesčetněkrát. Jace nikdy neměl rád, když jsme se objevili na jeho území, a tohle bylo podruhé, co jsem jeho pravidlo porušila.

Jace nechal místnost ve tmě a moje oči si na to pomalu zvykaly. Neřekl nic. Protáhl se kolem mě a zmizel v koupelně. Vrátil se o vteřinu později a stáhl si košili. Vzal jinou, která mu ležela na stole, a přetáhl si ji přes hlavu. Odklonila jsem oči, když jsem uviděla jeho břišní svaly, jak se z toho pohybu zavlnily.

Tady jsem. „Jaci,“ začala jsem.

„Co tady děláš?“ Jeho tón byl ryze obchodní. Nebylo to rodinné teplo a já jsem se zachvěla, jak mi chybělo.

„Přišla jsem kvůli kamarádovu.“ Srdce mi bušilo v uších. „Můj kamarád, Gray…“

„Jsi tady kvůli jeho otci.“

„Jo.“

„Chceš vědět, jestli pro mě pracuje?“

„Jo.“ Chtěla jsem se dívat nahoru do jeho očí. Dokonce i ve tmě mi jeho oči prozradily, že se na mě dívá. „Pracuje?“

„Proč bych ti to měl říkat?“

Trhla jsem sebou. Byl tak krutý. „Protože jsme rodina.“

„To nejsi, Taryn. Už ne.“

Další facka na můj obličej, jeho chlad mi ubližoval. „Proč jsi takový?“

Nepříjemně se zasmál. „Nelži sama sobě, Taryn. Nejsem ty. Brian taky není jako ty. Jsi venku. Proč se stále vracíš?“ Křičel na mě a si byla jistá tím, co udělá. „Řekl jsem ti, aby ses držela daleko, když jsem tě naposledy viděl.“

„Jo.“ Zatáhla jsem ramena dozadu, připravená na vše, co se může stát. „Pak se tvůj bratr ukázal v mém městě…“

„Tvoje město.“

Slyšela jsem od něho výsměch. „Ano,“ připustila jsem. „Moje město. Myslím, že jsi to řekl dost jasně. Moje město. Můj život. Moje budoucnost. Nalajnoval jsi to a chceš mě na druhé straně, že?“ ušklíbla jsem se. „Jdi do hajzlu. Vrátila jsem se kvůli jedné věci. Pracuje jeho otec pro tebe nebo ne?“

Zavládlo ticho. Pak se jemně usmál a chlad z jeho smíchu projel celým mým tělem. To byl Jace, vůdce gangu. To byl duchovní otec Panthers, který je držel od policie. Mazaný. Nemilosrdný.

Řekl: „Padej, Taryn. Dostaň se odsud, a pokud to neuděláš, už nemusíš víc existovat.“

Vyštěkla jsem na něho. „To je hrozba?“

„Ano.“ Nezaváhal. „Vypadni, nebo tě budu muset vyhodit.“

„Jace.“ Člen mojí rodiny byl pryč. Se mnou byl vždy něžný, ale to už bylo pryč.

„Jsem tady kvůli kamarádovi. Jan na mě můžeš být naštvaný?“

„Protože to není tvůj život. On není tvůj kamarád. Nepleť se do toho, Taryn. Myslím to vážně.“

Zavrtěla jsem hlavou, polykajíc knedlík v krku. „Přestaň, prosím.“

„Vypadni.“

„Starám se o moje přátele a rodinu.“ Šel ke mně, a jeho hlas stoupal. Nezbývalo mi moc času. „Je to stejná kravina, jako že miluješ Briana.“ Vzal mě za ruku a šli jsme ke dveřím. „Prosím, Jace. Prosím.“

Nedržel mě tak tvrdě jako před tím, ale na ruce mi to zanechá modřiny.

Už nebyl jemný.

Zavrtěla jsem hlavou, čistíc si mysl, když otevřel dveře. „Prosím, Jace. Vím, že jeho táta pro tebe musí pracovat. Vyhoď ho. Pošli ho pryč. Vždycky Grayovi ublíží.“ Vytáhl mě na chodbu. Narazila jsem rukou do dveří, zastavila nás a ztišila hlas. „Zneužívá ho.“

Jace se zastavil.

„Ubližuje mu. Prosím zbav se ho. Nechci, aby můj kamarád trpěl. To je vše. To je jediný důvod proč jsem tady.“

Ochranka stojící u zdi se narovnala. Čekali. „Šéfe?“

Jace pustil mou ruku a podal mě ochrance.

„Jace.“ Napínala jsem se proti dveřím. „Prosím.“

Malé světlo z chodby oslnilo jeho tvář ve stínu. Byl nehybný, studený cizinec a řekl: „Jdi domů. Tohle už není tvůj domov. Tito lidé tady už nejsou tvoje starost. Vypadni a zůstaň venku. Tohle je moje poslední varování.“

Zamračila jsem se. Srdce mi poskočilo do hrudi a bušilo strachem. Co to znamená? „Jace…“

„STOP!“ Ukázal na stráž. „Vyhoďte ji ven. Pokud ji znovu uvidíte, střílejte jí pod její zkurvený nohy.  Nechci s ní znovu mluvit.“ Přistoupil ke mně. Jeho oči byli primitivní, když se podíval dolů. „Slyšíš to? Nechci s tebou znovu mluvit. Dal jsem rozkaz, Taryn. Půjdou po tobě. Vrať se znovu a přijdeš o nohy. Vždy když přijdeš, budou po tobě střílet, kurva. Je to tvoje rozhodnutí. Ztrať se.“

Pak zmizel do kanceláře a zamkl za sebou dveře.

Stála jsem tam a zírala na dveře o něco déle, dokud mě strážný nevyvedl ven. Nevěnovala jsem mu pozornost, dokud jsme nebyli venku v zimě a dveře se zavřely před mým obličejem. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo.

Jace mě vyhodil. Myslel to vážně.

Jela jsem domů a šla rovnou do postele. Tray volal, ale já jsem mu nezavolala zpět. Moje srdce bylo zlomené. Ani jsem si nevšimla, jak se ke mně další ráno chovala Mandy. Jen jsem si vzpomněla na popřání dobrého rána od ní. Nestarala jsem se. Dostala jsem se do školy a málem jsem se vrátila zpátky do svého auta, když jsem vzhlédla.

Bylo samostudium. To mě poser. Už jsem měla bolest hlavy, a když jsem se dostala dovnitř, přišla na mě další vlna bolesti hlavy. Mandy ke mně přiskočila a chytila mě za ruku. „Slyšela jsi?“

„Uf…“ Odhaduji, že se má dneska ráno fajn. Pořád mi to bylo jedno.

„Pedlam tu bude hrát. Jejich fotbalové hřiště někdo minulou noc zničil. Věříš tomu?“

„Co jsi to právě řekla?“

„Jejich fotbalové hřiště někdo zničil. Věříš tomu? Slyšela jsem, že jejich tělocvična je na tom podobně. Vážně. Kdo je tak dost šílený, aby to udělal?“

To jo. Kdo byl dost šílený? Moje tělo nic necítilo. „Promiň.“ Šla jsem zpátky ven na parkoviště a všimla si Traye u zadního rohu, stojícího u svého SUV.

Šla jsem k němu a znovu jsem otevřela jeho dveře. Vzhlédl. „Ahoj.“ Strčila jsem ho dovnitř a sedla si vedle něho. Nečekala jsem, až něco řekne a začala jsem já, „Zničili jste fotbalové hřiště? Zničili jste jejich tělocvičnu?“

„Jo.“ Díval se na mě, jako bych se zbláznila.

„Jsi debil?“

„Co jsi tak naštvaná? Věděla jsi, že tam jdeme způsobit nějaké škody.“

„Tohle ne. Ne udělat škody, po kterých bude zahájeno šetření.“ Strach z minulé noci mi opět sedl na hruď. Kopal hluboko a já věděla, že mě jen tak neopustí.

„Nevěděla jsem, že uděláte takovou škodu. Myslela jsem, že jim vypustíte míče, nebo tak něco? Ne, že jim zalejete tělocvičnu asfaltem.“

„Proč jsi z toho tak špatná?“

„Protože mám podmínku.“ Jak to, že ho to nenapadlo? „Protože se můžu vrátit do pasťáku. Nechci tam jít. Nesnáším to tam…“ Zastavila jsem se. Mohla bych přijít o svou rodinu. O jednu jsem minulou noc přišla. Nemůžu přijít i o tu druhou. Bylo to jen o mě, jen o mě. Vrátila jsem se na tuhle cestu myšlení, ale kurva, z koho si dělám srandu? Nikdy jsem opravdu nedovolila mě poznat.

Neznala jsem své rodiče. Odjeli ještě ten týden, co jsem se nastěhovala. Znala jsem Mandy, ale ta se mnou mluvila, tak polovinu jejího času, a Austin trávil většinu času s jeho přáteli.

Nebyla tu žádná rodina.

Mohla bych být zatčena. Nějak si mě mohou spojit se včerejším vandalismem, a zase bych z jejich domova zmizela. Jace mě vykopl. Myslel to vážně. Neměla jsem ani Briana. Zavrtěla jsem hlavou. Brian chtěl být Panther. Nemohla jsem žít tenhle život.

Bylo to jen o mě. Znovu.

„Být sama se sebou.“

„Promiň?“

Odfrkl si a obrátil oči v sloup. „Já nevím, co si myslíš, ale mohu říct, že to přeháníš.“ Zaklel. „Pokud někdo vezme vinu na sebe, budu to já. Byla jsi ve tmě. Ostatní kluci si tě ani nevšimli. Řekl jsem jim, že mám na druhé straně známého. To jim stačilo a věř mi, nikdo nebude mluvit. Odřízla jsi všechny kamery. Hloupá ochranka bude mít prázdné kazety. Nic na nich nebude. Nechtěli jsme nikomu ublížit. Velmi pochybuji, že Pedlam zahájí vyšetřování. S touhle ochrankou, nemyslím si, že si tam nechají strkat nos policajty.“

Vystřelila jsem k němu očima a snažila se vstřebat jeho klid. „Jak to víš?“

„Můj táta byl policajt. Nejsem hlupák. Školy nemají takovýto bezpečnostní systém, pokud se tam neděje něco za velké peníze nebo pokud se tam neděje něco nezákonného. Nebudou chtít zvědavé policajty. Nemáš se čeho bát.“

Jeho otec byl policajt? Musela jsem se smát. „To bys byl můj nepřítel, když jsem byla ještě v Pedlamu.“ Do čerta. „Jak to, že jsem nevěděla, že je tvůj otec policajt?“

Jeho tón se ochladí. „Protože už víc není.“

„Co?“

„Přestěhoval se na jih. Jsem jen já. Máma se zabila předtím, než se to stalo.“ Tvrdě se zasmál. „Sakra, to je pravděpodobně důvod, proč odjel.“

Jeho matka se zabila. Ztuhla jsem z toho, to slyšet. Kurva. Nevěděla jsem, co na to říct. Řekl, „Je to to nejlepší. Nelituj mě kvůli ní. Měla hodně bolesti a nemohla to dál snést. Udělala to, co musela udělat.“

Můj bože. Znělo to tvrdě a nemilosrdně. Byl stejný jako já, a vlastně nebyl. Nebyl jako já. Měl kamarády. Měl školu, která ho následovala. Setkával se s přáteli. Udělali by pro něho cokoliv.

„Je mi líto tvojí matky.“

Zasmál se. „Nelituj mě. Máma je na lepším místě a táta je kus hovna.“

„Jak si můžeš dovolit tak obrovský dům?“

„Moje máma byla bohatá.“ Pak se zamračil. „Táta mi nechal peníze, ale nesahám na ně.“

„Aha.“ Zamračila sjem se.

„Není to něco, o čem bych chtěl mluvit.“ Ušklíbl se. „Promiň, já jen…nerad na to myslím. Zbláznil bych se, kdybych to dělal.“

Přikývla jsem. Já bych mohla povídat. „Aspoň víš, kdo jsou tvoji rodiče.“

„Co?“

Pozoroval mě a vzduch opět zhoustl. Pryč byl strach a kamarádství nahradilo jeho místo. Nebyla jsem si jistá, jak jsem se ohledně toho cítila, ale nemohla jsem s tím bojovat. „Nikdy jsem je nepoznala.“

„Vyrostla jsi v pěstounské rodině?“

Přikývla jsem. Dokonce ani Mandy se mě na to neodvážila zeptat. Moje hrdlo nabíralo sil. „Nikdy jsem o tom nemluvila.

„Ani s tvým ex-přítelem?“

„Ne, ani s ním.“ Brian nikdy nechtěl mluvit o našich rodičích nebo našich rodinách. Chtěl mluvit jen o sportu, jak bude nejlepší kluk na škole, nebo co dělá Jace. Uvědomila jsem si, že jsem přiznala Trayeovi za několik týdnů víc věcí, než Brianovi za několik let. Projela mnou vlna šoku.

„Je to jeho ztráta.“ Trayův hlas rostl. Předstíral, že mě praštil do ramene. „No tak, Matthews. Pojďme a sklízejme plody našeho úspěchu. Že je to ten nejlepší žert, co se zapíše do historie. Každý ví, že jsem to udělal, ale nikdo to nedokáže. To je ta nejlepší věc v tomhle životě.“

„Co bych dala za to, mít tvůj snadný život.“

Vylezla jsem z auta, ale zastavila jsem se, když se Tray za mnou zastavil. Otočila jsem se zpátky. Jeho oči se přivřely, ale nedíval se na mě. Měla jsem pocit, že už ani nebyl se mnou. Jeho mysl se někde toulala. Po několik minutách zamumlal: „Věci nejsou takové, jakými se zdají, Taryn.“ Pak se kolem mě protáhl a zamířil dovnitř.

Nemluvila jsem s ním po zbytek dne. Dobře, on se mnou nemluvil. Nenáviděla jsem si to přiznat, ale vadilo mi to. Hodně mi to vadilo.