ATK - 3. kapitola

Překlad: Cukýna

Znuděně vypadající barman postrčil sklenky přes provizorní bar, a Mitchell odolal nutkání požádat, zda by mohl dostat něco silnějšího, než je zředěná whisky. Jakoby Mitchellovy četl myšlenky, barman odložil další porci napůl roztátého ledu do sklenic.

Perfektní. Prostě perfektní.

Mitchell ze zvyku vylovil pětku z peněženky na dýško, pak popadl dvě sklenky. Jednu podal svému vždy veselému kolegovi Colinovi.

Mitchell rozpačitě ťuknul sklenicí proti té Colinově. „Zatracená benefice. Mimochodem, děkuju. Jednu ti dlužím za to, že jsi mě zachránil.“

Colin Trainor upil whisky a souhlasně přikývl. „Jen mi slib, že pro mě někdy uděláš totéž. Raději bych poslouchal svou tetu Yvonne, jak probírá správnou techniku klystýru, než muset konverzovat s Allenem Carsonsem. Ten chlapík je Los Angeleská tlučhuba od patřičného fanouškovského fotoreportéra. Co po tobě vlastně chtěl?“

Mitchell pokrčil rameny. „O tom, co bys očekával. Podrobnosti o mém rozchodu s Evelyn.“

„Myslím, že tohle prostě dostaneš, když dáš kopačky dceři nejpopulárnějšího senátora naší země.“

„Nedal jsem Evelyn kopačky. Prostě jsme šli každý svou cestou.“

„Neslučitelné rozdíly, a tak dále, co?“ ptal se Colin.

Vlastně extrémní nuda. „Něco takového,“ odpověděl vyhýbavě. Mitchell neměl v povaze se příliš svěřovat. Nemluvě o omezených reportérech, a rozhodně ne drby náchylným kolegům. Ne že by byl Colin špatným člověkem. Jistým způsobem byli přáteli. Ale příležitostné pivo po práci si tak úplně nevyžadovalo osobní svěřování. Alespoň ne podle Mitchella.

Colin dopil svou whisky a zamračil se na sklenici. „Co v tom bylo, výtažek z whisky? Připomeň mi znovu, co tu děláme? Ani ve svých nejlepších dnech umění nerozumím, a tyhle podivné moderní sračky jdou úplně mimo mě. Vyhodil jsem smetí, které bylo mnohem hezčí než některé kousky z této výstavy.“

Mitchell potichu souhlasil. Užíval si muzea. Dokonce i muzea umění. Ale MMU je i ve vší své eleganci a moderní kráse jeho nejméně oblíbené muzeum ve městě. Ubíral klidnou důstojnost the Frick Collection[1] na padesáté deváté ulici nad ojedinělým úspěchem MMU kterýkoli den.

„Přinejmenším by tohle mělo splnit naši kvótu pro tenhle rok,“ prohodil Mitchell.

Robert Newman, výkonný ředitel Newmana a Chrise, firmy, v níž jsou Colin s Mitchellem staršími partnery, vyžadoval, aby společnost reprezentovala všechny charitativní funkce, které Newman a Chris sponzorují. Mitchell si vybral jako svůj příspěvek dnešní večer, ale je proto, že Yankees byli na cestě. A protože mohl dostat za vzdělávací charitu více než nějakou načančanou záležitost, kterou Robert podporuje.

„Alespoň je tu pár přijatelných zadků,“ řekl Colin, jenž měl oči přilepené na pozadí ženy, která možná ještě ani nedokončila vysokou školu.

„Zadek? Co je to, přístavní bordel?“

„Mluvíš jako chlap, který byl ve vztahu, jelikož mu odpadly koule.“

„Nadsázka se k tobě nehodí.“

Colin barmanovi naznačil, aby jim dal další dva drinky. „Vážně, člověče, kdy jsi naposledy randil s holkou jen tak pro zábavu?“

„Evelyn a já jsme se bavili.“ Tak nějak.

Colin si odfrknul. „Jo, jsem si jistý, že popíjet likér na jachtě jejího otce s uvázaným svetrem kolem ramen, byla opravdu legrace.“

Jen před dvěma měsíci by se ho Colinova poznámka nedotkla. Odmítal se stydět za to, že se chová důstojně. Na vysoké si neužíval opileckých aférek na jednu noc, a teď ve svých třiceti čtyřech letech s tím nehodlá začínat.

Ale před dvěma měsíci si byl Mitchel jistý, že má budoucnost narýsovanou. Požádá Evelyn o ruku, budou řádně dlouho zasnoubeni, vezmou se v hotelu Plaza, a založí rodinu rok po výměně slibů.

Dostal se až do klenotnictví. Dva týdny měl dokonce v kapse dvou karátový princeznovský zásnubní prsten.

A pak to skončilo. Kvůli chvilkovému nápadu. Možná napřed kvůli rozmaru jeho dospělého života. Evelyn to neviděla přicházet. A sakra, Mitchell také ne.

V jednu chvíli se snaží rozhodnout, jestli to zahrát staromódně a kleknout si, nebo zůstat sedět a ušetřit si účet za čistírnu kvůli špinavým kalhotám. V příští minutě sedí sám u stolu, protože právě Evelyn řekl, že si zaslouží něco lepšího než manžela, který stráví život tím, že bude procházet návrhy místo toho, aby si jí vážil.

Vážil si jí. Škubl sebou, když na to pomyslel. Pane bože. Možná by si měl prostě nechat směnit New Yorkské akcie a začít psát romantické novely.

Mitchell zaslechl své jméno a uvědomil si, že Colin na něj pořád něco žvaní.

„Upřímně mi řekni, chlape, zažil jsi vlastně někdy pořádný úlet?“ ptal se Colin. „Aférku na jednu noc? Cokoli?“

Mitchell se zamračil a podíval se na hodinky. „Proč mě tak vyslýcháš kvůli mému milostnému životu? Posledně, co jsem to kontroloval, jsem ti neplatil za terapii.“

„Možná bys měl. Potřebuješ si zašukat.“

Pravděpodobně. Rozhodně.

„No, dám ti vědět, až se setkám s vhodnou ženou.“

Colin zavrtěl hlavou. „Vidíš, to je přesně to, o čem mluvím. Každou ženu analyzuješ jako možnou kandidátku na pozici paní Forbesové. Dotkl ses vůbec někdy ženy beztoho, aniž bys napřed prozkoumal její rodokmen?“

„Ano. Vlastně upřednostňuji víc nenucený přístup ve vztazích,“ lhal Mitchell stroze. „Rozhodně tam musí být chemie.“

Ne. Chemie byla pro trotly. Chemie vede k tomu, že se probouzíš mezi pokrývkami někoho nemorálního, hepatitidě C a následné absenci předmanželské smlouvy.

Ale skutečnost, že kašpar tak tupý, jako je Colin, který nemá o ničem ani páru, by v něm mohl číst jako v knize, byla rozčilující. Být předvídatelným bylo v pořádku. Být předvídatelně nudný už ne.

Colin se však ukázal víc uvědomělý, než by u něj Mitchell očekával. „Kámo, nemel mi tu ty blbosti o chemii. Pokud by tomu tak bylo, nerandil bys s Evelyn dva a půl roku. Plesnivá cibule v mé ledničce má víc osobnosti než ta ženská.“

Mitchell se napil. „Evelyn je půvabná žena. Byla by vynikající manželkou.“ Pro někoho.

Colin toho využil. „Přesně. To je důvod, proč jsi celou dobu tak mrzutý. Přistupuješ k ženám způsobem, jako ke svým novým oblekům.“

„To je směšné.“ Mám hodně obleků. „A kam tím vlastně míříš? Vztahy na jednu noc jsou pro kluky z bratrstva a zoufalé břídily.“

„Kdo říká něco o jedné noci? Ne že by tě to zabilo, ale mluvím o zábavě. Zašukat si se ženskou, se kterou je zábava. Jít na několik schůzek, užít si žhavý sex, a pak si jít každý po svém dřív, než ji odvlečeš domů a seznámíš se svojí matkou.“

Mitchell se snažil představit si Colinův návrh a selhal. Jaký smysl mělo dělat tohle všechno, pokud to nikam nepovede? Pokud chce založit rodinu dřív, než mu úplně zešediví vlasy, nemá čas na zábavu.

Ale nelíbil se mu způsob, jakým Colin zavrtěl hlavou na jeho úděs. Jakoby si myslel, že by to Mitchell nedokázal.

„Užil jsem si až moc zábavy,“ lhal Mitchell znovu.

„Jo, můžu to říct podle toho, jak jsi to zvládl vyslovit a vypadáš, že budeš zvracet.“

Mitchellovy ruply nervy. Tohle byla ztráta času. „Padám odsud,“ řekl a s cinknutím postavil nápoj na bar. „Jdi si najít někoho jiného, koho otravovat.“

Zrovna chtěl odejít, když za ním zavolal rozesmátý Colin, „Pět set dolarů říká, že to nedokážeš.“

Mitchell zpomalil a otočil se zpátky ke Colinovi. „Nedokážu co?“

„Nezvládneš se vídat se ženou beztoho, aniž bys ji dostal na půl cesty k oltáři. Nedokážeš využít ženu na sex, přátelit se s ní, a pak ji odhodit dřív, než začneš mluvit o dětech a přestěhování se přes řeku do Jersey.“

„Chceš, abych se vsadil, že využiju ženu? Vypadám snad, jako bych zanechal své morální zásady u dveří?“

Colin popadl houbovou jednohubku z procházejícího podnosu a zamyšleně ji přežvykoval. „Je to tak, jak jsem se domníval. Nedokážeš to udělat.“

„Dokážu. Jen nepotřebuju pět set babek.“

„V pořádku, udělejme to zajímavější. Polovinu sezónních lístků na příští rok.“

Mitchell ztuhl.

Samozřejmě, že už měl sezónní lístky na Yankees. Ne že by se je někdy chystal zužitkovat.

Ale jeho místo v přední řadě nebylo jako místo k sezení, které měl Colin. Při práci mohl být Colin užitečný jako třetí bradavka, ale jeho bratranec měl s Yankees rozjednané nějaké obchody. Ve výsledku měl Colin vždycky přístup ke vstupenkám na sedadlech, která se nedala koupit běžnou cestou.

Bylo hrozně lákavé sázku přijmout. Nedělej to, Forbesi. Neobětuj svou důstojnost kvůli basebalovému týmu.

A přesto Mitchell ztuhl. Protože pravdou bylo, že chtěl víc než lístky. Mitchell potřeboval vědět, že se Colin plete. Že je schopný nenuceného flirtu.

Že se nezmění ve svého otce, zaseknutého v jednosměrné ulici směrem k McMansion v obytné oblasti na předměstí Connecticutu, jen protože se to od něj očekávalo.

„Řekněme, že to udělám,“ řekl Mitchell pomalu. „Jak určíme, kdo vyhrál?“

Colin samým překvapením vyvalil oči, ale rychle se vzpamatoval, celkem vzato, až na to, že si mnul ruce. Colin byl jedním z těch bláznů, co zápolí se způsoby běžného života, jen aby se dočkali drobných potíží a okořenili si život trochou vzrušení.

Mitchell byl patrně jeho další zastávkou.

„No,“ řekl Colin a nakrčil tvář, „bude to složitější. Potřebujeme hmatatelný, fyzický důkaz.“

Mitchell obrátil oči v sloup. „Co chceš, abych udělal? Ukradl jí tanga?“

Colin sebou škubnul. „Proboha, to ne. A stejně by to k ničemu nebylo. Mohl bys jednoduše sbalit šlapku a bylo by hotovo. Sázka je, že budeš doopravdy s onou ženou randit. Jen prostě vyvázneš ze vztahu dřív, než vyrazíš nakupovat prstýnek.“

Znovu ho přepadla vlna podráždění. „Chováš se, jako bych se zasnoubil s každou ženou, kterou políbím.“

„Ne, jen říkám, že ty plánuješ zásnuby s každou ženou, kterou políbíš. Potřebuješ zažít vztah, který neskončí tím, že vybíráš tapety.“

„Takže si mám prostě najmout robota? Všechny ženy chtějí vybírat tapety. To je to, co dělají.“

Colin zavrtěl hlavou. „Jsi na tom hůř, než jsem si myslel. Co takhle – najdeme ženu v této budově, která se stane naším testovacím subjektem. Budeš se jí dvořit s celou svou krásnou výplatou a konzervativním vzhledem. Pak ji vezmeš přinejmenším na pět schůzek. Co budeš na schůzkách dělat, je na tobě. Jen v tom nesmí být city.“

„A jak to posoudíme?“

Colin vteřinku přemýšlel. „Co Robovo výroční ukončovací letní piknik, kde mají všichni nařízeno přijít v doprovodu? Přivedeš tam jinou ženu. Tímto prokážeš, že jsi schopný nechat náš testovací subjekt jít.“

Mitchell na něj zíral. „Nechápu, jak jsi prolezl základkou. Tohle je ten nejabsurdnější nápad, od vytvoření reality show.“

Colin pokrčil rameny. „Polovina mých sezónních lístků říká, že to nedokážeš. Že se nemůžeš scházet s touto ženou pět po sobě jdoucích schůzek, a pak to ukončit. Jsem si jistý, že najdeš způsob, jak se přesvědčit, že je ta pravá a přivedeš ji na piknik.“

Při té představě se vzbouřil celou svou bytostí. A přesto…

„Jsi mimo.“

Colin ho propichoval pohledem. „Uděláš to?“

„Právě jsem řekl, že ano.“

„Vydrž, pak tedy… co získám, pokud prohraješ?“

„Nad tím přemýšlíš teprve teď?“

„No, nemyslel jsem si, že přijmeš,“ řekl Colin s nevinností, která mu dlouho nevydržela.

„Dobře, v pořádku. Co chceš? Peníze? Cestu do Vegas?“

„Tvou kancelář.“

Mitchell na něj zíral. „Co tím myslíš, mojí kancelář?“

„Chci vyměnit kanceláře.“

„Proč? Máš přesně tutéž. Stejná velikost, stejné patro…“

Colin zavrtěl hlavou. „Od tebe můžeš vidět Sochu svobody. Mně v tom překáží budova.“

„Věř mi, ta socha je z mojí kanceláře jen malinkatou tečkou. Proč prostě nenasedneš na trajekt, pokud ji chceš vidět?“

Ale Colin stáhl tvrdohlavě rty a Mitchell ustoupil. Výhled z kanceláře ho ani za mák nezajímá. Ne že by na tom na jednu či druhou stranu záleželo – Mitchell neměl co ztratit.

„Dobře, v pořádku,“ řekl Mitchell. „Vyjdu si s děvčetem na pět schůzek, pak jí dám kopačky a získám lístky na Yankees. Pokud mi rupne v bedně a pokusím se to s ní vzít vážně ve stylu na věky věků, dostaneš mojí kancelář.“

Colin natáhl ruku a vypadal legračně vzrušený. „Nezapomeň – pokud vyhraješ, dostaneš lístky a tvoje koule zpátky.“

Ano. Tady to je.

„Pořád netuším, proč to děláš. Moje kancelář není tak úžasná.“

Colin pokrčil rameny. „Co mohu říct? Nudím se.“

Na to neměl co říct. „Tak kdo je ta šťastná dáma?“

Colin zvedl prst a chroupal led z nápoje. „Už jsem na to přišel.“ Ukázal přes místnost.

Mitchell pohlédl tam, kam ukazoval. „Grace Brightonová? Nechodí s Gregem?“

Pocítil malou vlnu vzrušení. Nikdy nešel po zadané ženě, ale pokud se Grace s Gregem rozešli, bylo to něco jiného. Vždy měl Grace rád. Byla půvabná, rafinovaná… Mitchell se zamračil. Rozhodně ne materiál na nezávazný flirt. Možná se Colin prostě rozhodl hrát tvrdě – dát ho dohromady se ženou, která měla tytéž dlouhodobé vztahy a cíle, jako on.

„Ne, ne Grace, ty pitomče. Julie. V růžových šatech.“

Mitchell přejel pohledem neznámou blondýnu. „Kdo je to?“

„Julie Greenová? Jedna ze Stiletto dívek?“

„Stiletto? Jako boty?“

„Bože, musíš chodit víc ven. Ne ty boty. Časopis. Julie Greenová, Grace Brightonová a Riley McKennová jsou prakticky tvářemi časopisu. Společenské strany je nazývají Randění, Láska a Sex. Neoficiálně o nich uvažuju jako o Polibku, Objetí a Šukání.“

Mitchell sebou škubl. „Jsi nechutný.“

„Pravda. Ale tyhle dívky jsou pro naše účely perfektní. Julie žije bezstarostný život. Každý druhý týden chodí s jiným chlápkem. Vím o pár jejích bývalých, a ani jeden o ní neřekl nic špatného, až na to, že jim po pár schůzkách dala vale. Žádné drama, žádné očekávání jistého šperku…“

Mitchell si ji prohlédl pečlivěji. Byla předvídatelně atraktivní, takovým tím vyumělkovaným způsobem. Vypadala, jako když se elegance z Kalifornie srazila s obezřetností Východního pobřeží a pojala to všechno špatně. Růžové šaty jí sahaly slušně až po kolena, ale příliš těsně přiléhaly a u boků byly slabší. Světle hnědé vlasy se žlutými pramínky měla chaoticky upravené. Takovéhle vlasy nenáviděl. Ženy by se měly držet buď jejich přirozeného odstínu (což by v případě slečny Greenové byla myší hnědá) nebo si je obarvit a přijmout blond status. Tyhle obarvené prameny – jak je to ženy nazývají? Melír – byly tak zatraceně nepřirozené.

Julie zaklonila hlavu a rozesmála se. Nestarala se o to, že se několik lidí otočilo a zíralo. Mitchellovy rty sebou nesouhlasně škubly. Žádná decentnost. Vůbec není jeho typ.

Což znamená, že se nemusí obávat přílišné angažovanosti.

Podal Colinovi sklenku a maličko si poupravil brýle. Odolal nutkání se usmát. Sázka byla až příliš snadná – prakticky mohl ochutnat pivo na stadionu Yankee.

---

[1] the Frick Collection sídlí v bývalém sídle Henryho Claye Fricka (1849-1919), který navrhl Thomas Hastings (postavil jej v v roce 1913-14). Poté, co paní Fricková zemřela v roce 1931, provedl v budově změny a přístavby John Russell Pope. V roce 1935 byla sbírka otevřena pro veřejnost.