Antony - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Cecelia s Antonym už mají svůj domeček (nebo spíš bych měla říct palác?). A i když Antony svou ženu zbožňuje, rozhodně není jen ten sladký méďa, kterého jste poznaly v době, kdy se Cecelii dvořil. Posuďte samy… Sinnel

ČÁST TŘETÍ: LA COSA NOSTRA (COSA NOSTRA)

KAPITOLA 9

Květen, 1986

Antony postavil Ceceliu na podlahu. Velká vstupní hala, stejně tak jako i zbytek jejich domova, byla prázdná.

Dobře, přesnější označení by bylo zámek.

Cecelia nadšeně tancovala kolem dokola, rozhazovala rukama do vzduchu a křičela radostí. Ten zvuk se od stěn ozvěnou rozléhal do všech stra. Antony se musel smát.

„Marcello obrovský,“ řekla Cecelia, která se teď otočila ke svému manželovi.

„Jo, Marcello obrovský.“

Vybudování jejich domova zabralo dva roky. Pohltilo to obrovské peníze, ale Antony zjistil, že žádný dům nebyl pro jeho Cecelii dost dobrý. A bůh věděl, že zatraceně hledal. Ale nic se nehodilo. Pro jeho malou královnu nebylo nic dost dobré.

Takže jo, postavil ji přesně takový palác, jaký chtěla.

Většinu těch dvou let bydleli v menším domku poblíž jejích rodičů, zatímco se ze země budoval tenhle palác. Cecelia třikrát týdně létala do Tuxedo Park, jen aby kontrolovala pokrok výstavby.

Chtěla obrovský, takže na něj musela počkat.

„Ještě to bude chtít spoustu práce,“ varoval ji Antony.

Cecelia se točila na místě, celá zářila štěstím. „To nevadí.“

„Cecelio…“

„To nevadí, Antony.“

„Bella, ten dům je úplně prázdný. Nemáme tu ještě ani postel.“

„Jsou tu stěny a je vymalováno. Topení funguje. Světla svítí. Nic mi nevadí, Antony.“

Antony se na ni se zavrtěním hlavy usmál. „Jsi blázen.“

„To i ty.“

„Bláznivě zamilovaný do tebe.“

„Přesně tak,“ souhlasila Cecelia.

Otočila hlavu, aby znovu čelila jeho pohledu. Měla sugestivně zvednuté obočí v příslibu toho, že to, co bude následovat, se mu bude líbit. Zamával na ní jedním prstem a Ceceliin úsměv se rozšířil.

„Pojď sem,“ požadovala.

Antony udělal přesně to, co chtěla, a pak se sklonil, aby zachytil její ústa. Políbil ji, ale dřív, než to přešlo v něco naprosto jiného, se odtáhl. Cecelia zvedla obočí.

„Je tu i bazén, že?“

„Víš to i ty. Přeci jsi do něj vybírala tu zatracenou dlažbu. Vnitřní a vyhřívaný.“

„Postavil jsi mi dům,“ zašeptala.

„To ano. Všechno nejlepší k narozeninám, Tesoro.“

Cecelia zvedla hlavu a hravě ho kousla do čelisti. „Je čas na to, abychom ho začali zaplňovat, Antony.“

*****

Červenec 1986

Antony se bavil s hosty, které pozvali k sobě domů. Cecelia byla zavěšená do jeho ruky. Ještě měli mít party na oslavu kolaudace jejich domovu, ale Cecelia trvala na tom, aby pozvali několik lidí, které považovali za přátele na večeři.

Jeana a Lisu Antony tak dobře neznal, ale Cecelia zřejmě ano. Lissa byla její kamarádkou už od doby, kdy spolu chodily na soukromou střední školu. Jean byl ženin manžel. Na první pohled vypadali docela příjemně, ale ten dojem v něm tak dlouho nezůstal.

Při večeři se definitivně rozhodl, že oni dva rozhodně nejsou skutečnými přáteli. Celou dobu měli uštěpačné komentáře a neustálou snahou soutěžit s věcmi, které měli Cecelia a Antony. Byli nepříjemní a malicherní.

Kdo potřebuje zatracené kamarády, pokud jsou tak nepřátelští jako tihle dva?

Cecelia se rozhodla nad vše se povznést, ale Antony to bral jako osobní útok. Každým dalším komentářem, který pronesli, ještě víc ubližovali jeho ženě. Antony se už na to nedokázal dívat. Zvlášť, když se jednalo o bandu triviálních, žárlivých přátel.

Tohle byl ten hlavní důvod, proč Antony vážně neměl přátele. Ti, které měl, byli spjati s Cosa Nostrou a v jeho životě se pohybovali mnohem déle, než si dokázal vzpomenout. Cecelia chtěla normální přátele. Tím se svým způsobem chtěla aspoň částí života odpoutat od la famiglia. Antony nechtěl své sladké ženě zničit iluze, protože tohle nebylo možné. Oba se narodili přímo do Cosa Nostry.

Je lepší se s těmi sračkami smířit a pohnout se dál.

„Nádherné, ale taková škoda,“ zamumlala Lissa a prohlížela si obraz na stěně.

Cecelia měla zálibu v umění a Antonymu nevadilo uspokojovat touhu své ženy po umění. Zatraceně tvrdě dřela na tom, aby dodělala školu, navíc musela dělit svůj čas ještě mezi svou práci v galerii a částečný úvazek ženy, která zařizovala svůj dům. Měla spoustu aktivit.

Byl na ní tak pyšný.

„Co prosím?“ zeptala se Cecelia.

Antony našel svou rukou dlaň své ženy a stiskl ji. Cecelia byla ve všech aspektech dokonalou ženou. Měla úroveň, chápala respekt a neochvějně stála po jeho boku jako skála, kterou potřeboval. Na druhé straně, Lissa by se toho mohla od Cecelie spoustu naučit a to i přesto, že on sám byl zaujatý.

„Ach, prostě jsem si myslela…“ Lissa tu větu nechala vyznít do ztracena. Antonymu přišlo, že na jeho vkus se usmívala až příliš škodolibě.

„Co, Lisso?“ zeptala se Cecelia. V hlase se jí ozývalo znepokojení.

Antony byl připravený na cokoli, co by mohlo vyjít z úst její kamarádky.

„Prostě se snažím přijít na to, zda se pro tebe jedná o krok nahoru, nebo dolů, Cecelio. Myslím tím, že ty jsi, zlato, Catrolli. Tvůj otec ti odmítl postavit takový dům, jaký jsi chtěla, protože ses vdala pod svou úroveň? Myslím tím, ano, vím, že sis vzala Marcella, ale rozhodně v sobě nemá krev vhodnou pro Catrolli.“

Vdala pod svou úroveň?

Co to je za zatracené nesmysly?

Antony byl tak ohromen, že nebyl schopný slova.

Ta žena rozhodně měla koule.

Na druhou stranu však Cecelia vyštěkla smíchy tak, jako od ní ještě nikdy dřív neslyšel. Otočila se ke svému manželovi, postavila se na špičky, přitiskla své rty na jeho a zašeptala: „Antony, mohl bys, prosím, vyprovodit naše hosty ven? Začínám být unavená.“

Antony jasně viděl v pohledu své manželky hořící bolest. Byl víc, než jen nasraný. Cítil něco naprosto nelítostného. Jestli něco nemohl vystát, tak to, že byla Cecelia zraněná. Tohle bylo nepřijatelné a ten, kdo to způsobil, toho rozhodně musel litovat.

„Jistě, Tesoro.“

„Ale -“

Antony mávnutím ruky Lissu přerušil, ať už chtěla říct cokoli. „Následujte mě.“

Doprovodil pár ke vstupním dveřím zámku Marcello, kde tiše a trpělivě čekal, až si ti dva popadnou své věci a obují se. Dřív, než mohli odejít, svým tělem vysokým metr devadesát zablokoval rám dveří. Moc dobře věděl, že tihle dva lidé mají dobrou představu o tom, kým byl a do čeho byl zapojený. Koneckonců, jestli znali rodinu Catrolli, pak museli znát i jméno Marcello.

Antony se rozhodl, že je na čase ukázat jim, jak špinavě může Marcello hrát.

„Je tu pár věcí, které byste se měli dozvědět dřív, než odejdete,“ řekl Antony suchým, znuděným tónem.

„Ano?“ zeptala se Lisa.

„Sì. Když vezmeme mě a Cecelii, věřte mi, že z nás dvou je ta hodná ona. Ona je zdvořilá. Když jí naštvete, i tak se na vás bude stále příjemně tvářit a usmívat se. Já takový nejsem.“

„Omlouvám se -“

„Sklapni a poslouchej,“ řekl Antony klidně. Celou dobu měl v obličeji příjemný úsměv. „Dneska večer jsme si rozhodně s těmi všemi vašimi nesmysly nesedli, takže se domnívám, že je na čase, abych vás s něčím seznámil. I když to má žena nedala najevo, předtím jste ji rozrušili. To je pro mě nepřijatelné. Měli byste vědět, že pokud někdo jakkoli ublíží Cecelii Marcello, tak pak přestávám být odpovědný za své činy. Když jsem budoval tenhle dům, nezapomínal jsem na to, že tady potřebuji nějaké dodatečné úpravy a vymoženosti. Kvůli mým obchodům, pochopte. Takže tady mám určité speciální výdobytky jako třeba to, že stěny v suterénu jsou tak silné, aby pokud tam někdo křičí, nebyl slyšet po celém domě.“

Antony ani nemrkl, když viděl, jak z Lisina obličeje vyprchala veškerá barva. Její šokovaný manžel zůstal v tichosti. Antony spokojeně otevřel dveře a ustoupil stranou. Tím dal páru svolení, aby opustil jeho domov. Ti dva rychle vyrazili ven, směrem ke svobodě. Byli hnáni přirozenými instinkty dostat se ze spárů zabijáka.

Protože jo, nezáleží na tom, co jste za lidi, když na vás dravec upře svůj zrak.

Antony byl tichý muž. Tiší muži byli ještě nebezpečnější, než ti ostatní. A rozhodně doufal v to, že ti dva si to teď velice dobře uvědomili.

„Jo, a ještě jedna věc,“ řekl Antony, když ze dveří sledoval ty dva. Okamžitě se zastavili. „Jestli vy dva budete v budoucnu ještě někdy poctěni pozváním od mé krásné manželky k nám domů, doporučuji, abyste svůj postoj a žárlivost velice dobře skrývali. Protože jinak my všichni zjistíme, jak hlasitě musíte křičet, než vás Cecelia uslyší. Přeji báječný večer.“

Antony zabouchl dveře.

*******

Prosinec 1986

Antony počítal peníze. Každý svazek účtů na stole, v rychlém sledu, jeden po druhém. Na stole mu zazvonil telefon, pro tuhle chvíli ho však ignoroval. Když konečně dopočítal poslední účet, telefon přestal vyzvánět. Antony peníze jen pro jistotu přepočítal ještě podruhé, aby se ujistil, že něco neposral.

Telefon znovu zazvonil.

Antony zaklel a ukázal na idiota, který stál ve dveřích. „Nepohneš se ani o zasranou píď, cafone. Ještě jsme spolu neskončili.“

Johnathan se ze svého místa na pohovce zasmál. „Nikam jinam nepůjde, Tony.“

Antony zvedl sluchátko a otočil se do místnosti zády. „Ciao, u telefonu Marcello.“

„Antony?“

Hlas jeho manželky zněl měkce a unaveně. Antony si okamžitě začal dělat starosti. Cecelii nebylo podobné volat mu, když nebyl doma. Měl podnikatelské zájmy po celém městě a pracoval se svým gangem pro zločineckou rodinu Catrolli v několika restauracích, takže měnil plány ze dne na den.

„Cecelio, právě teď mám hodně práce.“

„Vím, že bych ti neměla volat do práce.“

„Mně to nevadí, ale teď něco mám. Kde jsi? V našem domě nebo u svých rodičů?“

„V našem domě, ale -“

„Dobře, zavolám ti zpátky.“

„Antony - “

„Později, Tesoro.“

Antony zavěsil a znovu se otočil na muže, který okradl svého kápa o jeho pravidelný týdenní příspěvek o skoro osm set dolarů. Tyhle sračky neměl rád. Antony miloval ulice. Někdy to byly zatraceně dlouhé hodiny, obrovský stres a jeho gang měl jen minimum výčitek svědomí, ale být Capo jako byl kdysi jeho otec, mu dávalo uspokojení z dobře vykonané práce.

Tohle bylo další věcí v la famiglia, musel se pustit do něčeho úplně jiného.

„Kde je zbytek?“ zeptal se Antony toho hlupáka, který si zarýval nehty do dlaní, a vyhýbal se pohledu svého Capa.

Muž neodpovídal.

John si povzdechl. Své oči upíral na toho jednadvacetiletého muže. „Kolik?“

„Osm,“ odpověděl Antony.

„Do prdele.“

„Jo. Vyřídíš to, nebo se ti do toho nechce?“ zeptal se Antony.

„Nechce.“

Antony přikývl. „To jsem si myslel.“

Antony otevřel zásuvku svého stolu. Ten chlap sebou trhl, díky čemuž se jeho capo uchechtl. Když šlo o to, jak být na ulici silný, tak strach byl rozhodně silnou a dokonalou motivací. Capo si nemohl dovolit žádný soucit. Nejlepší způsob, jak ovládat muže, pokud jste je nemohli sledovat dvacet čtyři hodin denně sedm dnů v týden, bylo ujistit se, že věděli, co se stane, když udělají chybu, ať je přitom vidíte, nebo ne. 

V obchodech byl Antony prchlivý. Násilí bylo jeho druhou příležitostí. Co se týče práce a jeho gangu, byl vždycky nemilosrdný. Nebral žádné sračky. Pro něj byla přijatelná jen dokonalost a poslušnost.

To dítě to vědělo taky.

Antony vyndal ze stolu nůž. Zvedl se ze své židle a přešel napříč místností až přímo před dotyčného. „Ruku. Dej mi ji.“

„Ale -“

Antony popadl toho muže za ruku a zabořil špičku nože přímo do jeho dlaně, dokud nezačala krvácet a zatraceně pekelně bolet. Chlap se s bolestivým výkřikem snažil odtáhnout, ale Antony ho držel pevně. Vtiskl ten nůž do mužovy dlaně a pevně mu sevřel prsty kolem jeho rukojeti.

„Podržíš mi to, že?“

„C-cože?“ vykoktal ze sebe muž. Očima těkal tam a zpět mezi Antonyho a svou vlastní krvácející rukou.

„Nenuť mě to opakovat. Je to naprosto zbytečné a nesmyslné. Máš čtyři hodiny na to, abys sehnal osm stovek a doručil mi je. A zatímco to budeš dělat, dávej si na to pozor. Nezapomínej na to, aby ti ani jednou neupadl. Prostě ho drž.“

„Proč?“

Antony pokrčil rameny. „Jestli sem nepřijdeš s mými penězi, tak ho použiju na to, abych tě tím zabil. Takže tušíš, jaká je ta lepší volba, že? Uvidíme se za čtyři hodiny. Jestli ne, poznáš mě. Teď běž.“

Dřív, než stačil Antony byť jen mrknout, chlap z místnosti zmizel.

Po jeho odchodu se John, který stále seděl na gauči, zasmál. „Jsem tak rád, že už se nemusím dál vypořádávat s těmihle hlupáky.“

„Malý rozmazlený underboss. Přesně to jsi.“

„Vaffanculo, Tony,“ zamumlal John a ukázal Tonymu zvednutý prostředníček. „Místo toho, abych se zabýval dětmi jako on, tak se musím vypořádat s idioty, jako jsi ty.“

„Zbožňuješ to.“

John se ušklíbl. „To, to jo.“

Antony se znovu usadil za svým stolem. Nohy si dal nahoru, na jeho desku. „Jak pokračují svatební přípravy?“

„Kate je bláznivý zasraný tyran. To však není nic nového.“

„A boss?“

„Vinnie ji nechá dělat, co chce. Musím se ukázat, víš?“

„Cecelia naplánovala naši svatbu za tři měsíce. Na co zatraceně potřebuje Kate rok, nebo možná ještě víc?“ zeptal se Antony.

John pokrčil rameny. „Aby překonala svou sestru.“

Antony se ušklíbl. „Sám víš, že to je nemožné.“

„Dvě různé ženy, chlape.“

John to nemusel vyslovit nahlas. Měl to vepsáno přímo v obličeji. Lítost byla na nošení těžké břemeno a to monstrum nebylo možné pohřbít.

„Stojí ti to za to?“ zeptal se tiše Antony.

„Co zda za to stojí, Tony?“

„Stát se bossem, předpokládám. Stojí ti to všechno za to?“

John pomalu vydechl. „Jestli se Kate nepodaří zabít mě jako prvního, bude to za to stát.“

Antony se zasmál. „Na to, že se to nikdy nestane.“

„Stále mě ještě čeká svatební noc, Tony.“

„Dobrá připomínka, Johne.“

John ukázal hlavou směrem k telefonu, který stál na stole. „Zavolej své ženě.“

Antony věděl, že by to měl udělat. Už se natahoval po telefonu, ale vyrušilo ho v tom zaklepání na dveře jeho kanceláře. Zastavil se tu další člen jeho gangu, aby svému Capovi odevzdal svůj týdenní příspěvek.

„Později,“ řekl Antony Johnovi.

Obchod na prvním místě.

Vždycky.