Antony - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Jedno drama (s možná netušenými následky) za námi, a na Antonyho se řítí další. Naplní se jeho podivná předtucha? Sinnel

Prosinec 1989

Dante šťastně okusoval sušenku. Blaženě nechápal smysl konverzace, která se odehrávala kolem něj. Antony si přál, aby ji v tenhle moment mohl ignorovat přesně tak, jako ji nechápal jeho kolem se batolící syn. Místo toho tu musel tiše a uctivě sedět a lékař jim vysvětloval pravděpodobné důsledky Danteho situace.

„Naprosto?“ zeptala se Cecelia.

Lékař přikývl a se smutným pohledem se podíval na dítě, které sedělo na klíně svého otce. „S největší pravděpodobností ano. Protože se virus zarděnek rozšířil i do spodních partií. Nepodařilo se ho zastavit dřív, než zasáhl jeho varlata, takže je vysoká možnost, že bude sterilní.“

„Ale je to jen dítě,“ řekl Antony, celý zmatený. „Nemá… přece to nemusí fungovat tak, jako u dospělého muže, že? Jak může něco takového v jeho věku ovlivnit jeho stav i po pubertě a v dospělosti?“

„Je to povahou toho viru,“ vysvětloval doktor.

Antony nesnášel to, jak málo mu dal informací. Vyhledali tohohle specialistu, protože chtěl mít za všech okolností toho nejlepšího lékaře. Místo toho to teď Antonymu připadalo, že se jedná o zatraceného šarlatána.

„Samozřejmě můžete pro jistotu opakovat testy v době, až dosáhne puberty, a pak znovu, až bude v příslušném věku. Jestli zjistí, že je sterilní, je tam určitá možnost, že se s věkem může plodnost obnovit, ale to je vzácné. Téměř neuvěřitelné.“

„Sterilní,“ tiše zopakovala Cecelia.

Věděl, že si to vyčítala. Protože si myslela, že některá očkování jsou zbytečná. Takže je Dante nedostal a teď ho to přišlo draho. Antony stále svou ženu neobviňoval za tu nevinnou chybu v úsudku. Jen si přál, aby přestala obviňovat i ona sama sebe.

„Tesoro -“

„Jak mu to řekneme?“ zeptala se svého manžela.

Na to Antony odpověď neznal. „Nevím, Cecelio.“

„Musíme vědět, jak bychom mu to měli říct, Antony.“

Její žal byl zřetelný. Prakticky ho cítil.

„Nevím,“ zopakoval.

„Ani já ne,“ zašeptala Cecelia.

Koho bude obviňovat Dante?

******

Leden 1990

„Dovnitř,“ nařídil Antony a odtlačil dveře od skladu z cesty.

Pak sledoval, jak kamion s kradeným zbožím zajel dovnitř. Následně za ním ty kovové dveře rychle zavřel. Někdy pocházely peníze Cosa Nostry z obchodu s lidmi, z vydírání, praní špinavých peněz či dalších věcí… ale obvykle šlo o tohle. Střelit kamion plný jakéhokoli maloobchodního zboží na ulici za slušnou cenu. Zatraceně dobrý úlovek.

„Výborně,“ pochválil Antony čtyři členy jeho gangu, kterým se to senzačně podařilo. „Tohle bude hodně dobře zaplaceno, chlapci.“

„Díky, Skipe.“

Antony se zazubil. „Otevři to a podíváme se, co je uvnitř. Máme spoustu práce. Potřebujeme to dostat do ulic a do rána prodat. Musíme to dostat pryč a ještě před zítřejší nocí to proměnit za prachy. Je to jasné?“

„Naprosto,“ ozvalo se hromadné přitakání.

„Zatraceně dobrá práce.“

Antony nebyl idiot. Nenechával všechnu práci jen na svém gangu, zatímco on by se držel zpátky a to jediné, co by dělal, bylo hromadění peněz. Ne, čím rychleji se podařilo dostat zboží na ulici a prodat ho, tím nepravděpodobnější bylo to, že by policajti zjistili, odkud pochází.

„Kde je v téhle zatracené díře telefon?“ zeptal se Antony. Svou otázku nesměroval na nikoho konkrétního.

Jedem z mladších kluků vykoukl zezadu od kamionu. „Je to kradené, Skipe.“

Sakra.

„Kdy se to stalo?“

Ten kluk pokrčil rameny. „Nevím. Možná někdo zapomněl zaplatit účet nebo tak něco.“

Antony mávnutím ruky poslal kluka pryč. Podíval se do kamionu. Tohle nebylo dobré. Většinu noci tu uvíznou ve skladu, aby ten kamion odlehčili a připravili na návrat na ulici.

Nikdy teď nezůstával pryč mimo domov, aniž by dal předem vědět Cecelii. Ne, že by musel, ale své ženě slíbil, že pokud to bude jen trochu možné, vždy jí to řekne. Navíc už se blížil termín porodu jejich druhého dítěte a Antony byl nervózní. Na druhou stranu však nemohl své kluky opustit, protože jestli Vinnie zjistí, že tam nechal kluky samotné a nedohlídl na to, pak by za to jistě pekelně zaplatil.

Navíc se musel zítra ráno v sedm zúčastnit v Donově oblíbené restauraci zasedání. V žádném případě tam nemohl chybět. Tím by si bez jakýchkoli otázek vysloužil kulku.

Cosa Nostra vždy na prvním místě.

„Cazzo,“ zaklel Antony.

Namísto toho, aby si Antony dělal další obavy, si sundal sako a vlezl za svými chlapy do auta. Díky dalšímu páru rukou to zvládnou rychleji. A čím rychleji to bude hotovo, tím dřív by se mohl dostat domů za Cecelií a Dantem.

„Pospěšte si,“ vyštěkl Antony uvnitř kamionu.

„Chápeme, Skipe,“ odsouhlasili.

Bylo už po šesté ráno, když Antony sledoval, jak bylo neoznačené, přeštítkované zboží naloženo do několika vozidel. Všechno přebalili, aby měli jistotu, že nikdo nezjistí to, odkud zboží pochází. Odstranili veškeré identifikační značky a pak všechno to svinstvo přeskupili do hromad podle podobnosti a podle toho, kde se co bude prodávat nejlépe. Nebylo to poprvé, co narazili na takový náklad plný peněženek, šperků, bot a oblečení.

Antony se podíval na své hodinky a tiše zaklel. Stále měl před sebou ještě to zasedání. Teprve pak bude moci zamířit domů. Nicméně cestou snad aspoň najde nějaký zatracený telefonní automat a zavolá Cecelii. Stále mě divný pocit a cítil naléhavou potřebu ji zkontrolovat. Přejel si rukou po zátylku a drsně si povzdechl. Ta tíha v něm narůstala celou noc. A stále nekončila.

„Giovanni!“ vyštěkl Antony.

Nejmladší člen jeho gangu právě odstraňoval SPZ ze zadní části kamionu. Vystrčil hlavu směrem k němu.

„Jo, Skipe?“ zeptal se chlapec.

Antony měl Giovanniho rád. Měl rychlé nohy, byl mazaný jako samo peklo a dodržoval ta zatracená pravidla. To bylo mnohem víc, než mohl Antony říct o zbytku téhle skupiny. Samozřejmě, všichni to byli dobří kluci, ale Giovanni chápal, že jestli se chce dostat dál, než být jen na ulici, musí zatraceně dobře poslouchat. Ne, mluvit, poslouchat.

„Za třicet minut musím být na zasedání. Potřebuji, abys zajel ke mně domů a zkontroloval Cecelii,“ řekl Antony.

Giovanni pokrčil rameny. „Jasně, Skipe.“

„Teď, pokud ti to nevadí.“

Kluk se postavil a oprášil si kalhoty. „Je nemocná nebo tak něco?“

„Ne, ale blíží se jí termín a já se potřebuji ujistit, že je v pořádku. Až se dostanu do restaurace, zkusím ji zavolat, ale chci, aby tam někdo fyzicky došel a zkontroloval ji. Dante ji nonstop udržuje na nohou a ona si neumí postěžovat, jak víš.“

„Dobře, Skipe.“

Antony dřív, než se rozloučil se svým gangem, všechny varoval, že je později zkontroluje, aby zjistil, jak se zbožím dopadli. Pak opustil sklad. Na cestu do restaurace měl nejvyšší čas. A vzhledem k tomu, že cestou minimálně desetkrát překročil maximální povolenou rychlost, dostal se tam dokonce ještě s pětiminutovým předstihem. Ostatní už tam byli, a když Antony vstoupil do soukromé části restaurace, už na něj čekali.

„Máš to zatraceně těsně, Marcello,“ řekl Vinnie. „Už jsem byl připravený poslat pár cafones, aby tě našli.“

„Omlouvám se, bossi,“ odpověděl Antony a ignoroval zvědavé pohledy ostatních přítomný. „V noci jsme měli zásilku. Teprve před třiceti minutami jsme dokončili její přípravu.“

Don zatleskal a mávl k židlím. „Perfektní. Víc peněz. V tom případě si sedni. A najez se.“

„Vlastně nejdřív si potřebuji zavolat.“

„Ne. Musíš si sednout, dáš si snídani a pak mi zaplatíš. Pak si možná budeš moci zavolat.“

Antony cítil, jak svírá čelist. To byla jediná známka podráždění, kterou dal najevo. Boss vždy dostal přesně to, co chtěl.

Přesně tak to fungovalo v Cosa Nostra. Pravděpodobně by nepomohlo, kdyby Antony Vinniemu vysvětlil, že se jedná o Cecelii, protože svého bosse znal. Toho chlapa nic nezajímalo. Vždyť tohle bylo zasedání. A to znamenalo peníze.

A jestli bylo něco, co Vinnie miloval, tak to byly peníze.

Antony zapadl do židle a silou se nutil potlačit úzkost, kterou cítil. Vedle něj se z jedné strany posadil Paulie, z druhé Johnathan.

„Něco se děje?“ zeptal se Paulie.

Antony pokrčil rameny. Tlak v jeho hrudníku narůstal. „Ne.“

„Co to bylo za hovor?“ zeptal se John.

„Jen jsem chtěl zkontrolovat Cecelii.“

John přikývl. Blíží se jí termín, že?“

„Za pár dní, ale… prostě jsem ji chtěl zkontrolovat. Tak jako tak jsem tam poslal svého chlápka.“

Giovannimu to však pravděpodobně zabere ještě dobrých dvacet minut, než k nim dorazí. Antony se snažil utěšit sám sebe tím, že aspoň tak dá vědět své ženě, kde sakra byl.

„Jsem si jistý, že je v pořádku, Tony,“ zašeptal John.

Tak proč to sakra on tak necítí?

„Co bylo v tom náklaďáku, Marcello?“ zeptal se Vinnie a zvedl k ústům sousto míchaných vajíček.

„Retailové sračky,“ odpověděl svému šéfovi.

„High-end nebo falešné?“

„High-end.“

„Dobrá práce.“

„Díky,“ zamumlal Antony.

Antony pod stolem neklidně pohyboval nohama. Prsty stále poklepával zezadu na Johnovu židli. Snažil se uvolnit. Nic nepomáhalo. Vypadalo to, že nic nedokáže uklidnit tu neopodstatněnou šílenou obavu.

Něco se muselo stát. Antony nikdy nic podobného dřív necítil.

„Jak se má můj kmotřenec?“ zeptal se John.

Antony se zasmál. „Zlobí jako čert.“

„To se vsadím. To zatracené dítě zbožňuji. Připomíná mi tebe.“

Antony měl pocit, že John potřebuje své vlastní děti. S těmi malými monstry to uměl skvěle. Při každé příležitosti svého kmotřence rozmazloval.

„Kdy si pořídíte své vlastní, co?“

John povytáhl obočí. „Pokud budu s Kate, tak nikdy.“

Antony takovou odpověď neočekával. „Nikdy?“

„Tony, dneska ráno, než jsem odešel, po mě hodila hrnkem s horkým kafem.“

Sakra.

„Proč?“ zeptal se Antony.

„Protože jsem s ní minulou noc nechtěl spát. Jak mám sakra šukat se ženou, kterou nesnáším, co?“

Ou.

„A nemám žádný zájem na tom stát se nonstop opilcem jen proto, abych si poradil s jejím šílenstvím. Rozhodně netoužím zabořit do jejího těla své péro,“ dodal John.

„Je mi to líto, chlape.“

John nad jeho omluvou mávl rukou. „Na tom nezáleží. Ale rozhodně nedovolím, abych s tou ženou zplodil dítě, na kterém by si mohla vylévat svůj vztek. Když bych zrovna nebyl v okamžiku jejího záchvatu, který má skoro pořád, na koho by se zaměřila? Tohle bych rozhodně své dceři ani synovi neudělal. Tak jako tak jsem dostal všechno, co potřebuji.

„Ale Johne, ty jsi chtěl děti.“

„Jak jsem řekl, všechno, co potřebuji.“

******

Zasedání trvalo až téměř do dvanácti. Když Vinnie konečně svým capo popřál dobrý den, Antony neztrácel ani vteřinu. Vyklouzl ven a okamžitě vyhledal telefonní automaty, které visely na stěně.

Když vytáčel číslo domů, po boku mu stáli John s Pauliem. Vypadalo to, že v průběhu jednání vycítili jeho šílenou úzkost, a snažili se ho uklidnit, že vše bylo zřejmě v pořádku.

V domě Marcello telefon nikdo nezvedal.

Antony prudce zavěsil, zvedl čtvrťák, který vypadl dolů. Znovu ho tam zasunul a vytočil číslo. Ani po druhé to nikdo nezvedl.

John donutil svého přítele ustoupit stranou a hodil tam nový čtvrťák. Vytočil číslo k sobě domů. Zatímco čekal na spojení, opíral se o automat, mnul si čelo a dělal grimasy.

„Jo, Kate, ahoj.“

Antony slyšel nepříjemný zvuk své švagrové, ale nedokázal rozeznat, co přesně říkala. Stejně bylo pravděpodobné, že to tak jako tak nechtěl vědět,

John zaťal zuby a zamračil se. „Jo, já vím. Budu tam dneska večer. Mimochodem, neslyšela jsi něco dneska nebo včera večer náhodou o své sestře?“ John chvíli tiše poslouchal. Pak málem rozdrtil telefonní sluchátko. „Co tím sakra myslíš, že volala a ty jsi neodpověděla?“

„Přesně to, co jsem řekla, Johne,“ odsekla Kate tak hlasitě, až to slyšel i Antony. „Nemám čas na to, abych poslouchal tvoje zasrané stížnosti. Ona je tou, která má každým dnem rodit. Je mi fuk, jestli je unavená nebo ji bolí záda. U ní je to v pořádku.“

Antony dřív, než stihl jeho přítel zareagovat, vytrhl Johnathanovi sluchátko z ruky. I když se sebevíc snažil, nedokázal utišit svůj hněv. Nenávist se mu šířila krví jako horký jed, který hrozil, že co nevidět vyústí v obrovské násilí.

Vždycky krveprolití zbožňoval.

„Ty zlomyslná zasraná mrcho,“ zavrčel do telefonu. „Cecelia si neumí stěžovat, Kate. Rozhodně by ti jen tak nevolala, protože ví, jaká jsi zasraná mrcha, a jak jsi ubohá. Běž k čertu, cagna. A drž se zatraceně daleko od mého domova, protože jinak nebudu váhat a udělám s tebou přesně to, co se dělá s takovými děvkami, jako jsi ty.“