Antony - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Přivítejte na světě prvního potomka Cecelie a Antonyho. A prožijte spolu s nimi i nečekané drama. Něco, co si možná oba budou vyčítat až do konce jejich života… Sinnel

Únor 1988

Cecelia zasypávala polibky Antonyho nahý hrudník. Nepolevila, ani když zazvonil telefon.

„Kriste, bella, na okamžik zpomal. Musím to vzít. Mohlo by to být důležité.“

„Ne,“ řekla jeho žena. Vyprskla ze sebe to slovo a rozepínala mu kalhoty. Spolu s boxerkami mu stáhla kalhoty a na Antonyho choulostivá místa zaútočil chladný vzduch. Ústa jeho ženy nasála mezi své měkké rty jeho penis. Ceceliina horká, vlhká ústa do sebe pojala s hořícím záměrem celou délku jeho erekce. Tím mu naprosto znemožnila myslet. To jediné, co Antony zvládl, bylo držet v pěsti její hedvábné vlasy a nechat svou manželku, aby si dělala to, co chtěla.

V tomto případě zjevně sát jeho penis.

Antony se nesnažil předstírat, že těhotenství rozumí. Nechoval se tak, že by chápal, proč jeho žena občas svou touhou po sexu najednou zvedla z nuly na šedesátku. Prostě si s ní vychutnával následky toho všeho. V ostatní době, když měla díky hormonům náladu pod nulou, tak jí dával vše, co chtěla, aby byla šťastná a to bez ohledu na to, co sakra chtěla nebo potřebovala. Z jeho hlediska to bylo jen fér.

„Ach můj zatracený bože,“ zasténal Antony, když Cecelia svými zuby poškádlila pulzující žílu na spodní straně jeho penisu.

Telefon stále vyzváněl.

Zatraceně, pravděpodobně je to důležité.

Nebo něco…

Antony se o to nestaral.

Telefon přestal zvonit.

Soustředil se na své pocity z toho, jak jeho manželka svírala své rty kolem jeho ptáka a jak pokaždé, když se její jazyk dotekl jeho špičky, kolem ní zakroužil. Cecelia dlaněmi dráždila jeho hřídel a koule, takže tlak, který cítil ve spodní části své páteře, narostl až do nesnesitelné úrovně. Když ho sála, tak měl Antony nad sebou jen minimální sebekontrolu. Něco na tom bylo, vidět Cecelii na kolenou, když si ho tak brala a skutečně to pro něj dělala. Pro zbytek světa vypadala Cecelia pravděpodobně jako sladká a poslušná žena. A svým způsobem taková i byla. Většinou však byla zcela nezávislá, divoká a někdy ho doháněla k šílenství. Pro něj byla naprosto dokonalou ženou. Přesně tak, byla prostě jeho.

Cecelia se na něj kolem jeho penisu zazubila a podívala se na něj přes své husté řasy.

„Sakra, ty vypadáš tak zatraceně chutně, Tesoro.“

Znovu se rozezvonil telefon. Antony pevně zavřel oči a přál si, aby ho mohl ignorovat. Ale nemohl.

„Opovaž se zatraceně zastavit,“ řekl své ženě a natáhl se po telefonu, který visel na zdi. Po třetím zazvonění to zvedl. „Jo, do prdele. Ciao? U telefonu Marcello.“

Zvednout ten telefon nebyl dobrý nápad. Zvlášť s ohledem na jeho ženu, která to dle všeho vzala jako osobní výzvu, aby ho během hovoru zbavila sebekontroly. Cecelia ho nasála do krku ještě hlouběji, až celý jeho penis zmizel mezi jejími růžovými rty. V očích se jí objevil škodolibý záblesk.

„Antony?“ zeptal se na druhém konci linky John.

Zatraceně.

Do prdele.

Jo, do prdele. To je přesně tam, kam se Antony chystal.

Přímo do zatracené prdele.

„Co je?“ zeptal se. Ta slova mumlal do dlaně, zatímco druhou rukou svíral v pěsti Ceceliiny vlasy.

„Jsi v pořádku?“

„V tuhle chvíli jsem zaneprázdněn.“

„No, ehm. Něco se stalo.“

Antony cítil, jak se mu okamžik zastavilo srdce. „Co se stalo?“

Vypadalo to, že Cecelia zaregistrovala Antonyho náhlou úzkost. Nic neřekla, ale uvolnila jeho přirození, políbila ho na vnitřní stranu stehna a pak mu vytáhla zpátky nahoru boxerky i s kalhotami a zapnula mu je. Antony ji políbil na tvář. Pak ji vzal obličej do dlaní a sledoval její rysy, které potemněly obavou.

„Johne, co se stalo?“ zeptal se znovu Antony.

„Kate byla dneska na návštěvě u své matky…“

Antony obrátil oči v sloup. Byl celý frustrovaný. Cokoli, co v sobě zahrnovalo Katino jméno, byly vylhané sračky plné naprostých blbostí. Antony netušil, jak dokázal John svou ženou vystát. Díky tomu v Antonyho očích získal obrovský respekt.

„Způsobila nějaké sračky, které je potřeba znovu vyřešit?“ zeptal se Antony. „Protože jestli mi voláš a vyrušil jsi mě od mé ženy kvůli těmhle nesmyslům, rozhodně nebudu potěšený, Johne.“

„Ne,“ zamumlal John. „Když tam byla, něco se stalo. Chtěl jsem, aby ses to dozvěděl ode mě a ne od nikoho jiného.“

„Přestaň chodit kolem horké kaše a řekni mi to.“

„Bylo tam pár chlapů z gangu. Však víš, jaký je Vinnie. Byla to večeře, kde byl Andino a pár starších Capos.“

„Johne, co sakra -“

„Antony, Andino se u stolu zhroutil. Byl mrtvý dřív, než ho stihli otočit na záda.“

Antonymu to nemyslelo. Možná mu dokonce přestalo bít srdce. To nebylo možné. Andino byl tak zdravý muž, jak jen mohl být. Na svůj věk a život měl silné srdce a životní postoj, který tomu odpovídal.

„Ale… ne, Johne, dneska ráno jsem s Andinem mluvil. Věděl jsem, že se chystá k bossovi domů. Byl v pořádku. Kate se musela splést a -“

„Tony, přestaň. Poslouchej mě. Nespletla se. Mluvil jsem i s Vinniem. Je mi to tak líto, ale nechtěl jsem, abys to slyšel od někoho jiného. Kate mi před pár minutami volala z domu jejích rodičů. Poté, co spolu domluvíme, za tebou vyrazím a vyzvednu tě. Musíš to taky sdělit svému bratrovi. Prostě… je mi to tak líto.“

Antony zavěsil. Nechtěl už nic víc slyšet.

„Co se děje?“ zeptala se Cecelia.

„Nic,“ řekl rychle Antony.

Nechtěl na to myslet. Pokud by o tom přemýšlel, všechno by to bylo skutečné. Antony si pomyslel, že by bylo lepší, kdyby mohl vypnout všechny své pocity a předstírat, že se nic nestalo.

Ne jeho dědečkovi.

Nebylo už dost špatné to, že teď už mu prakticky nikdo nezbýval?

„Antony, dýchej,“ vyštěkla Cecelia. Popadla jeho tvář do dlaní a donutila ho, aby se na ni podíval.

„Bello, dýchej.“

Nemohl.

„Co se stalo?“ zeptala se.

Tohle byl život.

Nejsou v něm žádné záruky.

Antony se je mohl ptát proč a žádat o odpovědi. To bylo všechno. Ale Bůh mu nemusel dát žádný důvod. Možná to bylo právě to, co na své víře k Bohu nenáviděl.

Dává a bere.

Antony se natáhl a přitiskl ruku ke vzedmutému břichu své manželky. Cítil, jak se dítě přímo pod jeho rukou pohnulo.

„Antony?“

„Jestli to bude chlapec, můžeme ho pojmenovat Dante, jo?“

„Dante?“

„Po Andinovi. Bylo to jeho prostřední jméno a tak se jmenoval i jeho otec. Dante, jo?“

Cecelia Antonymu otřela koutky očí, ve kterých se mu objevila vlhkost. „Dobře. Jestli to bude chlapec, pojmenujeme ho Dante.“

******

Duben, 1988

Dante Antony Marcello přišel na svět v noci, jen s drobným rozruchem. První dvě minuty svého života plakal. Pak ho vzal do náruče jeho otec a chlapec se uklidnil. Spokojeně pozoroval Antonyho svýma zamženýma očima.

Antony znal lásku. Lásku ke své rodině, své manželce a svému životu. Antony tohle všechno miloval. Samozřejmě, že v různé míře, rozdílnými způsoby, ale miloval je.

U Danteho to bylo o něčem jiném.

Bylo to okamžité. Stejně jako mír, který Antony pocítil ve své duši, pýchu kterou cítil ve svém srdci a život, který držel ve svém náručí.

Právě tady…

Ve svém náručí.

Život.

Život, který stvořil.

„Ach, mio bambino,“ zašeptal Antony ke svému synovi. Snad po milionté si prohlížel novorozencovy rysy. Dante vypadal jako jeho otec, ale zdědil i notnou dávku podoby své matky. „Tak dokonalý, můj chlapče. Jsi tak dokonalý.“

A miloval ho.

Tak moc ho miloval.

Cecelia si myslela, že dítě bude holčička. Vlastně si tím pohlavím byla tak jistá, že pro Danteho koupila jen minimum chlapeckého oblečení. Dokonce i stěny v dětském pokoji vymalovala na světle žlutou. Antony v tom neviděl žádný problém. Než Danteho pustí z nemocnice domů, bude mít připravený pokoj vhodný pro malého Italiano Principe. Včetně čtyř modrých stěn.

Antony si připomněl, že by měl poděkovat Pauliemu za to, že to udělal.

„Sakra, chlape, to je krásný kluk,“ řekl John, který se postavil vedle Antonyho. „Vypadá přesně jako ty.“

„A Cecelia.“

„Jo, ale… nemohl bys to dítě zapřít, ani kdybys chtěl, Antony.“

Antony se zazubil. Byl pyšný jako peklo. „Já vím.“

„Co bys řekl na to, že bys ho na pět minut vrátil své ženě, abychom ho mohli dojít oslavit s doutníkem a láhví vína?“

Antony se zasmál. „Jo, jestli ho budu ochotný dát z ruky.“

„Stejně někdy budeš muset. Potřebuje jíst.“

To byla pravda…

„Buď jeho kmotrem,“ řekl Antony Johnovi.

„Jo?“

„Jo, Johne. Buď kmotrem mého syna.“

„Bude mi ctí.“

John se natáhl, aby pohladil Dante po jeho malé hlavičce. Na ústech mu hrál úsměv. Ale Antonymu neunikl ani smutek, který se zračil v jeho očích.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Nic,“ zamumlal John.

Vypadalo to, že přesně tohle slovo se v poslední době stalo pro jeho kamaráda jeho mantrou.

******

Podzim 1989

„Dovolená?“ zeptala se Cecelia a upravila si u boku Danteho, který se celý kroutil.

„Jo, tak trochu.“

„Tak trochu?“

„Svým způsobem,“ dodal Antony.

Cecelia přimhouřila oči a pak postavila Danteho na podlahu. Téměř dvouletý chlapec okamžitě s otevřenou náručí zamířil přímo ke svému otci.

“Papà!”

Antony bez jakýchkoli cavyků svého syna zvedl a pokračoval v hovoru: „Svým způsobem, Cecelia. Budeme dělat to, co chceš, ale zároveň mám v Itálii i určité věci, které potřebuji udělat. Andino tam měl majetek po své rodině. Ten je teď můj. Navíc tam vlastnil několik společností. Takže jo, svým způsobem jo.“

„V tom případě je to práce. Budeš tam pracovat.“

„Mléko,“ řekl Dante a poplácal tátu svými drobnými dlaněmi po tvářích.

„Au. Sakra, Dante, ne.“

„Sakra,“ ušklíbl se jeho syn.

„Bože, neříkej to,“ plísnil ho Antony. „Ošklivá slova, Dante. Ošklivá. Řekl jsem ne. Ne, synu.“

„Ne, ne, ne!“

„Přesně tak. Ne.“

„Zatraceně ne,“ řekl Dante a křenil se u toho.

Antony si nedokázal pomoci a zasmál se. Teď, když se jeho syn konečně rozmluvil a začal napodobovat ostatní, rozhodně nebylo možné jeho nadávky zastavit. Byla to předem prohraná bitva.

Na druhou stranu na tom však Cecelia nenacházela nic zábavného. „Jak asi mám vysvětlit jeho nadávky, když jdeme do kostela, co?“

Antony pokrčil rameny. „Jakkoli zatraceně chceš, Cecelio. Je to jen dítě. Prostě to neumí.“

„Bylo by užitečnější, kdybys je před ním přestal používat.“

Ne, to se nikdy nestane.

„Rád se mnou tráví den,“ řekl Antony.

„A co vlastně vidí?“ zeptala se Cecelia.

Pravděpodobně svou budoucnost.

Ale Antony se rozhodl, že to nahlas nevysloví.

„Pojedeš se mnou na ten výlet do Itálie, nebo ne?“ zeptal se Antony.

Ceceliina ruka klesla k jejímu mírně zaoblenému břichu. Téměř okamžitě, co přestala Danteho kojit, počali jejich druhé dítě. Početí prvního dítěte jim trvalo celé roky. To druhé? Ne tak dlouho.

Antony však rozuměl váhání své ženy. Tohle těhotenství pro ni nebylo snadné. Většinu času byla unavená, nebylo jí dobře a musela být v posteli. To bylo jedním z důvodů, proč chtěl Cecelii na chvíli odvézt někam jinam a poskytnout ji oddech od jejich života, než se narodí další dítě.

Antony trochu doufal, že to bude další chlapec. Děvčátka ho děsila. S chlapci uměl zacházet. S dívkami… pravděpodobně ne.

„Dovolená by pro tebe mohla být dobrá,“ řekl tiše.

„Nevím, jestli bych teď měla létat, Antony.“

„Termín máš až v půlce ledna.“

„A co práce tady?“

„Jedná se o dva týdny. Všechno to zvládnu.“

Cecelia stále nevypadala přesvědčeně. „Ale -“

„Cecelio, je to Itálie. Itálie. Naše rodiny pochází ze Sicílie a ani jeden z nás tam nikdy nebyl. Chci, aby nás syn viděl, odkud pochází naše kořeny.“

Zadívala se na Dantea v Antonyho náručí.

„Ita-ie,“ blábolil Dante. „Ita-ia.“

„Dobře,“ řekla Cecelia se smíchem. „Svým způsobem to bude dovolená.“

*****

„Paní, omlouvám se, ale tam nemůžete!“ zakřičel muž italsky.

„Ale můj syn!“ křičela Cecelia. „Musím být se svým synem!“

Antony svíral v náručí Dantea, který byl letargický a hořel vysokou horečkou. Měl pocit, že stěží dokáže dýchat. Strach byl zkurvený zabiják. Zasraný život, který sužoval jeho zasranou duši. Každý žebravý výkřik jeho manželky, který byl slyšet až v ordinaci té chatrné obecní nemocnice, se mu zarýval až do morku kostí. Ztrácel svou schopnost fungovat.

Chtěl Cecelii ujistit, že všechno bude v pořádku. Chtěl držet svou ženu a omlouvat se za to, že ji donutil, aby podstoupila tuhle náročnou cestu. Chtěl předstírat, že jeho syn nebyl na pokraji smrti a že to všechno nebyla Antonyho chyba.

Co by se teď mohlo stát?

Co se mohlo stát, když v téhle malé sicilské vesničce nebyla žádná lékařská péče, která by byla schopna řešit stav jeho dítěte?

Co?

Jeho chyba.

Každý zatracený kousek toho, co se stalo, byla Antonyho chyba.

„Ukažte mi mého syna!“ křičela Cecelia. „Prosím!“

Dante v náručí svého otce stěží dýchal, zatímco Antony běžel chodbou dál. Kůže jeho syna byla pokrytá červenými, nateklými, bolestivě vypadajícími puchýři. Měl je všude. Na bledém krku, na pažích, zádech i pod plenkami, které stále nosil. Sestry dítěti sundaly oblečení s tím, že potřebují vidět, jak daleko se ten vir na Danteho drobném tělíčku dostal.

Všude.

Byl naprosto všude.

Tak strašně rychle se rozšiřoval.

Už to bylo všechno vymýceno. Antony si vzpomněl, jak to kdysi prohlásila Cecelia. Proč do něj zbytečně píchat, Antony? Proč mu způsobovat bolest, Antony?

Rozhodně za to nemohl vinit svou ženu.

Cecelia to nemohla vědět. Nikdo je nevaroval, když navštívili vesnici, ze které se ten virus šířil.

„Nemůžeme riskovat, že vás tomu viru vystavíme, paní. Ne ve vašem stavu.“

„Ale moje dítě…“

Ceceliin hlas přerušil její vlastní zoufalý výkřik.

„Vaší ženy je mi líto,“ řekla sestra.

Antony přikývl. Jemu taky. „Děkuji.“

„Neměla by tomu být vystavena ještě víc, než už byla. Vzhledem k tomu, že je těhotná, je to pro ni moc velké riziko. Mohlo by dojít k potratu nebo předčasnému porodu. Už jsem něco takového viděla. Je to příšerné.“

„Chápu. A ona to také pochopí.

Nakonec.

„Tudy,“ navigovala sestra Antonyho italsky.

„Si,“ zašeptal Antony.

V malé místnosti sestra ukázala na kovovou nemocniční postel, na které byla matrace, povlečená prostěradlem, které vypadalo čistě. Místo toho, aby Antony svého syna položil na postel, si tam lehl sám a Danteho si položil ke svému boku.

„Pro dítě jste možná až příliš horký.“

„V tom případě se svléknu,“ odpověděl Antony suše.

Věděl, že se setra snažila být užitečná, ale to jediné, co chtěl, bylo, aby mohli jít. Už jim řekli, že je potřeba Dantemu srazit horečku. Nic jiného pro něj nemohli udělat. Léky už mu podali. Teď se nejednalo o nic jiného, než vyčkávání, jak zareaguje.

„Přinesu vám chladivé obklady. Potřebujeme, aby se mu horečka ještě nezvýšila. Je to nebezpečné. Bude nutné celou noc ho kontrolovat.“

Antony přejel rukou po Danteho jemných, zpocených rozcuchaných kadeřích.

Byl až příliš horký. Jeho tělesná teplota by mohla horečku jeho syna ještě zvýšit.

Jak by ho mohl opustit?

Antony se přinutil vstát z postele a svlékl se. V nemocnici bylo zatracené chladno. Samo o sobě stačilo, aby se zachvěl. Ale malý Dante každým dalším okamžikem hořel čím dál víc.

„Doneste mi je,“ přikázal Antony. Znovu si vlezl do postele ke svému synovu a znovu si ho k sobě přitiskl. „Ty studené obklady. Doneste je sem.“

Cokoli.

Pro svého syna by udělal cokoli.