ABK - 12. kapitola

Překlad: Simča

Po celou dobu překládání této kapitoly, jsem se usmívala. :) Doufejme, že tohle nebude poslední šťastná kapitola.

"Podporuju se láskou k rodině."

~ Maya Angelou

CORA

Když můj řidič pro mě otevřel dveře, úplně poslední člověk, kterého bychčekala vidět stát před Merry

West Nemocnicí s tulipánem v ruce, by byl Declan. Byl oblečený v ležérních džínech a tmavě modré košili a kožené bundě.

"Co tady děláš?"

Podal mi žluto-červený tulipán jednou rukou a druhou mi zastrčil pramen vlasů za ucho.

"Vím to," uvedl.

"Víš co?

"Coro, miluji tě." Úsměv,do kterého se nutil, pomalu opadl z jeho rtů. "Miluji tě víc, než jsem si myslel, že je v lidských silách někoho milovat, což je důvod, proč, když jsem si uvědomil, že něco přede mnou skrýváváš, byl jsem zraněný a zmatený… ale uvědomil jsem si, že mě miluješ taky. To je důvod, proč jsi mi neřekla, že se tvoje rakovina vrátila… a to je v pořádku. Chápu to. Přeji si, abys mi o tom řekla, ale chápu, proč jsi to neudělala. Nicméně to nemění nic na skutečnosti, že to vím, a nic se nemění, kromě skutečnosti, že budu hned po tvém boku. Ty a já budeme bojovat a vyhrajeme tento boj, stejně jako tomu bylo v minulosti."

Zírala jsem na něj v úžasu… a bylo to jasné, znovu jsem se do něj zamilovala. Neměla jsem tušení, co jsem udělala, že jsem si ho zasloužila, ale udělala bych to znovu. Udělala bych pro něj cokoliv.

Natáhla jsem se a položila mu ruku na tvář. "Omlouvám se-"

"Coro, to je v pořádku-"

"Omlouvám se, protože," znovu jsemzopakovala, přerušila ho. "Jsem ti udělala starosti, když nemám rakovinu."

Chystal se mě přerušit, když se zastavil, obočí se mu zkrabatilo ve zmatku, když na mě civěl.

"Cože?"

"Nemám rakovinu, jako jsem neměla v loni a rok předtím. Jsem zdravá a bez rakoviny,"opakovala jsem.

"Počkej, ale Evelyn řekla, že volali z nemocnice, že ti začíná zítra chemo a ty jsi dnes tady na krvi…"

"Mně ne, mojí sestřenici." Nechtěla jsem mu o tom říct, protože jsem nechtěla s ním mluvit o Imani, ne po tom průseru, který i díky ní tehdy vznikl. "Má rakovinu. Platím za ní a jsem jako její nouzový kontakt. Volá mi po celé týdny a upřímně mě to dovádí k šílenství. Tak nějak jsem doufala, že bych jí pomohla se z toho dostat a ona by to přijala bez vrtání se do minulosti. To je důvod, proč jsem přišla dnes večer."

On mě objal a zhluboka se nadechl. "Díky zasraný Ježíši zatracený Kriste."

Začal se smát tak tvrdě, že jsem se třásla s ním.Ovinula jsem paže kolem jeho hrudi.

"I přesto si můžu nechat tulipán?" Zeptala jsem se proti němu.

"Můžeš mít cokoliv chceš…" Trochu se odtáhl. "Dokud mi slíbíš, že už nikdy přede mnou nebudeš skrývat tajemství."

Vystrčím malíček. "Slibuji, že už nikdy nebudu skrývat tajemství před svým ďábelsky pěkným manželem,avšak se tohle právonevyhrazuje na malá tajemství, tu a tam pro jeho vlastní dobro. "

Vyklenul obočí a zazubil se, uzamkl svůj malíček s mým. "S tím žít můžu."

"Půjdeš se mnou? Vidět Imani?"Zeptala jsem se, a on ztuhl.

"Promiň," řekl, i když to nemyslel vážně. "Vím, že je tvoje rodina a přese všechno, co udělala,uděláš to, cosi myslíš, že je správné, ale já nejsem tak tolerantní jako ty, lásko. Ti, kteří překročí tebe nebo mně,nejsou nikdy vítání zpět. Takhle to prostě mám. Ale můžeme jít na večeři poté, co tu skončíš."

Nemělo smysl se s ním dohadovat; takový prostě Declan byl. Nevěřil v odpuštění cizincům.

"Budu hned zpátky." Políbila jsem ho na tvář, než jsem prošla kolem něj. Stál tam a mával mi, dokud jsem ho už neviděla, pak jsem se zaměřila na nemocnici kolem sebe.

Vstoupila jsem do výtahu, jak se otevřel, a opravdu, tam byla Imani. Její hnědé vlasy byly oholené, měla holou hlavu a dokonce i obočí bylo pryč.

"Coro?" Usmála se na mě, jako bychom byly starékamarádky, a z nějakého důvodu, dívat se na ní, mi vadilo. Takhle jsem vypadala tenkrát já?

"Imani?"

"Šokující, co?" Přejela si rukou po vyholené hlavě, jak zdravotní sestra ji tlačila ven z výtahu, a já jsem couvla. "Myslela jsem, že se přes to dostanu. Vypadám hrozně, že jo?"

"Ne. Vypadáš jako bojovnice." Usmál jsem se a pohnula se, abych převzala vozík po zdravotní sestře.

"Kam půjdeme?"

"Jen jsem chtěla vidět světla města. Hádám, že mi bude příliš zle, abych se dostala z postele, takže bych si to měla užít, dokud se cítím silná."

Znala jsem ten pocit. Šly jsme mlčky, dokud jsme nedošly k východu. Sundala jsem si kabát a položila jej do klína, než jsem ji vytlačila ven. Ve městě bylo neuvěřitelně větrno ten měsíc.

"Není Chicago prostě nádherné?" Zeptala se, když jsem nás dovedla k lavičce.

"Ostatní města se mu nemohou rovnat," odpověděla jsem a posadila se.

Ticho.

Ale na druhou stranu, po všech těch letech, měly jsme si co říct?

"Jaká je tvoje rodina?" Zeptala se.

Nemohla jsem skrýt úsměv na tváři. "Úžasná. Mám dvě děti, chlapečka a sedmi letou dívku. Je to mluvka a vždy nadšená. Declan říká, že je jako já… i když jsme ji adoptovali, je to skutečněpocit, jako by byla naše. Znamenají pro mě více, než svět."

"Můžu říct, že jsi šťastná…" Nedokončila svoje prohlášení. "Když jsem byla v ústavu pro duševně choré, ty jsi žila sen. "

"Nenazvala bych svůj život snem, Imani. Nechejme minulost minulostí."Nechtěla jsem o tom mluvit.

"Jak chceš… po tom všem bych vlastně měla být vděčná. Nemám peníze, můj otec je teď mrtvý a moje matka je Bůhvíkde se všemi našimi penězi. "

Mými penězi. Peníze, které utrácely celý život, byly peníze Wilsonových, které mi byly dány mým otcem. Byly moje, stokrát jsem jim to říkala, a přesto to stále nechápali.

"Měly bychom se vrátit dovnitř. Je zima,"řekla jsem a vstala.

"Co je zima pro celou tvou rodinu bílých lidí," zamumlala si polohlasem; já ji znovu ignorovala. Člověk by si myslel, že po všech těch letech, poté, čím jsme si prošli, by teď jen držela zobák. "Zaprodala jsi, Coro-"

"Ne. Vybrala jsem si své štěstí nad tvým. Myslíš si, že jsi první člověk, který se snaží, abych se cítila vinna? Proč? Protože nežiju podle standardů, které chtějí? Protože jsi nešťastná? Promiň mi. Vybrala jsem si sebe, a nemusí to být dokonalé, nemusí to být jen sen nebo pohádka, ale moje dobré dny převažují špatné. To je vše, v co můžeme v životě doufat, ne?"

Neodpověděla, a tak jsem ji tlačila zpátky. To bylo dost sbližování se Wilsonových. To nám vydrží na další desetiletí. Hodlala jsem se ujistit, že bude o ni postaráno a pak jsem skončila.

DECLAN

"Kde jsi?" Řekla do telefonu, a sledoval jsem, jak se otočila a hledala mě. Tulipán, který jsem ji dal, byl teď spletený v jejích vlasech.

"Mě jen tak přehlédnout nelze, lásko," řekl jsem jí, jak jsem zatroubil na klakson. Prudce zvedla hlavu, když jsem vystoupil.

"Ach můj bože." Spadla ji čelist, její hnědé oči pobíraly každou píď jasně červeného Chevrolet Bel Air Convertible z roku 1957 před ní.

"Ahoj, mamko!" Helen vystrčila hlavu z okna jako svišť s úsměvem od ucha k uchu.

"Ahoj, zlato, co se tady děje?"

"Jedeme do kina!" Helen zajásala, zvedla pytelpopkornu, který už začala jíst. Snažil jsem se nemyslet na drobky, které už určitě bylyna podlaze čestné americké klasiky.

"Slyšela jsi dámu." Usmál jsem se a otevřel ji dveře na straně spolujezdce. "Pojď, zmeškáme kino!"

"Už jdu. Už jdu!"Zachichotala se, sedla si do červenobílé sedačky. "Vzali jste Darcyho?"

Slyšel jsem je se s mát, když jsem vlezl do auta. "Samozřejmě, že jsme vzali Darcyho, nemůže to být rodinná filmová noc, pokud tam nebudeme všichni."

"Taťka řekl, že slavíme!" Helen vystrčila hlavu přímo mezi nás. Její vlasy, které byly rozděleny do dvou velkých chomáčů, se otíraly proti mé tváři. "Mohla jsem vybrat film. Budeme se dívat na Falešnou hru s králíkem Rogerem."

Byla tak nadšená, až poskakovala.

"Helen, bezpečnostní pás." Našpulila rty a já našpulil rty zpátky, otočil jsem se a přitiskl svou tvář k její, dokud se nezačala chichotat.

"Klasická autamají bezpečnostní pásy?" Zeptala se Cora, jak se natáhla k Darcymu, aby ho zkontrolovala. On seděl pohodlně ve své autosedačce, šťastně cumlal dudlík a byl uchvácen svýmivlastními nohami.

"Byly přidány. Tento vůz je sto procent bezpečný." Mrkl jsem a podíval se na Helen. Zakašlal jsem, než předstíral, že si držím pomyslný mikrofon u rtů.

"Poslední výzva, poslední výzva pro rodinu Callahanových. Zkontrolujte prosím, že jsou všichni členové vaší bandy bezpečně připoutáni… Helen? "

"Splněno!" Vykřikla, zatahala za horní část bezpečnostního pásu.

"Darcy?"

"Splněno!" Ona a Cora vykřikly a Darcy se začal smát ksichtíkům, které Helen dělala vedle něj.

"Maminka?" Natáhl jsem se dopředu a ona protočila na mě oči, ale úsměv na její tváři nikdy jednou nezakolísal, když zatahala za pás.

"Splněno."

"Dobře-"

"Počkej, zapomněl jsi zkontrolovat sebe!" Helen se předklonila.

Cora se ke mně naklonila, zatahala za popruh na mých prsou a dokonce ho i znovu odepnula, než ho znovu zapnula.

"Taťka splněno." Mrkla na mě.

"Připomínka pro všechny cestující, nechejteruce, nohy a hlavu v automobilu po celou dobu. Děkuji, že jedete s Declanem Callahanem dnes večer, je vaše pohodlí a bezpečnost mou první prioritou. Dnešní filmnevybral nikdo jiný, než krásná Helen Callahanová, je to Falešná hra s králíkem Rogerem. Náš odhadovaný čas příjezdu je pět minut a dvacet sekund - "

Cora to už nemohla vydržet; začala se tak silně smát, až z toho chrochtala, a já se musel smát taky.

"Mami!" Povzdechla Helen.

"Promiň, promiň, budu dobrým cestujícím." Hodila ruce nad hlavu, když jsem nastartoval a vyjel na ulici.

Helen si broukala na zadním sedadle a kývala hlavou sem a tam, dívala se na město, zatímco já jsem se snažil nevšímat Corynino zírání na mě, její ruka vypalovala díru do mých džínů a úplně mě dováděla kšílenství.

Nakonec, když jsme se dostali do parku, jsem zpomalil a zastavil před velkou bílou obrazovku, která bylamezi dvěma stromy.

"Kde je kino?" Helen se zamračila a rozhlédla se.

"Kino je na cestě k nám, zlatíčko. Je to takzvané auto kino."Natáhl jsem se přes Cory klín, vytáhl jsem ji Twizzlers(pendreky) spolu s plechovkou Spritu z přihrádky.

"Cool!" Zvedla ruku a vzala si to ode mne.

"Co jsi říkala?" Cora se jí zeptala, jak jsem jí podal mini láhev vína. Oči měla rozšířené, jako kdyby se chystala vypuknout v pláč. Dost legrační, že když jsme se poprvé setkali, nepila.

"Děkuji!" Odpověděla Helen, opřela se do sedadla, když vyšla světla.

Cora neřekla nic, jen na mě zírala a pila její bílé víno brčkem.

"Co?" Nakonec jsem se jí zeptal.

Ona jen pokrčila rameny, neodpověděla.

"Coro?"

"Dnes jsem se do tebe znovu dvakrát zamilovala, víš to?"

Chtěl jsem ji políbit. Sakra.

"Konečně mě doháníš." Zamilovával jsem se do ní alespoň dvakrát každý den.

NEAL

S pistolí v ruce k hrudi, se opřela o zeď a zhluboka se nadechla, než se její oči zaměřily na mě. Natáhl jsem svou ruku, a tím ji řekl, aby počkala. Pokukoval jsem kolem pahorku a všechno bylo tiché, ale věděl jsem, že byli tam venku, jen čekali na výstřel… kdyby dostala ránu, pak by bylo po všem.

"TEĎ!" Zařval jsem a ona vyrazila tak rychle, jak jen to šlo směrem ke mně.

"PAL!" Zařvala Mina z hořejška, jak její a Sedricovy kuličky všude létaly. Trefovali se ji do nohou, paží a zad.

"Jsem postřelená," vykřikla, když jsem běžel k ní. Zasahovali mě kuličkami znovu a znovu. Zvedl jsem ruce porážkou, a ona a Sedric vyšli z úkrytu. Mina vyfoukla kouř z její falešné zbraně, zatímco Sedric stále na nás mířil.

"Vzdáváte se?" Zeptal se nás.

Než jsem stačil něco říct, Nari ho střelila přímo do hrudi; byla dost rychlá i na to,aby dostala Minu.

Obě světla na jejich vestách se rozsvítila, což znamenalo, že oba dostali smrtelné výstřely.

"HEJ! Podvodníku! "Zvolal.

"Válka není u konce, dokud neřekneš, že se vzdáváš! Že jo, tati?"Nari zvedla ruku, abychom si dali pěstí.

"Přesně tak." Dal jsem ji pěstí, než jsem ji přitáhl do objetí. "Není tvoje vina, že sis myslel, že jste vyhráli a vyšli brzy. "

"Co? Mami!"Sedric se k ní otočil, jako kdyby měla napravit tuto nespravedlnost. Oba Nari a já jsme se na ni podívali a čekali, jak nás posoudí.

"Dobře zahráno… příště vám to neodpustíme." Nakonec promluvila a Sedric dal ruce k jeho hlavě, padl na kolena, jak zasténal.

"NEEEEEEE." Byl nejdramatičtější šestiletý děcko na povrchu planety.

"No taaak!" Mina se smála, položila ruku na jeho helmu. "Pojďme se umýt, než se najíme, máme žebírka! "

"Žebírka?" Sedric a já jsme řekli ve stejnou dobu širokými úsměvy na našich tvářích.

Sedricsi sundal helmu a vyběhl do sprch. "Žebírka! Tati, pojď! "

"Člověk by si myslel, že ho nekrmíme." Zavrtěl jsem hlavou.

"Tati, ty se ale tváříš stejně." Zachichotala se Nari. Sehnul jsem se, zaksichtil se na ni a ona mě štípla do tváře.

"Na čí straně jsi, buráčku?"

"Jestli je to mezi rodinou a jinými, jsem na straně rodiny. Pokud je to mezi rodinou a rodinou, jsem na

vítězné straně,"odpověděla hrdě. Ona a Mina byly stejné; bylo to zábavné.

"Ta holka." Mina přišla k nám.

Zvedl jsem k ní svůj malíček: "A kdo je vždy na vítězné straně mezi rodinou a rodinou?"

"Ty." Usmála se a spojila svůj prst s mým.

"No tak…" řekla Mina dramaticky. "Prohrála jsem jen jednou a-"

Políbil jsem ji a ona se zasmála, ale než mohla říci něco jiného, ​​Sedric přiběhl zpátky ven, beze studu úplně s holým zadkem.

"TATI, POJĎ!" Zařval na mě.

"Sedricu, oblečení!" Mina na něj křikla.

"Řekla jsi umýt se." Poplácal se po břiše.

Začal jsem se řehtat a ona mě plácla po rameni. "Přestaň se smát, to je důvod, proč si myslí, že je to v pořádku!"

"Pojď, Sedricu, než tě máma zastřelí." Zasmál jsem se a šel směrem k němu.

Uskočil a zvedl ruce, jako dělal na hodinách karate. "Jsem příliš rychlý."

"Ne příliš rychlý pro mě." Nari zvedla pistoli a šla k němu.

"Neříkej mi, že máš strach ze své starší sestry, Sedricu," dobíral jsem si ho, když jsem vstoupil do šatny, kde byly všechny jeho šaty roztroušené po podlaze.

"Já se nebojím… vy všichni jste vyčůraní." Zkřížil na mě paže.

"Vyčůraní nebo chytří?" Zeptal jsem se ho, sundal si vestu a tričko.

"Obojí," zabručel. "Ale to je v pohodě, Nari bude příště v mým týmu."

"Cože? Pustíš mámu k vodě? "

Pokrčil rameny. "Kluci musí dělat to, co kluci musí dělat."

"Sedricu" Já ani nevěděl, co říct; Jen jsem položil ruku na jeho hlavu, přešel s ním do sauny. Upravil jsem teplotu, než jsme oba šli dovnitř. Popadli jsme ručníky, vyskočili na sedadla a opřeli se.Koupil jsem paintballové středisko, kdyžpotřeboval místo, kde začít trénovat, ale se i bavit. Bylo to tu otevřeno pro veřejnost, od středy do neděle takže většinu pondělků a úterků jsme tu všichni byli.

Byl tady na to vše tak zvyklý, že i věděl, kdy přidat vodu do skal, aniž by mi něco řekl. Jen si lehl a relaxoval. Byl rozmazlený? Trochu. Ale byl jsem rád; život bude těžký, přinejmenším mohl být teď nevinný.

"Mám něco na tváři?" Zamračil se, utřel si nos.

"Jo."

"Opravdu?" Tentokrát si otřel celý obličej. "Teď?"

"Ještě horší."

"Tati!" Zařval, když jsem se zasmál, znovu si zkřížil ruce na prsou, jak si lehl zpátky dolů. "Proč si neděláš legraci z Nari? "

"Protože Nari je dobrá v pohotovosti." Byla opravdu rychlý myslitel, stejně jako její matka, ale byla

plachá. Mina nebyla plachá, jen prostě raději mluvila, jen když měla něco důležitého říct. Jinak než to, nosila své emoce na tváři.

"Nejsem dobrý v pohotovosti," odpověděl. "Všechny holky jsou. Helen je nejlepší, dokonce dostala Nari. "

"Nari a Helen se hádaly?" Narise s nikým nehádala.

"Jo. Nari si myslí, že Kevin z Plane Owl je nejroztomilejší a Helen si myslí, že Ian je… podle mě vypadaj všichni divně." Zívl.

Počkat. "Narise líbí kluci?"

"Ne asi, tati." Zamračil se. Byla trochu mladá na kluky, že jo?

"Líbí se někdo tobě?"

"Ano, já," řekl vážně.

Popadla jsem malý ručník a hodil ho na něj. "Občas jsi jako tvůj strýček."

"Strýček Declan nebo strýček Liam?"

"Oba."

Zazubil se. "Chci být cool jako strýček Declan, být nejlepší na videohrách, jako strýček Liam, a silný jako ty. Nebude to cool?! Budu Superman. "

Je dobré vědět, že kombinace nás tří je jeho verze Supermana.

"Budeme jíst žebírka…"Zpíval šťastně, pak se zastavil a sedl si. "Maminka jí hodně. Sní nám ty nejlepší. "

Nemohl jsem se přestat smát; Byl prostě příliš zatraceně zábavný.

"Tati!"

"Klid, dívkám trvá déle se dát dohromady," připomněl jsem mu a on se uvolnil, opřel se. Ale byla to pravda: i když byla Mina drobná, jíst teda uměla.

Vrátil se ke zpěvu. "Budeme jíst žebírka, budeme jíst žebírka." Šest let, tak dlouho byl zatím v mém životě, a já si nedokázal představit nemít syna.

"Budeme jíst žebírka," zpíval jsem s ním.