Winter - 2. kapitola 2/2

Překlad: CimFam

„Pozveš svého kamaráda dovnitř, Avery?“ zeptá se Leslie. Slyším ten její náznak v její hlasem: Můžu odejít, jestli chceš. Povzdechnu si a podívám se na Lukea pohledem, který, jak doufám, není moc složitý, aby mu porozuměl. Morgan vždycky říká, že jsem celkem průhledná, pokud jde o emoce, takže je tu velká šance, že bude schopný vyčíst, že jsem vážně naštvaná.

„Ne. Jdeme ven na kafe.“ Zamířím do mého pokoje pro bundu a kabelku, a když se vrátím do obýváku, Leslie pořád stojí u dveří a natáčí si její krátké vlasy na prst. Je trapné se dívat, jak ho hltá očima. I když, už jsem na to zvyklá. Na rozdíl od Lukea, který, navzdory tomu, jak často se mu to musí stávat, nevypadá, že by překonal ten trapný faktor toho, že je příčinou takových dravých ženských pohledů.

Proletím kolem něj na chodbu a vydám se ven, aniž bych zkontrolovala, jestli jde za mnou. Po tolika chvílích, kdy jsem ho už potkala a po tolika divně trapných rozhovorech, které jsme vedli, pořád ho neznám dost na to, abych na něj byla pořádně naštvaná. Musí vycítit skutečnost, že potřebuju chvíli klid, protože nic neřekne, než vyjdeme z budovy.

„Hej, je mi to líto, ano? Vím, že jsem to posral. Avery? Hej, Avery!“ Popadne mě za ruku a otočí mě k němu. Držím jazyk za zuby, abych neřekla něco, čeho bych později mohla litovat. „Poslyš, tohle… obvykle bych to neudělal, ale chtěl jsem s tebou mluvit. Něco bys měla vědět. Chtěl jsem ti to říct, když jsem se vrátil do Break v září, ale už jsi byla pryč. Je to důležité.“

Stojím tam, pořád s bundou v ruce, zvažuju, že bych si ji oblékla, abych se přestala třást, ale jsem si až moc vědoma, že na mě zírá a čeká, až se pohnu. Pořádně vydechnu a zírám si na boty. Lukeova ruka se na chvíli dotkne mé, když mi vezme bundu a nakloní se, aby mi ji dal přes ramena.

„Je listopad, Avery,“ zašeptá. „Nachladíš se.“

Pokrčím rameny, takže se můžu pořádně obléct. „Dobře. Takže mi chceš něco říct? Asi bys to měl udělat, takže se budu moct vrátit zpátky k učení. Je polovina semestru, o které jsem ti včera říkala, pamatuješ?“

„Můžeme zajít na jídlo? Přišel jsem rovnou po směně. Umírám hlady.“

Založím si ruce a zírám na něj. „Jak jsi vůbec věděl, který byt je můj?“

„Co myslíš? Podstrčil jsem nějaké kočce v hale padesátku a ona mi to řekla.“

Tohle by byla další vhodná chvíle pro protočení očí. „Super. Teď si budou lidi myslet, že ke mně kdykoliv chodí náhodní kluci.“

„Avery, no tak.“ Dým se vznáší od jeho úst, když mluví. Strčí si zase ruce do kapes a napne ramena kvůli zimě. Když mi právě vynadal, že nemám na sobě bundu, je to trochu ironie, že on žádnou nemá.

Zavrtím hlavou a zamračím se. „Kde máš auto?“

„V ProParku.“ Kývne hlavou směrem na ulici, pomalu se rozejde a ujistí se, že jdu za ním. Sevřu ruce v pěsti v kapsách a zvažuju, že bych se prostě otočila a šla zpátky dovnitř. Ale nakonec nejdu. Ploužím se za ním a celou cestu zuřím.

******

Luke zaparkuje před Rosito’s a oběhne jeho Ford Fastback z šedesátého sedmého, aby mi otevřel dveře, než to stihnu udělat sama. Cestou do restaurace jsme byli zticha. Až moc zticha. Nevím, o čem se mnou chce mluvit, ale balancoval na okraji, takže díky němu já taky. Chci říct, co podle něj může být tak důležitého? Je tu jen pár témat, o kterých jsme společně mluvili a všechny z nich vedou k Breakwateru. Jsem si kurva jistá, že o tom místě nechci mluvit, ale Luke vypadá odhodlaně. Vždy byl tvrdohlavý. Po pravdě se moc od střední nezměnil. Jasně, je možná trochu vyšší a určitě přibral, ale jeho dvaceti tří letá verze vypadá hodně podobně jako jeho osmnáctiletá verze.

Vystoupím z auta a neochotně se na něj usměju, abych mu poděkovala, když se mu vyhnu, když běžím ke dveřím do restaurace. Luke taky nečinně nečeká.Oba si trochu povzdechneme, když otevřu dveře do restaurace s těstovinami a poryv horkého vzduchu nás zasáhne jako stěna horka. Aspoň nemusím přidávat mrazivou zimu na svůj seznam věcí proč je mi nepříjemně.

Servírka ve zdravotních botách a cedulkou, na které je napsáno, Vítejte! Já jsem Rosie! se objeví u stolu a přihlouple se usmívá tak, že to o ní vypovídá, že tuhle práci dělá už mnoho let a už si ani neuvědomuje, že se usmívá. Donese nám jídelní lístky a vinný lístek a odejde.

„Budeš jíst?“ zeptá se Luke a otevře svůj jídelní lístek.

„Asi jo.“ Prohlížím si jídelní lístek a vyberu si kačenu s raviolami plněnými ovocnou šťávou, která zní dobře, a pak si pod stolem začnu si vybírat špínu zpod nehtů. Luke odsune můj jídelní lístek na okraj stolu, aby naznačil, že jsme si vybrali. Pohlédnu na něj a čekám, až něco řekne. Je to otravné, když neřekne; přece mě sem dotáhl. Pokud budeme muset sedět u trapné večeře, než se dostane k tomu hlavnímu, moje nervy skončí nenapravitelně zničené. Musíme o něčem mluvit. Je až moc lákavé jen tady tak sedět a obdivovat jak úžasně dlouze vypadají jeho řasy proti jeho kůži, když se rozhlíží po místnosti. Tmavé, jako uhelné skvrny. Zatřesu hlavu. Nechci přemýšlet o věcech jako řasy nebo bicepsy nebo perfektně rovné zuby a úsměvy, ze kterých se mi stahuje žaludek. Nejsem ten člověk, který o těchto kravinách přemýšlí.

„Takže…“ Snažím se, aby můj hlas zněl klidně. „Pořád jsi s Casey?“

Luke zkroutí rty. Bubnuje prsty o naškrobeně bílé prostírání. „Už přes rok spolu nejsme.“

Zvednu obočí. Řekla jsem Morgan, že měl holku, jen aby mě přestala kritizovat, nepochybovala jsem o tom, že on a Casey jsou pořád spolu. Jejich vztah byl jakoskálopevný sladký středoškolský románek. Přeslazeně sladký. Luke a já jsme nikdy pořádně spolu nemluvili o vztazích. Pokud se on a Casey rozešli už před rokem, to znamená, že už byl nezadaný, když jsme se sešli na kafe v Breaku. Proč by to zmiňoval? Nikdy mi o svém životě nic neříká. Jen chce vědět o tom mém.

„Och. To je mi líto,“ řeknu, protože se mi to zdá vhodné.

Pokrčí rameny. „Nemusí. Mě není. Bylo to oboustranné.“ Zdvihne solničku a začne s ní prsty točit. „Co ty? Pořád chodíš s… jak se jmenoval?“

„Justin. A nechodím. Ten vztah dohromady trval asi tak pět minut. Zjistil to o mém tátovi a, no… víš, jak to chodí.“

Luke si kouše ret. „Lidi jsou kreténi, Iris. I když jsou tu i ti dobří.“

Neuvědomuje si, že zapomněl moje nové jméno. Nepohodlně se zavrtím na svém místě, už mu chci připomenout, a taky se chci hořce zasmát nad tou možností, že je nějaký kluk naživu, který by se mnou chtěl chodit, po těch všech sračkách, co se udály v mé rodině, ale než něco z toho stihnu udělat, vrátí se Rosie s malým blokem v ruce. Luke si objedná boloňské špagety – proč si tohle kluci vždycky dávají tohle, když si objednávají těstoviny? Vždycky boloňské špagety –a pivo. Já si objednám svoje ravioli a samolibě se usměju, když si objednám ještě pivo. Luke ani nemrkne těmi svými dlouhými černými řasami nad mojí objednávkou. A ani Rosie. Položí příbory a zmizí, aniž by něco řekla, což z ní dělá nejlepší servírku na světě. Donesou nám piva a pořádně se napiju, položím láhev na stůl a připravím se na utkání s Lukem. „Chápeš, proč jsem naštvané, že?“

Vymění solničku zapivo, které si kutálí po stole a intenzivně studuje láhev. „Jo, moc si nevšímám. Vím, že jsem poslední člověk, kterého bys chtěla vidět. Vím, že se ti pořád objevuju v životě. Chápu, že se chceš posunout dál. Byl jsem pěkně sobecký posledních pár let a pořád ti to pořád omílám, ale vypořádával jsem se s vlastními…“ vzhlédne na strop a pořádně vydechne, „špatnými vzpomínkami, hádám. Po dnešku už vážně chápu, že mě už nikdy nechceš znova vidět. Ale musíš něco vědět a tyhle novinky by ses měla dozvědět od kamarádského obličeje, abys měla čas se na to připravit.“

Žaludek se mi zkroutí. Nic z tohoto není dobré. Lukeův obličej nevypadá zrovna kamarádsky, vypadá pomačkaně a ztrápeně. Nenávidím to. Vážně to kurva nenávidím. „Prostě mi to řekni.“

„Nechceš se nejdřív najíst?“

Pokud bude čekat ještě chvíli, než mi vysvětlí, co se děje, ta rozpálená koule potlačovaného strachu a paranoia v mém hrudníku vybuchne a všechno, co ze mě zbyde, bude kráter na lavici, na které sedím. „Prosím, prostě-„ Zavřu oči a snažím se pamatovat na to, kdo teď jsem. Avery Patterson. Avery Patterson. Mám. To. Pod. Kontrolou.

„Slyšela jsi o wyomingském rozparovači?“ zeptá se Luke náhle.

„Ne. Měla bych?“

Jeho hnědé oči na mě zírají a chci sebou cuknout. Svraští obočí. „Ne, hádám, že ne. Tenkrát jsi byla malá. Lidé se asi snažili, aby ses takové novinky nedozvídala.“

Pevně stisknu pivu, znovu se napiju a nespouštím z něj pohled. Na něco se chystá a mám z toho hodně špatný pocit.

„Wyomingský rozparovač je jméno, které daly média sériovému vrahovi, který před pěti lety zavraždil řádku teenagerek ve Wyomingu. Byly to,“ cukne sebou a snaží se odloupnout nálepku z jeho láhve, „byly to pěkně brutální vraždy, Iris.“ Tentokrát si svou chybu uvědomí hned a zatne zuby. „Promiň. Avery.Budu na to pamatovat, přísahám. Každopádně ty vraždy najednou přestaly. Nebyla už žádná stopa po pachateli. Hodně lidem byla vnucena myšlenka, že umřel nebo tak něco.“ Luke polkne. „Colby Bright napsal knihu, které tvrdí, že tvůj otec byl wyomingský rozparovač. Že důvod, proč už nebyly žádné další vraždy, byl, že se tvůj táta zabil. Vyšlo to najevo před pár měsící. Myslel jsem, že bys to měla vědět. Tisk… Média, no, všechno to zase začnou vyhrabávat.“

Láhev od piva se mi v ruce třese. Položím ji na stůl a zírám na zešikmený okraj skla. Můj mozek přestal pracovat, ale vypadá to, že moje tělo se chce rozjet naplno. Tohle je až-moc-známý pocit. Začnu se třást, každá moje část vibruje, jako by všechny molekuly, které mne tvoří, chtějí jít opačným směrem, chtějí utéct.

„Avery?“

Vzhlédnu na Lukea a otevřu ústa, abych promluvila. Dýchám až moc rychle. Je to jako by ten kyslík, který vdechuju, nese s sebou tisíc žiletek mými průdušnicemi. „Colby Bright? Bratr Adama Brighta?“ zašeptám nevěřícně.

„Jo. Znova kandiduje na místo starosty. Je to čistě propagační kousek. Nikdy nebudou schopní prokázat, že to byl tvůj táta, kdo zabil všechny ty holky.“

„Propagační?“ Teď opakuju náhodná slova, ale vůbec nedokážu zformulovat pořádnou myšlenku. Postavím se a místnost se se mnou zatočí pod opilým úhlem. „Omluv mě.“

Luke vstane, když odejdu od stolu, položí mi ruku na spodní část páteře, když spěchám směrem na dámské záchody. Zavřu za sebou létací dveře a spěchám do kabinky, než se vyzvracím všude, většinu na podlahu. Po druhé už se mi podaří se trefit do mísy. Tohle se mi stávalo pořád, ale ne tolik poslední dobou. Až teď, jak sedím na podlaze koupelny, která je cítit po chemikáliích s vyzvracenými palačinkami po celých mých botách si uvědomuju jak je to dávno. Spadnu dozadu a narazím do dveří od kabinky a zírám na zrnitý vzor protější stěny. Deset minut trvá než mi chlad z kachličkované podlahy pronikne do kostí. Zvednu se na nohy, opláchnu si ústa a snažím se si upravit řasenku, kde se mi roztekla. Když odcházím z koupelny, Luke na mě čeká a opírá se o zeď. Vypadá ztrápeně.

„Chceš, abych tě vzal domů?“

Ochromeně dojdu k našemu stolu a sednu si. „Jo, ale… myslím, že ještě potřebuju chvíli. Můžeme ještě počkat?“

„Jasně.“ Sedne si na jeho místo a začne si prokřupávat klouby. „Je mi to líto. Snažil jsem se vymyslet způsob, jak ti to říct, ale-„

„Myslíš si, že to udělal?“

Luke ztichne. „Ne. Ne, samozřejmě, že ne. Znal jsem tvého tátu. Byl…“

Láskyplný? Milý? Vždy se usmíval? Úplný vtipálek?

Spolknu tu žluč v krku a popadnu moje pivo. Vyprázdním láhev během tří loků. „Potřebuju něco silnějšího.“

„Nevím, jestli je to tak dobrý nápad.“

V tom momentě přijde Rosie s naším jídlem a můj žaludek se scvrkne. Už chce položit talíře na stůl, ale Luke si povzdychne a chytne ji za ruku. „Je nějaká šance, že bychom si to mohli vzít s sebou?“

Pokud tu Rosie vadí nebo jestli jí vadí, že jí to komplikujeme, ksakru dobře to dokáže schovat. „Není problém, děcka.“

Zmizí s naším jídlem a vrátí se za chvíli s dvěma plastovými boxy. Luke zaplatí a odejdeme. Venku se zastaví u strany spolujezdce jeho Fastbacku. „Pokud tě teď vezmu domů, co budeš dělat?“

Rukama se chytím za paže, moc slabé, abych se zatřásla nebo nějak reagovala na prudké počasí. Uvnitř mě je polární skříňka o hodně chladnější než cokoliv, co může New York v listopadu nabídnout. „Zavolám Morgan a ona se ke mně připojí s láhví Jacka,“ řeknu mu a vím, že připojí. Nakonec je to moje nejlepší kamarádka a má takovou zásobu alkoholu, která by zahanbila obchod s alkoholem. Její závislost na alkoholu je skoro stejná jako ta moje. Jediný rozdíl je to, že já žádný nekupuju, hlavně, když vím, že můžu prostě vypít její.

Luke se rozzlobí. „Pokud tě vezmu do baru a objednám ti panáka, slíbíš mi, že půjdeš domů a půjdeš spát?“

Vzhlédnu na něj a všimnu si jeho ztrápeného pohledu. „Ne.“

Opře se o auto a pročísne si rukou vlasy. „Dobře. Jedeš se mnou.“

„Lukeu, ne! Budu v pořádku, já-„

„Jsi zatraceně nádherná holka, Avery. Nenechám tě jen tak v New York City, kde tě může jakýkoli kretén využít.“ Otevře dveře od auta, dostane mě dovnitř a já mu bez povyku vyhovím. Rozhodnu se ignorovat ten fakt, že mě právě nazval nádhernou. Jsem až moc vyřízená, abych se kvůli tomu cítila divně. Nemám ponětí, kam mě Luke bere, ale pokud to není směrem k nějaké lahvi něčeho vážně silného, tak odcházím. O půl hodinu později zastavíme u trojpodlažní cihlové budovy ve Wiltshireu. Vypadá to, jako by to byla kdysi zřejmě továrna nebo něco takového, ale teď tam jsou byty. S Lukeme vejdeme dovnitř a vede mě směrem k výtahu v hale, ale já zavrtím hlavu. Už teď mám problém dýchat. Poslední věc, kterou potřebuju, je uzavřený prostor. Vypadá to, že tomu rozumí a vyjdeme po schodech všechny tři patra. Jsou tady jen jedny dveře vedle ošoupaných kovových dveří, které vedou do výtahu. Luke vytáhne klíče z kapsy jeansů a otevře dveře.

Byt je prostorný a obrovský. Jsem moc prázdná, abych se pořádně porozhlédla, ale všimnu si spousty černého nábytku a více než jedné kytary, opřených o zdi. Luke mě zavede k baru, kde shromažďuje tužky, pera a štos notových listů na nahodilé hromadě a uklidí pracovní desku kuchyňské desky. Posadí mě na čalouněnou stoličku a pak začne prohrabovat se šuplíky. Po chvíli najde dvě skleničky na whiskey a položí je na pult.

„Co piješ?“

Podívám se na skleničky a pak pohlédnu na něj. „Uvědomuješ si, že budu na sračky,“ řeknu. Vždycky jsem na sračky, když piju. Někdy je to jediný způsob, jak to zvládám.

„Já vím.“ Vytáhne krabičku cigaret z šuplíku v baru a zapálí plynový hořák na sporáku, takže se může ohnout a zapálit si. „Ale pokud potřebuješ být na sračky, raději bych byl, abys byla na sračky tady, kde na tebe můžu dohlédnout. Jsem to jenom já, Avery. Nebudu tě soudit. Nikdy tě nebudu soudit.“

Podá mi cigaretu a já ji přijmu, i když nekouřím. Pálí, když si z ní potáhnu a hlava se mi zase začne točit. Podám mu ji zpátky a bojuju s nutkáním zase zvracet.

„Ne?“ zeptá se.

„Ne.“

„Dobře.“ Zapne odsavač a tichu kouří tu cigaretu, než ji dá pod kohoutek vody a hodí nedopalek do koše. Když se vrátí k pultu, má v ruce neotevřenou láhev whiskey. Nalije nám oběma skleničku a vypije svoji – sleduju ho, jak si odkašle, když polkne – ale svoji držím v ruce a dlouho zírám na pult, než si ji přiložím ke rtům a kopnu ji do sebe.

Pálení z alkoholu je o hodně lepší než to z cigarety. „Kolik jich bylo?“ zeptám se. Luke zůstane zticha, když nám dolévá skleničky. Když mi tu moji podá zpátky, ihned vypiju její obsah.

„Patnáct,“ řekne tiše. „Všechny ve věku od třinácti po sedmnáct.“

Patnáct mladých holek. Před pěti lety někdo zabil patnáct mladých holek a teď Colby Bright řekne světu, že muž, který je za to zodpovědný, byl můj otec. Dosáhne toho díky bratrovi Colbyho Adama, Sama a Jeffa, a Maxwell Breslin je těsně před prohlášením za sériového vraha. Skousnu si tvář a donutím se nebrečet. Podaří se mi to, ale je to bezvýznamné vítězství. Možná jsem se obelhala a začala věřit, že jsem silnější, než jsem byla v Break, ale pravda je, že jsem stejně křehká. Náchylná ke zlomení, sama sebe. Než se natáhnu a seberu láhev whiskey, už asi nebrečím, ale ta křehká schránka, kterou Avery Patterson byla, se roztříštila na tisíc kousků.