UJuly - 1. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

„Ahoj, tati.“ Usmála jsem se, když jsem vešla do domu mých rodičů. Můj táta zvedne hlavu od papírů před sebou na ostrůvku a usmívá se, když jsem vklouzla na sedadlo vedle něj, a naklonila hlavu na jeho rameno.

„Ahoj,“ řekne, něžně mi vtiskne pusu na vrchol hlavy a pak obalí svou velkou ruku kolem mých ramen. Dala jsem tašku na pult a naklonila se dopředu, zvedla šálek před sebou a napila se.

 „Co se děje?“

Roztřeseně jsem se nadechla, postavila šálek a opřela se, takže se na něj můžu podívat.

„Dnes ráno byl na prahu nemocnice další pes,“ řekla jsem mu a hněv okamžitě vyplnil jeho rysy.

„Nenávidím to, tati,“ zašeptám. „Nesnáším vědět, že někdo dělá psí zápasy a prochází mu. Nesnáším, že když se dostanou ke mně, jsou na tom tak špatně, že nemám žádnou jinou možnost, než jim pomoct odejít v míru.“

Cítím, jak mi pálí slzy v nose, ale zadržuju je. Nemůžu plakat před mým otcem. Nebere moc dobře, když jeho holky pláčou.

„Co říkal strejda Nico?“

„Umístil venku kamery, aby zjistil, jestli dokáže někoho chytit, ale právě teď toho moc dělat nemůže,“ zamumlala jsem a zvedla svůj šálek kávy, abych se napila.

„Zavolám tvé bratrance a zjistím, jestli mohou některé ze svých chlapců dát hlídkovat v této oblasti.“

„Tati, vážně, jsou zaneprázdnění.“ Zavrtěla jsem hlavou. Vím, že mí bratranci by to udělali, kdybych se jich zeptala, ale nesnáším představu, že se o mě starají. Mohou to být moji mladší bratranci, ale nikdy byste to nepoznali, podle toho, jak se chovají k jakékoliv z nás dívek. Způsobují, že moji strýcové a tatínek vypadají krotcí.

„Když ty věci s kamerami nevyjdou, zeptám se jich.“

Protočím oči, protože vím, že přít se nemá smysl. Občas je to jako když mluvíte do zdi, když mluvíte s mým otcem.

„Ahoj, zlato.“ Moje máma se usměje a vchází do kuchyně, na sobě župan, který není úplně vhodný, ale stále na ní vypadá dobře.

Moje máma je krásná, a soudě podle výrazu na tátově tváři, zdá se, že si to myslí taky.

Což je moje narážka odejít.

„Ahoj, mami,“ zamumlala jsem, když mě vzala do objetí a políbila na tvář.

„Nevěděla jsem, že přijedeš.“ Dívá se na tátu nad mou hlavou, ale pořád zachytávám pohled, který mu dává.

Vulgární.

„Jen jsem chtěla přijít ukrást nějaké jídlo, než půjdu domů,“ řekla jsem jí, a pak to chtěla vzít zpět, protože se odsud musím dostat.

„Chceš, abych ti něco udělala?“ Zeptala a šla do lednice.

Vrtím hlavou. „Ne, zastavím se v obchodě,“ ujistila jsem ji.

Přísahám, že moji rodiče jsou úplní šílenci, a nechci být svědkem ničeho, po čem bych si později musela vybělit oči. Jednou se to stalo, a už to nikdy nechci zažít.

„Jsi si jistá?“ Zamračeně se na mě podívá.

„Bejby, ona odchází,“ zavrčí na ni táta, což mi přivodí úsměv.

„Ashere Maysone.“ Položila si ruce v bok a já skoro začala smát.

„Jsem si jistá, mami.“

Zvednu svou tašku a políbím tátu na tvář před tím, než mě máma znovu obejme. Zakřičím: „Miluju vás lidi,“ přes rameno, jak jsem vyběhla z jejich domu.

Jedu dvacet minut do mého domu přes město. Bydlím ve žlutém, tří-ložnicovém domě, ve stylu ranče s obrovskou verandou, na které jsou dvě houpací židle.

I přesto, že je můj dům ve městě, takže domy v mém okolí jsou rozprostřeny, každý z nás má okolo jednoho akru půdy kolem.

Zavřela jsem auto na mé příjezdové cestě, aniž bych se obtěžovala zaparkovat v garáži, protože jsem musela vlézt do kufru, a urvat tašku před tím, než jsem šla směrem k mé verandě.

Popadnu poštu ze schránky u mých dveří před tím, než jsem vešla dovnitř, rychle za sebou zavřela dveře tak, aby Juice neměl šanci uniknout.

„Ahoj, chlape.“ Nechám poštu a tašku na stole u vchodu a zvednu Juice, když vyskočí, takže stůl zarachotí.

„Co jsi dělal?“ Zeptala jsem se a třela obličej do měkké srsti na krku a usmála se, když začal příst.

„Myslím, že půjdeš brzy spát,“ řekla jsem mu, jak jsem šla pozpátku do svého pokoje a špičkou bot otevřela šatník před tím, než Juice skočil na postel.

Chvíli se motal dokolečka, než se stočil do klubíčka a zavřel oči. Zavrtěla jsem hlavou a přála si, abych mohla usnout tak snadno jako on. Vždycky se mi po práci špatně usíná. Mé tělo je normálně vyčerpané, ale moje mysl je v neustálém stavu obav.

Vždycky přemýšlím, jestli mi něco neuniklo, nebo jestli jsem neměla udělat něco jinak s jedním ze zvířat v mé péči. Vysvléknu se z oblečení, vytáhnu ustřižené kalhoty, ze kterých jsou nyní šortky, najdu tílko, natáhnu si ho a jdu do kuchyně.

„Ahoj, Tasere,“ říkám, jak jsem šla ke kleci, která je nyní na podstavci poblíž dvojitých dveří, které vedou k mé zadní verandě.

Jeho malá ptačí hlava se otočí ke mně, a já zkontroluju, abych se ujistila, že má dostatek vody a potravin než stáhnu tenkou tkaninu přes horní okraj klece. Ode dne, kdy jsem ho přinesla domů se Taser zlepšuje, ale soudě podle toho, jak jeho malá křídla stále neohrabaně visí, nemyslím si, že bude opět někdy volný.

Udělala jsem si banánový sendvič s arašídovým máslem, nalila sklenici mléka a pak obojí odnesla zpátky do svého pokoje, zapnula si televizi, a dostala se do postele.

Udělala jsem si pohodlí při projíždění kanály, dokud jsem nenašla jeden z mých oblíbených pořadů, vetřelci dávnověku.

Opřela jsem se, vzala sendvič a ukousla z něj velké sousto, zasténala jsem nad jeho dokonalostí, a pak to zapila douškem mléka.

Poté, co jsem dojedla, beru nádobí zpátky do kuchyně a pak předtím, než se dostanu zpátky do postele, jdu zvládnout svou noční rutinu. Zvednu přikrývku pro Juiceho, který se stejně jako vždy natlačí proti mému žaludku, když jsem dívala na pořad o skrytém tajemství dávné mimozemské rasy, dokud neusnu.

***

Dívám se na recepční Kayan, a cítím, jak se mi stáhne obočí, když zoufale klepe na sklo a mává na mně rukou.

„Hned jsem zpátky,“ říkám rodině mého pacienta, a následuju Kayan z vyšetřovací místnosti chodbou směrem k čekárně.

„Co se stalo?“ Ptám se jí, a ona se zastaví hned za rohem a ukáže.

Dívám se kolem místa, kam ukazuje a okamžitě toho lituju, když vidím profil muže, kterého jsem si přála, abych už nikdy neuviděla, stát u recepce.

„Co chtěl?“ Šeptám, a sleduju žhavého motorkářského chlápka v celé jeho džíny-a-kůže slávě.

„Říkal, že chce adoptovat psa. Seděla jsem tam a pět minut jsem na něj zírala neschopná ani mluvit, a můžu říct, že začínal být naštvaný, takže jsem usoudila, že mu pomůžeš ty.“

„Vzpomínáš si, když jsem ti říkala o motorkářích, kteří mě před pár týdny honili?“

„Jo,“ zamumlala zasněně.

„On je ten, kterého jsem vzala taserem,“ řekla jsem jí a sledovala, jak vykulila oči a ústy vytvořila O.

„Ne,“ zašeptala, dívajíc se na něj za roh.

„Ano.“ Přikývla jsem, pak ji poplácala po rameni.

„Hodně štěstí.“

„Ne… prosím.“ Zavrtěla zoufale hlavou a popadla mě za ruku.

„On není tak děsivej.“ Zamračím se.

„Ne, on je děsivě žhavý.“ Znovu zavrtí hlavou. „Mohla bych s ním jednat, kdyby byl jen žhavý, ale ne, když je děsivý a žhavý. To je pro mě - nejít do toho. Ty to víš.“

„Fajn.“ Postavím se do mé plné výšky, která je jen 163cm, upravím si košili, povytáhnu si prsa o něco výš, což nedává smysl, protože mám na sobě plášť.

„Můžeš se jít ujistit, že Thompsonovi mají zásoby, které potřebují pro Tutu?“

„Samozřejmě.“ Úlevně si oddychne, a já se zhluboka nadechnu, než vystoupím zpoza rohu.

„Dobrý den, Kayan mi řekla, že máte zájem o adopci?“ Říkám, a předstírám, jako že nemám ponětí, kdo to je.

Jeho hlava se otočí ke mně, a pohled uzamkne s mým a mě se v hrudi zadrhává srdce. Všechno, co jsem si z něho pamatovala, bylo špatně. On je ještě žhavější než jsem si vybavovala, strniště tmavší, jeho rty plnější a oči zelenější.

„Ty,“ zamumlá a očima cestuje po celé délce mých vlasů, vrcholcích mých prsou, až do pasu, a pak se pomalu vrací zpět nahoru, takže se cítím, jako kdyby každý můj centimetr byl vystaven.

„July,“ říká, když se jeho oči znovu setkají mými.

„Jak znáš moje jméno?“ Ptám se a cítím se úplně bezradná.

Hlava mu poklesne k mé hrudi a já se podívám dolů, když uvidím svou jmenovku připojenou k mému vršku.

„Aha,“ řekla jsem a cítila se jako idiot, ruka mi šla na hruď, aby zakryla kus plastu.

„Wes.“ Samolibě se zašklebí.

„Prosím?“ Zamrkám, a přeji si, abych nebyla donucena, dělat Kaylaninu zatracenou práci.

„Jmenuju se Wes.“

„Cool jméno“ Zamumlám, a pak si přeju, abych vyrostla s filtrem, který pracoval správně, když vidím, jak se jeho úšklebek promění v úsměv.

„Takže chceš adoptovat?“ Ptám se ho, vědíc, že když řekne ano, jeho body žhavosti se ještě desetinásobně zvýší.

„Přemýšlím o tom.“ Pokrčí rameny, strčí ruce do předních kapes džínsů, čímž se ještě víc napne jeho černé triko, které má na natáhnuté přes hruď a abs (břišáky). Polknu a mentálně si v hlavně nakopávám zadek, dokud jsem se nevzpamatovala natolik, abych znovu promluvila.

„No…“ vymažu hrdlo, a pak zúžím oči, když vidím, že se usmívá tomu, jak jsem nesvá.

„Následuj mě,“ lusknu, a dupu chodbou před ním, pak zatlačím na dvojité dveře na konci chodby, která vede k chovatelské stanici vzadu. Slyším ho smát se, ale ignoruju ho.

„To jsou psi. To jsou kočky.“ Mávnu rukou tam a zpět.

„Vrať se dopředu, až budeš hotov.“ Šinu si to kolem něj, ale jeho ruka vystřelí a obalí jí kolem mého bicepsu, aby mě zastavil v mých stopách a odeslal náboj elektřiny do mé paže.

„Zpomal, bejby,“ řekne, srdce se mi zastaví a mrazení mi sklouzává po zádech z tónu jeho hlasu.

Setřesu jeho ruku a zase se k němu otočím, snažíc se být nenucená, i když mi srdce bije tak silně, že můžu odpřisáhnout, že mi vybuší z hrudi.

„Potřeboval jsi něco jiného?“

„Můžeš mi říct něco o některých psech, které tu máte?“

Ne! Zakřičela jsem v duchu, ale moje hloupá hlava přikyvuje nahoru a dolů.

„Co bys chtěl vědět?“ Ptám se, a jsem hrdá, že můj hlas zní normálně a ne bez dechu, jako bych čekala, že bude.

„Je o některých z těchto chlapíků známo, že jsou dobří hlídací psi?“

„Jo, Capone,“ řekla jsem mu, jdouc směrem ke kotci na konci chodby. Capone potřebuje domov. Byl s námi déle než šest měsíců, ale nikdo ho chudáka nechce. On je ošklivý, ale velmi sladký. Kdyby moje srdce nebylo dosud rozbito ze ztráty Beast (příšery – pes její matky November) před lety, adoptovala bych Caponeho sama.

„Ten chlapík zde je opravdu zlý; zabije někoho v případě, že se na něj špatně podívá.“ Pochybovačně se na mě dívá.

„Nenech se zmást. On by ti vytrhl ksicht, kdyby dostal šanci,“ řekla jsem Wesovi, a překřížila si ruce přes prsa, zatímco jsem se  zastavila před Caponeho kotcem.

Capone se posadí, jeho psí oči jsou velké při pohledu mezi Wesem a mnou, chlupy na temeni hlavy mu trčely do všech směrů a jeho dlouhý jazyk visí ven na straně úst, kde chybí několik zubů.

Dívám se z Caponeho na Wese a vidím, že jeho oči jsou na mě, a v jeho očích je něco, co způsobí, že mi zamrznou plíce.

„Tři,“ řekl tak hlubokým tónem, že prostor mezi mýma nohama se zachvěl a dech, který jsem se zadržovala, vyfičel.

„Tři, co?“

„Třikrát jsi se mnou vyjebala.“

„Capone je zlý,“ Trvám na tom, a jeho ruka běží přes ústa a oči spěšně cestují na mě od hlavy k patě.

„Třikrát jsi způsobila, že tě chci ošukat nebo vyplnit ta tvoje inteligentní ústa.“

Přistoupí ke mně, tělem mě nalisuje do zdi za mnou, a chytne mě jeho velkou rukou kolem pasu. Na chvíli jsem se ztratila v jeho očích a slovech, ale pak jsem si vzpomněla, kde jsme a kdo to je. Hlavou poklesl k mé, a jediná věc, která mě napadne – zakryju si ústa rukou.

Odtáhne hlavu a očima hledá mou tvář, stáhne se.

„To je poprvé,“ zamumlal, ale nezní to zklamaně. „Nechceš mě políbit?“ Ptá se, běžíc nosem nad hřbetem ruky, která stále chrání mou pusu. Moje mysl křičí: „Ano!“ Ale hlava třese ne.

„Tak sladké.“ Pak přejel nosem po mé ruce, dokud se nedostal k mému uchu.

„Vsadím se, že až tam budu, nebudeš chtít, abych odešel,“ zamumlal a já ztěžka polkla, bojujíc proti instinktu odstranit mou ruku, otočit hlavu a políbit ho tak jak mě o to prosí.

„Vsadím se, že pro mě budeš divoká v minutě, kdy se na tebe položím.“ Prsty mě stiskl na boku.

„Vsadím se, že to chceš tak moc jako já.“

Nadechne se u mého krku a jeho jazyk se dotýká pokožky za uchem, což způsobí, že se mi skutečně roztřesou kolena.

Už jsem byla zamilovaná; i chtíč znám, ale tohle je něco nového, něco, co cítím, jak každá buňka v mém těle bojuje, abych se přitáhla blíž k němu, a to mě děsí jako hovno.

Sklouznu dolů a proklouznu mu pod rukou a pak jdu dozadu, dokud mezi náma není nejméně dvanáct stop. Teprve pak mohu dát pryč mou ruku z úst.

„Tak co říkáš? Chceš adoptovat Caponeho?“ Ptám se, ignorujíc co se právě stalo, ať to do pekla bylo cokoliv.

Čelo, které se mu zvrásnilo poté, co jsem vyjela z jeho objetí, se vyhlazuje a usměje se.

„Já si ho vezmu,“ říká při pohledu na Capona a pak na mě.

„Opravdu?“ Zašeptala jsem, a srdce se mi zatřepotalo v hrudi.

„Stále potřebuju hlídacího psa, ale vezmu si ho taky.“

„Proč potřebuješ hlídacího psa?“

„Mám obchod vzadu v sousedství, je tam hodně aut. Posledních pár týdnů, někdo přeskočí plot, rozbíjí auta a krade stereo nebo jiné části z nich.“

„Nemůžeš nechat psa venku.“ Zamračím se na něj.

„Nic takového jsem neřekl. Dokonce se na něj sama můžeš přijít podívat.“

„To nebude nutné,“ mumlala jsem, když se drze usmíval.

„Takže máš ještě jiného psa? Takového, který je ve skutečnosti nebezpečný?“ Ptá a já se zamračím.

„Psi nejsou nebezpeční. Stupidní majitelé psů jsou nebezpeční.“

„Dobře… máš psa, který je hlídací?“

Zavrtím hlavou, vypustím dech a pak ho vedu k zadní části přístřešku, kde je držen Max.

Max byl jediný pes z bojového kruhu, kterého jsem byla schopna zachránit. Má jen jedno oko a umí být zlý, ale já ho miluju a prostě jsem se nedokázala přinutit, abych ho uspala.

„Tohle je Max.“ Přikrčím se před Maxovou klecí, protáhnu ruku skrz mříže a hladím tmavou hlavu.

„Co se mu stalo?“ Ptá se Wes a přikrčí se vedle mě. Očekávám, že Max zavrčí, ale prostě se jen podívá na Wese a pak na mě. Wes pomalu tlačí prst přes klec, a Max ho začne olizovat, takže se moje srdce cítí lehčí. Nesnáším, že Max tady uvízl v jednom kotci po celou dobu.

„Byl tady jednou ráno, když jsem se dostala do práce. Byl skoro mrtvý, chybělo mu jedno oko, a nemohl chodit. Pak jsem si uvědomila, že bojoval a zřejmě prohrál.“

„Normálně, když psi bojují, tak je za prohru zabíjejí,“ řekne mi, což je něco, co způsobuje, že mi slzy zavodní oči.

„Já vím,“ šeptám, hladíc Maxovu hlavu.

„On byl první, který byl ke mě přinesen, ale každých několik dní, když jsem se dostala do práce a je tu další. Max je ten jediný, kterého jsem byla schopna zachránit.

„Co to kurva?“

„Já nevím.“ Vstanu a jdu k jedné z návštěvních místností, a otevřu dveře.

„Počkej tady. Přivedu Maxe, takže se můžeme ujistit, že spolu kluci vycházejí,“ řekla jsem mu. Počkám, dokud se nedostane do místnosti a pak zavřu dveře a vyzvednu Maxe, kterého posléze přivedu do místnosti se mnou.

„Hej, kámo,“ Wes zamumlá a hladí Maxe po hlavě, když si sedne přímo před něj.

Několik minut se na ně dívám a pak se zeptám, „Chceš vidět, jak on a Capone spolu vyjdou, nebo jsi řekl, že chceš oba, jen abys získal body za snaživost?“

Zakloní hlavu dozadu a podívá se na mě.

„Jdi pro Caponeho, bejby. Musím se ujistit, moji kluci jsou spolu v pohodě,“ zamumlá.

„Hned jsem zpátky,“ zamumlala jsem a zamířila ven z místnosti.

V přední části Caponeho klece, jsem začala skákat nahoru a dolů, a zatřásla rukou. Dívá se tiše, zatímco zbytek psů zblázní. Dám Caponeho na vodítko než ho zavedu do místnosti, kde se setká Wesem a Maxem. Max pěkně sedí, zatímco Capone čichá kolem před tím, než skočí Wesovi do klína.

„Vypadáte dobře dohromady.“ Usmála jsem se na ten obraz, dostanu se do mé zadní kapsy a popadnu telefon. Nastavím kameru a pořídím snímek předtím, než si to rozmyslím. Ohnu hlavu a dívám se na fotografii, nejistá si tím, co ten pocit v žaludku znamená.

„Chceš jít se mnou na večeři?“

Hlava mi letí nahoru a můj pohled se srazí s jeho. Četla jsem hodně, a mám na mysli hodně motorkářských knih, a ani jednou nevzal motorkář dívku na večeři.

„Hm…“ šeptám.

„Znám skvělé Mexické místo.“

„Mexické?“ Opakuji.

„Nebo pokud chceš něco jiného…“ Pokrčí rameny.

„Mám ráda Mexické.“ Vymažu hrdlo a podívám se na Maxe a Caponeho.

„Dnes večer?“

Znovu jsem se podívala na něj a on má jednu ruku na Caponem a druhou na Maxovi, dva chlapíci, o kterých jsem byla přesvědčená, že budou nuceni žít po zbytek svého života v klecích. On je jejich spása, což mi říká, že je v něm mnohem více, než jsem ho poznala před těmi týdny.

„Dobře,“ souhlasím, pak se vzdálím od lavice, když se on postaví.

„Pojďme odsud chlapi.“

Netrvá to dlouho, aby vyplnil potřebné papíry, a když se to udělá, pomohla jsem mu dostat se oba chlapce do jeho Escalade.

„Uvidíme se večer.“

„Uvidíme se večer,“ Prohlašuji, dívajíc se na něj.

Sedne si do auta a zavře dveře a stáhne si sluneční brýle. Otočí hlavu ke mně a já zamávám. Auto se k němu hodí, stejně jako jeho motorka. Vypadal za tím volantem žhavě.

Nahmatám telefon v kapse, ujišťujíc se, že ho mám poté, co mi do něj naťukal své číslo. Jdu dovnitř a zarazím se, když se Kayan na mě podívá a usměje se.

„Co je?“ Zeptala jsem se a ona stiskne rty dohromady, aby se nerozesmála, tím jsem si jistá.

„Drž hubu,“ řekla jsem, vracela se do své ordinace a zavřela za sebou dveře.

Mám rande. Mám schůzku s žhavým motorkářem, který právě adoptoval dva psy. Jo, měla jsem pravdu ve svém posledním jeho hodnocení. Jsem v háji.