ASTC - kapitola 30,31

Překlad: Míša

Kapitola třicátá

Poslední dva týdny jsem bydlela u Christiana. Od nikoho jsem neslyšela ani slovo. Všechny smsky, hovory a návštěvy pominuly v tu chvíli, kdy Hunter zjistil o mě a svým tátovi.

Asi jsem měla předpokládat, že se to stane, ale jak bych taky mohla? Mohla jsem tušit, že mě Robert špehuje, ale nikdy jsem netušila, že by to vzal až na takový level. Jistěže tam byl – v ten svatební den – a poslouchal náš rozhovor. Jak hloupá jsem jen byla?!

Po dva týdny jsem odtud nevyšla. Nemluvila jsem s nikým krom Christiana a Mandy. Byli mou skálou, věděli, čím jsem si prošla. Christian mi byl oporou, nabízel mi rameno, na kterém jsem si mohla poplakat, kdykoliv jsem potřebovala. Vlastně jsme seděli a mluvili o tom, co se svými životy budeme dělat dál, když mi začal zvonit mobil.

Když jsem se podívala, kdo to byl, měla jsem srdce až v kalhotách. Byl to telefonát z domova, což mohlo znamenat jednu ze tří věcí. Za prvé, byla to moje matka, za druhé, mohl to být Mason a za třetí, a v tuhle možnost jsem doufala z celého svého srdce… byl to Hunter.

Když jsem to vzala a řekla ‚ahoj‘, ozval se matčin hlas. „Ayden, jak se máš?“

Nejdřív jsem stála bez pohnutí. Vážně to je moje matka? Ten hlas hrozně zněl jako ona. Proč se ale chovala tak civilizovaně? No počkejte, možná to je jen návnada.

„Abych byla upřímná, už mi bylo líp. A co ty?“ Zamračila jsem se Christianovým směrem a nehlasně jsem mu řekla, že to je máma. V odpověď předstíral, že někoho škrtí a pak ho bodá. Jo, trošku to přehání, ten náš Christian.

„Musím přiznat, že mi už taky bylo líp. U koho zůstáváš?“

Povzdychla jsem si. „U Christiana. Poslouchej, mami, chci, abys věděla, že jsem nikdy nezamýšlela–“

„Já vím,“ skočila mi do řeči. „Abych byla upřímná, tohle všechno mě donutilo popřemýšlet o našem vztahu. Jak bych tě pro změnu měla klást na první místo.“

Spadla mi brada a jediné, co jsem byla schopná vyslovit, bylo: „Dobře.“

„Vím, že zůstáváš u Christiana a pod těmito okolnostmi to oceňuji, ale byla bych ráda, kdyby sis přišla popovídat. Mohla bych uvařit večeři. Co říkáš?“ Nejdřív jsem váhala. To, že se ke mně máma chovala hezky, bylo něco, na co jsem nebyla zvyklá.

Když jsem neodpověděla, povzdychla si. „Podívej, jsem si vědoma, že seš ohledně mě ostražitá, ale jen si chci popovídat. Dostat šanci pročistit vzduch, abychom si mohly popovídat. Opravdu ze sebe potřebuji dostat spoustu věcí a nechci to dělat přes telefon.“

Zavřela jsem oči a přemýšlela, zda jí na to mám kývnout. Nakonec jsem cítila, že bych měla. Cítila jsem, že jí to dlužím, aby mi mohla všechno vysvětlit, a taky jsem cítila, že jí sama dlužím vysvětlení. „Dobře, fajn. Kdy chceš, abych přišla?“

Slyšela jsem, jak se nadechla. „A co třeba dneska? Udělám nám nový recept s kari, který jsem onehdy pochytila. A taky nám koupím nějakou dobrou láhev něčeho k pití.“

Kousla jsem se do rtu a říkala si, zda tam bude Hunter. „Bude tam Hunter?“

„Ne. Ani Mason.“ V hlase jí zazněl smutek. Cítila jsem se kvůli tomu špatně. To já to všechno zavinila. Rozbila jsem rodinu.

„Dobře, budu tam. V kolik?“ instinktivně jsem se podívala na hodinky a všimla si, že budou čtyři.

„Řekněme kolem sedmé? Prostě přijď, až budeš připravená. Budu tam.“

„Dobře, uvidíme se.“

Obě jsme zavěsily a já čelila Christianovi. Díval se na mě stylem, jako by chtěl říct ‚no, tak co?‘.

„Máma mě pozvala na sedmou na večeři.“

Christian s vervou zavrtěl hlavou a zvedl se ze sedačky. „Ale ne, cukříku. V žádném případě tam nepůjdeš. Zešílelas?“

Zamračila jsem se a podívala jsem se na něj. „Je to jen večeře. Chce se usmířit.“

„Jo, pěstma.“ Trhla jsem sebou a on si toho všimnul. „Promiň, zlato, ale jistě si uvědomuješ, jak je to celý podezřelý? Z ničeho nic zjistila, žes měla sex s jejím manželem a o dva týdny později tě zve na večeři? Ta žena tě bila.“ Přešel ke mně a popadl mě za paži, aby mi ukázal moji jizvu. „Ta žena ti udělala tohle.“

Podívala jsem se mu do očí a uviděla jsem v nich zoufalství. Měl o mě starost. To jsem viděla. Chtěl, abych byla v bezpečí, ale musela jsem to udělat. Co nejhoršího by mi mohla udělat?

„Musím tam jít a zjistit, co má na srdci. Pokud vytáhne jeden z těch svých móresů, tak už do toho domu nikdy nevkročím. A teď, když už tam nebydlím, můžu se bránit. Budu se bránit. Pokud se opováží mi jednu vrazit, čeká jí šok, Christiane. Už mám plné zuby toho, jak jen sedím na zadku a nečinně to přijímám. Už jsem unavená s tím vším poslušně souhlasit a chovat se slušně, protože se to ode mě čeká. Pokud chce hrát tuhle hru, pak si natáhnu boxerské rukavice a zaujmu svojí pozici. To ti slibuju, Christiane.“

Christian zafuněl a sedl si vedle mě. „Nelíbí se mi to, sakra. Vím, že je to tvoje matka, ale je zákeřná, zvrácená a je to zasraná psychopatka, Ayden. Nikdy k tobě nebyla hodná nebo milá, takže proč by taková měla být teď?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Od tohohle na mě byla milá.“ Ukázala jsem na svoji ruku a znovu jsem pokrčila rameny. „Možná se jen cítí špatně.“

Christian si odfrknul a pak si všimnul, jak se tvářím. „Promiň, zlato. Jenom si myslím, že pokudtvoje matka najednou obrátila, tak to už rovnou můžou narůst křídlai prasatům. Jen doufám, že tohle není ten případ.“ Dal mi ruku na moji. „Pro tvoje dobro.“

Usmála jsem se a podívala se na něj. „Asi bych se měla začít připravovat. Od včerejška jsem se nesprchovala.“

Christian nakrčil nos. „Já jsem si říkal, co to je za smrad.“

Praštila jsem ho s jedním z polštářků od gauče. „Hej, nech toho.“

Začal se smát a já si šla dát sprchu. Přinejmenším jsem mohla vynaložit nějaké to úsilí, potřebovala jsem to, ačkoliv ve mně už z něj nezbyl ani drobek.

Když jsem se sprchovala, mohla jsem myslet jen na Huntera. Co teď dělá? Kde teď je? Myslí na mě? Chybím mu? Tyhle myšlenky mi vířily v hlavě, dokud mě z nich nezačalo bolet srdce a moje tělo netoužilo po jeho doteku. Takhle jsem ještě nikdy netrpěla. Vím, že nic z toho nebyla něčí chyba, prostě to je jen podělaná shoda náhod. Ale Hunter měl pravdu. Skrývala jsem to. Schovávala jsem to před ním. A ano, zradila jsem jeho důvěru. Ani se nedivím, že nevolá ani nepíše. Jak bych ho mohla vinit?

Ale chybí mi. Chybí mi to tiché pípnutí, když mi od něj přišla zpráva. Jeho zprávy byly vždy buď sladké, nebo neomalené, ale to nic nemění na tom, že mi z nich vždy plesalo srdce.

Když se přiblížil čas odchodu, zavolala jsem si taxíka a připravila jsem si kabelku; byla jsem připravená vyrazit. Christian vstal a podíval se na mě. „V těch šatech vypadáš ohromně. Šaty ti vždycky slušely.“

Usmála jsem se. „Díky.“

Pak mě popadl za ruku. „Slib mi, že mi každou půlhodinu poté, co tam dorazíš, napíšeš. Pokud se mi neozveš, zasáhnu.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Christiane, nebuď směš–“

Zatřásl mi rukou. „Slib mi to, Ayden. Prosím. Kvůli mně.“

Povzdychla jsem si a podívala se do jeho upřímných, štěňátkovských očí. Nikdy bych tomuhle pohledu nedokázala říct ne. „Dobře. Cokoliv říkáš, chlapáku.“

Christina se triumfálně usmál. „Dobře. Napiš mi, až dorazíš a každou následující půlhodinu potom, Ayden. Slibuju, že něco udělám, když mi nenapíšeš.“

Zasalutovala jsem mu. „Ano, pane!“

Popadl mě za tváře a lehce mě do nich štípnul. „Ty drzá kobylo.“

Taky jsem ho popadla za tváře. „Ty můj rozkošnej hromotluku!“

Oba jsme se začali smát. Venku zatroubil taxík, oznamoval svůj příjezd. „No, asi bych už měla jít. Uvidíme se potom.“

Objal mě. „Dobře. Opatruj se a pamatuj – nenech si od ní srát na hlavu. Nic jí nedlužíš, Ayden. Už nežiješ pod její střechou.“

Přikývla jsem. „Já vím.“

Brzy jsem byla venku ze dveří a uháněla jsem po schodech k čekajícímu taxíku. Odříkala jsem mu adresu a posadila jsem se dozadu, v břiše motýlky. Po dvou týdnech se vracím domů. Do domu, který je naplněn spoustou dobrých, ale i špatných vzpomínek, až jsem si říkala, jestli se s nimi někdy budu moct vyrovnat.

Když jsme zastavili u brány, srdce mi začalo bušit rychleji. Zaplatila jsem řidiči, vystoupila jsem a poslala jsem Christianovi smsku.

Já: Už jsem tady. Za třicet minut se ozvu.

Christian: Dobře. Hodně štěstí, cukříku. Budu na tebe čekat. xxx

Usmála jsem se a vrátila jsem mobil zpátky do kabelky. Zkontrolovala jsem si, kolik je hodin, protože mi bylo jasné, že budu Christianovi muset napsat přesně za třicet minut. Teď bylo sedm, takže to nebude nic těžkého k zapamatování.

Původně jsem myslela, že zazvoním, ale připadalo mi to divné. Pak jsem si vzpomněla, že mi matka řekla, ať jdu prostě dovnitř. Zalovila jsem v kabelce a řídila jsem se jejími instrukcemi. Všude bylo ticho. Venku byl akorát matčin Mercedes.

Když jsem se dostala ke dveřím, ze zdvořilosti jsem zaťukala a vsunula jsem klíč do zámku. Když jsem je otevřela, připravila jsem se na ťafku do hlavy nebo na splašenou matku, která by mi mávala nožem před obličejem. Nic z toho se nestalo. Místo toho přede mnou v hale stála úplně jiná žena a usmívala se na mě.

„Ayden, je skvělé tě vidět.“ Utřela si ruce do zástěry a přispěchala mě obejmout. Strnula jsem, ale snažila jsem se jí objetí oplatit.

Když se odtáhla, podívala se na mě. „Vypadáš, že jsi zhubla. Pojď, s tím musíme něco udělat.“ Mávla na mě, abych jí následovala. Než jsem tak udělala, krátce jsem se podívala na vrchol schodiště, k Hunterovu pokoji. Věděla jsem, že tam není, ale to pořád nezastavovalo tu bolest, kterou jsem si nesla v srdci. Opravdu mi chyběl.

Když jsme se blížily kuchyni, ucítila jsem kari. „Páni! Voní to báječně.“

Matka se usmála. „Je to kuře Jafrezi. Myslelajsem, že pro změnu zkusím něco jiného.“

Posadila jsem se ke snídaňovému baru a máma mi nalila víno. „No, nemůžu se dočkat, až ho ochutnám.“ Zdvihla jsem svoji skleničku. „Děkuju.“

Máma zvedla svoji a přiťukly jsme si. Za celých devatenáct let jsem s ní nikdy nedělala něco tak prostého.

„Takže, jak ses měla? Jako opravdu, myslím.“

To se ptala mě?

Povzdychla jsem si. „Jsem ve špatném rozpoložení, abych ti řekla pravdu. S Hunterem jsme udělali špatně, když jsme si spolu začali za vašimi zády, ale opravdu jsem se s tím snažila bojovat. Když jsme spolu byli na dovolené, řekla jsem mu, že ho miluju a on mi to pak řekl nazpátek. To tehdy jsme si uvědomili, že vám musíme něco říct. Vlastně jsme to plánovali udělat ten večer, kdy jste se vrátili z líbánek.“ Čekala jsem, že na mě začne křičet, nebo že po mně hodí skleničku s vínem, ale místo toho zůstala v klidu. Dokonce i vypadala soucitně.

„Musím být upřímná. Byla bych radši, kdybys mi to řekla dříve. Opravdu bylo velmi nemilé to zjistit takovým způsobem. Celý ten zážitek byl dost nepříjemný. Ale ty tím trpíš taky… stejně jako my všichni.“

Uviděla jsem smutný pohled, který se jí zrcadlil v očích a zaksichtila jsem se. „Bude ti vadit, když se zeptám, co je teď mezi tebou a Masonem?“

Povzdychla si. „Od té doby jsme spolu nemluvili. Přes něco takového se jen těžko dostává. Oba budeme potřebovat trochu času na přizpůsobení. Opravdu teď nevím.“

Kousla jsem se do rtu a říkala jsem si, jestli se mám zeptat, nebo ne, ale pak jsem si řekla, proč sakra ne. „Vidělas Huntera?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Odešel chvíli po tobě a od té doby jsem od něj neslyšela ani slovo. Ani si nevyzvedl jedinou ze svých věcí.“

Zavřela jsem oči. „Mrzí mě to všechno. Jen se to tak těžko vysvětluje. Ta souhra náhod je prostě neuvěřitelná. Přísahám ti, že jsem to nevěděla. Vždyť si pamatuješ, jak jsem zareagovala, když jsem je toho dne tady potkala. A teď už víš proč.“ Trošku jsem sehnula hlavu. „Předpokládám, že mě nenávidíš.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, jistěže ne. Vlastně jsem si tě moc nevšímala, Ayden, a to mě opravdu moc mrzí. Omlouvám se za to.“ Povzdychla si a pak šla k plotně zamíchat omáčku.

Dalších pár minut jsme neklábosily o ničem důležitém, a když se blížila půl osmá, napsala jsem Christianovi.

Já: Jde to překvapivě dobře. Písnu v osm. xx

Vrátila jsem mobil do kabelky a asi o deset minut později byla večeře hotová. „Běž si sednout do jídelny. Přinesu to tam všechno.“

Svědomitě jsem udělala, jak mi řekla a usadila jsem se. O pět minut později vešla máma s dvěma talíři jídla. Moje položila přede mne a sama si šla sednout.

„Děkuju. Vypadá to lahodně.“

Usmála se. „Doufám, že ti bude chutnat.“ Lesklo se jí oko, když si dala první sousto.

Usmála jsem se. Vzala jsem si vidličku a taky jsem ochutnala. Bylo to dobré, ale to matčino kuchařské umění bylo vždycky. Když se na mě vyčkávavě podívala, usmála jsem se. „Je to vážně dobrý, mami. Tenhle recept by sis měla přidat k ostatním.“

Trošku se uchechtla. „Ach, to neboj.“

Pak jsme navázaly na náhodnou konverzaci o létě, o škole, jak se má v práci; bylo to překvapivě příjemné. Dneska mě překvapovalo opravdu všechno.

Ale jako vždycky, nikdy byste neměli polevovat na ostražitosti, když před sebou máte důvod, proč být podezřívavý. Vlastně věci začaly být docela divné, když jsem byla v půlce jídla. Z nějakého důvodu jsem si pořád musela odkašlávat.

„Je všechno v pořádku, drahoušku?“ zeptala se moje matka sladce.

Zvedla jsem si ruku ke krku a zamrkala jsem. „Nevím. Najednou mám úplně sucho v krku.“

Matka vypadla ustaraně. „Ach, drahoušku. Chceš, abych ti přinesla vodu?“

Přitakala jsem – a zamrkala jsem, jak se to zhoršovalo. „Ano, prosím.“

Matka vstala a nechala mě tu. Během chviličky mi srdce začalo divoce bít v hrudi. Cítila jsem se slabě a motala jsem se. Bylo mi tááák slabo.

Co se to se mnou děje?

„Tady máš tu vodu, drahoušku.“

Zasténala jsem. „Děkuju.“ Snažila jsem se tu skleničku zvednout, ale vyklouzla mi z rukou, když jsem se zhroutila na podlahu.

Matka vstala a nakláněla se nade mnou. „Ach, drahoušku, dostala ses to do pořádné šlamastyky, že? Vypadá to, že život pro tebe byl až moc nevlídný a ty ses s ním už nemohla vyrovnat.“ Poplácala mě po rameni. „Tak, tak, drahoušku. Řeknu všem, že tohle jsi chtěla. Byla jsi zničená, když tě Hunter opustil a také jsi byla zničená z toho, že jsi své matce a jejímu novému manželovi zničila manželství. Všichni to pochopí.“ Zamlženě jsem sledovala, jak vstala, aby sklidila ze stolu. „Nechám tady tvůj talíř, aby věděli, že to všechno byl tvůj počin. Na shledanou, sladká dcero moje. Doufám, že shniješ v pekle!“

Zprvu jsem si to neuvědomila, ale natahovala jsem k ní ruku – beze slov jsem jí žádala o pomoc. Nevěděla jsem proč, ale ona byla jediná, kdo mi mohl pomoct. Umírala jsem. Cítila jsem to. Každý nerv v těle mi vypovídal službu a já věděla, že můj život brzy skončí.

Moje matka mě chtěla mrtvou.

Moje matka mě zabila.

Kapitola třicátá první

Hunter

Dva týdny uplynuly a já si myslel, že touhle dobou už mi bude líp.

Nebylo.

Cítil jsem se jako zpropadený sračky.

Nikdy jsem nemyslel, že nastane čas, kdy bych potkal tu pravou. Však víte… tu, se kterou byste chtěli být i bez toho sexu kolem. Vášnivě jsem chtěl AJ. Chtěl jsem ji celou tu dobu, ale to po její blízkosti jsem toužil nejvíc. Zoufale jsem ji chtěl mít poblíž. Měla čisté srdce, které bylo lékem pro to mé, zamořené. Nepopíral jsem, že bude moje. Jistěže bude moje. Jinak by to nešlo.

Ale pak se mi zhroutil svět. A jediné, co k tomu bylo zapotřebí, byl vzkaz pode dveřmi a rozhovor slovo od slova přepsaný přesně tak, jak ho AJ a můj otec onoho svatebního dne vedli. Já tam byl, kurva. Pozoroval jsem je! Dokonce jsem se AJ zeptal, o čem to všechno mělo být a ona se mi naprosto vážně podívala do očí a lhala mi. Nějaká kravina o tom, jak přijala tátu do rodiny. Taková píčovina.

A přesto – tady jsem byl, den patnáctý, a ještě pořád jsem toužil a přál jsem si být s ní. Svůj čas jsem trávil ve střešním bytě. Táta se rozhodl se nastěhovatdo hotelu, dokud se, doufejme, věci trochu neuklidní.

Jo… jako kdyby k tomu vývoj událostí v nejbližší době směřoval.

Snažil jsem se přes ni přenést. Opravdu. Dokonce jsem si sem pozval holku, aby se pokusila mi ho zvednout. Bez účinku. AJ mě očarovala. Toho dne, kdy mě poznala, se o tom ujistila. Jediné, co mi zbývalo, bylo utopit svůj žal v pití.

Takže to jsem dělal většinu nocí. Ženy nebyly k užitku, sakra, tak proč si nepomoct alkoholem? Ubohá výmluva, já vím, ale fungovalo to. Na chvíli.

Seděl jsem na gauči a koukal jsem na Snídaňový klub. Miloval jsem ten zatracenej film. Byl jsem v části, kde se Bender ptal Vernona, jestli Barry Manilow ví, že mu vyplenil šatník, když v tom mi zazvonil telefon.

Podíval jsem se na něj, zklamaný, že to nebyla AJ. Kdo ví proč, protože bych si s ní stejně nepromluvil. Jen mi chyběl její hlas. Chyběla mi… tečka.

Volala mi Beth, tátova nová sekretářka. Nejdřív jsem ji chtěl ignorovat, ale něco mi říkalo, že bych to měl zvednout.

„Pane Davenporte, omlouvám se, že Vás ruším v tak pozdní hodině.“

Promnul jsem si nos a připravil se na strž blábolů, že se v práci vyskytla krize ohledně jednoho z našich klientů. „To nic, Beth. Co se děje?“

Povzdychla si a zněla trošku rozladěně. „Opravdu jsem si nebyla jistá, jestli Vám mám zavolat, ale ten gentleman zněl tak neústupně. Volal do kanceláře, ale jak víte, v tuto dobu se telefony přesměrovávají na mě. Váš otec mi sdělil, že mám volat jen v naléhavých případech.“

Začal jsem být frustrovaný. „Dobře, Beth. Prostě to vyplivněte.“

„Ten gentleman se jmenoval Christian Baker, Upřímně, zněl trochu šíleně. Pořád opakoval, že se musíte stavit v sídle Pearsonových. Že se jedná o otázku života a smrti. Také zmínil jméno Ayden a zanechal svoje telefonní číslo. Vůbec to nedávalo smysl. Blábolil. Proto jsem si myslela, že bude lepší, když Vám zavolám.“

Srdeční rytmus mi nabral na rychlosti. Dělo se něco s AJ? „Dobře, dejte mi jeho číslo, Beth.“ Přečetla mi ho a já si ho zapsal. Když jsem zavěsil, už jsem ho vytáčel a připravoval jsem si klíče, abych mohl odejít.

Christian to vzal po prvním zazvonění. „Prosím, řekněte mi, že to je Hunter?“

Zavřel jsem oči. „Ano, to jsem já. Co se kurva děje?“

Christian najednou začal brečet. Zničehonic mi začal vzlykat do telefonu. „Jde o Ayden. Šla k matce na návštěvu.“

Zamračil jsem se a potřásl jsem hlavou. „Takže, co to má, sakra, co dělat se mnou?“

„Její matka je posraná psychopatka, Huntere. Neviděls, co má Ayden na ruce za jizvu?“

Vytřeštil jsem oči a najednou mi bylo mdlo. „To jí udělala její vlastní matka?“

„Ano!“ zapištěl. „Udělala jí to na tom večírku. Nepochybuju, že ti dala nějakou nepřesvědčivou výmluvu, jak k tomu přišla. Pokud sis na ní všiml nějakých dalších jizev, pravděpodobně jsou taky od její matinky.“

Projel jsem si prsty vlasya přivolal jsem si výtah. „Kurva! Proč mi to neřekla?!“

Christian si povzdychl. „Částečně proto, že se stydí, ale taky proto, že si myslí, že si to zaslouží. Myslí si, že zabila svého otce, Huntere. V tom domnění celou dobu vyrůstala. Její matka ji bila a týrala tak hrozně, že si myslí, že zapříčinila jeho smrt. Oba víme, že to není pravda, ale Ayden to má v mozku zafixovaný od doby, kdy jí bylo šest.“ Znovu si povzdychl a mě se otevřely dveře od výtahu. „Musíš sem přijet. Požádal jsem jí, aby mi každou půlhodinu psala, abych se ujistil, že je v pořádku. Naposledy mi psala v sedm a měla mi napsat už před dvaceti minutami. Neozvala se, takže jsem vyrazil k ní domů. Řekl jsem jí… Dal jsem jí dost jasné instrukce, že pokud se mi neozve načas, tak něco udělám. Nikdo nepřišel otevřít dveře. Něco se děje. Něco je sakra hodně špatně. Prosím, řekni, že sem můžeš přijet? Pořád máš klíč od domu, ne?“

Vlezl jsem do výtahu a zmáčkl jsem tlačítko do přízemí. „Ano. Jsem na cestě.“