THIF - 1. kapitola

Překlad: Adél

Říká se, že čas zahojí všechny rány. Nejsem si jistá, že tomu věřím. Myslím, že některé rány jdou příliš hluboko a bolí. Bez ohledu na to, co děláte, označují vás, jizví. Některé věci prostě neodejdou, nehledě na to, jak daleko se dostanete.

Tady to bylo, první den zbytku mého života. Nikdy jsem necestovala mimo mé malé městečko a teď jsem byla v Rhode Island a šla na Brown University.  Vyšilovala jsem, že to bude katastrofa.  Nikdy jsem nebyla dobrá, pokud jde o lidi. Stála jsem před pokojem na kolejích a zírala na nevýraznou červenou barvu. Měla jsem zaklepat? Měla jsem prostě vejít? Nebyla jsem si jistá protokolem. Nakonec jsem nasadila statečnou tvář a otočila klikou, díky Bohu bylo otevřeno.

Pěkná dívka s černými vlasy a zelenými oči koukala na mě, když jsem vešla do pokoje. „Ahoj, musíš být má spolubydlící. Jsem Sadie, těší mě.“ Objala mě, což mě překvapilo. Celkově nemám ráda dotýkání se, ale je to pro mě nové, že?

„Jo, myslím, že jsem to já. Jsem Becca.“ Trochu jsem ustoupila a položila svá zavazadla na koberec. Začala jsem si točit dlouhé kaštanové vlasy kolem prstu. Byl to jeden z těch nervózních zlozvyků, o kterých ani nevíte.

 „Jakou postel chceš?“ Ukázala na postele ve vedlejším pokoji.

„Nejsem vybíravá, vezmi si, kterou chceš, budu v pohodě.“ Znovu jsem zvedla svá zavazadla a odnesla je do ložnice. Bylo to slušně velké na kolej, psací stůl a postele pro obě, skříň a dvě komody. Vše bylo ve velmi nevýrazných odstínech béžové.

„Takže Becco, odkud jsi? Já z Kalifornie. Je to tak šílený! Nikdy jsem nebyla na Východním pobřeží.“ Mluvila asi tak míli za minutu.

 „Jsem z Washingtonu,“ odpověděla jsem a doufala, že to tak nechá být.

„Ooooh, prší tam hodně?“ Natáhla se na postel nejblíže k oknu.

 „Ano, máme tam hodně deště.“ Zamumlala jsem a začala vybalovat svá zavazadla.

Sadie seděla na posteli a pozorovala mě, jak si vybaluju. Přísahám, že jsem mohla slyšet pracovat její mozek. „Takže, jakou třídu si bereš?“  Zjevně se snažila prolomit ledy a já věděla, že bych ji měla nechat.

„Beru si obecný obor, myslím, přidaný s žurnalistikou.“ Vytáhla jsem moje baletní špičky s trikotem a položila je na vrchní část mého šatníku. Cítila jsem se lépe. Jen držení jich v mých rukou uklidňovalo mé nervy.

„Cool. Je to to co chceš pak?“

„Nejsem si ještě jistá. Myslím, že ano. A co ty?“ Sedla jsem si na postel naproti ní, pohrávala si s vlasy a přitom se snažila nebýt nervózní. To je to, co normální lidé dělají- mluví s dalšími lidmi o jejich životě. Byla jsem teď normální.

„Nejsem si jistá, chci říct, je to hloupé očekávat od nás v našem věku, abychom věděli, co dělat po zbytek života, ne? Chystám si vzít obecný obor a k tomu biologii. Mám sklony k medicíně, ale ještě opravdu nevím.“ Její zelené oči ožily, když mluvila.

Byl to někdo, kdo mě chtěl znát, kdo chtěl být mým přítelem. Bylo smutné, že to byl pro mě tak cizí pojem. Nikdo na střední by mi nedal čas ze svého dne.  Jediná osoba, která mi řekla, že jsem výjimečná, byla má učitelka tance. Strávila se mnou spoustu času navíc, pomáhala mi zdokonalovat mé dovednosti.

Každý věděl o mně a mé rodině. Byla jsem označená tím, co mi druhý otec udělal a to byl konec. Lidé si mysleli, že jsem byla blázen. Tak jsem jím byla. Lidé si mysleli, že jsem byla feťák nebo děvka, takže v jejich myslích to je přesně to, čím jsem. Myslím, že to částečně byla i má chyba, nikdy jsem se neobtěžovala to napravit.

„Na našem patře je dneska párty, chceš jít?“  Sadie se na mě s očekáváním usmála.

„Hm, jistě. Zní to jako zábava.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl přesvědčivější. 

Sadie strávila další hodinu tím, že mi o sobě řekla snad všechno.  Teď jsem věděla všechno o městečku v Severní Kalifornii, o ní a jejích dvou bratrech a jejích rodičích. Také to, jak musela opustit její nejlepší kamarádku Cami kvůli škole. Ukázala mi obrázek všeho důležitého pro ni.

„Neboj se, potom na to nebude kvíz.“ Mrkla ne mě. A v této chvíli jsem věděla, že bychom mohly být kamarádky.

Toulaly jsme se spolu na chvíli okolo kampusu, snažíc se zjistit, kde se nachází naše třídy. Taky jsem hledala místo k tanci. Nebyla jsem si vůbec jistá, zda mají studio, musela bych si tedy vystačit s tím, co bych našla.

„Dobře, co dál?“ Sadie se podívala na seznam tříd a zvedla mapu kampusu.

„Prosím, řekni mi, že ji nebudeš používat, až škola opravdu začne.“
„Proč by ne? Nechci se ztratit. Hele, ti kluci mají stejnou mapu.“  Ukázala na skupinku kluků, kteří se choulili okolo stejné mapy, jakou měla Sadie.

„Chápu,“ zasmála jsem se. „Mají taneční studio?“ Zeptala jsem se nad mapou.

„Aha, takže teď není tak hrozné mít mapu, co?“  Zahihňala se a hledala drobné budovy. „Tady.“ A zapíchla prst do mapy. „Pojď, tudy je cesta.“ Popadla mě za ruku a táhla spolu s ní.
Studio bylo krásné, všechno z lesknoucího se tvrdého dřeva a zrcadel. Povzdechla jsem si, vešla do místnosti a představila si samu sebe, jak tančím.

„Jak dlouho jsi tanečnice?“ Zeptala se Sadie a opřela se o rám dveří. 

Napjala jsem se, nechtěla ještě jsem sdílet tuto část sebe. „Chvíli.“

Přimhouřila oči, ale nezeptala se na víc. Chtěla jsem zůstat, ale nechala jsem Sadie vést mě po pár minutách.

Cesta do našeho pokoje nám trvala trochu déle. Byla jsem vyčerpaná a chtěla jsem zdřímnout, než půjdeme na párty. „Vadilo by ti, kdybych si šla na chvíli zdřímnout? Jsem mrtvá za posledních pár dnů.“
„Jistě, jen jdi. Já půjdu do společenské místnosti.“ Usmála se a opustila mne. Sdílely jsme společenskou místnost s dalšími dvěma dívkami, které by mohly být spolubydlícími, ale ještě jsme je nepotkaly. 

Jako na zavolanou se ozvalo hlasité bouchání od dveří a do místnosti vešla vysoká blondýna s taškami a za ní pán, o kterém jsem předpokládala, že byl její otec. Vypadalo to, že mé zdřímnutí muselo počkat.

„Ahoj,“ řekla a tvář jí pokryla červeň.
„Jsem Sadie a to je Becca.“ Odvětila Sadie se vzrušením.
„Jsem Layla.“ Usmála se stydlivě. „Ve kterém pokoji jsem?“ 
Sadie ukázala na druhé dveře. „Jsi tam. Ale dosud jsme nepotkaly tvého spolubydlícího.“

Layla a její rodiče vyložili všechny věci do místnosti, zatímco Sadie a já jsme šly zpět do našeho pokoje. „Myslíš, že je špatné, když jsme nenabídly pomoc?“ Sadie si zkousla ret.

Zasmála jsem se. „Ne, právě jsme vybalily naše věci. Myslím, že to zvládnou.“
„Co si chystáš dneska obléct? Chci udělat dojem, víš?“ Už mířila ke skříni.

„Toto? Já nevím.“  Podívala jsem se na opotřebované džíny a zelené tričko.

„Becco, to nebudeš mít. Tu máš, zkus tohle.“ Hodila po mně krátkou černou sukni a těsný růžový top. „Sadie, to nemůžeš myslet vážně. Neznáme se tak dobře, takže protentokrát top nechám tak. A nenosím krátké a už vůbec ne růžovou.“
„Dobře, beru na vědomí. Takže, co si oblékáš, když to není růžové nebo krátké?“
„Černé a dlouhé.“
„Opravdu?“
„Ano, opravdu moc ven nechodím.  Jsem ten druh holky džíny a tričko.“ Pokrčila jsem rameny cítíc se nepohodlně.

„Tak to se mnou jako s tvojí novou nejlepší kamarádkou nehrozí.“ Přehrabovala se v zásuvkách několik minut a vrátila se s něčím přijatelnějším. Černý top s bronzovými knoflíčky, které pokrývaly zadní stranu. „Můžeš si k tomu vzít tvoje džíny.“

Hodila po mně top, já se otočila, svlékla si svou košili a oblékla si ho. Bylo to zaručeně těsnější, než jakékoliv tričko, co normálně nosím, ale vypadalo to hezky. „Díky.“

„Vypadá lépe na tobě, než na mně.“ Studovala mě. Cítila jsem příval emocí, nikdo nikdy mne nepochválil. Moje matka nebyla přesně ten vřelý a milý typ.  Byla kritizující a nenávistný typ.
„Za chvilku budu zpátky, potřebuju jít na vzduch.“ Popadla jsem svetr z mé postele a vyběhla z místnosti. Skvěle, teď si bude myslet, že jsem hrozná. Mé myšlenky byly neuspořádané a žádná z nich nebyla dobrá. Sadie si zrovna dokončovala make-up, když jsem se o hodinu později dostala zpět.
„Hej, kam jsi utekla?“
„Potřebovala jsem se projít.“

„Jsi v pořádku?“ Otočila se a koukla na mě.
„Ano, promiň. Můj život nebyl, řekněme, snadný. Nejsem zvyklá na hodné lidi okolo mne. Seberu se a zvyknu si na to.“
„To je v pohodě.“ Usmála se Sadie zářivě. „Teď tě pojďme připravit.“

Byla úplná tma, když jsme vyšly z pokoje. Layla se právě loučila s rodiči a další dívka s blond vlasy a teplýma hnědýma očima přišla do jejich společného pokoje. Musí to být další spolubydlící.

„Ahoj, jsem Melissa, ale každý mi říká Mel.“ Usmála se.

„Ahoj, jsem Sadie a toto je Becca. Chceš jít s námi na párty?“
„Kde je?“ Zeptala se Layla a nakonec zavřela za námi dveře a připojila sek nám.
„Někde tady. Více méně párty na patře.“ Pokrčila Sadie rameny.
„Dáte mi minutku?“  Požádala Mel a už couvala ke svému pokoji. Layla se podívala na své oblečení a odešla se připravit.
„Vypadají mile.“ Poznamenala Sadie. „Vypadá to, že tento rok bude skvělý!“

Její entuziasmus byl osvěžující. Sama jsem našla nadšení pro to, co mělo přijít.

o.o.o

Cestu vedla Sadie a Mel, Layla a já jsme ji následovaly, jako by to bylo normální. Lidé byli rozmístěni po pokojích a společných místnostech. Červené kelímky byly v rukou, na stolech a na chodbě.
„Pojďme si dát něco k pití. Myslím, že jsem slyšela někoho říkat, že tam byl soudek,“ oznámila Sadie.
Soudek? Cítila jsem v žaludku uzel. Alkohol mě dělal nervózní, mnohokrát jsem viděla, co dokázal udělat s lidmi. Layla vypadala stejně nervózně jako já a z nějakého důvodu mě to potěšilo. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo byl v těchto věcech nový.
Vím, hodně děcek dělalo „soudkové párty“ na střední, já ale nebyla  jedním z nich. Preferovala jsem tanec, jakoukoliv volnou chvilku mezi staráním se o brášku Chada a pracováním po škole, jsem strávila ve špičkách na dřevěné podlaze. 
„Tady, všechny si vezměte pohár.“ A Sadie nám je podala.
Zatřásla jsem hlavou, „Pro mě ne, díky.“
„Oh, no ták, trošku žij. Toto je tvá první noc, bav se.“
„Opravdu jsem v pohodě.“ Pokrčila jsem rameny, a tak nabídla ostatním dívkám. Layla vypadala nejistě, ale přesto si kelímek vzala.
Toto nebyla moje parketa, hodně lidí, co se chystá opít. Šla jsem s holkami bludištěm lidí úplně mimo dění, přemýšlejíc o ničem. Opravdu musím dávat pozor, protože jsem do někoho vrazila a vylila své pivo na něj i na mě.
„O můj Bože, omluvám se.“ Podívala jsem se poprvé na něj. Cítila jsem, jak pivo kape po mé ruce, mé tričko bylo promočené.
„Hej, žádný problém.“ Usmál se na mě. Jeho moka oči (pozn. vidím to na barvu kávy) mě vtáhly dovnitř. „Jsem Levi a toto je můj kámoš Julian.“ Ukázal na blond kluka vedle něj.
„Becca. Ještě jednou promiň. Byla jsem mimo dění a nedávala pozor.“ Mohla jsem cítit příval horka do mých tváří.

„Ahoj, jsem Sadie, spolubydlící Beccy.“ Zářivě se usmála na Leviho.
Levi se na ni usmál, ale nepřestal se dívat na mě. „Chystám se jít převléct. Becco, můžu tě cestou doprovodit?“
„Uh… jistě, myslím. Ale nemusíš. Jsem v pohodě s tím jít sama…“ Byla jsem všemožně nervózní.

„Ne, půjdu s tebou.“
Sadie po mně střelila pohledem, který říkal, že není šťastná ohledně této situace, ale neřekla nic.
Levi mne následoval a skončili jsme u mého pokoje. „Jsme tady.“
„Potkáme se tady za chviličku? Jsem hned v hale“ Utekl před tím, než jsem mohla cokoli říct.

Šla jsem dovnitř a začala se přehrabovat v šatníku, i když jsem dobře věděla, že nemám nic roztomilého na párty. Hodila jsem na sebe fialový top, který byl těsnější než všechny moje topy, ale ne tak těsný, jako ten, který byl politý pivem. Předpokládala jsem, že se už nebudu vracet a právě jsem chtěla do pyžama. Vše, co jsem chtěla, bylo, zůstat doma, když někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem a Levi stál na druhé straně. Byl vážně žhavý a zároveň představoval všechno, co teď právě nepotřebuju. Byl vysoký. Já jsem nebyla zrovna malá, asi tak 175 cm, ale byl minimálně o čtyři palce (pozn. přes 10cm) vyšší. Jeho vlasy byly tmavě hnědé a v chaotickém tvaru, který nosil každý kluk v našem věku.
„Jsi připravena?“ Usmál se na mě.
„Jo.“ Povzdechla jsem si a vešla jsem do chodby s ním. Věnoval mi pohled, ale neřekl nic. Zjistili jsme, že se všichni hromadí na pohovkách v jednom ze společných pokojů.

Layla vypadala bídně. Mohla bych říct hned, že ona a já bychom spolu vycházely, pokud mě nebude v budoucnu tahat po akcích. Mel flirtovala s Julianem, který, jak se zdálo, si užíval její pozornost.
Sadie seděla vedle ní, vypadajíc podrážděně, ale tvář se jí vyhladila, když nás viděla přicházet.
„Hej, Levi, držela jsem ti místo.“ Pohladila místo hned vedle sebe. Sklouzl vedle ní a pokynul, abych se připojila k nim. Sadie po mně střelila pohledem, který jasně říkal, abych se posadila vedle Layly. Měla bych být naštvaná. Copak mám o Leviho zájem? Očekává, že vycouvám? Ale já nemám zájem si začínat s Levim, či kýmkoli.
Takže jsme tu byly, Layla a já úplně nešťastné, a další dvě ve žhavém klučičím nebi, snažící se jim vyflirtovat mozky ven.
Po dalších 30 minutách sledování a poslouchání lidí a bezostyšném flirtování holek jsem se otočila k Layle. „Chceš jít?“
„Ano, hodně.“
Postavila jsem se a oznámila, že odcházíme.
„Aw, měly byste zůstat, je ještě brzy.“ Sadie trucovala.
„Jsem unavená, byl to dlouhý den a chci se jít vyspat.“
„Já taky,“ přidala se Layla.
Toulaly jsme se zpátky na náš pokoj, krůček po krůčku přes sedící skupinky na zemi oproti zdím.
„Takže párty taky pro tebe není?“ Zeptala jsem se Layly, jak jsme šly.
„Ne, vážně ne. Jsem spíše na knihy a knihovnu, než na kluky a pivo. Co ty?“ Usmála se s jiskrou v očích.
„Ne pro alkohol, jakýkoliv druh, a ne pro kluky, nemám na ně čas. Chci něčeho dosáhnout, vztah by mě stáhnul dolů.“
„Možná bychom měly prohodit pokoje. Zní to, jako bychom byly na stejné vlně.“ Zasmála se.
„Myslím, že mít Sadie a Mel bude pro nás dobré, možná nás vyženou z knihovny čas od času.“
Šly jsme každá svou cestou, já do svého pokoje, Layla do jejího. Dala jsem si rychlou sprchu před spaním, nebyla jsem v náladě na to, jít spát s pivem na sobě.
Sadie byla v pokoji, když jsem přišla. „Jsi doma brzy,“ poznamenala jsem.
„Jo, Levi a Julian odešli chvíli po vás.“ Zamračila se.
„Promiň.“
„To je dobré. Uvidím ho okolo, to je jisté.“

„Jo, bydlí na koleji, jsem si jistá, že ho uvidíš po celou dobu.“

„To je skvělé, žijí tady!“ Ožila trochu. „Byl žhavý, a taky jeho kamarád Julian. Nemyslíš?“ 

„Pokrčila jsem rameny. „ Hádám.“ 

„Co tím myslíš ´hádám´ ? Byli totálně žhaví.“ 

„Nemám čas na kluky, je s nimi příliš mnoho potíží.“

„Oh, Becca, mám tě toho tolik co učit.“ Řekla.