TD - 3. kapitola

Překlad: Marťa

Hodně jsem pochybovala, že si mě Grayson šetří nakonec, protože si myslí, že jsem nejlepší uchazeč. Existovalo mnohomožností, proč jsem byla poslední:

1.        Chtěl, abych tam mučivě seděla a potila se. (V takovém případě mu ten vtip vyšel, protože jsem se po sprintu do schodů přestala potit až po třech hodinách).

2.        Chtěl mít dostatek času na kritiku mého životopisu a všeho, v něm uvedeného.

3.        Ve skutečnosti zapomněl, že na ten pohovor přijdu i já.

Když jsem procházela kolem, přidržela mi Beatrice otevřené dveře a já měla poprvé možnost nahlédnout do firmy, kterou Grayson od základůvybudoval. Kancelář byla konstruována, jako obrovské náměstí se čtyřmi kancelářemi v každém rohu, oddělenými od celku. Hlavní místnost byla samotná největším prostorem. Tam byli architekti rozděleni do malých týmů po čtyřech nebo po pěti. Bylo to týmové pracovní prostředí s nulovým soukromím. Každá kancelář, oddělená od hlavní části, sloužila různým oddělením: inženýrům, účetním, oddělení interiérů a poslední byla konferenční místnost.

Ze stropu viselo průmyslové osvětlení, oddělující různéčásti prostoru od sebe. U zadní stěny hlavní místnosti, naproti recepci, byly tři kanceláře. Každá vyhrazená pro vedení společnosti. Grayson seděl v té střední a téměř dvakrát tak velké, než byly ty, které ho obklopovaly.

Zamířila jsem směrem k jeho otevřeným dveřím a nechala Beatrice, aby se ujala vedení, když jsem se snažila vcítit se do pracovního prostředí. Otevřený půdorys podporoval spolupráci a většina zaměstnanců se skláněla nad stoly a pracovala na řešení konstrukčních problémů.

Několik z nich vzhlédlo a kývlo na mě, ale většina zůstala zaneprázdněná navrhováním a projektováním.

Nebyla jsem si jistá, co jsem čekala – snad spíše vězeňskou atmosféru, obzvláště po tom, co vyváděla v čekárněKelly. Ačkoliv všichni vypadali šťastně, někde v hlavě mi blikal nápis: „Zanechte veškeré naděje, vy, kteří sem vstupujete“.

Usmála jsem se té myšlence a v tu chvíli jsme s Beatrice došly ke Graysonovým dveřím. Beatrice ustoupila stranou a já se ostře nadechla. Měla jsem čistý výhled na Graysona, sedícího za svým velkým černým stolem, jak drží telefon mezi ramenem a uchem. Ruce mu zuřivě pracovaly, jak si vypisoval poznámky, při poslechu osoby, se kterou mluvil přes telefon.

„Počkejte tady,“ zašeptala Beatrice. „Měl by to brzy dokončit.“ Přikývla jsem a ona se jemně dotkla mé paže, aby mě nasměrovala na místo, nedaleko ode dveří.

V tom okamžiku jí zavibroval telefon a já tam zůstala stát a nečinně přihlížela tomu, o čem jsem většinu vysokoškolských studií fantazírovala.

Nevšiml si mě hned – ne, zatímco on pracoval, já tam stála a obdivovala ho. Měl na sobě tradiční černý oblek, který mu dokonale seděl na ramenou. Ten zkombinoval s bílou košilí a elegantní černou kravatou. Měkké světlo z okna mu zjemňovalo lícní kosti a zdůrazňovalo jeho nádherně silné čelisti. Třemi prsty si sáhl na bradu a oči upíral na list papíru na svém stole. Zajímalo mě, o čem tak přemýšlel. A to natolik, že jsem se odvážila udělat krok dopředu.

Velká chyba.

Upustil tužku a na jednu nesnesitelně dlouhou vteřinu na mě upřel své oči. Byly tak ostré a modré, že mě přilepily zpátky na místo a já byla chycená mezi tím, abych udělala další krok blíž a utíkala pryč, jako by mi šlo o život. Ani jeden z nás se nepohnul. Cítila jsem se, jako bych uvízla na laně, nataženém nad kaňonem, ze kterého nebylo jiné východisko, než pád.

„Mitchi, budu ti muset zavolat za chvíli. Mám tu poslední pohovor.“

Nečekal na Mitchovu odpověď. Položil sluchátko telefonu na stůl a mávnutím ruky mi naznačil, abych vstoupila. Připadala jsem si, jako lapené zvíře.

Dívala jsem se na nohy a protočila očima.

„Posaď se, Cameron.“

Bože, nenáviděla jsem, jak mě oslovuje celým jménem a mění ho v něco formálního a ošklivého. Nikdy jsem se necítila, jako Cameron. Byla jsem Cammie.

Povzdechl si.

„Vždycky ti tak dlouho trvá splnit jednoduché instrukce?“ Zeptal se, očividně naštvaný, že jsem se ještě nepohnula.

Dívala jsem se do jeho bezduchých očí. „Víš, já se tebou nenechám zastrašit.“

Taková lež.

Levý koutek úst se mu zdvihl a na tváři se mu objevil dolíček, který byl obvykle skrytý za vrstvami odhodlání a nabubřelosti. Dolíčky se k řediteli společnosti nehodily, dokonce ani k tak mladému, jako byl on.

„Možná bychom to měli napravit, slečno Heartová. Zavři dveře.“

Dolíček byl zase pryč, nahrazený přísným zamračením. Rozzlobila jsem se a otočila se, abych zavřela dveře a dopřála mu klidu, když vtom se můj pohled setkal s pohledem Beatrice. Tváře mi zrudly, když jsem si uvědomila, že slyšela můj nezralý výbuch, ale pak mě povzbudila zdviženými palci.

Hm, možná jsem nebyla jediná, kdo se chtěl dostat Graysonovi pod kůži. Poté, co se těžké dveře zavřely, otočila jsem se a vydala se k jedné ze dvou židlí, stojících před Graysonovým stolem. Ten byl vyrobený v polovině minulého století v moderním designu, což znamenalo, že byl ke skutečnému využití v kanceláři nepraktický. Kov byl příliš měkký, aby se o něj dalo opřít pažemi, tak jsem složila ruce do klína a zadívala se na papíry na stole.

Vyskočily na mě známé symboly a já věděla, že pracuje na rezidenčním projektu. Který bude impozantní.

„Měl bych si dělat starosti o to, jak vypadáš?“ Zeptal se, jakmile jeho pohled padl na má kolena, než se přesunul k mému obličeji. Myslím, že v jeho řeči to znamenalo: „Ach, Cammie, jsi v pořádku? Prosím, dovol mi, abych se postaral o tvé rány, má lásko.“

Zavrtěla jsem hlavou a odehnala obavy stranou. Podlitiny a zaschlá krev byly v téhle chvíli moje nejmenší starosti.

„Nuže, myslím, že bychom měli jít rovnou k jádru věci,“ začal. „Podíval jsem se na tvůj životopis a viděl tvoje projekty. Jsi dobrá návrhářka, mnohem lepší, než většina lidí, kteří dnes přišli do mé kanceláře.“

Podívala jsem se mu do tváře, abych zjistila, jestli to myslel vážně. Ty tři vrásky na jeho čele naznačily, že mluví pravdu, i když je pro něj trochu bolestivé to přiznat.

„Nemám pocit, že bychom měli ztrácet čas standardními otázkami. Znám tě už několik let a myslím, že mám dobrý přehled o tom, jaké jsou tvé silně a slabé stránky.“

Musela jsem se kousnout do jazyka, abych odolala a nehádala se s ním. Nevěděl o mně nic, a jestli si to myslel, šeredně se mýlil.

Když jsem na to nic neřekla, opřel se v křesle a sepjal prsty pod bradou.

„Ze všech budov, které jsi studovala, jaká budova je tvoje nejoblíbenější? A neomezuj se jen na Los Angeles.“

Byla jsem jeho otázkou zaskočená, ale nemusela jsem přemýšlet dlouho. Odpověď jsem znala už léta.

„Eiffelovka,“ odpověděla jsem s jistým kývnutím.

Vyklenul tmavé obočí. „Opravdu, slečno Heartová? To je skoro stejně banální odpověď, jako tvůj oblíbený architekt Frank LloydWright, kterého jsi mi napsala do papírů.“

Položila jsem palce na opěrky své židle a přimhouřila oči. „Už jsi skončil, nebo nechceš slyšet moje důvody?“

Dolíček se vrátil a já si neklidně poposedla, jak jsem na něj zírala.

„Pokračuj,“ odpověděl upřímně zvědavý. „Už dlouho jsem neslyšel nic jiného, než že je spojená se symbolem lásky.“

Upravila jsem si desky na klíně a usmála se. Milovala jsem vyprávět ten příběh. Zkoumala jsem Eiffelovku do úmoru, zcela okouzlena její historií.

„Při její stavbě, byla Eiffelova věž považovaná za kolosální plýtvání penězi, zdroji a prostorem. Většina francouzských ikon té doby – umělců, spisovatelů, malířů – protestovalo proti její výstavbě. Viděli v tom jen nechutnou špičatou hromadu železa.“

Grayson přikývl, nepochybně obeznámen s touto částí příběhu.

„Nikdy se neměla v roce 1889 dočkat dostavění. Měla být zničena krátce po vybudování, ale když měli lidé krátce po dokončení možnost ji navštívit, byli zaskočení její nesmírnou krásou. Hned věděli, že M. Eiffel vytvořil jednu z největších světových struktur a dnes je jednou z nejnavštěvovanějších památek na světě. Nemyslím si, že je to náhoda.“

Nakrčil zaujatě obočí.

„Je mojí nejoblíbenější památkou, protože slouží jako připomínka toho, že někdy je architektovým úkolem vidět věci, které jiní nevidí. Máme být vizionáři pro všechny kolem nás.“

Grayson zůstal klidný, minutu nebo dvě uvažoval nad mou odpovědí, než přikývl a předklonil se na židli.

„Měla bys tu práci dostat, Cameron.“ Zíral na své ruce na stole, když mluvil. „Jsi nadaná a soustředěná. Jediný důvod, proč ti tu pozici nedám je, že by mohlo dojít ke střetu zájmů.“

Zamračila jsem se. „Střetu zájmů?“

Povzdechl si a upravil si už tak dokonalou kravatu. Skoro to vypadalo, že je nervózní.

Skoro. „Navzdory své nejlepší snaze, nemohu se zbavit přitažlivosti, kterou k tobě cítím, Cameron. Ignoroval jsem jí, hlavně proto, že jsi pro mě příliš mladá. Teď, víc než kdy jindy, je to nevhodné.“

Pusa se mi otevřela dokořán. Na tohle jsem neměla co říct. Můj mozek musel jeho slova špatně zpracovat. Že jo? ŽE JO?!

„Promiň. Omlouvám se. Co?“

Zavrtěl hlavou. „Nemám v úmyslu debatovat s tebou o těchto pocitech.“ Řekl to tak, jako by to slovo bylo nechutné. „Takže diskutovat na toto téma nemá smysl. Neprovozuji vztahy se zaměstnanci a nebudu mít vztah s tebou,“ řekl a opřel se lokty o stůl, čímž efektivně ukončil jakoukoliv další diskuzi. „Ta práce je tvoje, jestli chceš.“ Přemýšlela jsem o tom, že se ho zeptám, aby mi to vyjasnil. Jak dlouho už ke mně cítil přitažlivost? Bylo to v minulosti nebo současnosti?Nebo si mě spletl s někým jiným? Zdálo se to nepochopitelné u člověka, který si mě sotva všímal. A to z dobrého důvodu: nezapomínejme, že mě úplně ignoroval až do doby, před několika dny, prokristapána.

„Cameron?“ Zeptal se, zjevně podrážděný mým mlčením.

Bez ohledu na svou touhu zkoumat jeho pocity, tu práci jsem potřebovala.

Všechno ostatní může počkat.

„Takže ty mě najímáš?“ Zeptala jsem se.

Přimhouřil obočí, když zvažoval mou otázku.

„Vypadá to tak.“

„Ano. Dobře,“ promluvila jsem, celkově překvapená sebedůvěrou ve svém hlase. „Přijímám.“

Přikývl a postavil se, aby jasně ukázal, že náš devadesáti-sekundový rozhovor je u konce.

„Začneš na Kellyině pozici.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co říká.

Kelly, pracovala jako recepční. Nebyla architektem. Kruci, nejspíš neměla ani středoškolské vzdělání. Myslím, že ukradla sešívačku. Jak normální mohla být?

„Kellyina pozice?“ Zeptala jsem se naštvaně, protože jsem se cítila malá, když nade mnou takhle stál. Vstala jsem ze židle, abych ten rozdíl snížila, ale stále byl o hodně vyšší, než já a to navzdory mým vysokým podpatkům.

„Neexistuje lepší způsob, jak se něco naučit o firmě,“ opáčil. „Budeš na pozici, kde zjistíš, jak funguje a jak zacházet s našimi klienty.“

Naklonila jsem se dopředu přes stůl tak, aby mě slyšel čistě a jasně. „Mám magisterský titul z oboru architektury, Graysone. Na zvedání svých zatracených telefonů si můžeš najmout opici.“

Vyklenul nad mým výbuchem šokovaně obočí a po dobu dlouhých tří sekund na mě upíral pohled. Nakonec jeho ruka stiskla tlačítko na interkomu svého kancelářského telefonu.

„Beatrice, obsadil jsem Kellynu pozici. Nastoupí už dnes odpoledne.“

Usmála jsem se, pyšná na to, že jsem se mu postavila.

„Ano, pane,“ promluvila Beatrice přes interkom, než Grayson sundal prst z tlačítka, čímž umlčel svou kancelář.

„Jdi najít Kate v oddělení lidských zdrojů. Dá ti novou zaměstnaneckou smlouvu.“

„Díky, Graysone,“ řekla jsem se zářivým úsměvem.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem přijatá. Jaká bude moje pozice? To jsem nevěděla. V tu chvíli jsem byla ráda, že nebudu nucená odpovídat devět hodin denně na telefonáty.

Vzala jsem si své věci a zkontrolovala, jestli mi z desek nic nevypadlo na jeho podlahu. Zůstal za svým stolem, když jsem šla ke dveřím, aniž bychom naší dohodu stvrdili tradičním potřesením ruky. Toužila jsem po tom, aby se rozpovídal o pocitech, které ke mně chová. Věděla jsem, že jakmile opustím jeho kancelář, nikdy už to znovu neuslyším.

Asi za týden sama sebe přesvědčím, že jsem celou věc jen zveličila.

„A Cameron,“ promluvil, čímž mě zarazil s rukou na klice. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na něj plná naděje. „Už nejsem Grayson, ale pan Cole. Když jsi tady, už nejsem tvůj přítel.“

Jeho pokárání mě naštvalo. Tohle byl on. Formální hajzl. Chtěl mi tu práci dát a já teď znala jeho tajemství. Nemůže jen tak otočit vypínačem a tu přitažlivost vypnout. Možná jsem měla rozbitá kolena a rozmazané líčení, ale byla jsem stále stejná dívka, kterou jsem byla uplynulých dvacet dva let, což znamenalo – že v hloubi duše – to ke mně Graysona stále přitahovalo. Na rtech se mi objevil malý úšklebek, když jsem si uvědomila, jakou sílu mi svým přiznáním dal.

„A co když tady nebudu?“ Zeptala jsem se, naklánějíc hlavu na stranu a dívajíc se do jeho modrých očí s větší jistotou, než jakou jsem cítila za celé dopoledne.

Chvíli si mě nehybně prohlížel, a pak znovu stiskl tlačítka na interkomu. „Beatrice, prosím vyprovoď slečnu Heartovou z mé kanceláře a pak mě znovu spoj s Mitchem.“

Zasmála jsem se jeho jasné volbě ignorovat mou otázku, a pak jsem se otočila a vyšla z jeho kanceláře. Nebylo třeba mě vyprovázet. Beatrice mi věnovala vševědoucí pohled, když jsem prošla kolem stolu a já se usmála.

Jak jsem jela výtahem dolů do přízemí, přemýšlela jsem o dohodě, kterou jsem sama se sebou uzavřela. Měla jsem jasně stanovený plán: soustředit se na práci, šetřit peníze, a pak navždy odletět do Paříže. Ale… možná existuje i prostor, abych ten plán mohla trochu pozměnit. Konečný cíl zůstával stejný, ale co na tom záleží, jestli si užiju trochu zábavy, než odjedu?

Koneckonců, právě jsem dostala svou vysněnou práci, takže to vypadalo, že mám na svém seznamu novou položku: GraysonaColea.