SR - 20. kapitola

Překlad: Tanulka

Beck

Věděl jsem, že se to brzy stane, ale ne tak brzy. V neděli odpoledne, necelých šestnáct hodin po Vanzantově prohře s Mariotou mi JT zavolal.

Z nemocnice. Sela a já jsme zrovna uklízeli byt a odklízeli Vánoční dekorace. Když jsem uviděl JTho jméno jako volajícího na mém telefonu. Nemyslel jsem si, že by mi volal ohledně dluhu. Bylo příliš brzy na cokoliv zásadního ohledně toho, co se stalo, ale byl jsem okamžitě upozorněn na to, že to opravdu je všechno o tom, když mi řekl drsným, ale oslabeným hlasem, „Becku…Jsem v Marin General (nemocnice) v Greenbrae. Potřebuji, abys mě přišel vyzvednout.“

„Co se stalo?“ Zeptal jsem se plný falešných obav, jak jsem se jen zmohl.

„Teď ne…jen pro mě přijď. Nepustí mě domů, dokud pro mě nikdo nepřijde.“

„Hned vyrážím,“ řekl jsem a zavěsil.

Sela byla na podlaze v obývacím pokoji, vypadala stejně krásná jako vždy v ošoupaných teplákách a potrhaném tričku, žádný make-up a vlasy v chaotickém drdolu. Dívala se na mě s chápajícím pohledem.

„JT je v nemocnici v Greenbrae,“ bylo jediné, co jsem jí řekl.

„Do prdele,“ zamumlala s úžasem, protože stejně jako já si nemyslela, že se to stane tak rychle.

„To je ono,“ řekl jsem jí a ona se na mě usmála.

Marin General je pouze sedmnáct nebo tak nějak mil daleko od našeho bytu, ale trvá mi to téměř čtyřicet minut v dopravní špičce a vzhledem k pomalému nedělnímu provozu ve městě, než se tam dostanu. Na informacích jsem přesměrován zpět na urgentní příjem, kde najdu JTho seděl na nemocničním lůžku za závěsem.

A i když jsem věděl, že JT dostal zprávu od lidí, kteří chtěli své peníze, nebyl jsem připraven na to, jak bude vypadat poté, co bude zpráva doručena. Jeho tvář byla oteklá téměř k nepoznání. Oči nafouklé, nešly úplně otevřít, ale obklopeny tmavě modrými a fialovými podlitinami. A řezné čáry přes jednu tvář, z nichž jedna byla sešita několika stehy. Jeho spodní ret je rozdělen na dvou místech, a je tam také temná modřina podél pravé čelisti. Levou spodní paži má v sádře a prsty, které mu vykukují má oteklé a fialové.

„Ježišikriste,“ zamumlal jsem, když jsem to všechno vstřebal, zcela zděšen, jak vypadá. Ne, že by mě to zajímalo, že trpěl, ale bylo šokující vidět, že ho někdo zmlátil.

JT na mě dívá skrze bolavé oči, bělmo je nyní červené z toho, co předpokládám, jsou prasklé cívy. „Vypadám tak špatně?“ Ptá se a jeho hlas je šišlavý, což by mohlo být oteklým jazykem a namoženou tváří.

„Co se ti kurva stalo?“ Ptám se s předstíranou nedůvěrou, i když vím zatraceně dobře, co se mu stalo.

JT vstane z postele, zadní část jeho nemocniční košile je otevřená. Pohybuje se jako devadesátiletý muž a mračí se při každém pohybu. Jeho ruka se natáhne a ukáže k židli, kde leží jeho oblečení a říká: „Nech mě se obléknout a vzít mě odsud. Já ti pak všechno doma řeknu.“

Nechci se s ním přít a tak mu podám oblečení, pečlivě sledujíc, každou jeho grimasu a záškub bolesti v jeho obličeji a vychutnávám si to. Myslel jsem si, že bych mohl mít v sobě kousek soucitu, pro někoho, kdo takhle trpí, ale není to tak. Ne, když jsem naplněn vědomím Seleniny bolesti a hrůzy způsobené jeho rukou. Naopak, hlava se mi skoro zatočila štěstím, že právě teď tak trpí.

Proces propuštění je hladký, protože veškeré papírování bylo provedeno. Bylo doporučeno, že by měl být pod dozorem, ale odmítl to a po nezbytných doporučeních zbývala jediná věc, na které trvali a to byla jízda domů buď taxíkem nebo s nějakým přítelem či členem rodiny. Zavolal mě, což znamená, že chce hned mluvit o penězích.

Sela a já jsme o tom mluvili celé dny a nejlepším způsobu, jak postupovat, až si JT přijde říct o peníze. Modlím se k Bohu, abych se držel scénáře, který jsme si vytvořili, který jsem cítil jako ten nejlepší způsob, jak „zvládnout“ JT a že tak to půjde hladce, jak doufám. Ale teď na něho jen tiše čekám, až ho sestra doveze na invalidním vozíku. Přivezu auto, zaparkuju ho před vchodem a JTmu pomůžu na přední sedadlo. Během krátké jízdy k jeho domu v Sausalito neřekneme ani slovo, je naprosto tichý i když jdeme domem.

Následuji JTho jeho domem, okázalé místnosti naplněné drahým koženým nábytkem, dvě sedmdesát palcové obrazovky a prostorový zvukový systém, který stojí celé jmění. Obchází gauč a zamíří rovnou k mahagonovému baru, který je v jedné stěně. Vytáhne křišťálovou karafu naplněnou jantarovou tekutinou a naleje si téměř plnou skleničku. Aniž by se podíval na mě, zeptá se: „Chceš taky?“

„Ne, chlape,“ řekl jsem tiše a snažil se dát do mého hlasu obavy. „Ale chtěl bych vědět, co se ti stalo. Měl jsi nehodu?“

JT ramena se třesou, když kvílí smíchy, a pak se sténá bolestí, kterou mu pohyb způsobil. Dá si velký lok a syčí skrze zuby poté, co se mu vlévá do těla.

„Neměl bys pít, pokud užíváš nějaké léky proti bolesti,“ říkám, ne z nějaké obavy k němu, ale proto, že chci, aby byl při smyslech.

„Nebral jsem žádné léky proti bolesti,“ zavrčí a dá si další lok. „Musím mít čistou hlavu.“

No, tak to jsme dva, kteří to potřebují.

„Tak co se stalo?“ Vyzvu ho, když se odebere od baru a přistoupí k jedné z velkých pohovek, které jsou podél velkého krbu. Kůže je máslová a polštáře hluboké. Pomalu se do ní vpotácí se sténáním.

JT se napije, spolkne to a pozvedne jeho krví podlité oči ke mně. „Mám potíže.“

Hodně velké potíže, v duchu jsem souhlasil. Ale jen pozvednu obočí v přátelské starosti.

„Dlužím hodně bookmakerovi v Las Vegas. Jeho vymahači mě dnes ráno navštívili. To je důvod, proč vypadám a cítím se jako hovno.“

To bylo součástí toho, co jsem si nacvičil se Selou. Potřeba být šokován JTho odhalením, že klesl tak hluboko. Takže jsem nebyl v žádném nebezpečí. „Dobře, to jsi posral JT,“ řekl jsem podrážděně.

„Zaplať ten zatracený dluh. Není to, jako bys na to neměl.“

„Já nemám,“ říká a dává si lok bourbonu. Mohu říci, že to na něj funguje, protože začne relaxovat a jeho tělo se uvolní do pohovky. „Tedy takové množství peněz, který oni vyžadují.“

„O jakém množství peněz to mluvíme?“ Ptám se váhavě…moje oči vytřeštěné zvědavostí.

„Čtyři miliony,“ odplivne si, jako kdyby cítil hořkost svého dluhu na jazyku.

„Ježiši zkurvený Kriste,“ Exploduji, moje čelist visí nevěřícně dole. „To si děláš kurva srandu srandu, JT, že jo?“

A Oscara za letošní výkon získává…Beck North.

JT zakroutí hlavou a grimasami. „Přál bych si dělat srandu.“

„Na co jsi sakra vsadil čtyři miliony dolarů?“ Zeptal jsem se nevěřícně.

„Zápas Mariota versus Vanzant.“

Zde nesmím dělat překvapeného. JT mě zná natolik dobře, aby věděl, že sleduji většinu druhů sportů. Vím, že vím, že to bylo. Tak jsem jednoduše řekl, „Vsadil jsi na Vanzanta.“

„Byl jsem si tak jistý, že vyhraje,“ JT to říká frustrovaným hlasem hazardního hráče, který prostě nemůže uvěřit, že mu došlo štěstí.

„Čtyři miliony dolarů kurva na zkurvený zápas, JT?“ Zeptal jsem se, nechají si proklouznout trochu vzteku.

„Zbláznil ses vsadit tolik peněz na jeden zápas?“

„Nebyl to jen jeden zápas,“ zamumlá.

Vsadil jsem…dlužil jsem dva miliony. Zdvojnásobil jsem na Vanzanta. Usoudil jsem, že je to tutovka.

Jo, to mi JT říká a moje oči se nevěřícně rozšíří nad jeho blbostí. Zasunu si ruku do vlasů, začnu před ním přecházet, působíc zamyšleně, strachujíc se o přítele.

„No, zaplatíš ty zatracené peníze. Dlužíš je, zaplatíš. Je to lepší, než aby je z tebe vymlátili.“

„Nemám je,“ říká kňouravě a musím doslova zamknout nohy, abych mi to zabránilo nevrhnout se na něho.

Ten jeho „chudý“ hlas mi vrátil odhodlání pokračovat s JT v mém zlověstném plánu.

„Jak to, že je nemáš?“ Ptám se zaskočeně.

Krčí rameny jako nedůtklivé dítě. „No tak, Becku. Znáš mě. Jsem nezodpovědný. Utrácím peníze, jako by rostly na stromě. Cokoliv je pevně svázáno s tímto domem bez vlastního kapitálu. Zbytek jde na pohonné hmoty a můj drahý vkus. Mohl bych seškrábat milion z nějakého podílového fondu, možná dva…ale to je všechno a to by trvalo příliš dlouho, než do kdy mám zaplatit. Jsem vypumpovaný a připoutaný.“

„Do kdy máš zaplatit?“ Protože umírám zvědavostí, jakou lhůtu mu dali. To mi řekne termín, do kterého doufám, budu mít JT z mého života nadobro venku.

„Tři dny,“ říká, dívajíc se na mě prosebnýma očima. „Potřebují, abys mi půjčil.“

A tady je to místo, kde mohu využít své veškeré herecké schopnosti. Zde je místo, kde jsem mimo svůj pečlivě připravený scénář a zkouším improvizovat, kde opravdu nesmím hrát a nechat vstoupit do hry své skutečné emoce.

A to skutečně ano, protože tenhle průser je jeho největší průser v jeho životě a JT zná mou trpělivost s ním, která byla v posledním měsících dost napružená ohledně jeho špatných rozhodnutích a dětinského chování.

Zvednu ruce nahoru a udělám dva kroky zpět. „V žádném případě, JT. Nejsem záchranná stanice. Jsem si jistý, že můžeš ty peníze dát dohromady.“

JT se nakloní na pohovce a zamračí se, zatímco jeho klouby zbělají v důsledku tlaku, který vyvíjí na skelničku. „Becku…říkám ti to. Nemám je.“

„Tak si půjč někde jinde,“ zavrčím na něj. „Nebudu zachraňovat tvou prdel. Je mi špatně z takovéto sračky, JT. Slíbil jsi, že budeš přímý a skromný, lhal jsi mi.“

„Nikdo jiný mi nepůjčí,“ říká JT a přísahám, že vidím v jeho očích se třpytit slzy. „A Becku…oni mě kvůli penězům zmlátili. Buď zaplatím, nebo není východisko.“

„Co to znamená?“ Ptám se s nádechem strachu v mém hlase pro mého „přítele“, na kterého jsem naštvaný jako peklo, ale také obav, které se stále objevují.

„Zabijí mě. Pokud nezískají své peníze, zabijí mě. Prosté a jednoduché.“

„Zatraceně,“ křičím přes celý pokoj, když se otočím od něho. Udělám další dramatický zásek mých rukou do vlasů. Otočím se čelem k JTmu, střílejíc po něm obviňujícím pohledem a zavrčím na něho. „Ty zatracený zasraný idiote.“

„Já vím,“ říká, když se opatrně zvedne z gauče. Udělá krok směrem ke mně. „Já vím, a vím, že jsem slíbil, že si dám věci pod kontrolu. Ale byl jsem si tak jistý, že mě tahle sázka nedostane z potíží a poté jsem se chystal se dostat ze všech svých průserů. Slibuji, že tohle byla poslední hloupost, kterou jsem udělal. Přísahám.“

Zamrkám na JTho vztekem vyrytý po celém mém obličeji.“ Je mi tak špatně z tvých lží, JT. Je nemožné žít s tímto stínem na našem podnikání. Jsi sobecký pitomec, který se nestará o nic jiného než o sebe.“

„Já vím, já vím,“ opakuje.

Přičemž si hluboce vzdychnu a sklopím pohled na podlahu. Předstírám, že se nad situací zamýšlím. Zdám se být v rozporu. Nechám, aby mi na tváři byl znát hněv, aby nezapomněl, že se jedná o nejmonumentálnější průser, kterého se v našem podnikání a našem osobním vztahu dopustil.

Vzduch mi pomalu opouští plíce a jdu směrem k němu, nakloním hlavu blíž a řeknu mu velmi měkkým a smrtelně vážným hlasem: „Dám ti ty peníze…“

„Ach, člověče...děkuji moc,“ koktá, ale rukou ho zarazím. Zavře pusu.

„Dám ti ty peníze, ale nebude to úvěr a ani dar.“

„Co tím myslíš?“ Zeptal se opatrně a všiml jsem si, že se mu ruka, v které držel sklenici bourbonu, třese.

„To znamená, že ti dám čtyři miliony, ale za odstoupení z Cukřenky. Chci tě vyplatit. Skončil jsem s tebou.“

JTho pokožka bledne a oči se mu nevěřícně rozšíří. „Ne,“ zašeptá.

„Ano,“ trvám na tom, skrz zaťaté zuby. „Chci tě pryč z mého života, JT. Nejsi pro mě nic jiného, než rakovina. Čtyři miliony ti zachrání kůži a kompenzují ti podíl na podnikání.“

„To kurva ne,“ odplivne si a jeho tvář červená. „Stojí za mnohem víc, než za tohle.“

„Jo, na papíře ano. Ale zdá se, že hodnota peněz ode mě tě zachrání od zabití. Řekl bych, že Cukřenka je víc, než spravedlivá náhrada za tvůj život, nemyslíš?“

„Becku…prosím…neodkopávej mě,“ zapřísahal mě. „Nic takového nedělám.“

„Není to můj problém, kurva,“ řekl jsem tiše. „Ale můžu ti říct tohle…Cukřenka je mnohem cennější, dám ti pět milionů. Splatíš svůj dluh, a pokud jsi chytrý, další milion tě udrží ve tvém životním stylu, dokud se nedostaneš do dalšího velkého dobrodružství. Vím, že to nebude se mnou po tvém boku.“

JT neodpoví, ale jen na mě zírá se širokým mrkáním. Jeho pohled je plný bolesti, zmatku a dokonce i trochu vzteku. Ale hlavně, vypadá ztraceně. A to je to, v co jsme Sela a já doufali.

Že nebude schopen najít jakoukoli lepší cestu ven z tohoto utrpení.

Zalovil jsem v kapse a vytáhl klíče od mého auta a odvrátil se od JTho. Nestojí mi ani za to, abych se za ním ohlédl, ale řeknu mu bez jakýchkoliv nejasností. „Jestliže budeš chtít dodržet třídenní lhůtu, je třeba mi dát vědět dřív než později. Budu potřebovat trochu času na přesuny některých mých fondů.“

„Becku,“ volá JT na má vzdalující se záda, ale nezaváhám. Nezastavím se. Znovu se na něho nepodívám. Nabídka byla učiněna.

Nyní už zbývá jen čekat na jeho výzvu.