WIA - 19. kapitola

Překlad: Sim

KELSEY

Nějak, po víkendu, kdy jsem si pokoušela s Elizou vypít mozek, najednou utíkám přes lobby v Arts Global s hromádkou papírů a desek v ruce. Kontroluju čas na telefonu a překvapivě jdu na čas. Ale cítím jsem hrozně. Probudila jsem se s pocitem kladiva v lebce, ale radši budu celý den trpět, než abych tratila práci.
Stisknu tlačítko u výtahu a dveře se hned otevřou. Uvnitř ale stojí někdo, koho bych raději nepotkala, protože se nikdy necítím pohodlně, když je kolem mě.
Jace Lawrence.
Jakmile mě uvidí, široce se usměje. Povzdychnu si, zatnu zuby, sevřou pevněji náklad v rukách a vstoupím do výtahu. Vklouznu do jednoho z rohů a držím si pohled kdekoliv jinde, jen abych se nepodívala na něj.
„A to jsem si myslel,“ říká Jace a otáčí se na mě, „že si zajdu pro kafe.“ Dveře výtahu se zavírají a já se zamračím.
„No….a proč ne?“ zeptám se.
„Taková divná věc. Potom, co jsem tě uviděl, najednou ani nepotřebuju kofein.“
„Podívej, Jaci,“ zavrtím hlavou. „Řekla jsem ti, že nejsem volná. Je naprosto zbytečný, abys se mnou pořád flirtoval, když z toho stejně nic nebude.“
„Pravda, ale já se jen tak nevzdám.“ Mrkne na mě a opře se o stříbrnou zeď výtahu. „Navíc, Roy Sykes je hlavní kytarista. Nemyslíš si, že po nějaké době bude chtít něco víc? Chci říct, je slavný a s tou spoustou holek kolem, možná jednou ujede…. A až se to stane, budu tady, abych tě utěšil.“
„Pro tvoji informaci, Roy takový není. Drží se dál od lidí. Je to ten nejvíc uzavřený člověk, kterého znám.“
„Už to tak moc nevypadá. Začíná se pomalu otevírat. Potom, co jsem přečetl ten článek o něm musím říct, že je to odvážný chlap. Možná chce znovu začít objevovat. Chci říct, no tak, Kelsey…to byl opravdu velký příběh. Jestli zvládl tohle, dokáže mnohem víc…“
Zírala jsem na něj. Ačkoliv byl opravdu hezký s uhlazenými blond vlasy, kouřově šedýma očima a dokonalým opáleným tělem, které sotva zakrývala polorozepnutá košila a kalhoty, byl to ten největší kretén, jakého jsem kdy potkala. Má své chvíle, kdy umí být opravdový gentleman, ale většina našich setkání skončí tím, že řekne něco, co mě dokáže neskutečně naštvat natolik, že bych ho nejradši praštila do toho jeho ksichtu.
Výtah zastaví a dveře se otevřou. Vystoupím z výtahu, ale pohled nespouštím z Jace.
„Víš, tohle je možná proto, proč nikdy nebudeš mít se mnou šanci, nebo s kýmkoliv jiným. Nikdy. Říkáš ty špatný věci ve špatnou chvíli.“
Krčíc rameny a šklebíc se, Jace ustoupí dozadu a znovu se opře o zeď. Uchechtnu se, otočím se na patě a zamířím ke své kanceláři. Zadržela jsem se, abych nepráskla dveřmi, ale nakonec jsem práskla alespoň s věcmi v mých rukách.
Sklouzla jsem do židle a zapnula počítač, doufajíc, že nějak potlačím pochyby, které se pomalu rodily někde v koutku mojí mysli. Jaceovo komentáře způsobily, že jsem se v myšlenkách vracela k páteční noci a k tomu, jak se Roy choval…naprosto zvláštně. Sotva se na mě podíval nebo se mě dotkl celý víkend. Když jsem se ho na to včera ráno zeptala, jenom dál pokračoval ve vymýšlení si různých výmluv. Napsal mi, ale nebylo to naše obvyklé hašteření. Byl vážný…. A takhle se rozhodně nikdy nechoval, když došlo na náš vztah. Něco mi neříká, ale nechci na něj moc tlačit. Možná, že celé to interview, to, že si musel přehrát všechno znovu, přineslo vzpomínky, které si připomínat rozhodně nechtěl. Možná je to jenom fáze. Ať už je to jakkoliv, doufám, že se přes to rychle dostane, nebo mi alespoň řekne, co se děje. Jsem si jistá, že to není jenom jeho máma, co ho trápí. Je tu něco dalšího.
Jako kdybych toho neměla už tak dost, Monica (která je teď moje šéfka) vejde do mé kanceláře a široce se usmívá.
„Řekni mi, že jsi dokončila ten projekt,“ říká a dívá se na mě. Monica vypadá ještě více profesionálně od chvíle, co dostala práci jako manažerka.
„Ano. Pracovala jsem na tom celou noc,“ řeknu a podám jí červené desky.
„Skvělé. Frank mě kvůli tomu pořád uháněl.“
„Řekni mu, ať se nestrachuje. Vždycky všechno dokončím včas.“ Posadím se zpátky do židle.
„Já vím. Ale… Chtěla bych tě ještě o něco požádat,“ řekne a zamrká.
Stisknu rty k sobě a sarkasticky se na ní podívám. „Ano?“
„Mám jeden poslední projekt, který musí být dodělán…. Ale musíš vlastně jen vyzvednout produkty. Kapela má blížící se turné a Frank chce všechna loga, plakáty, autobus a merchandise dokončit během příštího týdne.“
„Dobře,“ vydechnu. „Stejně odtud potřebuju vypadnout a trochu si pročistit hlavu. Kde to mám přesně najít?“
„Je to kancelář na Brodwayi s názvem Linking’s. Najdi chlápka jménem Bill, ten ti dá, co potřebuješ. Jen mu řekni, že jsi tam kvůli mně a finálním produktům pro FireNine.“
„Dobře.“ Vezmu si kabelku a hodím si jí přes rameno.
„Díky, Kelsey, jsi moje záchrana. Jenom o tom ještě nevíš – oh a jen tak mimochodem, četla jsem ten článek o Royovi… a WOW a CO TO SAKRA?“
„Že jo? Trochu mě vyděsil. Ještě jsem to nečetla, ale vypadá to, že všichni ostatní už ano.
„No, asi jo. Kdo by to o něm nechtěl vědět? Nikdy nemluví… a bez urážky, ale mě to teda pěkně vyděsilo. Žhavej chlap, kterej nikdy nemluví….divný.“
„Má svoje důvody,“ řeknu a zamířím k dveřím.
„Jo.“ Monica mě následuje. „Bylo docela roztomilé… to jak řekl, že když tě našel, začal zase věřit v lásku.“ Usměje se a sevře mé rameno. „Vypadá, jako věrnej typ. Doufám, že nic nezkusí a nepodělá to.“
„Bože, doufám, že ne,“ řeknu nervózně a zastrčím si vlasy za ucho. „Stavím se, až se vrátím, chceš něco, když budu venku?“
„Uhm…jo, dones mi nějaké kafe nebo energiťák nebo cokoliv. Potřebuju něco, co mě nakopne.“
Přikývnu a otočím se, abych si pospíšila k výtahu. Cítím něčí pohled, jak mě pozoruje a zamračím se, podívám se přes rameno a spatřím Jace, jak stojí u vchodu do oddechové místnosti a drží v ruce koláč. Ukousne si a přitom ze mě nespouští pohled, který odpovídá supovi, který je připravený skočit po své oběti.
Odtrhnu pohled a skočím do výtahu. Urgh. Kdy to sakra pochopí?

***

Potom, co jsem vyzvedla všechny produkty a potřeby z Linking’s, jsem je uložila do auta a mířím do kavárny. Potřebuju to po víkend, který jsem měla. Jestli chci po zbytek dne zůstat soustředěná a nabuzená, potřebuju pořádnou dávku kofeinu. Prohledala jsem chlaďák v kavárně a vyndala dva energiťáky. Položila jsem je na pult, když na mě pokladník přimhouřil oči, vytáhla jsem peněženku a pokrčila rameny. Objednala jsem dvě kávy, jednu pro mě a druhou pro minku a potom, co jsem zaplatila, vzala jsem nákup a pospíšila si ke dveřím.
Rozběhnu se po ulici v podpatkách, které tak miluju nenávidět. Oblékat si je nikdy nebylo v mém stylu a teď si vzpomínám proč. Ano, je hezké cítit se přitažlivě a sebevědomě, ale rozhodně není dobrý pocit, když spěcháte přes silnici a auta na vás neustále troubí, abyste jim laskavě vypadly z cesty. V podpatkách se dá udržovat jenom určitá rychlost.
Frustrovaně se snažím zrychlit, abych mohla naskočit do svého auta. Přitahnu si kabát blíž k tělu, zatočím za roh a vytáhnu klíče. Když vzhlédnu, začnu pomalu zpomalovat.
Lehce se usměju, když zahlédnu Roye, jak stojí přes nějakou luxusní restaurací. Je celý oblečený v černé (tak jako vždycky), vlasy má vlnité, což vypovídá o tom, že se sprchoval před tím, než dorazil na místo. Rozhlíží se kolem a sem tam zkontroluje svůj telefon.
Pořád se usmívám, když k němu pomalu zamířím, ale úsměv zmizí ve chvíli, když k němu zamíří nějaká holka a já se zastavím uprostřed kroku, zírajíc na ně. Jsem…zmatená.
Ta holka se postaví na špičky a omotá ruku kolem jeho krku a nějaká moje část se scvrkne. Snažím se polknout ten pocit sucha v mém krku. Cítím, jak se mi třese spodní ret…potí se mi dlaně. Ani jsem si neuvědomila, že jsem upustila tašku s nákupem, dokud si to nerázuju jejich směrem.
Obočí mám nakrčené a ruce zatnuté v pěst. Ostrý materiál klíče se mi zařezává do dlaně, ale je mi to jedno. Zdá se, že se nedokážu soustředit na nic jiného, než na to, jak můj přítel právě míří do nějaké nóbl restaurace s touhle blondýnou.
Ale potom mi něco dojde…
Nejsem ten typ holky, co vrazí do dveří a začne na někoho křičet. Zjistím to a potom najdu způsob, jak se pohnout dál…alespoň taková jsem bývala. Láska vás může donutit udělat něco šíleného, a když jste zamilovaní, je to ještě mnohem horší.
Vydechnu a podívám se na svoje nohy a chodidla politá kávou. Potom vzhlédnu a rychle zamrkám… znovu se cítím zmatená. Podívám se přes chodník do okna. Sedí naproti ní. Ona se směje, usmívá… on…se usmívá taky. A není to ten jeho obyčejný líný úsměv… je to úlevný úsměv, jako kdyby čekal celý den, aby se takhle mohl usmát.
„Ne,“ šeptám. „Bože, ne. Ne ty, Royi, ne ty.“
Pevně sevřu ruce a přemýšlím nad tím, co dál. Uvědomuju si, že nemohu dovolit emocím, aby nade mnou převzaly kontrolu, takže spěchám daleko od restaurace zpátky k Linking’s, abych se dostala do auta. Naskočím a zabouchnu dveře. Svírám volant, zavřu oči a čelem se opřu o ruce.
To nemůže myslet vážně. Oni to nemůžou myslet vážně. Potom všem, co mi řekl – jak mě miluje a jak nemůže uvěřit tomu, že mě někdo mohl opustit – dělal přesně to samé. Chová se ke mně stejně tak, jako Rick… jako kdybych neměla žádné city. Jako kdybych neexistovala.
Polknu cihlu v krku a snažím se potlačit emoce. Oslepí mě příval horkých slz, ale zavrtím hlavou a zavřu oči. „Ne,“ šeptám. Tohle musí být nějaké nedorozumění. Možná s ní na něčem pracuje. Možní je nějaká zpěvačka, která s ním chce spolupracovat. Ale kdyby ano, proč by mi o ní nic neřekl? Proč mi neřekl, že se má setkat s nějakou holkou? Chci věřit, že Roy by mi nikdy nic takového neudělal… ne potom všem, co máme za sebou. Ne po roce sdílení si našich tajemství, starání se o sebe navzájem a společným trávením skoro každého dne. Ještě nemůže být konec.
Vracím se zpátky k tomu, co mi řekl Jace ve výtahu a já ho za to nenávidím. Nenávidím ho, protože měl o Royovi pravdu. Jeho příběh byl teprve začátek. Jakmile si jednou uvědomil, že to může udělat, možná si uvědomil, že může udělat cokoliv. Možná si uvědomil, že se může otevřít a být zase ten člověk, kterým kdysi dávno býval….bezstarostný. Plný života.
Co je na pytel je, že ten starý Roy se mnou nemá nic společného. Vůbec nic.
A to bolí. Hrozně moc.

Musím vám říct, že si asi založím nějakej anti-Roy klub, protože na to, jak se jevil docela…mile? Tak to s ním teda půjde pěkně z kopečka. No, to uvidíte, nechci vás moc napínat, tak budu překládat rychle, ale taky vás chci varovat, já si totiž skoro rvala vlasy, jak mě neskutečně vytáčí.. :D
Taky vám chci hrozně moc poděkovat, že jste to se mnou a s knížkou nevzdaly a pořád ji rády čtete, i když jsem do toho vkládala takové dlouhé pauzy, děkuju :)