OTL - 4. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Arey

Ahoj holky, moc děkuji za všechny vaše komentáře. Jsem ráda, že si moje první kniha našla několik svých čtenářů. Vážím si každého komentáře, je to obrovská podpora! Ráda si čtu i vaše spekulace.

A máte se na co těšit :-)

Mishacka

Letiště Fayette County bylo malé. Nebyla jsem tedy překvapena, že když jsme přistály, tak jsme nepotřebovaly plánek letiště. S Kenz jsme jen vystoupily z letadla ven na asfalt a čekaly venku na zavazadla. Po půl hodinovém stání na rozpáleném slunci, jsme konečně prošly branou a uviděly před námi stát tátu, který vypadal více uvolněně, než jak si ho pamatovala. Tím uvolněně myslím, že na sobě měl khaki kalhoty a golfové tričko. To byla pro mého obvykle usedlého tátu neobvyklá kombinace. Byl podnikatel a právník a v obou oborech dost vážený. A vzhledem k jeho profesi tak nebylo těžké udržet pod pokličkou všechny důvěrné informace týkající se rozvodu. Charity, která stála vedle něj, prakticky poskakovala nahoru a dolů nadšením. Její umělá prsa se jí během toho sotva pohnula a z toho se mi dělalo zle. Možná bych jí to i věřila, kdyby nevypadala tak uměle a nepřehrávala tak. Ale z jejího příliš živého chování mi bylo na zvracení. Stále jsem nemohla uvěřit, že se tato žena stane součástí mojí rodiny.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a na přivítanou ho lehce objala. „Charity, ráda tě zase vidím.“

Než jsem měla šanci se odtáhnout, tak mě rychle objala. „Jsem tak nadšená, že jste tady!“

Mluvila sladkým jižanským přízvukem, který zněl dost nepřirozeně.

Mackenzie stála za mnou a sotva jim kývla na přivítanou. Myslela jsem si, že spolu s tátou opět normálně mluví, ale ne vždy jsem s vývojem jejich vztahu držela krok. Ale táta si to zasloužil; ublížil nám a byla to jen jeho vina.

„Jsme šťastní, že vás tu, holky, budeme na svatbu mít. Děkuju, že jste přijely.“ Nemohla jsem říct, jestli byl upřímný, ale neulehčoval nám to. Svatba. Pokaždé, když to říkal, jsem měla pocit, jako bych spolkla jed. Když jsme spolu několik předchozích měsíců volali, abychom se na všem domluvili, pokaždé, když to řekl, jsem měla pocit, jako by ho to bolelo. I kdyby Charity miloval, což jsem předpokládala, že ano, to neměnilo nic na skutečnosti, že ho trápilo, že jde o jeho druhé manželství. Protože v prvním manželství s mámou katastrofálně selhal.

„Jsem opravdu ráda, že jsem tady, tati, a slibuju, že se budeme chovat co nejlépe.“ Všichni jsme se podívali na Mackenzie, která dělala, že nás neslyší, dokud jsem jí nedloubla loktem do břicha.

„Au, za co to bylo?“

Podívala jsem se na ní přes rameno a zamumlala, „Ty víš, za co to bylo. Chovej se slušně.“

Otočila jsem se zpátky a na oba se usmála, jak jsem to tisíckrát viděla dělat mámu, když jsme ještě žily ve Fayette. Pasivní agresivita nám byla vlastní.

„Vezmu vám tašky,“ řekl táta a rychle zvedl naše dva kufry, zatímco já sebrala svoje příruční zavazadlo. „Jsem rád, že jste většinu svých věcí poslaly předem, protože si nechci ani představit, kolik peněz byste platily za nadměrná zavazadla.“

Usmála jsem se na něj, ale bylo to strojené a oba jsme to věděli. Myslím, že to jasné napětí v naší malé skupině musel cítit každý. Než mi táta v autě oznámil další jobovku, tak se napětí dalo krájet nožem. A pak to přišlo.

„Takže, Charity a já máme pro vás vzrušující novinu a myslím, že se vám bude líbit.“

Tohle konečně Mackenzie zaujalo. „O co jde?“

Otočila se na mě a pusou gestikulovala slovo „dítě“, ale já jsem jen protočila oči.

Táta se na nás podíval ve zpětném zrcátku, „S Charity jsme koupili dům. Právě jsme podepsali smlouvu ohledně starého domu.“

„Cože? Ty jsi prodal náš dům?“ Byla jsem v šoku. Tohle s námi neprobral. Byl to náš domov. Měly jsme na něj spoustu vzpomínek.

Tentokrát se do toho vložila Charity, „No, popravdě… už jste nás hodně dlouho nenavštívily. Proto jsem měla pocit, že už ho neberete jako svůj domov a to byl i jediný důvod, proč ho David tak dlouho držel.“

David. Nesnášela jsem, jak vyslovovala jeho jméno. „ No, David neměl právo prodat náš dům bez toho, aby si o tom s námi nejdřív promluvil.“

Otočila jsem se na Mackenzie, která se opírala čelem o okno a vypadala, že je ve svém vlastním světě. „Kenz, slyšela jsi to? Prodali náš dům.“ Věděla jsem, že se chovám dětinsky, ale nemohla jsem si pomoct. Měli jsme za sebou spoustu telefonátů, kde ale nebylo možné vidět samolibý a namyšlený výraz nevlastní matky.

Kenz se na mě podívala bez jakýchkoliv emocí. Jen pokrčila rameny, „Táta něco před pár měsíci v telefonu zmínil. Netušila jsem, že to myslel vážně.

Podívala jsem se na přední sedadlo, kde seděl táta. „Takže jí jsi to řekl, ale mně ne? Je to proto, že jsi věděl, že na to budu reagovat? Bože, pořád jsi zbabělec.“

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, Lilo. Myslel jsem, že už jsme se přes naše problémy přenesli.“

Protočila jsem oči a zavrtěla hlavou, „ Nikdy se přes naše problémy úplně nedostaneme.“ Tolik k tomu, abych ho přijala takového, jaký byl. Asi jsem se spletla. Pořád jsme na tom byli jako rodina špatně.

Zbytek jízdy proběhl v tichosti. Ve Fayette jsem teprve půl hodiny a už vymýšlela plány na útěk.