OTL - 3. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Arey

Červen, 2016

Když jsem zvedala modré džíny z bílého koberce, přistálo mi na obličeji tričko.

„Hej, můžeš si dávat pozor na to, kam házíš ten svůj bordel?“

Mackenzie klečela na koberci před otevřeným kufrem a prohrabovala se v něm s urputností, jako když divoký tygr trhá svou kořist. Netušila jsem, co hledá, ale vypadala odhodlaně. Na chvíli otočila hlavou, její dlouhé blonďaté vlasy se jí zhouply na zádech, jak pohnula hlavou dopředu a dozadu a zběsile se prohrabovala v kufru.

„Nemůžu to nikde najít!“ Rozhodila frustrovaně rukama do vzduchu.

Šla jsem směrem k ní a sbírala předměty, které jsem míjela. Další tričko na posteli, sukně ležící na podlaze, svetr hozený přes lampičku… Panebože, moje sestra umí ale udělat nepořádek.  

„Co že to vlastně hledáš?“

Posadila se na paty a podívala se na mě, v jejích krásných tmavě hnědých očích se odráželo podráždění.  „Potřebuju ty blbé šaty na zkušební večeři. Máma mě donutila slíbit, že si je obleču, protože je poslala Charity. Nemám ale ani ponětí, kde ty šaty jsou!“

Sedla jsem si vedle ní do tureckého sedu a začala jsem skládat oblečení, které jsem posbírala po pokoji. „Nešla jsi v nich někam? I když netuším, jak v tomhle nepořádku můžeš něco najít.“

„Děláš si ze mě srandu? Samozřejmě, že jsem je ještě na sobě neměla. Mají ošklivou fialovou barvu. Chci říct, kolik si Charity myslí, že mi je? Pokaždé, když spolu telefonujeme, se mnou mluví, jako bych byla dítě. Je mi osmnáct! Podle zákona jsem už dospělá a tak.“

A tak…  chápu. I když k sobě máme s Kenz blízko, tak musím přiznat, že z mé malé sestřičky se stal po rozvodu rozmazlený spratek. Vlastní dům, zaplacené účty za telefon a vše, na co si vzpomene. Myslím, že se rodiče cítili špatně, po tom, co se stalo, tak se jí to snažili vynahradit tím, že jí dali všechno, co chtěla a rozmazlili jí. Zato já už jsem byla dospělá a mohla se o sebe postarat sama.

Pokračovala jsem ve skládání jejího oblečení a skládala je zpátky do kufru. „Co ti máma řekla, když jsi ty šaty dostala?“

Kenz přerušila svůj záchvat vzteku a podívala se na mě, jako by si až teď uvědomila, že tam stále jsem. „Nevím,“ pokrčila rameny. „Zdála se mi trochu smutná. Ale to se mi zdá pořád od chvíle, kdy jsme se přestěhovaly, takže nic nového.“

Je pravda, že po tom, co jsme se přestěhovaly z Fayette, tak máma trpěla depresemi. Na Floridě to milovala, hlavně protože to bylo daleko od táty, nicméně se tam narodila se a měla tam svůj život. Musela jsem přiznat, že se mi po mém starém životě taky občas stýskalo. Bylo to už několik let, co jsem naposledy viděla své přátele. Elle, Noa a já jsme byli jak Tři mušketýři tak dlouho, co si pamatuju, ale pak… občas se stane, že vás život oddělí od toho, co znáte. Noa a já jsme si byly pořád tak blízké, jak to jen šlo. Těšila jsem se, že s ní v létě strávím trochu času.

Kenz bylo teprve čtrnáct, když jsme před pěti lety odešly a pěkně zde zapadla. Byla se svými blonďatými vlasy a bronzovou pokožkou pro pláž jako zrozená. Každého kluka v okolí pěti mil měla omotaného kolem malíčku. Když jsme navštívily Fayette, byla jen divné dítě, jejíž rodiče si prošli hnusným rozvodem. Byl to asi rok, co naposledy viděla tátu. Mě přijel občas navštívit na škole, ale Kenz se mu nesnažila být nablízku. Myslím, že jí hodně ublížilo, že nás táta opustil a založil si novou rodinu bez nás. Charity se nemohla dočkat, až spolu budou mít první dítě. Pořád jsme to poslouchaly a určitým způsobem mi přijde, že Mackenzie nabyla dojmu, že nás nahradilo. Ale já ne. Nebylo to tak, že táta vyměnil svoje holky za nový model se zářivějšími blond vlasy. Milovali se a chtěli spolu založit rodinu. Dávalo to smysl, ale to neznamená, že to pro nás bylo jednodušší.

Když jsem konečně zavřela kufr, Kenz přešla pokojem a začala se prohrabovat svým šatníkem, jestli nenajde šaty na zkušební večeři tam. O chvíli později se vynořila s vítězným výkřikem a držela šaty zabalené v igelitu. „Věděla jsem, že tady někde musí být.“

„Můžeš je poprosit, aby ti je pověsili vpředu letadla, ať je pak najdeš.“

„No nejsou úžasné?“ zasmála se vlastnímu sarkasmu.

Držela šaty před sebou a začala se prohlížet v zrcadle, aby posoudila, jak vypadá. „No, nejsou zas až tak hrozné,“ řekla a naklonila hlavu na stranu. „Mohlo to být mnohem horší. Jaké šaty si na zkušební večeři oblečeš ty? “ Otočila se ke mně.

„Sbalila jsem si sebou několik šatů; víš jak, cokoliv, co mi padne.“ Nebyla jsem drobná jako moje sestra. Nezdědila matčiny křivky, tak jako já. Pomalu jsem vstala z koberce a přešla k ní. Položila jsem jí ruce na ramena. „Slib mi, že celou dobu budeš v pohodě, ano?“

Odtáhla se ode mě. „Jen pokud mi slíbíš, že se nebudeš chovat, jakoby jsme byly její děti.“

Lehce jsem přikývla. Chápala jsem potřebu Charity, která chtěla tvořit rodinu i s námi, ale já ji nechtěla. Hlavně proto, že už jsem nebyla dítě – ani jedna z nás. Charity byla asi o patnáct let starší než já, takže nebylo vhodné, aby na mě myslela jako na své dítě.

„Neboj. To ale neznamená, že se budeš předvádět. Rozumíš?“

Obrátila oči v sloup. „Jasně mami.“

Zasmála jsem se, než jsem opustila pokoj a zavřela za sebou dveře. Vždycky se ke mně chovala, jako bych byla její máma a nejlepší kamarádka zároveň. Po rozvodu toho máma měla hodně. Postarat se o Kenz zůstalo na mě. To se stane, když jste o čtyři roky starší. Nikdo netušil, že to přijde. Rozvod byl všude. Všechny malé městské noviny o tom psaly, protože jsme byli členové místních klubů. Občas jsem si chtěla schovat hlavu pod polštář a přála jsem si, aby všechny ty drbny vypadly, ale to se nestalo. Měly pocit, že má každý právo vědět i ty nejtemnější tajemství vašeho života a proč k rozvodu došlo. Já jsem aspoň měla štěstí, že se na mě dívali jako na úzkostlivou studentku, a tak mě nechali na pokoji. Kdyby sousedi zjistili, proč jsme opravdu odešli z Fayette, stáli by u našeho domu od rána do večera a můj život by skončil.

Pomalu jsem šla do kuchyně, kde jsem viděla mámu, jak sedí u pultu a píše na svém iPadu.

„Čau mami, co děláš?“ Vždy jsem cítila potřebu být kolem ní veselá. Možná má Kenz pravdu, že její deprese ovlivnily nás všechny a podle toho jsme se začaly chovat jinak. Naše pocity nás ovlivnily navzájem.

Otočila se na mě se širokým úsměvem. Posledních několik let se na ní dramaticky podepsalo. Zestárla mi před očima. Když jsme žily v Nové Anglii, tak vypadala mladě a vyzařovalo z ní spoustu energie. Ale teď jsem viděla hluboké vrásky kolem jejích tmavých očí. „Ahoj zlatíčko, už máš vše zabalené?“

Přikývla jsem. „Myslím, že jo. Nikdy jsem toho tolik nebalila, s výjimkou školy. Ale budeme pryč tak dlouho.  Jsem ráda, že táta zaplatil za extra kufry, to pomohlo.“

„No, člověk nemá nikdy dost bot,“ řekla, zvedla svůj hrnek s kávou a obešla kuchyňský ostrůvek. Pomalu došla k dřezu a položila ho do něj, aby ho později služebná umyla. Tohle byla jedna z věcí, které se máma nechtěla po rozvodu vzdát. A upřímně, Kelly, naše služebná, byla spíše jako člen rodiny, než personál. Věděla jsem, že byla máma radostí bez sebe, když Kelly souhlasila, že se k nám nastěhuje.

Posadila jsem se na jednu z barových židlí u jídelního stolu a sledovala mámu, jak přemýšlí, jak to bez nás ten měsíc sama zvládne. „Tak co máš v plánu, až budeme pryč? Něco zábavného?“

Kousla se do spodního rtu, než odpověděla: „Asi si vezmu několik lekcí tenisu v klubu. Ale kromě toho, zatím žádné plány. Mám práci.“

Když jsme se sem přestěhovaly, máma dostala práci v pečovatelském domě jako vedoucí oddělení společnosti, poskytující pečovatelské služby. Od té doby se ale z malé společnosti s pečovatelskou službou stala větší korporace a podařilo se činnost rozšířit do dalších pěti zařízení. Když jsme žily v Nové Anglii, tak se máma zabývala managementem, takže jsem věděla, že to je něco, co jí baví. Nicméně jí to stálo spoustu času a práce o víkendech, takže neměla čas na společenský život a vyhledávání přátel, s výjimkou jejích spolupracovníků. Bála jsem se, že teď, když se můj táta znovu ženil, se bude cítit zrazeně, protože ještě nerandila. Truchlila nad ztrátou táty, jako by byl mrtvý a ne, že jí opustil proto, aby si do domu nastěhoval novou mladou ženu. Nemohla jsem pochopit, proč si tátu stavěla na piedestal, ale byla to její volba, ne moje. Já viděla tátu takového, jaký opravdu byl, hodný chlap se špatnými rozhodnutími. Už jsem ho za jeho rozhodnutí ale nesoudila, ale věděla jsem, že máma a Kenz ano.

„Mami?“ Přikývla, ale pokračovala ve čtení čehokoliv, co tam měla. „Mami, můžu se tě na něco zeptat?“

Položila iPad a chvíli se na mě dívala, než odložila brýle, protože bez nich mě viděla lépe. „Co se děje zlato? Nikdy jsi takhle vážná nebyla.“

Podívala jsem se dolů na svoje ruce, najednou mě zaujal můj odlupující se růžový lak na nehtech. „Víš, jen jsem tak přemýšlela, že se budu muset přesunout tam, kde pro mě bude práce.“ Na chvíli jsem zvedla oči a podívala se na ní, jestli chápe, kam tím mířím. „Táta má v oblasti Bostonu spoustu kontaktů. A pokud by tam pro mě bylo místo….“

„Pak bys to měla přijmout. Vím, jak to chodí. Taky vím, že tam žije spousta tvých přátel a že ti moc chybí. Nejsem jediná, komu chybí Fayette. Vím, jak je to tady s ekonomikou, ale já mám práci tady, takže tu s tvou sestrou zůstaneme. Ale ať už se rozhodneš pro cokoliv, bude to tvoje volba, zlatíčko. Nebudu tě zastavovat od toho, aby sis plnila své sny. To není to, co správný rodič dělá.“

I když řekla to, co jsem chtěla slyšet, stejně to bolelo. Nedokázala jsem si představit, že ji a Kenz opustím, že je nechám za sebou, ale zároveň se můj titul z managementu nepodaří uplatnit v oblasti, kde nikoho neznám a nemám žádné kontakty. Můj táta měl v oboru spoustu kontaktů a já věděla, že s touhle ekonomikou budu tyhle kontakty potřebovat. Pomohlo k tomu i to, že jeho advokátní kancelář vyhrála spoustu případů a je spojována s místními obchodními korporacemi. Dokonce měl i nějaké kontakty v New Yorku.

„Stejně mám ještě rok na to, abych se rozhodla.“ Po rozvodu jsem školu na rok přerušila, ale byla jsem odhodlaná si najít práci hned, jak školu dokončím.

Máma se usmála, „To sice ano, ale teď se chystáš strávit celé léto se svým tátou. A určitě bude spoustu příležitostí promluvit si o různých možnostech. Chápu to zlatíčko, opravdu. Kromě toho, Kenz na podzim odjíždí na vysokou, takže před sebou má taky velký krok. Pak už tu zůstanu jen já.“ Položila si jednu ruku přes druhou a povzdechla si. „Ale to je v pohodě. Navíc tady mám Kelly.“ Všimla jsem si rozdílného odstínu naší pleti. Během jara jsem víkendy trávila na pláži, zatímco máma se zamkla v kanceláři a snažila se vybudovat jméno pro sebe a firmu. Byla teď někým jiným, než když byla s tátou. Možná na tom teď byla líp, kdo ví? Vždy se uměla postavit na vlastní nohy, i když to bylo těžké. Zatímco jsem se dívala na její úsměv a její světle hnědé oči, tak mi stiskla ruku, aby mi dala najevo svojí podporu a důvěru. Možná se svým životem není nejspokojenější, ale udělá cokoliv, abychom my s Kenz měly všechno, co potřebujeme. To je to, co mámy dělají.

Zaslechla jsem, jak sestra ze schodů něco křičí, když za sebou táhla kufr a máma mi ještě jednou rychle stiskla ruku, než odešla z obýváku, aby jí pomohla. Náš obývací pokoj byl v přední části domu, takže dveře do vnějšího světa ode mě byly jen místnost daleko. Zhluboka jsem se nadechla, z ledničky jsem si vzala jablko a balenou vodu a strčila je do kabelky. Nikdy neodcházím pryč bez svačiny. Máma s Kelly nám pomohly dostat naše věci do auta a pak si máma vlezla do auta na sedadlo řidiče. Normálně bychom s Kenz o to místo bojovaly, ale myslím, že jsme obě chápaly, že jde o něco, co musí jako máma udělat. Zamávaly jsme Kelly na rozloučenou, když jsme odjížděly a zamířily na letiště.

Nebyla jsem si jistá, co čekat od měsíční cesty do našeho starého domova.