Hlas - 11. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Dobrý den celý den :-D. Čeká vás kratší kapitola, u které Vám dám malou radu. Pokud neoplýváte vlastností, které se říká trpělivost, asi si tu kapitolu přečtěte radši až s tou následující. Jinak samozřejmě děkuji za komentáře. Líbí se mi, že se mi u Vás touhle knížkou vždycky povedou vyvolat spekulace, které si myslím, že budete mít. A miluju Vás za to, že vás neodrazuje, když Vám nevyjdou a naopak jste napnutí na další nálož.

Neboj se o mě

Moudro dne:Čím víc jsi slepý, tím víc cítíš.

 Po včerejším rozhovoru s Nathanielem jsem poklidně usnula a probudila se později než obvykle. Slunce už v plné síle prosvítalo přes tabulky skla. Hezky mě hřálo na čele. Nabitá energií jsem si jen rychle opláchla obličej a oblékla se do své druhé uniformy se sukní namísto kalhot, kterou jsem dostala před měsícem, ale ještě jsem ji na sobě neměla. Víc bych ani nestíhala. Už tak jsem nabrala zpoždění a nemohla jsem si dovolit další průšvihy. Rayova hraná část osobnosti by mě pak začala ještě víc nenávidět.

Vyšla jsem ze svého pokoje a sprintem se stavila pro pracovní potřeby. Přeběhla jsem tu krátkou vzdálenost k Nathanielovi, abych mohla začít s jeho prostory, jak bylo uvedeno v pokynech. Se zasněným pohledem jsem plnila svoje každodenní povinnosti. Stírala jsem, dezinfikovala jsem, vysávala jsem a otírala prach. Na pokožce mi neustále pobíhal zvláštní mráz. Cítila jsem se, jako bych měla každou chvíli vyskočit ze svého vlastního těla. Také jsem v zrcadle při drhnutí koupelny zjistila, že mám na tváři připitomělý úsměv, kterého jsem se nedokázala zbavit už od rána. Připadala jsem si, jako bych jela na nějaké droze.

V kuchyni jsem se potkala s Rayem, který Nathanielovi připravoval cereálie s mlékem. Dohodli jsme se totiž, že mu bude snídaně chystat on, protože jsem pak stíhala nějakou práci navíc a on ráno neměl žádné větší povinnosti. Sice se úroveň Nathanielových snídaní trochu snížila, pokud nebyla kupovaná, ale Nathaniel si nestěžoval. Stejně většinou nechával hodně ze snídaně nedojedeného, a to i přestože se jednalo o nejdůležitější jídlo dne. O zdravou výživu se zřejmě mnoho nestaral. Udělala jsem si o tom poznámku ve své hlavě. V posledních pár hodinách jsem mu vypracovávala psychologický profil intenzivněji než kdy předtím.

Doufala jsem, že se mi během dne ozve. Vlastně jsem v to doufala už při uklízení jeho prostorů, ale nechal mě v „poklidu“ pracovat. Nejspíš mu nedošlo, že to na mě mělo naprosto opačný účinek, protože jsem se překvapivě nedokázala soustředit.

Ray odjel po obědě. Samozřejmě až potom, co odnesl Nathanielovi jídlo. Netušila jsem, proč jsem k němu nemohla sama. Neznamenalo to přece, že bych ho musela vidět. Jenom bych mu položila talíř na stolek. Trvalo by to kratší dobu, než když jsem mu v pokoji uklízela.

No, nedalo se nic dělat. Svoje námitky jsem utopila v talíři dobré polévky, kterou jsem připravila a pak jsem se šla na dlouhou dobu odreagovat do zahrady.

***

Stejně donáška večeře zůstala na mě nebo jsem si to alespoň myslela. Nesla jsem ji Nathanielovi bez toho, abych se dovolila. Neozval se mi. Byla to jeho chyba, že mi nedal nic vědět.To jsem si opakovala celou cestu po chodbě až k jeho dveřím. Lehce jsem na ně zaklepala. Nikdo mi neodpověděl, tak jsem je pomalu otevřela. Dávala jsem si pozor, abych nevydávala zbytečný hluk, ale ani jsem netušila proč.

Ze škvíry prosvítalo tlumené světlo. Nejprve jsem do místnosti pouze nakoukla. Byla prázdná. To mi pomohlo, abych se odhodlala vstoupit, i když Nathaniel nechal rozsvícenou lampičku na nočním stolku, takže tam musel před chvílí být.

Pokračovala jsem lehkým krokem ke stolku, kam jsem položila tác. Už mě z něj bolely ruce. Trochu jsem si procvičila prsty a nahlas si odechla. Tady je ale zvláštní ticho. Rozhlédla jsem se po okolí. Něco mi v té místnosti přišlo jiné.

Chvíli jsem nad tím musela přemýšlet, než jsem na změnu přišla. Přes postel byl přehozený rudý saténový přehoz. V tlumeném světle na něm hrály nažloutlé odlesky. Nedalo mi to, přejela jsem po něm rukou. Materiál byl jemný ale chladný. Najednou jsem uslyšela tiché bouchnutí. Lekla jsem se a rozhlédla se po celé místnosti. Dveře skříně, u které bych přísahala, že byla zavřená, se musely otevřít.

Pomalu jsem k té skříni šla. Připadala jsem si jako v nějakém hororu. Celou dobu mě pronásledoval špatný pocit. Možná ho způsobovaly výčitky svědomí, ale na tom nezáleželo. Otevřená dvířka jsem opatrně zavřela, aniž bych se podívala dovnitř skříně. Nejspíš jsem si vzpomněla, že v hororech na vás ze skříní vždycky něco vybaflo.

„Nathanieli?“ zkusila jsem zavolat jeho jméno, ale nikdo se neozýval.

„Nathanieli?!“ zopakovala jsem o něco hlasitěji. Opět bez žádné odezvy. Nepočítala jsem s tím, že by mě dneska ignoroval, když nám na večer vymyslel společný program. Těšila jsem se na něj celý den a teď tohle. Moje nálada od dost poklesla. Plánovala jsem minimálně první hodinu předstírat uraženou.

Přilepila jsem ucho na dveře koupelny, abych zjistila, jestli se tam neschoval. Nepřekvapilo by mě, kdyby mu připadalo vtipné si se mnou hrát na schovávanou. Někdo mě během toho chytil kolem pasu a zakryl mi pusu. Cukla jsem sebou. Nekřičela jsem, jen jsem zhluboka dýchala. Snažila jsem se mu vykroutit nebo ho alespoň identifikovat, ale nedovolil mi hýbat hlavou. Cítila jsem jeho tlumený dech za krkem. Musel to být muž. Šel se mnou k posteli, kam mě hodil. Dřív než jsem se stihla zvednout na všechny čtyři, naklekl na mě. Do pusy mi něco narval a přilepil mi obličej k přehozu. Na moment jsem si myslela, že se mohlo jednat o Nathaniela, ale tohle Nathaniel nebyl. Tím jediným jsem si byla jistá.

Snažila jsem se s ním bojovat, ale disponoval nadprůměrnou silou i umem. Určitě to nedělal poprvé. Během okamžiku mi svázal všechny končetiny. Zavázal mi i oči. Zacpanou pusu ještě zajistil pruhem látky. Bála jsem se, co se mnou hodlal dělat. Vnímala jsem, že se ke mně naklonil.

„Někdo tě tu najde a rozváže. Nesnaž se do té doby dělat hlouposti.“ zašeptal chraplavým hlasem. Neměl přes hlavu punčochu, jako správný lupič. To by zněl jinak. Každopádně jeho hlas jsem nepoznávala ani bez masky.

Nechápala jsem, jak se do tohohle střeženého domu mohl dostat. Musel to být profesionál nebo se neživil jako lupič, ale patřil mezi lidi, co se Nathanielovi snažili ublížit. Proto všechna ta přehnaná opatření.

Najednou jsem se o Nathaniela začala bát. Co když ho unesli? Musela jsem se osvobodit, abych mohla zavolat policii nebo minimálně Rayovi, který mi tu zanechal číslo na svůj osobní telefon. Válčení s pouty ale nikam nevedlo. Akorát jsem se znova zadýchala a podráždila si pokožku v oblasti zápěstí.

Nic z toho mi nedávalo smysl. I když Ray odjel, musela tu zůstat ochranka. Při mém štěstí si nejspíš zrovna dávala pauzu na kávu. Jestli to byla pravda, tak ta ochranka stála za starou belu.

No tak, uklidni se!Vdechla jsem vůni přehozu a trochu z ní ucítila Nathaniela. Do očí se mi z ničeho nic vehnaly slzy. Z části to způsobil strach o Nathaniela a z části radost z vlastního přežití. S několika údery ručiček na hodinách jsem se sebrala. Začala jsem se třít o přehoz jako kočka, abych si uvolnila alespoň oči. Z ničeho nic mi přeběhl mráz po zádech a postavil se mi snad každý chloupek na těle. V tom mi někdo zaklepal na rameno.