FC - 24. kapitola

Překlad: Verča

Čekala některá z vás, že se něco takového stane? Já teda ano...

PREDATORA NĚCO VYDĚSILO

Priorita: Důvěrné

Bay Area Podzemní Bojový Klub (BUFC) Bojová noc

Železniční stanice, 51. a Hlavní 8 večer.

Soupeři: Predator vs. DirtyDancer

Kódové slovo: Swayze

Po zastavení v lékárně, kde jsem si vyzvedávala prášky, cestou domů z práce, vejdu do mého bytu, když mi zavibruje mobil se zprávou od BUFC. Ray mi tak nějak zapomněl říct, že dnes bojuje. Napíšu Tagovi a domluvíme se, že se sejdeme pro rychlé zakousnutí v naší oblíbené steakové restaurace před bojem. Pak napíšu Jess. Právě plánuje navštívit boj s BladeSawem. Řeknu jí, že tam bude Tag. Řekne, že to ví, ale je rozhodnutá, že je čas jít dál.

Očekávání prochází skrz mě, když se přehrabávám v mém šatníku. Co si na sebe vzít? Co si na sebe vzít? Chci dnes večer vypadat speciálně. Poprvé budu stát v popředí a dívat se jak Predator bojuje, namísto toho, abych se skrývala.

Po odeslání fotek nejméně šesti outfitůJess, se vyhnu mé obvyklé černé a obleču se do skládaných, červených, sifonových šatů s živůtkem, špagetovými ramínky a srdcovým výstřihem, které mi moje mamka koupila na Vánoce, ve snaze abych nosila něco jiného než mou obvyklou černou.

Jess mi šaty schválí a zejména souhlasí s jehlovými botami a robustním černým gotickým náhrdelníkem.

O deset minut později jsem ve své podzemní garáži, moje podpatky klapou v klidném prostoru. Přátelé, boj, Ray. Bude to dobrá noc.

Moje kůže trne, když dosáhnu mého Volva. S bušícím srdcem se otočím, když se mého ramene dotkne ruka.

„Sio?“

Úleva zaplaví můj systém, když poznám Duncanova klienta z obchodu. „Yuri? Nevěděla jsem, že tu žiješ.“

„Nežiju.“ Píchne mě jehlou do paže a svět zčerná.

***

Nevím, co mě probudí.

Možná to je rachot náklaďáku venku, nebo zvuk v místnosti. Snad skřípění dechu. Mé oči se otevírají a přizpůsobují pološeru. Postupně rozpoznávám jemnou látku, televizi na zdi; malý, zdobený stůl; a Yuriho sedícího v křesle, čtoucího noviny vedle mé postele.

Jsem na posteli.

„Konečně vzhůru,“ řekne Yuri, když sundá nohy z malého, dřevěného stolku, jeho ruský přízvuk je nyní tak silný, že mu mohu sotva porozumět.

Mé srdce buší proti mým žebrům. Děje se to znovu. Neposlouchala jsem své instinkty a teď umřu. Hrůza se buduje uvnitř mě.

„Co je to? Proč jsem tady?“ Má slova vyjdou v zaskřehotání.

Pokrčí rameny. „Tvůj muž potřebuje lekci. Dostal se příliš blízko. Myslel si, že je neporazitelný. Ale je tu více bolesti v žalu než smrt, a o bolestech je naše podnikání.“

Skenuju prostor kvůli cestě ven a hledám nějaký druh zbraně, protože mi nesvázal ruce. „Je venku.“

Yuri se zasměje. „Tady není žádné venku. Tady je pouze smrt. A přijde si pro něj. Ale nejdřív bolest.“ Vytáhne nůž z pouzdra na opasku a odporná vlna hrůzy přejede přes mé břicho. Zhluboka se nadechnu a pak znovu. Zoceluju se. Tentokrát nebudu panikařit. Tentokrát zachráním sama sebe. Yuri stále mluví, pokud mluví, nezraní mě. Takže s ním potřebuju víc mluvit, vymyslet způsob, jak se odtud dostat.

„Co je to za podnikání ve kterém jsi?“

Zafuní. „Tragické, že umřeš, aniž bys věděla proč, ale pro něj to znamená mnohem víc než láska. To je cesta CIA špíny.“

Můj pulz mi řve v uších. Konec konců to byla pravda. Přeju si, aby tu byl Tag a mohla mu to říct. Přála bych si říct sbohem. Přála bych si, abych mohla Rayovi říct, že ho miluju, i když je to CIA špión.

Yuri si jak se zdá nedělá příliš velké starosti o mou schopnost pohybovat se a tak vstanu na kolena a pak si sednu, zády se opřu proti čelu postele. Moje kabelka je na prádelníku, příliš daleko. Můj jediný možný východ je okno a dveře. Podívám se na stůl po zbrani, ale není tu nic, co by mi mohlo koupit dostatek času na to, abych se dostala ven, a moje jediná možnost jsou malé digitální hodiny, které mi oznamují, že je deset hodin.

Deset hodin. Boj bude u konce. Co Ray? Bude si Tag myslet, že jsem ho znovu opustila? A co Jess?  Bude mě někdo hledat?

„Co budeš dělat?“ Můj hlas kolísá, a to navzdory snaze udržet ho v klidu. Moje tělo se třese adrenalinem a moje pokusy zpomalit můj dech jsou marné. Byla jsem tu. A neudělám tu stejnou chybu jako jsem udělala s Lukem. Nebudu panikařit; nezamrznu.

„Co by mu nejvíce ublížilo, co myslíš?“ Yuri napne jeho hlavu a dá mi lascivní úsměv.

„Myslím, že ses už rozhodl,“ řeknu skrz zaťaté zuby. „Jinak bych byla už mrtvá.“

„Tak zábavné.“ Yuri sáhne po jeho opasku. „Užil jsem si tě v tetovacím salonu tak dobře. Půvabná, pěkná a talentovaná. Taková škoda, že zemřeš. Ale byla to jeho volba. Dám mu vědět, že jsi mi dala něco na památku.“ Poplácá se po paži, kde jsem mu vytetovala růži a kousnu se do rtu, bojujíc abych nekřičela.

Yuri se zasměje a rozepne si jeho opasek. „Nebojuj. Křič jak chceš, nikdo tě neuslyší. Celé toto křídlo je prázdné. Ale líbí se mi, když ženy křičí. Líbí se mi taky trochu boje, což je důvod, proč nejsi svázaná.“

Nesvázaná. Volné ruce. Volné nohy. Volná ústa. Slyším hlas vypravěče DiscoveryChannel v mé hlavě: kousání, útočení, kopání a škrábání jsou účinnou formou obrany, které mohou odeštvát potencionálního predátora, nebo je to přinutí uvolnit jejich kořist. Vzpomínám si na Tagovo sebeobranné pohyby, grapple techniky DoctoraDeatha a Raye ležícího na mě, udržujíc mě v bezpečí. A pamatuju kousnutí do jeho kůže.

Nechci být kořist. Chci být predátor.

Yuri si sundá pásek a já si vytvořím rychlý plán. Když se nakloní a chytne mé ruce, držíc mi je nad mou hlavou, olíznu si rty.

Jsem predátor.

Nakloní jeho hlavu blíž, já se vzepřu a kousnu ho do rtu.

Yuri zakřičí a odtáhne se. Štiplavá, kovová chuť krve na mém jazyku je odporná. Ale přesto ho držím, bořím mé zuby do jeho masa. Teprve když mě udeří do obličeje, pustím ho. Držíc si jeho ret jednou rukou, plazí se po mně. Smrdí kouřem a zatuchlým potem a můj žaludek sebou škubne. Když chytne mé ruce, kroutím se, svíjím se na posteli. Yuri se tlačí nahoru, uhýbá se mým pohybům, ale předtím než může zhodnotit situaci, pozvednu mé nohy a udeřím ho do jeho hrudi.

Yuri spadne na konec postele. Jeho oči ztvrdnou, vytáhne pistoli z pouzdra na jeho boku.

Zakřičím.

Bolest projede mým ramenem.

Dveře se s ránou otevřou.

Ray vpadne do místnosti. Yuri se otočí a zvedne jeho zbraň, ale je příliš pomalý. Ray dvakrát vystřelí a krev se rozprskne přesYurihohruď. Zhroutí se na postel a pak spadne na podlahu.

Agenti v černém s vesty FBI vběhnou do malého prostoru. Ray si klekne vedle postele. „To je v pořádku. Máme tě.“

Ale není to v pořádku. Dech nepřichází do mých plic. Mé srdce nepřestává tlouct. Pot nepřestává stékat z mého čela. „Mé rameno…“

Rayův obličej je bledý. Jeho oči hoří ohněm, který jsem nikdy neviděla. Otočí se a zakřičí. „Doktora. Hned.“ A pak stiskne mou ruku. „Je to jen malá rána. Mluv se mnou.“

Ale nemohu mluvit, nemohu dýchat. Oheň v mém rameni se stává žhavějším než oheň v jeho očích, konzumuje mě, tahá mě do tmy.

„Do prdele.“ Ray se otočí a znovu zakřičí. Pohladí mou hlavu, a pak bolest odezní, když sklouznu na temné, bezpečné místo.

„Nepanikař,“ zašeptám. „Bojovala jsem. Jako predátor. Jako ty.“

„Jsi skvělá, pěkná holko.“ Ray mě políbí na čelo. „Zdržela jsi ho. Přišel jsem tak rychle jak jsem mohl.“

„Ale…“ Polknu knedlík v mém krku, když směřuju ke světlu.

„Kde je ten zatracený doktor?“ Panika naplňuje Rayův hlas. „Doktora!“

Jeho panika mě přemůže a svět se vytratí. „Nebyl jsi dost rychlý,“ zašeptám.

Predatora něco vyděsilo.

Myslím, že jsem to byla já.