Elicit - 24. kapitola

Překlad: Mili

Cokoliv uděláte, abyste někoho zachránili, není vyloženě oběť, ne, pokud toho člověka opravdu milujete.

Tex

„Vstáváme, vstáváme.“ Něco mě poplácalo po tváři. Se zavrčením jsem se snažil otevřít oči, když nohou mi explodovala bolest. Kurva, jsem postřelený? Zase?

„Řekl jsem...“ A další úder do mojí zdravé nohy mi řekl, že to bude špatné, jestli mě ten zmrd nepřestane kopat. „Probuď se, ksakru!“

„A co?“ Zamrkal jsem, když jsem si zvykal na šero v místnosti. „Mám tu zakřepčit? A navíc - “ Další kop do holeně. Zasípal jsem. „Kurva, aspoň mě přestaň lechtat, jestli chceš, abych tančil, prostě se zeptej, je mi jedno, že - “ Další tři kopnutí, no, budu asi po zbytek života mrzák, to bez debat. Už mě mučili xkrát, vždycky jsem z toho vyšel s jizvama, který nenávidím, kterými opovrhuju, kurva, tak tím opovrhuju, když do mě kopou, je to ponižující. „Fajn, fajn.“

Snažil jsem se dostat na nohy, ale jedna mi pořád krvácela, cítím to teplo, které se mi rozlývá po džínech, a pravou nohu mám modrou od kotníku až po kyčel.

„Texi!“ Zakřičela Mo.

Cože? Proč je tady Mo se mnou?

Události toho odpoledne se řítily kolem mě, jako by mě pohlcovala lavina vzteku. S křikem jsem se rozběhl směrem k jejímu hlasu, ale zastavil mě kopnutí do zadní části kolene.

„Kurva.“ Padl jsem k zemi. „Přestaň do mě kopat!“

„Přestanu tě kopat,“ vysmíval se mi hlas s těžkým přízvukem, „až mě přestaneš rozčilovat každým svým nádechem.“

„Tak nejdřív - “ Přesunul jsem se na kolenou a čelil jsem cizinci tváří v tvář „ - po mně chceš, abych vstal a trsal. A teď chceš, abych přestal dýchat? Už ti někdo řekl, že máš vysoký nároky?“

„Máš sprostou pusu.“

„Ach, zíráš mi na pusu?“ Zavtipkoval jsem a ustoupil, abych se mohl na nohách pošoupnout směrem k Mo.

„Nedostaneš se k ní,“ posmíval se mi ten hlas. „Je svázaná, ale neboj se, že by tě neviděla. Uvidí všechno, co ti budeme dělat.“

„Tak jí aspoň dejte popcorn,“ zamumlala jsem.

„Udělám něco lepšího.“ Kroky toho chlapa se rozezněly, když se vydal směrem ke mně a najednou se rozsvítila světla. Byli jsme v suterénu bez oken a neviděl jsem žádný dveře, osvětlení bylo fakt chabé. Mo byla vpravo připoutaná ke zkurvený židli a chlap, který šel mým směrem nebyl nikdo jiný, než můj strýc.

Usmál jsem se, když zastavil přede mnou.

„Myslíš si, že je to vtipné?“ Odplivl a oči mu málem vylítly z důlku.

„Je to do prdele tak k popukání, že se snažím se neposrat smíchy.“ Zúžil jsem oči pod jeho pohledem, ústa měl stažený do úzký linky a oči měl jasný, ale s rozšířenýma zorničkama, takže buď byl sjetej nebo fakt dost nasranej. Pod očima mu tmavly kruhy; moc toho nenaspal a podle smradu, který z něho šel, byl zřejmě na útěku.

„Řekni mi.“ Ušklíbl jsem se. „Dostal jsi pozvání ke Komisi?“

Jeho nosní dírky se rozšířily.

„Ou, počkej, oni to omylem poslali ke mně domů? Moje chyba, jsem si jistý, že byli jenom zmatení, kdo je u moci Campisiho klanu. Jestli chceš, můžu jim poslat oznámení o změně adresy nebo tak něco.“

Se zavrčením mě udeřil přes levou tvář a málem mi protrhl svým mohutným prstenem kůži.

„Předstoupíš a jsi mrtvý.“ Utřel si ruce do hedvábného kapesníku, který vyndal z kapsy a luskl prsty.

Dva obrovští poskokové ke mně přiklusali, zvedli mě do vzduchu a posadili do té nejvíc nejchladnější kovové židli, která kdy byla vyrobená.

„Takže.“ Kývnul jsem a nechal jsem je, ať mě svážou. „Co to má bejt? Zabiješ mě, jako Goliáš doručíš mou hlavu a potom co?“

„Tohle?“ Můj strýc se  usmál. „Synu, to je tvoje přivítání do naší rodiny.“

„No úžasný.“ Pokýval jsem hlavou. „Takže taková slavnostní šikana. Máš někoho, kdo mi pomaluje tělo? Protože musím říct, že Mo by do toho totálně šla.“ Mrkl jsem jejím směrem. Mlhavě se na mě usmála, ale jinak nic neřekla. Musím kvůli ní zůstat silný. Musím být z oceli. Musím žít. Musím přežít.

„Vyříznu ti jazyk.“ Můj strejček se zaksichtil, jako by byl tou myšlenkou ohromený. „A potom ho pošlu tvé adoptivní rodině se vzkazem - a připojím k tomu prsty tvojí přítelkyně.“

„Ženy,“ opravil jsem ho.

Přimhouřil oči. „Přerušil jsem obřad. Není tvoje žena.“

„Wow, nerad ti to beru, ale je. Zkontroluj si dokumenty, nauč jednoho ze svých poskoků nějaký počítačový dovednosti, ať to prověří. My. Jsme. Manželé. Zabij ji a na tvoji rodinu se vrhne rodina Abandonato. Tvůj pohřeb, jen pro info.“

Na chvilku mě studoval a potom se otočil a pronesl směrem k Mo. „Kde máš prsten?“

Konejšivě jsem na ni zamrkal.

„Ten mizera mi zapomněl nějaký obstarat, protože jsme se brali ve spěchu... Jsem těhotná.“ Dívala se na něho. „Překvapení, čůráku.“

Ach bože, miluju tu ženskou.

Vím, že jsme v zoufalé situaci, ale ty vole, chtěl bych z ní servat oblečení a slíbat ji do bezvědomí.

„Takže ty?“ Strýc se otočil a naklonil ke mně hlavu. „Bys pro ni udělal cokoliv?“

„No kurva.“

„Zajímavé.“ Ustoupil o krok a praštil ji do tváře tak silně, že spadla na zem a z úst jí začala téct krev.

„Přestaň!“ Zařval jsem. „Bouchej do mě, vezmu to na sebe. Do prdele, máš vůbec nějakou duši? Je těhotná!“

„Důkaz?“ Můj strýc vytáhl nůž. „Mohl bych ji prostě rozříznout od břicha až po bradu a zabít ten plod tvého semene spolu s ní.“

Kurva, kurva, kurva, kurva.

„To bys mohl.“ Málem jsem se pozvracel. „Ale ještě jednou, zapomínáš na něco hodně, hodně důležitýho.“

„A to na co?“ Zasmál se.

„Je to šéfova sestra. A šéf... no, řekněme, že je to nejlepší kámoš s rodinami Nicolasi a Alfero. Nebyla by žádná možnost, že by ses dostal ze země živej, do prdele, všichni by s radostí umřeli jenom pro to, aby tě zabili. Přitáhl bys k sobě pozornost všech čtyř rodin, včetně De Langeů, vysoce pochybuju o tom, že bys tohle chtěl.“

„Někdy...“ Prstama ošmatlával nůž. „Je muž natolik zoufalý, že na sebe vezme všechna rizika.“

Bez varování se po mně natáhl a zabodl mi nůž přímo do stehna. Nezařval jsem. Jednoduše jsem na něho zíral a moje vidění se zaplnilo tečkama.

„Budu tě mučit.“ Ďábelsky na mě zasmál. „Modli se, ať to přežiješ.“

„Ach, to budu,“ odpověděl jsem sípavě. „Konec konců, mám tu jednoho strejdu, co musí chcípnout.“