Dylan - kapitola 16,17(Epilog)

Překlad: Clarissa

Kapitola 16

Tessa

Sluneční světlo proniká skrz okno a vytváří na podlaze zářivý čtverec. Sedím vedle Dylana a držím jeho velkou ruku mýma. Ráda se na něj dívám, když spí.

Nemoc ho zasáhla tvrdě. Ukazuje se, že ji měl déle než jeho bratr. Měl opravdu štěstí, že se na to přišlo dřív, než to zanechalo nějaké dlouhodobé následky.

Na chvíli jsme si já a kluci vážně mysleli, že ho vezmene na pohotovost, když jeho horečka neklesala. Ale i v polovičním blouznení odmítl opustit jeho bratry a nakonec léky zafungovaly a horečka zmizela.

Teď už vypadal daleko lépe, vrátila se mu barva a jeho kůže už byla chladná na dotek. Zotavoval se a vypadal mnohem klidněji, než jsem ho kdy viděla. Klidnější, spokojenější.

Bylo to včera, kdy mi řekl, že mě miluje a chce, abych byla jeho holka, abych se k němu přistěhovala a byla s ním. Nad tou vzpomínkou jsem se usmála a zvedla jeho ruku a políbila ho na její hřbet.

Udělal ospalý zvuk, který zněl nejasně jako prostest a znovu se utišil. Pořád jsem se usmívala, vrátila jsem jeho ruku zpátky na pokrývku a vstala jsem, abych šla. Byla jsem nachystaná do práce, oblečená v oblečení, které jsem si tentokrát půjčila od Erin.

Nad tou myšlenkou jsem se zamračila.

Naposledy jsem se na Dylana podíval přes své rameno, přejíc si, abych tady s ním mohla sedět, až dokud by mu nebylo dobře. Jak jsem sbírala svou kabelku, klíče a bundu z obýváku, toužila jsem po svém vlastním spodním prádle, mých knihách, mém tabletu, mých oblíbených náušnicích. Můj notebook, má fotoalba, mé oblíbené boty, všechno tohle zůstalo v mém bytě. Jako válečný uprchlík, tak jsem teď týdny žila, protože jsem se bála vrátit zpátky.

Dost. Už jsem měla dost svého strachu. Pomyslela jsem na to, jak Dylan bojoval proti svým pochybám a strachu, aby mě měl zpátky v jeho životě a skoro jsem se otočila zpátky do jeho pokoje, abych ho znovu políbila.

Několikrát mi nabídl, že mě doprovodí do mého bytu. Ale tohle bylo něco, co jsem musela udělat sama. Čelit Seanovi, pokud by mě sledoval. Čelit svému otci. Čelit tomu bordelu, co jsem nechala za sebou a vyřešit to, setkat se s mým poradcem z vejšky. Setkat se s mou mámou a zjistit, jak mi může pomoct. Řekla, že je na mé straně. Byl čas zjistit, jestli je to pravda.

Byl čas oddělit dobré od špatného, pravdu od lží.

Můj čas v práci letěl. Pan Walker byl tady a strávil hodně času tím, že mi říkal o lidech zapojených do tohoto projektu, takže jsem měla lepší pocit z toho, co jsem měla dělat.  Byl skvělý šéf a já jsem vděčná, že mi tuhle práci dal. Tak jsem mu to i řekla a on se usmál.

„Zasloužila sis jí,“ řekl mi, „svým zájemem, který jsí projevila o tento projekt. Vybral jsem si osobu, která pro mě bude pracovat, protože tahle osoba je nadšená z toho, co tady děláme a tys mě přesvědčila, že přesně taková jsi.“

Zbytek svého času v kanceláři jsem strávila s úsměvem na rtech – a přiznejme si to, ne jen kvůli slovům pana Walkera.

Dylan mě miluje. Dylan. Mě. Miluje.

Nebyla jsem schopná sedět klidně a déle, vstala jsem ze své židle a poskakovala kolem mého stolu. Chtěla jsem se nahlas smát a křičet radostí.

Sekretářka ze sousedící místnosti na mě mrkla a já si rychle sedla. Třela jsem si dlaněmi po mých zrudlých tvářích.

„Dobré zprávy, zlato?“ zeptala se mě laskavě.

Milovat někoho tak dlouho, abyste nakonec ztratili naději jenom proto, abyste ji znovu našli a zjistit, že on mě miloval stejně tak dlouho.....“Ty nejlepší.“

Na konci pracovního dne jsem zavolala své mámě. Venku se už shlukovala tma. Zima byla za dveřmi, dny byly kratší, ale toho jsem se nebála.

Toho už ne.

„Oh, zlato, chtěla jsem ti zavolat, ale pak se to všechno stalo,“ cvrlikala moje máma do telefonu, „úplně mi to vypadlo z hlavy. Rozvod je noční můra! Jsem přímo tady v Madisonu. Měli bychom jít dneska na kafe, abych ti o tom mohla všechno říct.“

Dobrodružství mojí mámy s právníkem jsem poslouchala jen na půl ucha. Byla tak upovídaná. Upovídaná. Moje máma, která nikdy nemluvila, pokud tedy nesouhlasila s mým tátou. Je to úžasné a trochu znepokojující. Mluvila o domě a jak je stěhování tak nepříjemné – což mi připomíná.

„Musím se taky odstěhovat, mami. Najít si levnější byt. Říkalas něco o fondu na mé jméno?“

„Fond, ano. Řekla jsem ti to, že ano? Jen se musíme sejít, ty se svojí občankou a já s mojí a je to všechno tvoje. Samozřejmě, k rozumnému využití.“ Odmlka. „Jsi si jistá, že se chce odstěhovat, zlato?“

„Jo. Ten byt je moc drahý. Nemůžu si ho dovolit. Kromě toho, nepotřebuju tolik luxusu. Mohla bych dokonce prodat džíp a koupit si něco levnějšího.“

„Jsi si tím jistá, Tesso?“ Můžu říct, že máma z toho není nadšená, ale jen si teatrálně povzdechla. „Je to tvůj život a tvé peníze. Nebudu ti říkat, co máš dělat. Obě dvě jsme toho měli dost od tvého otce.“

O tom se s ní hádat nebudu. „Víš co, mami. Proč se nesejdeme v bance a pak si neskočíme na kafe?“

Po zaváhání souhlasila a já vyrazila, abych se s ní sešla. Jeden za druhým zapadnou kousíčky mého života na své místo.

******

Máma na mě čekala před bankou. Vstoupili jsme dovnitř spolu a aktivovali účet. Máma mě potom objala a já ji objala zpátky. Řekla jsem jí, že se mi po ní stýskalo a byla to svým způsobem pravda. Nikdy jsem neměla opravdu blízko ke svým rodičům, ani k jednomu z nich. Byli pro mě spíše jako vzdálení příbuzní a setkání s nimi bylo vždycky bolestivé a stresující.

Tahle verze mámy....nemyslím si, že jsem ji kdy předtím potkala. Ona je úplně jiná osoba. Je mi smutno z toho, když si pomyslím, že celý můj život měla na sobě masku osoby, kterou skutečně nebyla, aby potěšila mého otce.

„Mami...“ Zastavila jsem se venku před bankou. Bylo hodně věcí, na které jsem se jí chtěla zeptat, věcí, které jsem musela vědět. „Když ses zamilovala do táty, jak se k tobě choval? Řekl ti, jak jsi byla krásná? Jak se mu líbíl tvůj styl nebo tvoje koníčky?“

Schovala své ruce do kapsy jejího kožešinou lemovaného kabátu a věnovala mi dlouhý, hodnotící pohled. „Řekl mi, že jsem byla krásná, ale snažil se mě změnit, tak jako se snažil změnit tebe. Chtěl, abych si vyčesala vlasy nahoru, barvila si je, abych si dala vylepšit nos, zvětšit rty. Chtěl, abych nosila tyhle nebo tamty šaty, tamty boty, tohle spodní prádlo. Pak se mu nelíbily časopisy, které jsem četla a řekl, že bych měla číst stejné knihy, které se líbily jemu.“ Kráčela krok za krokem.

„Zlato, tohle byl dlouhý proces. Já ho chtěla tak moc potěšit, slyšet pochvalu z jeho rtů. Ale jeho komplimenty se stávaly méně častými, zatímco jeho požadavky a špatná nálada rostly. Měla jsem ho opustit už před mnoha lety.“

„Oh, mami...“ zavěsila jsem svou ruku do její a spolu přešli ulici. „Je mi to tak líto.“

„To nemusí. Byla to moje chyba a Bůh ví, žes kvůli tomu také trpěla. Bojovala jsi proti tomu a inspirovala jsi mě, abych udělala to samé.“ Vytáhla svou ruku z kapsy, aby mi stiskla ruku a usmála se na mě. „Jsi silnější než já. Neudělej tu stejnou chybu. Nikdy nenech nikoho, aby ti nařizoval, co bys měla dělat. Hluboko uvnitř,“ dotkla se mého hrudníku, „víš, kdo tě doopravdy miluje, kdo je čestný a kdo ti lže. Věř svým instinktům. Jsou lepší než mé.“

„Mami...“ Zastavili jsme se, když jsme došli k našim autům. „Přestěhuju se k Dylanovi. Pamatuješ na něj. Dylan Hayes?“

„Ten kluk, který tě na škole pustil k vodě?“ zamračila se. „Zlato....“

„Řeklas, abych věřila svým instinktům. Jsme znovu spolu, mami a já ho miluju. On miluje mě. Požádal mě, abych se k němu nastěhovala a já řekla ano.“

Nebo radši, ukázala mu svůj souhlas jinými způsoby a vzpomínka na naše divoké milování na jeho posteli seslala teplo do mého krku.

„Tesso.“ Pohladila mě po tváři. „Jestli jsi si jistá, zlato, pak jsem za tebe i jeho šťastná.“

„On není bohatý, nebo tak něco,“ říkám, protože tohle musím s ní do detailu probrat. „Je docela chudý, ale já....“

„Peníze nejsou všechno. To bych měla vědět.“ Stopa hořkosti protnula její hlas. „Nic nemůže nahradit opravdovou lásku. Pokud jsi ji našla, drž se jí.“

To jsem měla v úmyslu dělat.

*****

Protože znovusetkání s mou mámou šlo dobře, rozhodla jsem se vyřešit svůj byt na jeden zátah. Jaké byly šance, že by Sean na mě, po tolika dnech, čekal? Pravděpodobně bych se na něj nikdy znovu nepodívala.

To byla moje naděje.

Když jsem jela po známé silnici k mému bytu, kolem budovy, pozorně jsem se dívala. Žádná známka po Seanově autě. Z té úlevy jsem až dostala závrať. Přiložila jsem svou kartu k podzemnímu parkovišti. K mému velkému překvapení se brána otevřela. Byla jsem si docela jistá, že táta by teď zrušil všechny moje přistupy do budovy. Ledaže by ho mámino podání žádosti o rozvod dost zaneprázdnilo.

Sjela jsem dolů po rampě a zaparkovala na mém místě, pak jsem výtahem vyjela do mého patra. Srdce bušící, připravila jsem si svůj pepřový sprej, když dveře cinkly a otevřely se.

Odpočívadlo bylo prázdné. Bylo to tak divné být zpátky tady. Přepadly mě vzpomínky – Sean tlačící mě proti zdi, smějící se zatímco se ke mně choval jako k odpadkům, říkající mi, že mě vlastní. Že mě můj otec prodal kvůli obchodní dohodě.

Do hajzlu. Srdce bušilo připomenutým strachem, vrazila jsem klíč do zámku. Pasoval tam a otočil se snadno. Ani zámek nebyl vyměněný. Vstoupila jsem do mého bytu – mého bývalého bytu, mého bývalého života – a rozhlížela jsem se kolem sebe jako kdybych tady nikdy dříve nebyla.

Opravdu jsem žila v tomhle chladném, obrovském prostoru? Stála jsem v chodbě, dívajíc se do obývacího pokoje s koženými pohovkami a ohromnou plochou TV, vysokými arkýřovými okny a jezerem za nimi. Na mahagonovém konferenčním stolku ležely popelníky z českého křišťálu a lampy v rohu pokoje stály více než moje současná výplata. Tmavě šedá keramická podlaha se blýskala. Uklizečka ji chodila dvakrát týdně drhnout, mýt a leštit.

Bože. Žádný div, že mě Dylan nazýval princeznou. Žádný div, že si myslel, že uteču jakmile uvidím jeho dům a budu čelit jeho problémům.

Jediným znamením, že jsem tu kdy žila, byly archeologické plakáty na zdech, knihy a keramické repliky v poličkách. Nedá se to porovnat s chaotickou útulností Dylanova domu – i když by potřeboval pořádnou dávku úklidu. Alespoň je teplý a osobní.

Vstoupila jsem do kuchyně z nerez oceli a žuly. Alespoň tady jsem strávila nějaký čas zkoušením nových receptů – schovávajíc se před rodiči, kteří si mysleli, že vaření je pro nižší formy života. Přejela jsem rukou přes černý pult a otevřela jsem lednici. Mléko, vejce, sýr. Hodila jsem všechno do koše.

Zbavit se všeho, co bylo špatné. Nějak se to zdálo být hodně symbolické.

Vrátila jsem se zpátky do obýváku a stála u arkýřových oken, dívajíc se ven. Založila jsem si ruce pod prsama, divíc se, proč tady bylo tak chladno navzdory tomu, že topení vrčela.

Proč jsem se tady zdržovala? Neměla jsem na tohle místo žádné vzpomínky, které bych měla opatrovat – tedy, kromě Dylana, který se se mnou miloval na pohovce toho hrozného slavnostního večera.

Zatřásla jsem hlavou, radost zaplavila mé smysly a zatočila mou myslí, když jsem na něj pomyslela. Byl v mém srdci už od té doby, kdy jsem ho poprvé potkala ve škole, dlouho před tím než mě pozval na rande. Být s ním je víc než o čem jsem kdy mohla snít.

Takže.....žádné zdržování. Tohle není můj domov. Můj domov je po jeho boku.

Usmívajíc se jsem přešla do mého pokoje, najít můj kufr a otevřít mou skříň.

Znovu jsem zamrzla na místě. Byla jsem to já – ta holka, která se oblékala do konzervativní tužkové sukně a hedvábného trička, šatů, které vypadaly jako by byly mojí matky, černých lodiček a naprosto stejný pučoch? Beze slov jsem zírala na svou kolekci kašmírových svetrů, mých černých lesklých kalhot, mého nudného černého spodního prádla.

Jediné bláznivé – bláznivě špatné – šaty, které jsem v nedávné době nosila byly ty, které mi táta poslal pro ten slavnostní večer, aby se se mnou předvedl a ty jsem už poslala zpátky.

Jéžiš. Jak jsem mohla žít tak dlouho jako hodný malý mazlíček?

Vzteklá sama na sebe jsem procházela mými věcmi, snažíc se najít něco, co jsem mohla použít, něco co jsem měla ráda. Skončila jsem tím, že jsem hodila pár džínů a přiléhavých triček do mého kufru, následovalo pár dlouhých svetrů a pár kovbojských bot, o kterých jsem si ani nepamatovala, že jsem je koupila.

Ponožky, nudné spodní prádlo – až dokud si nebudu moct koupit něco zajímavějšího – a mé běžecké boty a sportovní oblečení.

Pak jsem prošla můj pokoj a popadla jsem mé knihy s oslíma ušima, moje sešity, mé oblíbené DVD, můj tablet a můj laptop. Pokud bude táta něco namítat, že jsem si tohle nechala, tak ať si trhne nohou.

Můj celý život se mi vešel do kufru. Páni. Dobře, abych byla fér, nechávám tady hodně z toho, co bych si ráda vzala s sebou – většinou staré věci, fotoalba a CD a plakáty, knížky o umění, které mi věnoval můj děda, když zemřel, lahve, které jsem dekorovala rozpuštěným voskem a moje malířské potřeby.

Když jsem se sem stěhovala od rodičů, myslela jsem si, že budu od nich osvobozená. Neuvědomila jsem si, že pouta byla všude, kam jsem šla, že jsem si je nosila v sobě, protože jsem doufala v přijetí tam, kde nebyl nikdo.

Zavřela jsem kufr a táhla jsem ho za sebou z mého pokoje na malých kolečkách. Zvuk jejich otáčení po keramické podlaze se ozýval prázdným bytem, když jsem procházela dlouhým obývacím pokojem a došla ke dveřím.

Tady jsem klopýtla a zastavila se. Slova ´Seru na tebe, děvko´ byla napsána červenou barvou na světle šedých dveřích.

Sean byl tady. Uvnitř mého bytu.

Třes projel skrz mě, strach si drápal svou cestu nahoru mým hrdlem až dokud jsem neucítila stoupat žluč. Polkla jsem křečovitě a sevřela jsem rukojeť svého kufru ještě pevněji.

On není tady. Sean tu není a pokud je, zavolám policii.

Můj telefon. Hrabala jsem ve své kabelce, abych ho našla a na chvilku jsem zpanikařila, protože jsem si myslela, že jsem ho nechala v autě, ale ne, tady ho mám. Vytáhla jsem ho ven a nasála hluboký nádech.

Můžu to udělat. Má soudní zákaz. Jakmile se ke mně přiblíží, zavolám policii a nechám poslat jeho zadek do vězení.

Ale když jsem opatrně otevřela dveře, pozdravila mě stejná prázdnota a ticho jako předtím. Táhla jsem svůj kufr za sebou, vyšla jsem ven a šla k výtahu. Moje dlaně byly zpocené. Můj tep mi bušil v uších. Teprve až když jsem seděla uvnitř svého džípu se zamknutými dveřmi, mohla jsem znovu dýchat.

Musela jsem ještě jednou čelit svému otci a nebyl k tomu vhodnější čas, než teď s těmi krvavě rudými slovy napsanými na mých dveřích, které mi probíhaly hlavou a strachem, který mě doháněl k vytrvalosti. Použiju ten strach a vztek k tomu, abych rozbila formu mé minulosti.

*****

Když jsem vstoupila do recepce právnické firmy, našla jsem ji prázdnou. Sekretářka nebyla za stolem. Pořád se třesoucí jsem přešla a otevřela dveře tátovi kanceláře.

Seděl na svém obvyklém místě, za svým masivním stolem. Nevzhlédl, když jsem vstoupila dovnitř, ačkoliv jeho oči mrkaly do strany. Viděla jsem, že jeho počítačový monitor byl tmavý.

Otevřela jsem pusu, abych promluvila, ale něco mě drželo zpátky. Chtěla jsem vědět, jestli něco řekne první a co to bude.

Takže jsem přešla přes délku jeho kanceláře k naleštěným policím lemujícím východní stěnu a prostudovávala jsem hřbety právnických knih, naskládaných v úhledých řadách. Ticho se mezi námi napínalo jako lano provazochodce. Kdo bude první, který po něm projde?

„Čekal jsem, že se zastavíš dřív,“ řekl.

„Zastavím v tvé kaceláři?“

„Chci říct, čekal jsem, až začneš jednat rozumním způsobem.“

Moje ruka, která se pousouval kolem hladké police, zastavila. „Opravdu?“

„Posaď se, Tesso,“ vyštěkl.

Znervózněla jsem, ale přinutila jsem svém ruce klesnout volně k mým bokům. Pomalu jsem se otočila. „Ne, díky. Radši postojím.“

„Co si to....?“ Jeho modré oči, úplně stejné jako moje, se zúžily. Je to jako se dívat do zakřiveného zrcadla. „Řekl jsem sedni si.“

„Můžeš si říkat, co chceš, tati.“ Mé ruce se sevřely v pěst. „Ty mě neovládáš. Už ne.“

„Tak tohle si myslíš. Platím za tvůj byt, za tvůj benzín, tvoje zatracené kapesné.“

„Už ne,“ zopakovala jsem, dělajíc krok k němu. „Nechci tvoje peníze. Nechci ten zatracenej byt.“

„Houby nechceš.“ Začal vstávat ze své židle a zajímalo mě, jestli po tom všem použiju pepřový sprej na mého vlastního otce. „Pokud ti vezmu tvoje auto a tvoje vysokoškolské školné, co budeš dělat?“

„Tohle udělat nemůžeš.“ Přistoupila jsem k jeho stolu a umístila na něj obě dlaně. Byli jsme tak blízko u sebe, že jsem si všimla něčeho, co bych nikdy nečekala, že v očích mého otce uvidím: nejistotu. „Auto patří mně. Máma mi ho dala. Je na moje jméno. A dala mi taky peníze na vysokou, takže můžu studovat co si vyberu.“

Práskl rukou do stolu a já couvla. Vložila jsem ruku do své kabelky, abych dovolila svým prstům být blízko kolem pepřového spreje.

„Pokud jde o byt,“ pokračovala jsem, „vyprázdním ho hned jak budu moct. Jakmile řekneš Anholtům, že nejsem součástí žádné posrané dohody. Řekni Seanovi, že jakmile se na mě podívá, zavolám policii. Mám pro něj soudní příkaz. A nechtěj, abych požádala taky o jeden pro tebe.“

Mírné rozšíření jeho očí mi řeklo, že nic z toho ode mě doopravdy nečekal. Předpokládám, že by to nečekal nikdo, kdo mě zná. Byla jsem moc dlouho pasivní, až jsem skoro zapomněla jak se bránit.

Ale teď se to ke mně znovu všechno vrátilo.

„Takže co, odejdeš pryč jako to udělala tvoje matka? Necháš všechno za sebou a budeš předstírat, že prachy nejsou důležitý? Že můžeš žít ze vzduchu a slunečního svitu?“

Máma ho nepožádala o jeho peníze? To bylo pro mě nové. Jdi, mami. „Peníze jsou důležité,“ řekla jsem. „Jsou nezbytné – na jídlo, pro střechu nad hlavou, na výdaje za léky, knihy a hudbu a filmy.“

Díval se na mě jako kdyby mě nechápal. „Ano,“ řekl, pomalu. „To je nezbytné.“

„A taky je to štěstí. To znamená být s lidmi, kteří tě milují a berou tě, dělají věci, které máš rád, pracují na projektech, které tě inspirují a dělají rozdíly ve světě tvým vlastním způsobem.“

Mračení napínalo jeho rysy. „Skončilas s těma kecama?“

Proč jsem pořád zklamaná, že to on nechápe?

„Ano. Skončila. Skončila jsem s tebou. Pokud si někdy vzpomeneš, že jsem tvé vlastní tělo a krev a budeš mi chtít pomoct dosáhnout mých vlastních gólů, místo toho abys mě nabízel svým obchodním partnerům, pak přijď a najdi mě. Tati.“

Když jsem vystřelila z jeho kanceláře, uvědomila jsem si, že všechno co jsem řekla, nemůže nic změnit, ne skutečně. Sean je pořád tam někde a může mě pořád najít a ublížit mi. Táta může můj život ztížit mnoha způsoby, pokud se rozhodne. Ten strach, který cítím, když jdu sama po ulici prostě jen tak nezeslábne a nezmizí.

Ale musela jsem tyhle věci říct a nezáleží, co se stane teď, čelit mému strachu bylo taky nezbytně nutné.

*****

Když jsem nastoupila do mého džípu a nastartovala motor, cítíla jsem zimu. Moje ruce se nemohly přestat třást. Bože, to byl den. Nedokázala jsem si představit, jak by mi bylo, kdybych musela ještě čelit Seanovi. Děkuju Bože za malé slitování. Jeho vzkaz na mých dveřích úplně stačil k tomu, abych se třásla.

Zajímalo by mě, jestli táta slyšel všechno, co jsem mu řekla. Jestli to někdy pochopí. Zřejmě ne. Sevřela jsem volant a dívala se ven  do tmy. Seanův vzkaz, tátovo očekávání, že ,se zastavím´....

Špatné věci chodí po třech, říkával můj děda.

Sakra. Moje mysl se hroutí z dnešního stresu. Uklidni se. Přitiskla jsem své čelo na chladnou kůži volantu a zavřela jsem oči. Nic špatného se doopravdy nestalo. Všechno bude v pořádku. Přesto jsem nemohla setřást tu tíhu z mé hrudi, když jsem nastartovala motor a jela jsem na sever, míříc k domu Dylana a jeho bratrů.

Abych se vrátila zpátky do nálady, pustila jsem si jedno z alb Deathmoth, co jsem měla ve svém mp3. Dakoty hlas zaplnil auto a její hněv se filtroval přes paniku, ve které jsem byla. Poklepávala jsem si rytmus písničky do volantu a broukala jsem si. Písnička postupně nabývala na hlasitosti, když jsem zahnula do Dylanovy ulice.

Plameny vyskakující do nebe se zdály být jako součást zuřivosti písničky, až dokud jsem si neuvědomila, že jsem se na ně skutečně koukala – že byly skutečné.

Až dokud jsem si neuvědomila, že oheň byl v Dylanově domě.

Bože, ne. Prudce jsem zabrzdila. Pneumatiky zapištěly a auto sebou trochu smýklo než se zastavilo. Rozrazila jsem dveře a vyskočila ven.

Lidé stáli na ulici naproti domu, některý oblečeni jen v jejich kostkovaných pyžamech a domácích županech, zírající do plamenů jako kdyby je očarovaly.

Přešla jsem silnici, klopýtajíc jako kdybych byla opilá, žár mi tryskal do obličeje. Něco bylo mimo, uvědomila jsem si, když jsem se dívala kolem sebe. Žádné hasičské vozy nebo sanitky, ale možná byly na cestě.

A pak mě to udeřilo: Dylan a jeho bráchové byli uvnitř – dvě malé děti a on byl stále upoutaný na lůžko.

Oh k sakru.

„Volali jste pro pomoc?“ Popadla jsem první stojící, kterou jsem měla v cestě a zatřásla s ní. „Volali jste?“

„Volali jsme 9-1-1,“ řekla tlumeným šepotem, „ale mezi námi, myslím, že stejně přijedou pozdě.“

Vzduch opustil moje plíce. „Dylan? Jeho bratři? Vyšli ven?“

Ona zavrtěla hlavou.

Na nic víc jsem se neptala a začala jsem utíkat.

Oheň byl v přední části domu, takže možná zadní část ještě nehořela. Musela jsem se dostat k zadním dveřím.

Naštěstí tam byla cesta vedoucí kolem domu, protože zbytek byl džungle plevelu vysokého až do pasu. Někdo měl být s Dylanem a kluky, vzpomínala jsem si mlhavě. Asher? Nebo Zane? Nemohla jsem si vzpomenout, kdo dneska přišel. Obvykle jsem v tuhle dobu byla už zpátky, abych se postarala o Dylana a kluky.

Ale dneska jsem přijela pozdě. Hodně pozdě.

Ne. Nedovolím, aby se to stalo. Hořící trosky padaly kolem mě a já zvedla ruce, abych si chránila hlavu. Ten hluk byl neuvěřitelný – trámy praskaly a lámaly se, praskání plamenů, sklo tříštící se tím horkem. Žhavé uhlíky se vznášely ve vzduchu. Mé kroky se ztrácely v jiných zvucích.

Doufajíc, že zadní dveře nejsou zavřené, jsem se dotkla kliky. Byla teplá, ale ne tak horká. Otočila jsem s ní a otevřela. Kouř se vyvalil zevnitř, dostal se do mých plic a já začala kašlat.

Sakra. Potom sevřel mé plíce strach a já lapala po dechu, když jsem vcházela do hořícího domu.

„Dylane!“ Krčila jsem se dole, protože jsem někde četla, že byste se měli držet dole, protože kouř stoupá nahoru. Zdálo se to být pravdivé, takže jsem se plazila přes kuchyň. „Milesi! Teo! Kde jste?“

Kašlala jsem, když jsem odešla do obýváku a zahnula k pokojíčkům. Snažila jsem se znovu volat jejich jména, ale s každým pokusem jsem víc kašlala, takže jsem se soustředila, abych došla ke klučíčímu pokoji. Dveře byly pootevřené, takže jsem do nich strčila a vplazila se dovnitř.

Bylo těžké skrz zakouřený vzduch vidět, ale zdálo se, že postele byly prázdné. „Milesi? Teo.“

Nic.

Kouř byl hustší a vyhnout se mu bylo těžší, když jsem se plazila zpátky a začala se plazit k Dylanově pokoji.

„Dylane?“ Zavolala jsem a začala kašlat. Nemohla jsem to zastavit. Mé plíce pálily. „Dylane!“

Myslím, že jsem zaslechla někoho jak křičel mé jméno, ale mohla jsem jenom pokračovat v plazení se do Dylanova pokoje, doufajíc proti vší naději, že ho stále můžu najít a zachránit ho. Kouř je silný jako mořská mlha, štípá horkem. Nátáhla jsem se po něčem, co mohlo být nočním stolkem, když uvědomění pomalu klesalo k tomu, že tady zřejmě umřu.

„Dylane,“ zašeptala jsem, můj hlas byl šepot plný bolesti.

Pak se něco otočilo kolem mých boků a vytáhlo mě zpátky. „Tess!“

No, myslím, že jak jsem byla tažena dozadu, skrz ten jedovatý kouř, tak jestli umřu, alespoň to bude představa Dylanova hlasu, který říká mé jméno.

*****

Jsme v určité vzdálenosti od Dylanova hořícího domu a plameny osvětlují noc v příšerné, velkolepé show. Dveře sanitky jsou otevřené a já sedím na zadním schodu, snažíc se ovládnout potřebu kašlat, tak abych mohla dýchat. Maska s kyslíkem je připevněna na mém obličeji.

Velká, silná ruka drží mojí v pevném stisku.

Dylan. Sedí přímo vedle mě, na sobě má sežehnuté pyžamové kalhoty a dlouhý kabát, který mu někdo musel půjčit. Zavání hořkým kouřem. Nevadí mi to. Je to jako kdyby věděl, že ho potřebuji mít tak blízko jak je to možné, abych věřila, že je opravdu v pořádku, opravdu tady se mnou.

Kouknu se nahoru, do jeho hlubokých modrých očí a snažím se usmát za tím poškrábaným plastem. Má na sobě tu stejnou kyslíkovou masku a jeho obličej je bledý a ztrhaný, umazaný sazemi, ale vřelost z jeho pohledu mě uklidňuje.

„Přišla jsi pro mě,“ zašeptal, jeho hlas sotva slyšitelný. „Pro nás.“

Chtěla jsem říct ano, ale mohla jsem jenom naznačit to slovo ústy a kývnout. Mé rty chutnaly štiplavě a odporně.

Stiskl moji ruku. Šla jsem pro něj a on udělal to samé. Vrátil se zpátky rovnou do těch plamenů kvůli mně.

Z toho, co se mi podařilo dát dohromady z pár Dylanovo chraptivých slov a z toho, co mi řekli zdravotníci, tak jeho bratři ho vzbudili, když začalo hořet a společně se jim podařilo otevřít zadní okno a vyšplhat ven. Doplazili se dírou v plotě k domu jejich sousedů a zavolali 9-1-1. V době, kdy vyšli ven na ulici, kde se shromáždil malý dav lidí, tak jim někdo řekl, že šla dovnitř blondýna, podívat se po nich.

Takže nechal své bratry na starost svým sousedům a šel pro mě dovnitř.

Teď už je Bratrstvo tady. Kluci pobíhají zmateně kolem sanitky, mluví mezi sebou.

Audrey přišla, aby mě objala, slzy jí padaly dolů po tvářích a nechtěla odejít, až dokud ji Ash neodtáhl pryč, aby ji utišil. Erin a Tyler seděli uvnitř jejich auta a o nečem mluvili. Zane držel Dakotu tak blízko jako kdyby se bál, že se zraní, když ji pustí. Rafe tady byl, ale teď je zase pryč. Přichází a odchází jako kouř.

Zachvěla jsem se a Dylan mi znovu stiskl ruku, aby mě uklidnil.

Hasiči tvrdě pracovali, aby uhasili oheň. Dokonce i z této vzdálenosti jsem mohla slyšet ohlušující prskání vody zasahující plameny. Nikdo ještě nevěděl, co způsobilo ten oheň. Kluci byli v posteli a Dylan také, když si ho všimli. Mohlo to začít v kuchyni, na jednom z těch starých spotřebičů mohlo dojít ke zkratu. Je to starý dům.

Miles a Teo usnuli v zadní části sanitky, zabalení do deky, jejich malé tvářičky špinavé ale uvolněné. Všichni jsou v bezpečí.

Vědomí si bere svůj dobrý čas, aby se vstřebalo, omezené šíleným návalem adrenalinu a nepohodlím z hrozného kašle, způsobeného vdechováním kouře.

Čas utíká nárazově, jako ve snu, obrazy, zvuky, dojmy a pocity, všechno je neuspořádané a náhodně promíchané. Jedinou jistotou je Dylanova přítomnost, síla jeho prstů omotaných kolem mých, to poznání, že by dal svůj život za můj.

Že mě staví nad jeho vlastní.

Věr svým instinktům. Věř svým pocitům.

Věr Dylanovi.

Někdo přichází k nám a chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to Rafe. Plameny skákající za ním mění jeho blond vlasy do svatozáře a lemují jeho vysoké, silné tělo.

Dylan se posune, odráží se od schodu, ale Rafe zvedá svou ruku, ukazujíc mu, aby zůstal. Jeho obličej je přísný a já nedokážu říct, jestli jeho normálně světlé kočičí oči jsou tmavé kvůli obavám a nebo je to jenom kvůli noci, která se uzavírá kolem nás.

„Jak se všichni držíte?“ Kývá na mě, pak otáčí svou pozornost zpátky k Dylanovi, aniž by čekal na moji odpověď. Zdá se, že má něco na mysli.

„Hej,“ skřehotá Dylan, natahujíc se, aby si upravil kyslíkovou masku. On a Rafe zapumpují pěstmi.

„Motal jsem se kolem hasičů,“ říká Rafe a já vidím Dylanovo obočí vystoupat až k linii vlasů.

Proč? Chci se zeptat Rafea, ale pokaždé, když se pokusím mluvit sevře mě záchvat kašle, takže se jen zvědavě dívám, když sevře čelist a otočí se, aby se podíval přes jeho rameno jako kdyby čekal, že to bude někdo poslouchat.

„Je tady policie,“ říká konečně.

Policie? Co se děje?

Dylan si stahuje masku z jeho obličeje. „Proč?“

„Našli tělo,“ říká Rafe. „Uvnitř domu.“

Tělo. Mrtvolu.

Dylan se odstrkává od schodu, stoupá si, ale Rafe ho tlačí zpátky dolů s rukou na jeho rameni.

„Kdo?“

„Dylane...“ Rafe se škrábe na zátylku a za ním můžu vidět jak se blíží kluci, shlukující se za Rafem jako lidská zeď, zakrývající svět.

Tohle nevěstí nic dobrého.

„Co?“ Dylan na ně zírá, jeho pohled přeskakuje z jednoho na druhého. Jeho rty jsou bílé napětím. „Kdo to byl?“

„Sakra....“ Rafe se podíval stranou, pryč z Dylanovy tváře. „Podívej, Tessa mi řekla, že parta tvého otce do toho byla zapojena a jakmile jsem slyšel o požáru, věděl jsem....“

„Věděl co?“ vyštěkl Dylan a teď si myslím, že vím, co se Rafe chystá říct.

„Věděl co?“

Mrazení se šíří skrze mě.

„Kurva. Nejsem v tomhle dobrej.“ Rafe se otočil, udělal pár kroků a nakopl volný kámen. „Řekni mu to, Z-mane.“

„Sakra.“ Zane přistoupil blíž a projel si rukama přes vyholené strany jeho hlavy. Jeho čelist byla napjatá. „Podívej, Dyl....Není snadné to vyslovit. Byl to tvůj táta. On založil oheň a zemřel v něm.“

Ta slova mi zvonila v uších.

Dylanova tvář zbělala jako papír. „Můj táta. Můj táta založil ten oheň?“ Zíral na Zanea, jeho oči vykulené. Tohle zcela jistě nečekal a zasáhlo mě, že jsem mu nikdy neřekla, co Rafe řekl o Sky Gate a jeho podezření. „A on je mrtvej?“

„K čertu.“ Zane vypadá jako kdyby chtěl někoho praštit, jak se mu jeho ruce zaťaté v pěst klepou po jeho stranách. Jeho pusa se kroutí. „Je mi to líto, vole.“

Dylanův dech je těžký a já se natahuju a dávám mu kyslíkovou masku zpátky na obličej. Mačkám jeho ruku. Nezdá se, že by si toho všiml.

Dakota tahá za Zaneovo loket. „Dáme mu nějaký čas.“

„Jo.“ Ale Zane váhá. „Vy dva,“ dívá se na mě, vztek a smutek se sráží v jeho temném pohledu, „dostanete ode mě tetování. Budu na vás čekat v Demage Control až tohle jednou skončí.“

Tetování? O čem to proboha mluví?

Dakota ho táhne s sebou. Jeden za druhým, kluci odcházejí. Rafe k nám pořád stojí zády a těžce dýchá. Zajímá mě, jestli cítí vinu za to, že měl podezření, ale nechoval se podle toho.

Na druhou stranu, co by mohl udělat?

Dylan se dívá přímo před sebe, jeho oči nevidoucí. Vidím záblesk nahromaděných slz, ale ani jedna neukápne dolů. Jeho tváře jsou suché, jeho rty bílé. Jeho rychlý dech zamlžuje vnitřek masky a jeho  široká ramena se třesou.

Nedokážu si vůbec představit, co musí cítit – když ví, že jeho otec nejen že založil oheň, který spálil jejich dům se vším jeho vybavením, v průběhu toho skoro zabil jeho a jeho bratry, ale také, že je teď sám mrtvý. Žádná šance si promluvit, dostat nějaké vysvětlení, nějaké uzavření. Říct sbohem.

Dylan se nahrbil, jeho dech se poprvé zadrhl. Čekala jsem, že vstane a odejde pryč – schovat jeho obličej, jeho emoce – nebo možná zpracovat svůj smutek, nakopnout pár kamenů jako to udělal Rafe, možná dokonce dát Rafeovi pěstí nebo něco – ale on se nehýbal, neodešel, jen držel mojí ruku více pevněji.

Po chvíli jsem se přisunula blíž a opřela mé rameno o jeho. Pustil mojí ruku, aby mohl svou ruku omotat kolem mě. Prudce mě objal, strčil mou hlavu pod jeho bradu a já ho objala zpátky, když se zatřásl v té hořící noci.

Epilog

Kapitola 17

Dylan

Byly to tři týdny od toho, kdy táta zapálil náš dům s námi uvnitř a zemřel v plamenech. On zasraně chtěl umřít, teď to vím. Ignoroval jsem znamení, protože jsem tomu nechtěl uvěřit. Ignoroval jsem, jak nemocný byl. Kdybych to věděl, nejsem si jistý, jestli bych mu dokázal pomoct.

Chtěl očistit tento dům. Zachránit nás všechny prostřednictvím posvátného ohně a plamenů.

Do prdele.

Truchlím pro něj, pro otce, kterým býval, osobu, která nám četla pohádky na dobrou noc a brala nás rybařit. Ale to bylo už dávno před světelnými roky.

Ale hlavně jsem na něj naštvanej, že ohrozil Milesův a Teův život. Můj taky, ale to mě neštve tak moc. Moji bráchové....Jsou moc malí na to, aby se o sebe postarali, tak zranitelní a jsou moji, abych je ochránil. Byli moji od té doby, co máma odešla. Na chvíli jsem dal stranou ten fakt, že byli jeho zatracené děti a soustředil jsem se na fakt, že se pokusil ublížit mým svěřencům. Mým klukům.

Neodpustitelné.

A pak tady byla ta nevyhnutelná vina. Mohl jsem udělat něco víc, abych mu pomohl? Co když jsem moc naléhal na to, aby mi řekl co dělal, když před rokem odešel, u koho byl, na co myslel? Co ho dotačilo k tak extrémním krokům?

Zbytečné spekulace, ačkoliv mé svědomí se nestará a popichuje mě jako bodec dobytek. Teď už tátovi nic nepomůže a je zázrak, že jsme z toho já a mý bratři vyvázli živí.

Zane mi pomohl zajistit, že mám opatrovnictví mých bratrů, když je teď táta mrtvý. Už mi je nemůžou vzít. Jedině přes moji mrtvolu.

A je to unavené tělo, stále prolezlé nemocí, trochu spálené a bolavé, ale jsem pořád naživu a věci se konečně pomalu zlepšují.

Pro začátek, Tessa je po mém boku. Nikdy neodešla. A řekla, že zůstane. Pronajali jsme si spolu byt. Prozatím platí nájem ona, ale já znovu pracuju a kluci hlídají mé bráchy kdykoliv můžou, takže můžu dělat extra vystoupení. Brzy budu platit svou část a život bude snadnější.

Jako pro kluky....Mají svůj vlastní pokojíček, v chodbě naproti naší ložnici a já se ujistil, že naše ložnice má zámek, protože spát s Tess znamená, že ji držím v náručí nahou po celou noc a to vede ke všem těm zajímavým aktivitám, které nechci, aby kluci viděli.

Je zasraná extáze, že Tess žije s námi. Oni si ji přivlastňují až moc, takže jsem rád, když si je kluci někdy vezmou ven, tak že můžu strávit nějaký kvalitní čas s mou holkou.

Když už o ní mluvím....

Tessa vstoupila do kuchyně, kde já už jsem pár hodin, připravujíc její oblíbené jídlo: vegetariánské těstoviny a žebírka v medové marinádě pečená v troubě. Opřela se bokem o pult a směje se na mě.

Přestal jsem s tím, co jsem právě dělal a dívám se na ni. Každým dnem je stále krásnější, přísahám Bohu. Má na sobě super-přiléhavé džíny a šíleně červené boty na vysokých podpatcích. Snaží se najít svůj vlastní styl, říkala, takže zkouší různé věci.

Vypadá skvěle v čemkoliv, co si obleče – zvlášť, když na sobě nemá nic – a já jsem pro všemi deseti, zvlášť s tou blůzou, co si vybrala dneska. Je taky červená a klouže jí nízko dopředu, ukazujíc  metry její krémové pokožky a obliny jejího poprsí. Z pohledu na něj mi vyschlo v puse.

„Kluci jsou pryč,“ řekla, dívajíc se na mě jejíma zářivýma očima. „Tyler říkal, že jdou na dětskou párty, k jednomu z Jaxových kamarádů. Řekl, že není problém, aby dneska u nich přepali.“

„To zní dobře.“

Odstrčila se od pultu a přišla, aby omotala ruce kolem mě. Naposledy jsem zkontroloval troubu a otočil se, abych ji k sobě přitiskl.

„Máma tady bude už každou chvíli.“

Ovíval jsem se. Snažil jsem se nemyslet na to, že jsme dnes večer pozvali Tessinu mámu na večeři. Ta ženská mě nikdy neměla ráda a co je ještě důležitější, v průběhu let jsem měl dojem, že nevěnovala Tesse moc pozornosti, nikdy nestála na její straně.

Ale Tessa mě o to požádala. Chce, abychom to nechali za sebou. Říká, že se její matka změnila.

Uvidíme. Musím to vidět na vlastní oči, abych se o tom přesvědčil.

Na druhou stranu, její máma si zřejmě myslí o mně to samé. Povaleč, který se k její dceři choval roky jako blbec, který přišel o své stipendium a nemá peníze dokonce ani na to, aby zaplatil nájem.

Jo...myslím, že se musíme přesvědčit navzájem.

„Voní to úžasně.“ Tessa omotala ruce kolem mého krku, přitahujíc mě dolů, aby mě políbíla.

„Ty voníš ještě líp.“ Ten pocit jejích rtů na mých je ten nejlepší na světě. Její jazyk vyklouzl ven, dotýkajíc se mého a já zasténal, přitahujíc si ji blíž. Líbal jsem ji až dokud nemohla dýchat a já ztvrdnul a trpěl jsem pro ni. Odtáhl jsem se zpátky. „Sakra. Co kdybychom posunuli tuhle show do ložnice?“

„Já nevím. Máma přijede každou vteřinu.“

„Můžeme být rychlí.“

Ona se zahihňala. „Můžeme?“

Správně. Nejsem si jistý. Rád si s ní dávám na čas, líbám jí všude, nechám jí se udělat znovu a znovu mým jazykem, mými prsty, mým penisem.

Vypustil jsem dlouhý dech, dívajíc se do její tváře. Miluju tu růžovou na jejích tvářích, tu modrou v jejích očích, tu červenou na jejich rtech k zulíbání. Miluju její úsměv, její spokojenost.

Zaslouží si být šťastná a já udělám všechno, co je v mých silách, abych se ujistil že je, každý jediný den.

Sklonil jsem se, abych znovu políbil ty měkké rty, možná ji popadl a odnesl do postele, když zvonek u dveří zazvonil.

Sakra.

Tessa se vyprostila z mého sevření, poslala mi mrknutí, po kterém se můj penis zaškubal a šla otevřít dveře. Já se otočil k troubě a spustil v mojí hlavě násobilku, tak abych nevystrašil Tessinu mámu tím monstrózním vyboulením v předku mých kalhot.

Když jsem zkontroloval žebírka a přimíchal omáčku do odkapaných těstovin, zaslechl jsem kroky vstupující do kuchyně.

„Ahoj, Dylane,“ řekl neznámý hlas za mnou.

Nadechl jsem se osvěžujícím dechem. Po tom všem, co se stalo – nemoc, nalezení odvahy požádat Tessu o odpuštění a druhou šanci, oheň, tátova smrt – tohle setkání se nezdálo být příliš náročné.

„Paní Leonová.“ Uchopil jsem ruku, kterou mi nabízela, drobnou a bílou jako Tessina, ozdobenou diamantovým prstenem a několika hladkými zlatými náramky. „Jak se vede?“

Vidíte? Umím být zdvořilý i když to tak necítím.

„Fajn, děkuji.“ Pohlédla na sporák. „Cokoliv Tessa vaří, voní to senzačně.“

„Dylan vařil,“ řekla Tessa, pomáhajíc mi nosit hrnce na stůl v obýváku. „Kvůli tobě. Je to dobrý kuchař. Lepší než já.“

„Neposlouchejte ji,“ řekl jsem, nesouc nádobu s žebírky. „Vaří docela dobře.“

Její matka se na nás dívala, její pohled přeskakoval z jednoho na druhého, její oči trochu rozšířené. „Opravdu?“ konečně se jí podařilo vyslovit.

„Máma je právě v šoku, že umím vařit,“ mrkla na ní Tessa. „Že, mami?“

„Ale ona si myslela, že jsi vařila ty,“ protestoval jsem, zmatený a nenávidíc, jak to z mé hloubky cítím. Jsem dost neklidný, když kolem nepoletují protichůdná prohlášení.

„Ona mě škádlí,“ řekla Tessa a sedla si.

Její máma si oddechla a sedla si naproti ní. „Je to pravda. Byla jsem v šoku.“

Tohle slibovalo, že to bude dlouhý, dlouhý večer, pomyslel jsem si, když jsem servíroval jídlo a posadil se k nim. Musím mít trpělivost. Musím být Zen, jako Zane. Kurva.

Otevřel jsem pro ně láhev vína, ale já zůstal u vody. Ještě nemám dovoleno pít alkohol, protože jsem pořád na antibiotikách, až dokud stoprocentně nepřekonám tu zatracenou nemoc.

Tessa se dala do jídla, takže jsem věděl, že se jí to líbilo a její matka také zanořila svou vidličku, což bylo uklidňující.

Pokud jde o mně, já byl uchvácen tím, jak Tessa jedla a způsobem, jakým se ukázala její podprsenka ve výstřihu, když zvedla vidličku. Moje ztvrdnutí bylo zpátky vší silou a vše, co jsem chtěl, bylo donutit zdvořile, ale pevně její mámu odejít, smést nádobí ze stolu a vzít si Tessu tady a teď, bušit do ní až dokud se neudělá a udělat se v ní, označit jí. Naplnit jí.

Tessa do mě štouchla její nohou a já odtrhl svůj pohled od jejích prsou s vědomím, že jsem propásl část rozhovoru.

„Jo?“ předstíral jsem, že jsem měl moc práce s jezením a pohráváním si s mým jídlem.

„Dylane, mrzí mě co jsem slyšela o tvém otci,“ řekla Tessina máma, chytajíc mě překvapeného – ne tak moc těmi vyřčenými slovy, jako spíše těmi city, který vyjádřila.

Vzhlédl jsem a uviděl jsem ji, jak si mě prohlíží, její pohled laskavý. „Děkuju vám.“

„Tessa mi toho o tobě hodně řekla.“

„Jo?“

„Dobré věci,“ řekla Tessa, správně si vyložila můj zděšený pohled. „Přísahám.“

„Řekla mi, že jsi quarterback.“

Býval jsem. Tyhle slova jsem měl na špičce svého jazyka – ale kouč říkal, že bych se mohl vrátit k tréninku jakmile se budu cítit líp a že má pro mě postavený plán financování, takže kdo ví? „Ano, paní Leonová.“

„Prosím, říkej mi Karen.“

Pohlédl jsem stranou na Tessu, doufajíc v pokyn a ona kývla, její oči zářící. „Karen. Fajn.“

„A taky že se staráš o své dva malé brášky.“

„Jo,“ řekl jsem, nebyl jsem si jistý, kam tím míří.

„A umíš vařit. A nejdůležitější je, že ses vrátil do hořícího domu, abys vytáhl mou dceru ven.“

„Ano.“ Neznělo to od ní špatně, ale čekal jsem na konečný závěr.

„Takže.“ Naklonila se dopředu, usmívala se a zvedla svou skleničku s vínem. „Myslím, že jsi skvělý kluk, Dylane Hayesi. Očividně má moje dcera opravdu dobrý vkus na muže, mnohem lepší než její matka.“

Tessa zvedla také svou skleničku, culila se na mě a já nevěděl, jestli se vůbec někdy vzpamatuju z toho šoku. Tessina máma – Karen – mě právě teď schválila.

Tíha odpadla z mých ramen a když mě Tessa dloubla loktem do žeber, zvedl jsem svou skleničku s vodou a nabídl jsem úsměv.

Historický moment. Bože, mohl bych si na to teď určitě připít.

*****

Karen odešla skoro před půlnocí a já byl překvapený, když jsem si uvědomil, že jsem se s ní bavil. Byla ke mně milá, zdvořilá a jak se to otočilo, byla celkem zábavná po dvou skleničkách červeného vína.

Připomínala mi Tessu, takže jsem to vzdal. Líbí se mi Karen Leonová. Zdá se, že opuštění jejího manžela udělalo velký rozdíl.

A Tessa vypadala potěšeně. Ještě více, když nám její matka řekla, že ten zkurvysyn Sean se vrátil do Anglie a už nebude Tessu znovu otravovat.

Pokud se někdy odváží přijít zpátky, budu na něj čekat s pěstmi připravenými ho zranit.

Díval jsem se jak Tessa sbírala nádobí ze stolu, když jsem dával zbytky jídla do lednice. Lehký úsměv jí visel na rtech. Zavřel jsem lednici a jen se na ní díval, na ten sexy způsob, kterým její červená blůza lpěla na jejich křivkách, džíny tvarovaly její rozšířené boky a dlouhé nohy. Její výstřih sklouzl dolů, když se natáhla přes stůl, aby popadla skleničky, ukazujíc náznak její krajkové podprsenky. Její vlasy jí spadaly přes jedno rameno, těžké zlaté vlny, které odhalovaly bledou linii jejího krku.

Moje tělo bylo pomatené, signály střílely do každého nervového zakončení. Můj penis ztvrdl tak rychle, že uvízl bokem v mých kalhotách, takže jsem musel sáhnout dolů a narovnat ho a moje vnitřnosti se sevřely takovou silou, až mě to málem srazilo na kolena.

Okamžité vzplanutí. Sakra, takhle jsem se choval celý tenhle večer. Stačí.

Když se narovnala, s horou nádobí v rukách, skočil jsem k ní. Zaječela, když jsem jí najednou popadl kolem pasu a natáhl se kolem ní, právě včas, abych zachránil nádobí a umístil ho na stůl.

„Nech to,“ zavrčel jsem jí do ucha a vrátil své ruce tam, kde měly být – na její prsa, zmáčkl jsem je k sobě a přinutil ji zasténat. „Tohle je důležitější.“

A ukázal jsem jí, jak moc je to důležité tím, že jsem jí přitlačil mojí erekci na její senzační zadek a přitiskl ji k sobě až se její záda prohnula. Mé zuby se odíraly o její puls na krku.

„Dylane....“ sténala mé jméno. Její bradavky byly tvrdé pod vrstvami látky, tlačíc se do mých dlaní jako kamínky. „Ložnice?“

„Přímo tady,“ mumlal jsem, tahajíc za stříbrný kroužek visící z jejího ucha. „Ještě jsme nepokřtili tenhle pokoj.“

Smála se, jemně vydechla a já jí otočil, abych olízl její smějící se pusu. „Přímo tady?“ zašeptala.

„Přímo tady.“ Sál jsem její spodní ret, pak jsem se odtáhl, abych si prohlédl její tělo zblízka.

„Představoval jsem si to celý zasraný večer. Chci tě na stole, nahou a s tvýma nohama omotanýma kolem mých zad.“

„To je speciální,“ vydechla, když jsem jí přitlačil dolů na stůl.

„Velmi speciální,“ souhlasil jsem. „S tvými rozpuštěnými vlasy, žádným maku-upem, žádnými šperky. Oblečená jen ve tvé nádherné pokožce.“

Zvedla ruce nahoru a sundala si koužky z uší. „Proč?“

„Protože,“ sundal jsem jí boty a nechal je spadnout na podlahu, jednu za druhou. „Jsi perfektní taková, jaká jsi.“

Její rty se zachvěly, pak se zvedly do úsměvu, který rozzářil její oči. Dala její náušnice na stůl, když jsem jí rozepl džíny a stáhl je dolů z jejích tvarovaných nohou.

„Všechno dolů?“ zašeptala, svírajíc lem její halenky. Tak sexy, ležící na stole, její vlasy rozprostřené kolem ní jako sluneční svit.

„Všechno dolů.“ Sledoval jsem jí, jak si sundavá její halenku. Její podprsenka se vytáhla nahoru, tlačíc její krásná prsa k sobě a já si olízl rty. Žíznící po ní. Hladovějící. Vyhladovělý.

Natáhla se na záda, oblečená jen v jejích kalhotkách a podprsence. Byly z fialové krajky, skoro průhledné, odhalující tak moc, jako jen skrývaly. Kalhotky byly malé, sotva zakrývající to magické místo mezi jejíma nohama, a její podprsenka...tvarovala a zvedala nahoru její kulatá prsa a já byl hypnotizován tmavou mezírkou mezi nima.

„Oh, lásko,“ mumlal jsem, ani jsem si nebyl jistý, co to sakra říkám. „Jsem ten nejšťastnější muž na zemi. Jsi zatraceně žhavá. Žhavá jako peklo. Sakra.“

Zvedla se na loktech a k čertu se mnou, jestli ta pozice nedělala její prsa ještě víc úžasná, plná a hrozící, že vypadnou z té fialové podprsenky. Její bradavky prosvítaly skrz krajku a já se natáhl, abych se jich dotkl a přinutil ji zalapat po dechu. Škádlil jsem je svými palci, kroužil po jejich tvrdých vrcholech, až dokud nevyklenula její krk a nepřitlačila svá prsa do mých dlaní.

Z té potřeby být v ní, hýbat se v ní mi skřípaly zuby. Abych se ovládl, sklonil jsem se nad ní a škrábal jí svými zuby přes její prsa, pak škládlil jedno a potom druhé svým jazykem. Její dýchaní se stalo rychlejším, zmatenějším. Kroutila se a sténala jemně, když jsem se natáhl za ní a rozepl jí podprsenku, abych jí mohl sundat.

A když byla pryč, byla dokoce ještě víc sexy než předtím, pokud to bylo zasraně možný, kulatost jejích prsou mě donutila chtít umístit mou erekci mezi ně a hýbat se, až dokud se neudělám.

„Sakra.“ Musel jsem sáhnout dolů a zmáčknout svůj penis nebo se udělám rovnu teď do mých kalhot. Tahle fantazie bude muset počkat, až na ni přijde řada. Je to prostě tím, že chci třít svůj penis o každou její část, označit si ji každým způsobem, kterým můžu. Říct jí, že je moje, jak vždycky po celý ten čas měla být.

„Dylane...“ zašeptala, svíjící se na stole, všechny hedvábné vlasy, štíhlé končetiny a senzační křivky. „Prosím.“

Vrčení vzrostlo v mém hrdle, když jsem popadl tu křehkou, malou věc, která představovala její kalhotky a stáhl je dolů z jejích nohou. Ani jsem neviděl, kde přistály. Během dvou vteřin jsem rozpl svůj zip, stáhl dolů mé kalhoty a trenky, osvobozujíc můj pulzující penis.

Nádech, výdech. Ovládnutí se. Uchopil jsem svůj penis a dal mu ujišťující stisk. Brzy, kámo. Velmi brzy.

Položil jsem své ruce na její hladké nohy a oddálil je od sebe. Přejel jsem svým ukazováčkem dolů po její odhalené mušličce. Byla vlhká a lahodná, perfektní stejně jako ona celá a mohl jsem se na ni dívat a hrát si s ní hodiny.

Ale ne dneska. Potřeboval jsem jí zasraně hned teď. Vsunul jsem prst do ní a hlasitě jsem zasténal, když se kolem něho sevřela. Oh, kurva. To je ono. Už žádné čekání.

Vytáhl jsem svůj prst ven, uchopil svůj penis a vklouzl jsem do ní v jednou dlouhém tahu. Ona vykřikla a pokrčila kolena, aby mi poskytla lepší přístup. Ten žár, ten tlak byl neuvěřitelný. Ona je neuvěřitelná. Uchopil jsem její stehna a vklouzl jsem hlouběji, svaly na mých nohou se třásly touhou se začít pohybovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, ta slova stěží prošla skrz mé stisknuté zuby.

„Ano,“ zašeptala a hýbala boky, šukajíc sama sebe na mém penisu. „Prosím, Dylane. Potřebuju tě. Prosím.“

Sakra, můžu cítit orgasmus budující se vzadu v mých koulích a ona se pořád pohybuje, klouže nahoru a dolů po mém škubajícím penisu.

„Vydrž,“ zavrčel jsem, zvedajíc její nohy výš a uzamykajíc je kolem mých boků. Pak jsem opřel své ruce po každé straně její hlavy na stole, vytáhl se o centimetr nebo dva a pak vklouzl zpátky dovnitř.

Oba jsem vykřikovaly jméno toho druhého. Její nehty se zarývaly do dřeva, její nohy se utáhly kolem mých boků. Mé boky narážely do ní a ven, můj penis klouzal dovnitř a ven jejím vlhkým vchodem. Mé vidění se zúžilo do dlouhého tunelu a jediný zvuk, který jsem mohl slyšet, bylo moje lapání po dechu. Moje břicho se sevřelo. Moje koule se zvedly. Naše těla se pohybovala spolu, rychleji a rychleji, pot pokrýval naši pokožku a já se podíval do jejích očí, když mě zasáhl první otřes potěšení.

Miluju tě, pomyslel jsem si nebo jsem to možná řekl, těsně předtím než můj penis sebou škubnul a má mysl zbělala. Vlna za vlnou se přese mně valila a ona se začala stahovat kolem mé erekce, když se udělala taky a vzala mi dech.

Přitiskla svá ústa k mému rameni, tlumíc její výkřiky, její mušlička mě svírala až dokud jsem si nemyslel, že z toho potěšení omdlím.

Do prdele.

Když jsem se konečně odtáhl a zhroutil se na záda na stůl vedle ní a sotva se vyhnul hromadě nádobí, viděl jsem hvězdy.

Padající hvězdy, tedy myslím, protože zanechávaly cestičky světel v mých rozmazaných očích a já bych si měl něco přát.

Ale nemohl jsem přijít na nic, co bych chtěl, na nic důležitějšího než mít Tessu, která mě miluje a mé bratry v bezpečí, takže jsem jen zavřel oči a usmál se.

*****

„Jak to jde, vole?“ Zane uchopil mou ruku a přitáhl si mě do chlapského objetí jednou rukou. „Vypadáš hůř než přejetá mrtvola na silnici.“

„Jéžiš, díky za poklonu, chlape.“ Smál jsem se, když mě pustil a odstoupil ode mě. „Je mi fajn.“ Vlastně, víc než fajn. Dokonce jsem mluvil s koučem Westem a vypadá to, že bych mohl nakonec dostat to financování a zvrátit se zpátky na vejšku. „Kde je Tess?“

„Dávám poslední doteky jejímu tetování. Chceš se mrknout?“

„Buď si sakra jistej, že se chci podívat, co jsi načmáral na moji holku.“

„Buď mým hostem.“

Zane mě vedl přes obchod. Tyler na mě kývl od recepce. Erin a Audrey seděly ve strašných oranžových křeslech a povídaly si. Audreyina ruka ležela na jejím břiše. Zvětšuje se jí teď rychle, z plochého břicha se stalo kulaté jen za pár týdnů. Usmála se a zamávala na mě. Zamával jsem zpátky.

Když jsme procházeli kolem prvního místa, Ocean, tatér s modrými vlasy z Damage Control mě pozdravil gestem míru. Viděl jsem víc Damage kluků, když jsem procházeli kolem. Shane upevňoval jeden z ohřívačů, jeho dlouhé tmavé vlasy mu zakrývaly obličej a Micah mluvil se zákazníkem, jeho krátké blond vlasy trčely do špiček.

Vstoupili jsme k Zaneovu místu, našel jsem Tessu sedět na vysoké židli. Podívala se nahoru a její modré oči se rozzářily.

„Dylane.“ Otočila se na stranu, aby mi ukázala její nově pomalované rameno. „Není to geniální?“

Otevřel jsem pusu a zavřel ji. Zkus to znovu. Sakra? „Drak? Tys na ni načmáral zasranýho draka?“

Zane vypadal jako kdybych se ptal na tu nejvíc idiotskou otázku ve vesmíru. „Samozřejmě, že jsem na ní namaloval draka. Cos čekal?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím, chlape. Myslel jsem, že když tě Dakota o jednoho požádala a tys jí řekl ne. Tvoje vlastní přítelkyně a tys jí odmítl.“

„To je pravda.“ Posadil se na svou stoličku a vzal do ruky tetovací pistoli. „Ne každý dostatne draka.“

„A to proč jako?“ Opřel jsem se o zeď a zkřížil jsem ruce přes mou hruď, opravdu zvědavý.

„V mé knize,“ řekl, sklánějíc se blíže k Tess a dávajíc nějaké finální doteky úžasnému modrému draku, který se kroutí na její bledé pokožce, „jsou draci pro ty, se kterými nějakým způsobem vyjebali jejich rodiče. Život tě může podělat, spolknout tě a vyplivnout ven. To je jedno. Není to to samé. Drak jsou lidé, kteří tě přivedou na tenhle svět a pak s tvým životem vyjebou. Tak proto má Tessa jednoho. Protože její táta je skutečný dílo.“ Šlehnul po mě pohledem. „A takový byl i tvůj.“

„Nech to bejt, Z-mane.“ Jo, jsem zatraceně naštvanej na svého tátu za to co udělal, ale v průběhu toho umřel a smutek je tam, přímo pod povrchem a čeká, až vztek ustoupí, aby se mohl vynořit na povrch.

„Já vím, vole. To není jen tvůj táta. To platí taky pro tvojí mámu, která utekla. A platí to i na tebe.“ Přišpendlil mě temným, zvláštně starým a moudrým pohledem. „Protože jsi jim oboum dokázal, že jsou špatní tím, žes přežil a taky zachránil své bráchy. Ne jen z ohně, ale každý den tím, že na ně dohlížíš, chráníš je. Staráš se o ně. To je to, o čem mluvím. Tohle je tvůj odznak cti a je drsnej.“

Tessa si odfrkla.

Otočil se zpátky k ní a zvedl své propíchnuté obočí. „Ty si nemyslíš, že je drsnej, holka?“

„Oh, je drsnej, jasně.“ Pohlédla na něj dolů. „Navíc, je to moje první tetování.“

„Ale jistě ne poslední.“ Mrkl Zane a já si přejel rukou přes obličej, snažíc se nesmát.

„Teď, když máš chuť na špatné, tetované kluky, budeš z nich chtít víc. Víc inkoustu. Možná nějaký piercing.“ Mávl líně rukou, jeho pohled mazaný.

„Já chci jen jednoho špatného, tetovaného kluka,“ řekla Tessa, dívajíc se za Zaneovo rameno na mě. „A ten je přímo tady.“

Mé srdce udělalo divnou otočku v mé hrudi. Dobrou otočku, která zanechala pocit tepla a uvolnění.

„Vidíš?“ Zane se neotočil, ale jeho ramena se třásla v tichém smíchu. „To je tak romantický. Proto jsem vám udělal stejné tetování. Neměl bys mi za to poděkovat, vole?“

„Stejné tetování? Ty ses zasraně zbláznil. A neexistuje sakra žádná možnost, že bych tě políbil, takže na to zapomeň.“

„Kdo říkal něco o líbání?“ Otočil se na mě rozhořčeně. „Kdo říkal....“

„Pokud někoho políbím, tak to bude moje holka tady, takže jestli si skončil s čmáráním na ni....“

„Čmárání? Zmrde.“ Teď už se smál nahlas. „Za tohle ti vytetuju draka na tvýho ptáka, ty nevděčný hovado.“

Tess seskočila ze židle. „On tomu opravdu rozumí, vždyť víš.“ Mrkla.

„Nepotřebuju dalšího draka.“ Vyhrnul jsem si rukáv a ukázal toho, kterého mi Zane vytetoval před lety. „Mám dost draků.“

Zane se na mě díval, jeho tvář zatraceně vážná. „Tak co bys chtěl, vole? Jen si řekni.“

Poškrábal jsem se na čelisti. Tohle je asi nejblbější nápad vůbec, ale no a co. Věř svému srdci a všechny tyhle sračky. Takže jsem naznačil Zaneovi, aby přišel blíž a zašeptal jsem mu svůj požadavek do ucha.

Odklonil se zpátky a zapískal, oči vykulené. „Seš si tím jistej?“

„Jo.“ Usmál jsem se. „Jo, jsem.“

Chci mít její jméno vytetované přes mé srdce. Tam, kam patří. Kam patří ona. Ve velkých, výrazných písmenech.

On zavrtěl hlavou. „Naplánuju ti návštěvu. Do hajzlu, chlape.“ Ale vypadal potěšeně. Vím, že si mě budou kluci kvůli tomu dobírat, až to zjistí, ale sakra, je to moje tělo, můj život.

A moje holka.

Takže jsem uchopil Tessu kolem pasu a strkal jí ven z tohohle místa, ven na ulici, protože všechno, co jsem potřeboval, bylo vzít mojí holku zpátky domů a ukázat jí, dneska a každý den, jak moc pro mě znamená.

KONEC