Dylan - 12. kapitola

Překlad: Mili

Dvanáctá kapitola Dylana je tu pro vás, děvčata, přeji příjemné čtení :)

Dylan

Zane stojí v mém obývacím pokoji a vypadá pekelně naštvaně. Pankáč mu zase povyrostl, je obarvený na tmavě fialovo a temné oči má doširoka otevřené a plné vzteku. Už odmítl pivo a jenom to ukazuje, jak je můj mozek mimo, protože si vůbec nevybavuju, že přestal pít - poté, co před pár měsíci skončil v kómatu na otravu alkoholem.

„Nechceš mi vysvětlit, co si k čertu myslíš, že děláš, vole?“ Ohlídl se na Dakotu, která klečela na koberci a hrála si s Milesem a Teem, a ztišil hlas. „Zbláznil ses?“ Zasyčel.

„Co?“ Hlava mi třeštila a byla mi taková zima, že jsem si nemyslel, že bych se kdy mohl zase zahřát. Je večer. Skončil jsem v práci, vrátil se domů, padl na gauč a předstíral, že se necítím jako dvakrát naservírované několik dnů staré přejeté zvíře. „O čem to mluvíš?“

„Tessa, o tom mluvím.“ Bodnul do mě prstem. „A ty to víš.“

Okej, fajn, asi jsem to tušil. Jenom jsem doufal, že se tomuto rozhovoru vyhnu. „Co chceš, abych ti řekl, člověče?“

„Že se od ní budeš držet dál a nedovolíš, aby kvůli tobě byla smutná. Ta holka by pro tebe skočila do ohně a ty si přijdeš, dáš ji nějakou naději a pak jí zase zlomíš srdce. Drž se od ní dál.“

Zrovna to, co mi řekl Asher, ať udělám. Kurva.

„Ona to říkala?“ Hrudník mi ztěžknul, jako bych do sebe nemohl nabrat dost vzduchu. Nevidět Tessu? To nevím, jestli bych přežil. „Ona říkala, že chce, abych se od ní držel dál?“

Pokrčil rameny a sál si tyčinkový piercing v jazyku. „Ne v tolika slovech.“

„Hele, Z-mane... Ona mi jenom pomáhá s brášky.“

„Spal jsi s ní.“

„Kriste, Zane. Nebylo to tak, že bych ji nutil.“ Promnul jsem si bolavé čelo. Celé tělo mi pulzuje. „Taky to chtěla.“

Dakota otočila hlavu a hodila po mně pohled, který by přeřízl i sklo.

Ou.

„O to tady nejde,“ zamumlal Zane a rukama si projel svoje vyholené vlasy po stranách hlavy. „Ty to kurva nechápeš?“ Sedl si na křeslo naproti mně a mávnul rukou ve vzduchu. „Potom, jak se k ní zachovali její rodiče a ten její zamrdanej bejvalej přítel... potřebuje prostor. Potřebuje klid. Nepotřebuje, abys jí do prdele motal hlavu a nechal si podrbat koule. Je dost holek, co to pro tebe můžou udělat, ale Tessa je moje kamarádka.“

Stoupá ve mně hořkost. Myslel jsem, že já jsem jeho kamarád. Vím, že je to dětinské, ale dotklo se mě to. „Tesse bych neublížil.“

„Hádej, co, génie? Na to už je pozdě.“

Kurva.

„Vyhýbej se jí, Dylane.“

„Jo? A co uděláš, když ne? Nebudeš se ke mně znát?“

„Vážně, vole?“ Zane se napřímil a zamračil se. „Chceš se mnou vyjebávat? Vymlátím z tebe živou duši.“

„To můžeš zkusit,“ zamumlal jsem. „Kreténe.“

„Hej, hej.“ Dakota se rozběhne mezi nás a sedne si Zanovi mezi nohy. Kostkovaná sukně se jí vyhrnula přes černé punčochy a vojenské boty. „To stačí. Přestaňte se hádat.“

Povzdechl jsem si, opřel se a rukou projel své krátké vlasy. Nechci se se Zanem hádat ani myslet na to, co bych měl nebo neměl dělat s Tessou. Cítím se těžkopádně, myšlenky se mi pomalu vlečou a tma čeká na to, až mě stáhne dolů. Padám prázdnotou, točím se, vidím kolem sebe záblesky minulosti. Vidím mámu, jak drží Tea. Vidím tátu, jak u kuchyňského stolu čte noviny.

Vidím Tessiny oči, její úsměv. Drží mě a říká mi, že bude všechno v pořádku. Je tady se mnou.

„Dylane.“ Ženský hlas, ruka, která se mnou třese.

„Tess?“ Zamumlám nejasně. Proč se mnou třese?

„Zatraceně, Dylane,“ Zanův hlas zaduní jen pár centimetrů ode mě. „Co je s tebou, člověče?“

Moment - Zane?

Zamrkám těžkými víčky a soustředím se na něho. Pohled stranou mi potvrdí, že to není Tessa, kdo sedí u mého boku. Je to Dakota s obrovskýma rozšířenýma očima.

Jsme v mém obývacím pokoji a poslední věc, na kterou si pamatuju, je Zane, jak mě seřval kvůli Tesse. „Kurva. Promiň.“

„Jsi v pořádku, Dylane?“ Dakota pustí mou ruku a sedne si. „Na moment jsi byl mimo.“

„Jsem v pohodě.“ Už několik měsíců moje klasická odpověď. Všechno je v pohodě, není tu nic k vidění, pohněte zadkem.

Dakota vstane a rukama si uhladí sukni. „Půjdu udělat nějaké kafe.“

Sleduju, jak odchází a snažím se nějak poskládat své pomíchané myšlenky. Fakt jsem si myslel, že je tady se mnou Tessa, cítil jsem se u toho tak dobře.

Tak správně.

„Vole...“ Zane zakroutí hlavou a v obličeji vypadá sklíčeně. „Nejedeš na drogách, že ne?“ Mluví potichu, ale risknu pohled na své bratry, co si hrají v rohu obývacího pokoje hned vedle radiátoru. Zane a Dakota jim přinesli krabici pestře barevných lego kostek a kluci se do nich zamilovali. „Páč jestli jo...“

„Ne.“ Přesunu se na gauč a všechny kosti v těle mě bolí. „Jenom jsem unavený.“

Je to kurva trapný usnout uprostřed konverzace.

„Možná potřebuješ vitamíny.“ Pronese Zane váhavě. „Jíš dobře?“

„Jo mamko Zane. Každý den si kupuju bio výrobky a vařím si zdravá jídla a podobný sajrajt. Spokojený?“

„Ne, kriste, vole, nejsem spokojený. A neodpověděls mi na otázku.“

„Co je, chceš mi kurva nařizovat, co mám jíst, jako jsi mi nařídil, že nemám spát s Tessou?“ Do prdele, nechtěl jsem na něho takhle vyletět, ale sakra, nemůžu normálně myslet. „Co chceš, člověče?“

„To samé, co vždycky.“ Zane se zamračí, strčí ruce do kapes a v obočí se mu zalesknout ocelové kroužky. „To, co chci pro všechny svoje přátele, aby byli v pořádku a šťastní.“ Kopne botou do koberce. „Jeden by si myslel, že chci zkurvený modrý z nebe.“

S povzdechem jsem svěsil ruce mezi nohy. „Děláš, co můžeš, Z-mane, pomáháš nám všem a přitom jsi měl dost svých problémů. Netlač na pilu.“

„Kdybys mi tak jenom řekl, jak ti pomoct, vole...“ Odmlčí se, když dovnitř vejde Dakota se dvěma hrnky, ze kterých se kouří.

„Našla jsem jenom instantní,“ říká omluvně a vtiskne mi potlučený hrnek s motivem želvy Ninja do rukou. „Tady máš.“

Kývnu, usrknu kafe a zašklebím se nad jeho nečekaně sladkou chutí. Na druhou stranu, jestli vypadám tak špatně, jako se cítím, dává smysl, že mi naložila dávku cukru.

Zane přijme svoje kafe, pohrává si s ním v rukách a zároveň se rozhlíží po obývacím pokoji. Nebývá tady moc často, takže se zkouším na to místo podívat jeho očima.

Stěny jsou holé, protože když vzal otec před rokem roha, měl jsem jakýsi záchvat vzteku a všechno jsem strhal, hlavně plakáty a vylisované květiny, které tu nechala máma. Nábytek je starý a pokrytý kousky koberce a i když jsem se to snažil vyčistit, zůstalo to flekaté a odřené. Jedna noha konferenčního stolu je vyspravená lepicí páskou. Ani si nepamatuju, kdy jsem to dělal. Záclony jsou ušmudlané. Koberec špinavý.

Ježíši. Pamatuju si, jak táta nechal v kredenci lístek se vzkazem. ‚Ukliď ten dům.‘ Asi měl pravdu.

Trhl jsem sebou a čekal na Zana, až to okomentuje.

Ale jak tak sekundy ubíhaly a měnily se v minuty, Zane pořád nic neříkal. Pomalu přešel ke mně a sedl si vedle mě na gauč, po boku Dakoty.

„Co se týče Tessy...“ Začal a já zvedl ruku, abych ho zastavil.

„To stačí.“

Uběhla chvilka. Zane si povzdychl a zakýval.

Dakota si odkašlala. „Hej, nebyls včera u Tylera a Erin. Slyšel jsi novinky o Ashovi a Audrey?“

Zakroutím hlavou a potom toho zalituju, když mi uvnitř lebky zachřestí mozek.  „Jaké novinky?“

„Ash a Audrey čekají miminko. Ash ji požádal o ruku a ona souhlasila.“ Dakotiny velké oči se zjemnily emocemi a Zane se zakřenil. „Není to skvělý?“

„Wow.“ Hledám slova. „Je to úžasný.“

„Měl bys vidět, jak šťastně vypadají.“ Dakota se podívá dolů na svůj kouřící se hrneček. „Bylo to krásný.“

Asher vždycky věděl, s kým chce být, a bojoval proti všemu, dokud nepřesvědčil Audrey, aby byla jeho.

Taky vím, koho chci, koho jsem vždycky chtěl. Tessu. Akorát, že jsem to posral a teď už je pozdě. Sakra, myšlenka na to, že už ji neuvidím, že ji nebudu mít kolem sebe, je jako žhavý nůž, zarývající se mi do střev.

„Můžeme pro tebe něco udělat?“ Zeptá se Dakota. „Mohla bych někdy vzít Milese do školy a pohlídat ho.“

Skousnu zuby a musím se nutit, abych toho nechal. „To by byla velká pomoc.“

„Co potřebuješ?“

„Kdybys je mohla pohlídat zítra odpoledne, až budu v práci, bylo by to fantastický. Své sousedy jsem o to žádal už mockrát.“

Tesa by ráda hlídala, slyším v hlavě Audreyin hlas. Miluje děti.

Kurva.

„Dohodnuto.“ Dakota se usměje a já se snažím, co nejvíc můžu, abych jí ten úsměv oplatil. „Budu tady.“

„Nemáš vyučování nebo něco?“

„O to se postarám, vezmu si na jedno odpoledne volno.“

„A já můžu Milese zítra odpoledne vyzvednout ze školy,“ dodá Zane.

„Díky, lidi. Oceňuju to.“

Fakt jsem vděčný - akorát, že se přede mnou rozpíná budoucnost, nejistá a táhnoucí se do kopce. Možná je to únava, co mě souží, a nemůžu si pomoct, ale jsem zvědavý, co se stane po zítřku. Kdo vezme kluky do školy, kdo ochrání Milese od šikany, kdo bude hlídat, když budu v práci...

Jak budu pokračovat bez Tessiného zářivého úsměvu.

Ačkoliv je fajn mít tady své přátele, naděje mě už před časem opustila a teď už nabírám všechny své síly na to nejhorší.

***

 Jim, vedoucí osobních trenérů v posilovně, zvedne hlavu, když vstoupím dovnitř, a zamává. „Hej, Dylane. Už se dneska cítíš líp?“

„Jo,“ vyslovím opatrně a přidám úsměv. „Mnohem líp, díky.“

„To rád slyším.“ Ukáže mi palec nahoru a já udělám to samé.

Před dvěma dny, když mě viděl naposledy, jsem musel odejít z práce, protože jsem málem odpadl, když jsem vstával z jednoho posilovacího stroje. Ani si nevzpomínám, ze kterého.

Zatraceně děsivý.

Takže dneska na to jdu pomalu, vyhnu se návrhům třem mladým holkám a pomůžu ostatním s tréninky.

Čas ubíhá až moc pomalu. Ale aspoň vím, že je Dakota doma s brášky, už druhý den za sebou, a to mi ulevuje tíhu z ramen. Jedu na autopilota, už od doby, co Tessa odešla z mého domu, když řekla, že už takhle nemůže, od té doby, co se stavili Zane s Dakotou a řekli mi, abych nechal Tessu být.

Odplata je děvka, že? Nechal jsem Tessu trpět a teď jsem na řadě já.

Chci, aby byla šťastná, chci být důvod jejích úsměvů. Chci ji držet, líbat ji, naplnit ji, až dokud nebude křičet potěšením. Až dokud nebude křičet moje jméno. Až dokud moje jméno nebude to jediné, na co dokáže myslet.

Na to už je teď moc pozdě.

Přešly hodiny. Jedni zákazníci odešli a druzí přišli. Chodím tu dokola, kývám hlavou a vyměňuju si pár prázdných vtípků, hlavou mi probíhá jenom jeden obličej, jedna vůně, jedno tělo.

Tess...

Pracovní doba je skoro u konce a jen ta myšlenka mě naplní úlevou. Zazvoní mi telefon a nepřítomně ho zvednu, zatímco spravuju držení nového chlápka, který cvičí na stroji prsní svalstvo. „Jo?“

„Dylane?“ Říká Dakota. „Kde jsi?“

„V posilovně.“ Odstoupil jsem od stroje a zamračil se. „Co je? Jsou děti v pořádku?“

„Jo, ty jsou v pohodě, ačkoliv se pořád ptají na Tessu.“ Zní uraženě a já se zakřením, než si vzpomenu, že Tessa je mimo limit a že se už nevrátí.

„Tak co teda?“

„Volala ti? Nevíš, kde je?“

V břiše se mi začíná rozpínat mrazivý pocit. „Co tím myslíš? Myslel jsem, že zůstala s Audrey a Asherem.“

„Volala ti, ano nebo ne?“

„Ne, nevolala mi.“

„Do háje.“

Srdce mi bije tak silně, že mi asi praskne žebro, a zvoní mi v hlavě. „Dakoto, vysyp to. Proč máš k čertu strach? Co víš?“

„Chtěla se vrátit zpátky do svého bytu, vzít si nějaké důležité papíry. Audrey a Asher s ní jít nemohli a evidentně potřebovala ty papíry kvůli práci, tak...“

„Takže si myslíš, že tam šla sama?“ Už jsem v pohybu, značím Jimovi, že musím jít a ignoruju jeho výraz co-to-kurva-zase. „Do prdele, Dakoto, jdu ji najít.“

Očekávám, že mi řekne, abych nechodil a držel se od Tessy dál, ale možná se bojí zrovna tak, jako já, protože tohle jí z pusy nevyjde.

Místo toho řekne. „Až ji najdeš, zavolej mi, okej?“

„Jasně.“ Zavěsím, zavolám si taxík, vezmu si ze skříňky tašku a vystoupím do zimy. Prudce se otřesu a zapnu si bundu.

Buď v pořádku, Tess.

Přiřítí se taxík, tak do něho naskočím a nasměruju řidiče do luxusního sousedství, kde Tess bydlívala. Nebo možná se tam chce zpátky nastěhovat?

Není nic, co bych jí mohl dát...

Taxík mi zastaví před její budovou a přiběhnu ke vchodu. Zazvoním na domovní zvonek, ale nikdo se neozve. Tak vytáhnu mobil a vytočím její číslo.

Prosím, Tess, zvedni to. Prosím.

„Dylane?“ Uslyším její překvapený hlas, hlasitý a jasný. „Ahoj.“

„Ahoj.“ Opřu se o velké skleněné domovní dveře, zesláblý únavou. „Jsi v pořádku.

„Ano, jsem v pořádku. Proč bych neměla být?“

„Kde jsi, Tess?“

„V práci, zůstala jsem tady déle. Proč? O co jde?“

„Nic. Myslel jsem si...“ Zavřu oči. „No, ostatní si mysleli, že ses vrátila do svého bytu pro pár věcí a báli jsme se, že bys mohla narazit na svého bývalého. Nezvedala jsi telefon.“

Rozlehlo se ticho. „Neslyšela jsem ho,“ zašeptala. „Musela jsem si omylem vypnout zvuk. Kde jsi?“

„Venku před tvým barákem.“ Zamrkám, odrazím se od dveří a snažím si vzpomenout, jestli není poblíž nějaká autobusová zastávka. „Jsem rád, že jsi v pořádku. Nechtěl jsem tě obtěžovat.“

„Neobtěžuješ mě.“ Zní, jako by se smála. A nemám ponětí proč, ale samou úlevou, že je v pořádku, se mi motá hlava. „Nešla bych tam sama. Přísahám.“

„Dobře,“ odvětím chraplavě. „To je dobře.“

„Hele, už jsem tady skončila. Můžu tě vyzvednout a vzít tě domů.“

„Nemusíš.“

„To ne, ale chci.“

Rozmýšlím nad tím. Je zdvořilá. A měl bych říct ne. Vyjádřila se už dost jasně a Zane to doma ještě uzavřel. Ale tak strašně ji chci vidět, až mě to psychicky bolí, a buďme upřímní, teď, když se ten adrenalin vytrácí, cítím se, jako bych se nakláněl nad peklem a jako bych měl pokožku nataženou na kostech až moc natěsno.

„Dylane? Jsi tu pořád?“

„Jo, jsem. Díky. Počkám na tebe.“

„Skvělé. Budu tam za deset minut.“

Zavěsí a já se upřeně zahledím do nadcházejícího večera. Jo, počkám tak dlouho, jak dlouho bude třeba.

***

„Pracuješ pořád takhle dlouho?“ Opřel jsem se v koženém sedadle Tessiného džípu a snažím se zabránit chvění. Uvnitř auta je teplo. Ve srovnání s ledovým větrem, který řádí venku, je pobyt uvnitř auta jako sedět v peci. A mně je pořád zima.

„Ne. Jenom jsem chtěla dopsat dopis kvůli požadavku na financování, abych ho mohla poslat.“

„Dopis na požadavek financování... Co tam přesně děláš?“

Oči se jí rozsvítí, když začne mluvit o své nové práci - o smyslu archeologie, sociální aspekty a její účast v tom všem.

„Jsi úžasná,“ řeknu jí, když se zastaví, aby nabrala dech. Přes rty se mi mihne úsměv. „Myslím to vážně.“

Začervená se. „Díky. Miluju tu práci. Myslím, že přednášky mě nikdy takhle neupoutaly.“

„Takže necháš školy?“

„Zatím. Možná na rok, abych se rozhodla, co dělat a dostala se do nějakých zajetých kolejí.“ Strčí si pramen vlasů za ucho. „Tak moc se toho změnilo. A hodně věcí je třeba udělat.“

Něco je na ní jiné. Snažím se přijít na to, co. Svetr jí padá z jednoho ramene a odhaluje tak holou kůži. Má na sobě upnuté džíny s dírami  a vysoké kozačky. Vlasy má učesané chaoticky. Všechno tohle je nové, ale i tak...

Její obličej. Tak svěží a překrásný. Její pokožka postrádá jakýkoliv pudr nebo krém, takže má na tvářích viditelné pihy. Má černou čmouhu na konečku nosu - možná inkoust? Pootevřela rty a já se nedokázal podívat jinam, umíral jsem touhou je políbit, vědom si toho, že mi každou sekundu začnou být moje sportovní kalhoty malé.

„Opravdu se potřebuju vrátit do bytu,“ řekne a já nutím svou mysl, aby se vyhrabala z bláta.

„Přemýšlíš o tom, že se nastěhuješ zpátky?“

„Ne, já... Ne, nenastěhuju se zpátky. Nemůžu zůstat někde, kam má přístup i Sean. Jenom si potřebuju vzít pár věcí. Mám tam papíry, notebook, knihy, oblečení...“ Podívá se na sebe a udělá grimasu.

„Miluju, jak vypadáš teď,“ řeknu popravdě.

Strčí si zbloudilý pramen vlasů do pusy a přežvykuje ho. Je to zvláštně kouzelný. A šíleně sexy. „Ne, jsem jeden chaos. Nemám ani rtěnku. Rozbila se tiskárna a musela jsem měnit cartridge. Měla jsem černé ruce. Musela jsem si je umýt na desetkrát, abych z nich dostala inkoust.“

Jo, to vysvětluje tu čmouhu. „Vypadáš dobře.“

„Žádný make-up, vlasy mi takhle visí... Rodiče by propadli hysterii, kdyby mě viděli.“

„No, já nejsem tvůj rodič.“

„Jo. Toho jsem si všimla.“ Odfrkla si. „Ale vypadám strašně.“

„Bože, nemáš ponětí...“ Olízl jsem si rty a dál jsem si dovolil na ni otevřeně zírat. „Jak jsi takhle překrásná.“

„Takhle? Celá špinavá a neupravená?“

„Jo, přesně takhle. S vlasy takhle visícími dolů a bez make-upu, takže můžu vidět skutečnou barvu tvých rtů a tvar tvých očí. Nic mě nemusí rozptylovat, žádný lesk ani luxusní značky. Můžu vidět tebe.“

Skrčí hlavu, ale vypadá potěšeně. Trochu nevěřícně, ale s radostí.

Nejkrásnější dívka na světě a nedokáže si ani uvědomit, jak moc je hezká. Že by byla hezká i v odpadkovém koši nebo v mých starých obnošených tričkách nebo... nebo úplně nahá.

„Takže...“ Zvedne hlavu a podívá se na mě z boku. „Ty jsi mě hledal? Pro případ, že by se ukázal Sean?“

„Jo. Samozřejmě, že jo.“

Její modré oči potemněly. „Neměl bys být v práci?“

Pokrčil jsem rameny. „Odešel jsem dřív. Co jsem měl k čertu dělat, nechat toho parchanta na tebe šáhnout?“

„Já jenom...“ Rty se jí zkroutily do úsměvu. „Nemyslela jsem si, že se staráš.“

Zamračil jsem se na ni. „Tess... to víš, že se o tebe starám. Zatraceně.“

Dívá se před sebe, přímo na cestu, jako by se soustředila na řízení, ale chvějí se jí rty.

„Tess...“ Nasál jsem do sebe hluboký vzpružující nádech. „Vím, že jsem to posral, ale aspoň tohle mi věř.“

Zatřepe hlavou a opře se v sedadle, když zatáhne ruční brzdu. Podívám se ven. Jsme doma, ale neudělám žádný pohyb, abych vystoupil z džípu. Je ještě něco dalšího, na co jsem se chtěl zeptat - od té osudné gala noci, když se mi vrhla do náruče a potom si stoupla mezi mě a svého bývalého, jako by pro mě klidně schytala i kulku.

Jako by od něho očekávala, že jednu vypustí.

„Tento Sean Anholt...“ Střelila po mně bočním pohledem, s očima dokořán. „Co ti ten čůrák udělal?“

Zakroutí hlavou. „Nechci o tom mluvit.“

„Hele, vím, že si nezasloužím tvou důvěru. Zatím. Ale přísahám bohu, Tess, najdu ho a pověsím ho za koule, ať už mi řekneš, jak ti ublížil, nebo ne, protože vím, že jo. Neumíš mi lhát.“

Sevře svýma štíhlýma rukama kožený volant a znepokojeně si skousne spodní ret. To je vždycky strašně rušivé na pohled, ale jsem až moc nabuzený i vyčerpaný zároveň, abych vůči tomu něco dělal.

Kromě toho, pravděpodobně mi vynadá, odejde a už se nikdy nevrátí.

„Opravdu mi ublížil,“ přizná konečně, ale nepodívá se na mě. „Vynutil si mě násilím. Ale to bylo už před několika roky.“

Praštil jsem pěstí do palubní desky a ona vyjekla. „Kurva ho zabiju.“ Vzteky jsem viděl rudě, puls mi bušil až v hlavě. Svět se začal točit.

„Ne, Dylane.“ Natáhne se pro mě a její ruka se vznáší jen centimetr od mého obličeje, ale nedotkla se. „Nedělej to.“

Snížím pěst a dýchám ztěžka, když se nudím ke klidu. „Donutím ho za to zaplatit.“

„Ne,“ řekne znovu a prsty přejíždí po mé čelisti. „Nedonutíš. Nemůžeš. Jeho rodina vlastní polovinu Chicaga. Akorát se dostaneš za mříže a pak nebude nikdo, kdo by se staral o tvé brášky.“

Do hajzlu. Do zkurvený prdele. Bolí mě zuby od toho, jak silně je zatínám. „Nemůžu ti slíbit, že to neudělám.“

„Ne. Řekla jsem ti. Tohle je můj život, moje minulost a moje rozhodnutí. Neuděláš to proto, že jsi naštvaný, ne, když jsem ti řekla, že to tak nechci. Chci na minulost zapomenout, ne způsobit ještě horší následky.“ Ruka jí sjede na moje rameno. „Žádám tě o to, aby ses z žádného důvodu nepřibližoval k Seanovi Anholt, dobře?“

Neschopný odpovědět na tuto žádost nějakým přijatelným způsobem, otevřu dveře od džípu a vyskočím ven. Svět se teď točí rychleji a když se otočím, abych dveře zavřel, svět se obrátí a začíná černat. Silně sevřu dveře, snažím se, abych se nezhroutil na kolena a začal zuřivě mrkat, abych si vyjasnil vidění. Cítím se, jako bych do plic nemohl nasát dostatek vzduchu a moje ostré dýchání slyším  až v uších.

Pomalu se mi projasnil pohled a identifikoval jsem pouliční lampy, domek s předzahrádkou s přerostlým plevelem - a ustaraný obličej Tessy.

Přistoupila blíž a ovinula paži kolem mých ramen. „Jsi opravdu ztrhaný, že? Dylane?“ Čeká, až to potvrdím kývnutím a potom oznámí. „Pojďme tě dostat dovnitř.“

Neříkám nic a nechám ji, ať mě táhne po chodníku k předním dveřím. Potom mi nohy zakoření do země a srdce znovu začne silně bušit.

Na dveřích je přilepený papír, který vlaje ve větru.

Stojí na něm ‚Soudný den přichází‘.