CM - 47. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Dámy, užijte si poslední čtyři kapitoly! Kirill přichází na scénu.

- Arey 

47/ Lucas

Čekal jsem, že Yulia a její bratr budou cestu na Ukrajinu spát, ale celou dobu stráví mluvením. Pokaždé, když vystrčím hlavu z pilotní kabiny, abych je zkontroloval, jsou v hluboké konverzaci a já se vrátím, nechci rušit jejich společný čas.

Budu mít Yulii pro sebe dostatečně dlouho.

Když dorazíme k ukrajinskému vzdušnému prostoru, zkontaktuju naše muže na zemi. Minulý týden konečně vystopovali poslední tři známé UUR pracovníky a eliminovali je na můj příkaz. K mému zklamání nikdo z nich nebyl Kirill, což znamená, že se dobře schovává nebo jak si Yulia myslela, podlehl svým zraněním a my jen nenašli tělo. Z druhé možnosti mám menší radost – chtěl jsem toho bastarda zabít vlastníma rukama – ale je to lepší než alternativa, že je naživu. Muži také vystopovali hlavní vychovatelku z Yuliina sirotčince. Ta žena už seděla za mřížemi za zneužívání dětí, takže jsem nechal najmout někoho, kdo si ji vzal v koupelně do parády a ukázal jí, jak ty děti trpěli. Video její smrti – celé tři hodiny – byli tím nejlepším za minulý týden. Někdy to ukážu Yulii, ale teď ne, nechci jí přinášet špatné vzpomínky.

„Můžete přistát,“ oznámí mi Thomas, když s ním telefonuju. Usměju se, spokojen tím, že naše podplácení se ukázalo efektivním. Navzdory mé krvavé válce pro UUR je většina ukrajinských byrokratů víc než ochotná se dívat jinam – také proto, že o Yuliině bývalé agentuře není žádný záznam.

Nikdo se nezajímá o neexistující agenty, když se před ním objeví tučný šek. Když přistaneme na soukromém letišti, čeká na nás ozbrojené SUV a jedeme přímo k Michaelovým rodičům. Thomas a další strážní jedou s námi, zatímco tucet dalších jede v dalších autech. Nečekám žádné potíže, ale není na škodu být na nepřátelském území v pozoru.

Úplatky nebo ne, Ukrajina zrovna Esguerrovu organizaci nemiluje.

„Jsi si jistý, že bude v pořádku?“ zeptala se mě Yulia minulou noc a já ji ujistil, že díky dokumentům, ke kterým jsme se dostali, bude naprosto nemožné si Michaela a jeho rodinu s UUR spojit, stejně jako Esguerru, jí nebo mně. Jen pro případ jsem ale osobně najal dva bodyguardy, aby dohlédli na Michaela a jeho rodinu dalších pár měsíců. Nemyslím si, že jsou v nebezpečí, ale vím, co to dítě pro Yulii znamená. A abych byl upřímný, taky mi přirostl k srdci. Yulia by byla nejspíš naštvaná, kdyby se dozvěděla, že mi její bratr připomíná mně samotného v jeho věku. Vasiliy Obenko se nemýlil, když ho naverboval; byl by z něj výborný agent, až by dokončil výcvik.

Po cestě z letiště jsou Yulia i Michael zticha a já vím, že přemýšlí nad nadcházejícím odloučením. Teoreticky jsem mohl najmout víc mužů, abych se ujistil, že bude Michael v pořádku, ale chtěl jsem Yulii dopřát víc času s jejím bratrem a jsem rád, že jsem tak udělal. Ten kluk ušel dlouhou cestu od vzpurného, věčně naštvaného puberťáka, který věřil lžím o jeho sestře. Ti dva jsou si teď velmi blízcí a vím, že to dělá Yulii šťastnou – což dělá šťastným mě.

Kdybych mohl vrátit čas a odstranit všechnu bolest z její minulosti, udělal bych to bez mrknutí oka. Ale protože nemůžu, musím se ujistit, že už nikdy nebude trpět. Je moje a já se o ni budu starat po zbytek našich životů.

Michaelovi rodiče bydlí v pátém poschodí v bytě na okraji Kyjeva. Dva bodyguardi, které jsem najal, jsou u vstupu budovy a ohlásí, že je všude klid. Poděkuju jim a po zbytek dne jim dám volno. Pak dám instrukce Thomasovi, aby zůstal s ostatními dole. Není tu výtah, takže já, Yulia a Michael musíme jít po schodech. Yulia jde několik schodů přede mnou. Má na sobě tenisky a skinny džíny – obojí si koupila nedávno – a já nemůžu odtrhnout oči od jejího dokonale tvarovaného zadku.

„Chlape, dej si aspoň na chvilku pohov,“ zamumlá Michael, který jde vedle mě, a já se na něj zašklebím. Ani trochu se necítím trapně, že mě nachytal, jak toužím po jeho sestře.

„Proč?“ Odpovím tiše. „Tvoje sestra je sexy. To jsi nevěděl?“

„Ugh.“ Zašklebí se a Yulia se na nás podezřívavě podívá přes rameno.

„O čem to mluvíte?“ zeptá se, když dojdeme do třetího patra.

„O ničem,“ odpoví Misha rychle a zčervená. „Chlapské řeči.“

„Uh-huh.“ Rozhořčeně se na mě podívá, ale dál netlačí a zbylé dvě patra jdeme v tichu. Jsem rád, že nenarazíme na žádné sousedy, protože mám u sebe svou M16. Po tom, co se stalo v Chicagu, bez zbraně nikam nechodím.

Když dojdeme do pátého patra, zastaví se Yulia před bytem číslo 5A a zazvoní.

První náznak toho, že něco není v pořádku, je bledý obličej ženy, která otevře dveře. Natalia Rudenko, Michaelova adoptivní matka – poznám ji podle oříškových očí z fotek. Místo úsměvu a objímání syna, otevře dveře dokořán a o krok ustoupí, rty se jí třesou.

Okamžitě poznám proč.

Kolem břicha, které má částečně zakryté zástěrou má kolem sebe obmotané dráty a černou skříňku s blikajícím světlem.

„Mami?“ řekne Miachel nejistě, udělá krok dopředu, ale já ho instinktivně chytím za rameno, odstrčím ho dozadu a zároveň si stoupnu před Yulii, chráním ji před bombou. Tep mi vyskočí náhlou vlnou adrenalinu, zaplní mě strach a vztek.

Yulia, Misha a bomba.

Zasraně.

„To je dobré, nech toho kluka vejít,“ řekne mužský hlas anglicky se silným přízvukem. „Není tam venku o nic víc v bezpečí než tady. Je tady toho dost, aby vybuchla celá budova.“ Ani se nehnu, i když každá buňka ve mně křičí, abych zaútočil, ochránil Yulii a jejího bratra. Jedině vědomí, že kdybych to udělal, by znamenalo jistou smrt nás všech, mě zastaví. Vzpomenu si na všechny ty roky zkušeností z boje, zklidním srdce a zhodnotím situaci.

Kromě ženy stojí v chodbě další dva muži. Jeden z nich je muž středního věku, má na sobě bombu stejně jako Michaelova matka. Jeho vyděšený obličej poznám taky. Viktor Rudenko, Michaelův adoptivní otec. Ale není to on, kdo drží celou mou pozornost.

Je to obrovsky stavěný muž za ním, jeho tenké rty má zkroucené do širokého úsměvu.

Kirill Ivanovich Luchenko, muž, kterého hledám.

Místo toho našel ale on nás.