CM - 45. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

45/ Lucas

Jakmile dorazíme domů, Yulia se omluví a zamíří do koupelny, aby se vysprchovala předtím, než začne s přípravou oběda. Přemýšlím, že bych se k ní připojil, ale pak se rozhodnu proti. Ať ji chci ukonejšit po tom, co se dnes stalo, jak chci, je něco důležitějšího, co musím udělat.

O půl hodiny později vejdu do Esguerrovi kanceláře. Musel se osprchovat a převléct, protože má mokré vlasy. Když se postaví, oči má tvrdé a čelist staženou vzteky.

Ani se neobtěžuju chodit kolem horké kaše. „Je moje,“ řeknu tvrdě a dojdu k jeho stolu. „Co z toho ti není jasné?“

Esguerrův pohled ještě víc ztvrdne. „Ani jsem se jí nedotkl.“

„Ne, ale chtěl jsi.“ Položím ruce na stůl a nahnu se dopředu. „Chtěl jsi ji nechat zaplatit za to, co se stalo.“

„Ano – a ty bys měl taky.“ Zaujme stejný postoj, obrovský masivní stůl je jediné, co mezi námi stojí. „Umřely skoro čtyři tucty našich mužů a ona si tu chodí, jako by se nic nestalo… vede zasranou restauraci na mém pozemku.“ Jeho slova jsou prosázená vztekem. „Věděl jsi, že rezervace v ‚Yuliině jídelně‘ je teď nejcennější komodita na tomhle pozemku? Strážní dělají, jako by rezervace u ní bylo něco jako zlato.“

Napřímím se a podívám se na něj. „Ano, samozřejmě, že to vím.“ Bylo to akorát včera, co jsem od sebe musel roztrhnout dva strážné z rvačky, ke které došlo během karetní hry, kdy nejvyšší výhrou byla rezervace na pátek o půl dvanácté.

„A ty to necháš být?“ Esguerra projde kolem stolu a zastaví se přede mnou s rukama sevřenýma v pěst. „Tohle je můj pozemek. Nechám ji žít, protože ti dlužím, ale nechci, aby se mi každý den připomínala její existence, rozumíš?“

„Naprosto.“ Podívám se na něj stejně rozzuřeným pohledem. „Což je důvod, proč odcházím.“

Esguerra zůstane klidný, ale jeho vztek se přemění v něco chladnějšího. „Prosím?“

„To jsem sem přišel projednat,“ řeknu a založím si ruce na prsou. Potlačím zuřivost, která ve mně roste a klidnějším tónem řeknu, „Nikdy ji neodpustíš a já se jí nikdy nevzdám, takže jediný způsob vidím v tom, že máme dvě možnosti. Zabijeme se navzájem nebo ji – a sebe – dostanu z tvého dosahu.“

„Dáváš výpověď?“

„Jestli je to to, co chceš.“ Podívám se na něj zpříma. „Dobře se nám spolu pracuje, ale možná je na čase, aby se naše cesty rozdělily. Než odejdu, vyškolím svou náhradu, samozřejmě. Thomas je výborný pilot, takže to bude v pořádku a Diego je chytrý a věrný. Bude ti dobrou pravou rukou. Nebo…“ Nechám hlas vytratit.

Esguerra nadzvedne obočí. „Nebo co?“

„Nebo najdeme způsob, jak spolu budeme pracovat, aniž bychom tu spolu žili.“ Odmlčím se a nechám ho to zpracovat. „Než ses rozhodl udělat z pozemku tvé trvalé bydliště, chodili jsme všude, kam bylo třeba. Bylo hezké se tu usadit – a rozhodně bezpečnější pro tebe a Noru, vzhledem k situaci s Al-Quadarem – ale sám víš, že jsme se kvůli tomu museli vzdát několika lukrativních zakázek, protože jsi chtěl omezit cestování.“

Roztáhne nosní dírky. „Co přesně navrhuješ?“

„Když jsi byl v komatu, řídil jsem celou organizaci. Zvládl jsem všechno od dodavatelů až po zákazníky a poznal všechny aspekty obchodu. Pokud chceš – a věříš mi – můžu být víc než tvá pravá ruka. Můžu nás reprezentovat mezinárodně, dělat, co bude nezbytné, aby obchod kvetl i za hranicemi.“

Z Esguerrova výrazu zmizí všechny emoce. „Chceš být můj partner.“

„Můžeš tomu tak říkat, ačkoliv výkonný manažer by seděl víc. Měl bys poslední slovo ve všech zásadních rozhodnutích, ale já bych vedl nové obchody a dohlížel na probíhající operace osobně. Mohl bych se usadit někde víc ve středu, jako v Evropě nebo Dubaji, a cestovat tak, jak bude nutné, aby vše běželo hladce.“

„Promyslel sis to.“

„Ano. Věděl jsem, že takhle to dlouho fungovat nebude.“

„Kvůli ní.“

„Ano, kvůli Yulii.“ Udržím jeho ledový pohled. „Nedovolím, aby se jí něco stalo.“

„A když nebudu souhlasit?“

„Tvůj byznys, tvoje rozhodnutí,“ řeknu. „Rád s tebou pracuju, ale mám i jiné možnosti. Můžu jít a otevřít si bezpečnostní firmu. Jestli se ti to nelíbí, řekni slovo a zmizím.“

Zírá na mě a já vím přesně, na co myslí. Nemůže mě nechat odejít – vím příliš o jeho obchodech – takže má dvě možnosti: zabít mě nebo souhlasit s mým návrhem. Klidně mu pohled opětuju, připraven na jakoukoliv možnost. Vím, že riskuju tím, že na něj tak tlačím, ale nevidím žádné jiné řešení. Yulia nemůže strávit zbytek života tím, že se bude schovávat u mě doma a snažit se nepřitahovat Esguerrovu pozornost. V určitém bodě se něco pokazí a až se tak stane, nebude to hezké.

Musím ji dostat pryč předtím, než se tak stane.

Zrovna když si myslím, že pro Esguerru není moje loajalita dost, povzdychne si a o krok ustoupí, ruce po stranách uvolní. „Opravdu pro tebe tolik znamená?“ V jeho hlase je slabá rezignace. „Nemůžeš si najít jinou blondýnu, kterou bys šukal?“

Zvednu obočí. „Můžeš si ty najít jinou malou brunetku?“

Na jeho obličeji se objeví pobavený úsměv. „Tak takhle to je, hm?“

„Je mi vším,“ řeknu bez mrknutí. „Takže ano, řekl bych, že je to takhle.“

Esguerra se na mě podívá, úsměv mu zmizí. Pak znenadání řekne, „Deset procent z každého nového obchodu plus ten samý plat – to je moje nabídka.“

„Sedmdesát procent,“ odpovím bez zaváhání. „Budu dělat veškerou práci, tak je to jen fér.“

„Dvacet procent.“

„Šedesát.“

„Třicet.“

„Padesát, to je moje poslední nabídka.“

„Čtyřicet pět.“

Zavrtím hlavou, ačkoliv je mi těch pět procent ukradených. „Padesát procent,“ zopakuju. Jestli mě má Esguerra respektovat jako partnera, musím si stát za svým. Bude to pro náš vztah lepší. „Ber nebo nech být.“

Prohlíží si mě a pak nahne hlavu. „Dobře. Padesát procent z každého nového obchodu.“

„Dohodnuto.“ Natáhnu ruku a potřeseme si. „Půjdu vše připravit, abychom odsud co nejdřív zmizeli,“ řeknu, pustím jeho ruku a o krok ustoupím. „Jen ještě jedna věc…“

Esguerra stáhne rty. „O co jde?“

„Víš stejně dobře jako já, že naše práce je nebezpečná, zejména tam venku, mimo pozemek,“ řeknu. „Na základě toho potřebuju, abys mi slíbil, že nikdy nepůjdeš po Yulii nebo její rodině. Nehledě na to, co se mi stane.“

Esguerra odměřeně přikývne. „Máš mé slovo.“

Ten večer je Yulia tichá a odtažitá, pohled má přikovaný k talíři, i když s námi jí její bratr. Několikrát se ji snaží Michael vtáhnout do hovoru, ale po několika jednoslabičných odpovědích se vzdá a rychle dokončí jídlo.

„Co je s ní?“ zamumlá, když ho doprovázím ke kasárnám, zatímco Yulia zůstane doma, aby umyla nádobí. „Je na mě naštvaná nebo něco?“

„S tebou to nemá nic společného,“ řeknu. „Jen si dělá z něčeho starosti.“

„Co je?“ Střelí po mně vyděšeným pohledem. „Stalo se něco?“

„Ne.“ Usměju se povzbudivě. Za těch několik týdnů jsem si Yuliina bratra oblíbil a nechci, aby se taky strachoval. „Myslí si, že ano, ale mýlí se.“

Michael se zamračí. „Takže je všechno v pořádku?“

„Ano,“ řeknu, když dojdeme k budově. „Všechno je v pořádku, slibuju.“

Pochybovačně se na mě podívá, ale když se zastavíme před vchodem, chraplavě řekne, „Vyřiď Yulii ‚Dobrou noc a přestaň se strachovat‘. Někdy si dělá starosti zbytečně.“

„To je fakt.“ Usměju se na něj. „A ty vyřiď Diegovi, že si s ním zítra ráno potřebuju promluvit, ano?“

Přikývne a vejde do budovy, zatímco já se vrátím domů. Když tam dojdu, najdu Yulii, jak sedí v knihovně s nosem zabořeným do knížky.

„Ahoj, krásko,“ řeknu a přejdu místnost. „Co to čteš?“

Vzhlédne. „Zmizelou.“ Odloží knihu a postaví se. „Měla bych se nejspíš jít vysprchovat. Jsem unavená.“

„Yulie.“ Chytím ji za zápěstí, když se snaží projít kolem. „Musíme si promluvit.“

Zaváhá, ale pak řekne. „Dobře, Lucasi. Promluvme si.“ Zhluboka se nadechne. „Víš, že takhle to donekonečna nepůjde. Dřív nebo později se ty a Esguerra kvůli mně pohádáte a to já nezvládnu. Jestli se ti něco stane-“ Hlas se jí zlomí. „Musíš mě nechat jít.“

„Ne.“ Přitáhnu si ji k sobě, všechno se ve mně při tom návrhu stáhne. „Nenechám tě jít.“

„Musíš.“ Její pohled je teď prosebný. „Je to jediný způsob.“

„Ne, zlato.“ Přesunu ruce a chytím ji za ruce. „Je tu další alternativa. Odejdeme spolu.“

„Cože?“ Yulia otevře ústa v šoku. „Co tím myslíš?“

„Budu dohlížet na rozšíření Esguerrovi organizace,“ vysvětlím. „Bude to zahrnovat hodně cestování, takže tu nebudeme muset bydlet. Usadíme se někde v Evropě nebo na Středním východě – můžeš mi pomoct vybrat místo.“

Oči má teď neskutečně rozšířené, když na mě zírá. „Chceš odsud odejít? Ale tohle je tvůj domov. Co-“

„Žil jsem tu méně než dva roky,“ řeknu pobaveně. „Domovem mi může být kterékoliv jiné místo. Tohle je Esguerrův pozemek, ne můj.“

„Ale já myslela, že to tu máš rád.“

„Mám – ale budu to mít rád kdekoliv jinde.“ Přesunu jednu ruku na její bradu, zakloním jí hlavu. „Kdekoliv s tebou bude můj domov, krásko.“

Pomalu vydechne. „Ale-“

„Žádné ale.“ Zatlačím ji prst na rty. „Nic neobětuju, věř mi. Budu Esguerrovým rovným partnerem, dostanu padesát procent z každého nového obchodu, takže když vše půjde hladce, budeme neuvěřitelně bohatí.“

„My?“ zašeptá, když prst odtáhnu.

„Ano, ty a já.“ A než se může zeptat, dodám, „Tvého bratra vezmeme k jeho rodičům. Věci na Ukrajině jsou teď klidnější, takže se může v bezpečí vrátit. Budeme ho navštěvovat tak často, jak budeš chtít, samozřejmě. A když bude chtít zůstat s námi, tak je to taky možnost.“

„Lucasi…“ Její čelo se zkrabatí. „Jsi si tím jistý? Jestli to děláš pro mě-“

„Dělám to pro nás.“ Skloním ruku, chytím ji za zadek a přitáhnu si ji k sobě, penis mi ztvrdne, když ji na sobě ucítím. Chytím její pohled a řeknu, „Chci, abys věděla, že jsi v bezpečí, že tě nikdy nikdo ode mě neodvede. Budeš si moct pořídit nejlepší bodyguardy, muže, kteří mi jsou věrní. Vybudujeme si vlastní pevnost, krásko – místo, kde se nebudeme muset ničeho a nikoho bát.“

Yulia mi položí ruce na hruď. „Pevnost?“ Její oči jsou plné naděje a podivného strachu.

„Ano.“ Sevřu jí zadek silněji, užívám si ten pocit, i když mě od její kůže dělí tlustá látka šortek. Donutím se přestat myslet na touhu, která mi prostupuje žílami, a vysvětlím, „Nic tak extrémního, jako je Esguerrův pozemek, ale bezpečné místo samo o sobě. Nikdo se tě tam nedotkne.“

„Kromě tebe,“ zašeptá a sevře mi tričko.

„Ano.“ Rty se mi zkroutí do ďábelského úsměvu. „Kromě mě.“ Nikdy přede mnou nebude v bezpečí, ať udělá nebo neudělá cokoliv. Budu ji chránit před všemi, ale nikdy ji nepustím.

„Kdy…“ Přejede si jazykem přes rty. „Kdy odjedeme?“

„Brzy,“ řeknu a sleduju její jazyk. „Možná za měsíc nebo dřív.“

A než exploduju, natáhnu se po zipu jejích šortek a zajmu její rty v náruživém polibku.