CM - 44. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

V dnešní kapitole pokračujeme v Yuliině kuchyňském umění. Také se poprvé setká tváří v tvář s Esguerrou a rozhodně nepůjde o příjemné setkání. A Lucas ho bude svědkem.

- Arey

44/ Yulia

U snídaně je Lucas nezvykle tichý, zamyšleně se na mě dívá a já bojuju s červenáním pokaždé, když vzhlédnu od talíře a setkám se s jeho pohledem. Chci se ho zeptat, na co myslí, ale náhlá stydlivost mě nenechá. Také nepomáhá, že jsem unavená a každý pohyb mi připomíná to, co se mezi námi stalo. Neublížil mi tak, jak jsem se bála, ale pořád si uvědomuju, že ve mně bylo něco velkého a tlustého, vzalo mě to na místa, o kterých jsem nevěděla, že bych mohla navštívit… pocítit něco, co jsem nikdy nemyslela, že bych mohla pocítit.

Abych urychlila jídlo, rychle dojím houbovo-špenátový quiche a vstanu, abych odnesla špinavý talíř do dřezu. Když se vrátím pro Lucasův, překvapí mě, když mě chytí za ruku a jeho dlouhé prsty mi obtočí kolem zápěstí.

„Yulie.“ V jeho očích zahlédnu něco, co nedokážu popsat. „Bylo to výborné, děkuju.“

„Oh.“ Mrknu. „Nemáš zač.“ Čekám, že mě pustí, ale on mě stále drží, aniž by řekl něco dalšího. „Vezmu ten talíř…“ Divně se pro něj natáhnu druhou rukou a on ho odsune na stranu, dál z mého dosahu.

„Udělám to sám. Yulie…“ Zhluboka se nadechne. „Jsi v pořádku?“

„Jsem.“ Zrudnu až po kořínky vlasů, ale donutím se neodtrhnout pohled, jako nějaká panna. „Všechno je v pořádku.“

„Dobře.“ Jeho oči potemní. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Neublížils.“ Polknu. „Alespoň ne moc.“

Lucas si mě chvíli ještě prohlíží, pak evidentně spokojeně přikývne. Pustí mi zápěstí, vstane a odnese svůj talíř. Umyje ho společně s mým talířem a já tu jen stojím, nejistá, jestli ta trapná konverzace je za námi. Nakonec se rozhodnu odejít z kuchyně, ale než stačím odejít, Lucas si utře ruce a otočí se ke mně.

Pár dlouhými kroky překoná vzdálenost mezi námi, zastaví se ani ne metr přede mnou. „Jen abys věděla,“ řekne tiše, „Nikdy ti neublížím. Jsi moje, ale to neznamená, že tě budu zneužívat. Záleží mi na tvém štěstí, Yulie. Můžeš mi věřit nebo nemusíš, ale je to tak.“

Otevřu pusu, pak ji zavřu, když nedokážu poskládat rozumnou větu. Tohle je zatím nejbližší něčemu, co ukazuje, jak se cítí – kromě přiznání, které řekl v zápalu žárlivosti. Přesto ale v jeho obličeji nevidím náznak lítosti nad jeho slovy. Co včera večer řekl, je naprostá pravda – v jeho vztahu mám práva jako otrokyně – a nemá v plánu to popřít. Co mi ale slibuje, je, že bude dobrým majitelem, a podivným způsobem mě to ujistí. Minulou noc – vlastně kteroukoliv noc – mi mohl ublížit, ale neudělal to, a i když se na toho drsného muže přede mnou dívám, najednou jsem si jistá, že mi ani neublíží.

Možná je to ode mě hloupé, ale svému vězniteli věřím – alespoň v tomhle.

Než stihnu zformulovat, jak mu to říct, Lucas skloní hlavu, políbí mě na ústa a vyjde z kuchyně, nechá mě tam omámenou stát… a plnou nové, křehké naděje.

Znovu už o tom, že vařím pro strážné, nemluvíme, ale o týden později dostanu dodávku vybavení jako do restaurace. Všechno od velkého sporáku až po velké hrnce a pánve. Diego a Eduardo stráví dva dny tím, že přestavují kuchyň a všechno to instalují, a když skončí, mám všechno, co potřebuju, abych mohla vařit pro malou armádu.

A na konci týdne si uvědomím, že je to přesně to, co dělám. Hned, jak Lucas odejde do práce, začnu se připravovat na šílenství kolem oběda. Diego a Eduardo museli ostatním strážným říct, že Lucas ustoupil a kuchyně se tak hemží návštěvníky od deseti ráno až do odpoledne. A pak začne šílenství kolem večeře. Jednou se staví sedmdesát devět strážných – počítám to, abych se ujistila, že nepřeháním – a uvědomím si, že budu muset něco udělat, abych celou tu situaci zvládla. Lucas je ohledně toho všeho překvapivě klidný, přistupuje do téhle nové situace, aniž by si stěžoval, ale jsem si jistá, že to tak nenechá navždycky. A mně samotné chybí jídla jen s ním – nebo ještě s Mishou. Je obrovský rozdíl mezi dáváním zbytků strážným a vedením něčeho, co se brzy stane celodenní restaurací. Když večeře skončí, jsem tak vyčerpaná, že bych nejradši šla hned spát a několikrát se tak opravdu stane a já usnu při koukání na televizi – situace, kdy mě Lucas většinou odnáší do postele a vyšuká mi mozek z hlavy předtím, než mě nechá zase spát.

Také je tu něco dalšího, nad čím přemýšlím.

„Lucasi, dávají ti strážní něco za to jídlo?“ zeptám se ho jednoho rána, když zrovna míchám těsto na blini – ruský styl palačinek. „Nebo za to jídlo platí Esguerra?“

„Ne a ne,“ odpoví Lucas a pozoruje mě od stolu. Nemám tušení, jestli tak moc chce ty palačinky, nebo ho zaujaly moje mini šortky, ale v jeho obličeji si všimnu hladového pohledu. Nenechám se ale rozptýlit, odložím misku na papírovou utěrku a zamračím se na něj. „Ne? Ale je to hodně jídla – a některé ingredience jsou opravdu drahé.“

„A co?“ Jeho pohled mi přejíždí po těle a zastaví se na odhaleném břiše. „Tebe to baví a můžeme si to dovolit.“

Stáhnu si tričko dolů a čekám, než se mi zase podívá do očí. „My?“

„Jasně,“ řekne bez mrknutí oka. „Řekl jsem ti, že mi Esguerra platí dobře a za ty roky jsem si docela našetřil.“

„Správně.“ Rozhodnu se to nechat a vrátím se k původnímu tématu.  „Ale to neznamená, že bys měl z vlastní kapsy platit za jídlo ostatních,“ řeknu. „Chci říct, mluvíme o stovkách dolarů denně.“

Lucas pokrčí rameny. „Dobře. Jestli tě to trápí, řeknu strážným, aby za jídlo začali platit. Tvoje jídla jsou stejně dobrá, jako ty ve špičkových restauracích, takže si myslím, že je dobrý nápad si za ně nechat platit.“

„Vážně?“ Zírám na ně. „Chceš, abych vedla skutečnou restauraci?“

„Zlato, nevím, jestli sis toho všimla, ale ty už ji vedeš.“ Lucas se zvedne a přejde ke mně. Oči mu září, když se přede mnou zastaví a řekne, „Velmi dobrou restauraci, jak je vidět z toho, že sem přijde víc jak třetina strážných za den. A ten zbytek… No, pořád si ještě vzpomínají na tu nehodu, ale většina těch, kteří nepřijdou, jednoduše nemůžou – mají povinnosti, které jim brání odejít.“

„Oh.“ Neuvědomila jsem si, jak je moje jídlo populární, ačkoliv mi těch sedmdesát devět návštěvníků mělo napovědět.

„Ano, oh.“ Lucas mi odstrčí pramínek vlasů z čela. „Bavilo tě to, tak jsem nic neříkal, ale teď, když o tom mluvíme, si myslím, že je dobrý nápad nechat ty sráče platit a nechat je platit dobře. To by některé z lakomců mohlo odlákat a nebylo by toho na tebe moc.“

„Dobře.“ Souhlasím po chvíli přemýšlení. „Jestli si myslíš, že to bude v pořádku, zkusím to.“

S obavami poslechnu Lucasův nápad, jistá, že nikdo nebude platit za moje jídlo, když můžou jíst zadarmo v jídelně. Hlavním důvodem, proč tak udělám, je, že nechci, aby můj koníček přivedl Lucase na mizinu. Je ke mně štědrý, ale nemůžu po něm žádat, aby přispíval donekonečna na jídlo ostatních. Také mi nevadí, že by mi ubylo práce. I když to byla zábavná výzva, pracovat v kuchyni deset a víc hodin denně je těžká práce. Jsem tak unavená, že musím začít používat make-up, abych zamaskovala kruhy pod očima, a vím, že kdyby si toho Lucas všiml, celé by mi to zatrhl.

Mé zdraví je jeho nejvyšší prioritou.

K mému překvapení, když vyvěsím ceny za jídlo – opravdu vysoké, napsané černou fixou na kousku papíru, který připíchnu na dveře – nikdo ani nepípne. Když den končí, vydělám přes šest milionů kolumbijských pesos – skoro dva tisíce amerických dolarů.

Překvapeně tu kupu peněz ukážu Lucasovi. „Oni platí. Věřil bys tomu? Oni opravdu zaplatili.“

„Bohužel věřil.“ Pohlédne na peníze na stole. „Nejsou takoví lakomci, jak jsem doufal.“

A tak to bláznovství pokračuje. Můj byznys – a teď nad ním tak musím přemýšlet – je vysoce výnosný, ale také vyčerpávající. Dělám všechno od vaření až po servírování a uklízení. Po třech týdnech si uvědomím, že jestli to mám vést jako restauraci, budu potřebovat buď pomoc, nebo snížit počet strávníků.

„Myslím, že budu servírovat jen obědy,“ řeknu Lucasovi, když drhnu pánve od večeře. „A kdyby ti to nevadilo, dala bych za dům pár stolů a židlí, místo toho, abych jídlo balila. Takhle když za den přijde víc lidí, si budou muset udělat rezervaci.“

„To je skvělý nápad,“ řekne Lucas a přijde mi pomoct. „Co kdybys šla dneska do postele dřív? Uklidím to tady a pak se k tobě připojím.“

„Ne, to je v pohodě, udělám to,“ řeknu, ale on mě odtlačí stranou a pokračuje v mé práci. Když pochopím, že nemá v úmyslu přestat, povzdechnu si, poděkuju mu a odejdu do sprchy. V tuhle chvíli jsem vděčná za jakoukoliv pomoc.

Druhý den začnu realizovat své nápady. Nejdřív pár strážných mumlá, že nebudou večeře, ale pak se ukáže Lucas a tvrdě se na ně podívá, a všechno brblání přestane. Když týden skončí, tak se úspěšně přenesu z neorganizovaného celodenního vydávání jídla k malé vyhledávané jídelně.

„Mám plno na další tři týdny,“ řeknu nevěřícně Lucasovi, když jsme na naší ranní procházce – první za několik týdnů. „Opravdu, musím brát rezervace na další měsíc.“

„Samozřejmě, co jsi čekala?“ Vřele se na mě usměje. „Vždycky jsem říkal, že tvé vaření je skvělé.“

Usměju se nad tou pochvalou. Podezřívám Lucase z toho, že je nadšený, že se nám vrátily intimní večeře, než z oblíbeností mé jídelny, ale to nezmění nic na skutečnosti, že je neskutečně podporující. Vydělávání na tom také nebolí, ale byl by nadšený, i kdyby to zůstalo jen koníčkem.

„Co s těmi penězi budeš dělat?“ zeptám se. Už od prvního večera, kdy jsem mu peníze dala, jsem nad tím přemýšlela. „Ukládáš je někam?“

„Vkládám je na tvůj účet, samozřejmě. Co jiného?“

„Můj účet?“ Zvednu obočí. „Jak to myslíš, můj účet?“

„Účet, který jsem ti na Kajmanských ostrovech otevřel,“ řekne Lucas klidně, jako by šlo o normální věc. „Tedy, technicky, je na naše obě jména, jak mi poradil finanční poradce, ale ty jsi primární vlastník.“

„Cože?“ Zastavím se a zamračím se na něj. Něco tady chápu špatně. „Ukládáš ty peníze pro mě? Proč?“

„Protože jsou to tvoje peníze,“ řekne, jako by to bylo jasné. „Vydělala sis je, tak co jiného bych s nimi dělal?“

„Hm, nechat si je, když vařím z ingrediencí a používám věci, které jsi koupil?“

„Ano, ale já ve skutečnosti nevařím,“ řekne Lucas rozumně. „Navíc, než ty peníze vložím na účet, vezmu si z nich výdaje na jídlo. Peníze, které jsou na tvém účtu, jsou čistě jen ze zisku – tvého zisku.“

Hlava se mi zatočí, když se na něj dívám. „Ale co čekáš, že s těmi penězi udělám? A kolik tam teď asi mám, vlastně?“

„Včera něco málo přes čtyřicet tisíc dolarů.“ Pokračuje v chůzi a já ho doběhnu, cítím se, jako bych spadla do králičí nory. „A co s nimi budeš dělat, je na tobě. Jestli chceš, můžu požádat svého investičního poradce, aby je investoval za tebe, nebo si s tím můžeš hrát sama, jestli chceš. Nebo je tam prostě nech ležet, dokud nedostaneš lepší nápad, jak s nimi naložit.“

Můj pocit Alenky v říši divů se zvětší. „Můžu si hrát na investičním trhu?“

„Jestli chceš. Nebo to můžeš nechat na profesionálech – Winter, můj investiční manažer, je docela dobrý.“

Jasně. Protože všichni ví, že zajatci mají přístup k nejlepším investičním manažerům. V hlavě mi šrotuje, jak se snažím to všechno pochopit. „Lucasi, ty mě…“ Obezřetně se na něj podívám. „Máš v plánu mě pustit?“

Zastaví se, aby se mi podíval do očí, jeho klidné chování zmizí beze stopy. „Co tím myslíš?“ Oči mu nebezpečně zablýsknout. „Říkáš tím, že chceš odejít?“

„Ne, ale“-polknu, tep se mi zvedne-„nechal bys mě jít, kdybych chtěla?“ Mohl by Lucas změnit názor ohledně našeho vztahu? Je možné, že mu na mně záleží natolik, že by mi dal na výběr? Stoupne si přede mě, jeho široká ramena zastoupí slunce prostupující stromy. „Nikdy,“ řekne rozhodně. „Neopustíš mě. Můžeš si dělat, co chceš, rozběhnout tisíce restaurací, vydělat miliony, jestli chceš, ale uděláš to po mém boku. Nenechám tě jít, Yulie – ani teď, ani nikdy jindy.“

Zírám na něj, srdce mi buší směsicí zděšení a nadšení. „Nikdy? Ale co když tě přestanu bavit?“

„To se nestane.“

„To nemůžeš říct jistě-“

„Ano, můžu.“ Přistoupí ještě blíž, donutí mě ustoupit dozadu, až narazím do stromu. Opře dlaně o kmen za mnou a nahne se. „Nikdy jsem nechtěl žádnou ženu tak, jak chci tebe. Jsi jako oheň pod kůží. Chci tě každou minutu každého dne. Nezáleží na tom, jak často to spolu děláme. Hned, jak z tebe vyjdu, v tobě chci být zase, cítit tvé vlhké teplo, cítit tebe… chutnat tě.“ Zhluboka se nadechne, jeho svalnatá hruď se rozestoupí a já cítím, jak sama zrychleně dýchám, když se jeho hruď dotkne mých prsou. Zatlačím dlaněmi do stromu za mnou, drsná kůra se mi zarývá do kůže. Jsem uvězněná, obklopená. Oheň, o kterém mluvil, mi teď hoří pod kůži stejně tak. Mimovolně si navlhčím rty a všimnu si, jak Lucasovy oči potemní.

„Yulie…“ Natlačí se na mě spodní částí těla a já pocítím jeho vzrušení. „Nemůžu přestat po tobě toužit, ať dělám cokoliv,“ řekne slabým, tvrdým hlasem. „Každou noc, když tě držím, myslím na to, že se možná zítra ta posedlost zmírní, že na tebe budu moct několik minut nemyslet, jako nějaký feťák na zasranou drogu, ale to se nestane. Vzbudím se stejně závislý a víš ty co, zlato?“

„Co?“ Donutím se zašeptat. V ústech mám sucho a srdce mi buší jako o závod. To, co Lucas říká, jak se na mě dívá…

„Určitým způsobem se mi to líbí.“ Skloní hlavu, jeho ústa jsou teď méně než centimetr od mých. Cítím z jeho dechu vůni Earl Grey, vidím černotu jeho zorniček a modro-šedou barvu kolem nich. „Dáváš mi něco, co jsem nikdy nemyslel, že budu chtít, a nenechám si to ujít.“

„Co…“ Nadechnu se, po páteři mi projede teplo. „Co ti dávám?“

„Tohle.“ Jeho rty jsou na těch mých jako duch, ta něžnost polibku je ostrým kontrastem divošské touhy, kterou z něj cítím. „Tebe. Jakkoliv tě chci.“ Jeho ústa mi přejedou přes bradu, jsou teplá a vlhká, a já zavřu oči, z úst mi unikne zasténání, když mimovolně zakloním hlavu. Je mi teplo a na omdlení, tělo mi pulzuje teplem, které nemá nic společného s ranním sluncem, které na nás dopadá. Jsem opilá Lucasem, unášená chemickým koktejlem, který můj mozek míchá v jeho přítomnosti. Neříká mi nic, co už bych nevěděla – jeho sexuální posedlost mnou je viditelná už od začátku – přesto mám ale potřebu v nich hledat něco hlubšího. Mohl by tohle být jeho způsob, kterým mi říká, že mu na mně záleží? Že mě dokonce miluje?

Otevřu oči, bojuju proti opilosti, která mě zaplavuje, a chci se zeptat, ale pak to uslyším. Ženský smích, následovaný zvukem praskání větviček pod nohami. Lucas to musel uslyšet také, protože mě pustí a stočí ochranářsky za sebe. O vteřinu později zpoza stromů vyběhne tmavovlasá dívka, na její tváři hraje úsměv a bílou sportovní podprsenku má celou propocenou. Dva kroky za ní se objeví vysoký, tmavý a hezký muž. Má na sobě jen šedé běžecké šortky, jeho mužné, tmavě opálené tělo se třpytí potem a široký úsměv odhaluje jeho bílé zuby.

Jeho modré oči se setkají s mými a teplo ve mně se přemění v led.

Julian a Nora Esguerrovi.

Museli si jít zaběhat.

Když nás uvidí, zastaví se a ztěžka oddechují. Jejich úsměvy zmizí.

„Zdravíčko,“ řekne Lucas klidně, i když si je vědom napjaté atmosféry kolem. „Jaký je běh?“

„Je teplo. Vlhko. Však víš, jako vždycky,“ odpoví Esguerra stejným tónem, ale vidím, jak zatne čelist, když se postaví vedle Nory. Tyčí se nad její křehkou postavou, jeho biceps je téměř stejné šířky jako její pas. Dopadne na něj paprsek slunce a já si všimnu vybledlé jizvy na levé tváři. Táhne se až k obočí, přes levé oko. Jeho falešné levé oko, vzpomenu si najednou. O to pravé přišel po té letecké nehodě.

„Omlouváme se, nechtěli jsme rušit,“ řekne Nora, ale její tón odporuje omluvě. Přejíždí tmavýma očima z Lucase na mě a pak dodá, „Je to moje vina. Normálně tudy neběháme, ale dneska jsem seběhla z naší normální cesty.“

Lucas lehce pokrčí rameny. „Je to váš pozemek. Můžete si chodit, kam chcete.“ Jeho hlas je pořád klidný, ale svaly na rukou má napjaté, a když se podívám na Esguerru, vidím, že na mě intenzivně zírá.

Ten chlad mnou prostoupí až do prstů na nohou. Nebojím se o sebe, ale nezvládám myšlenku na to, že ohrožuju Lucase, který stojí přede mnou jako lidský štít. Je připravený se za mě bít, cítím to.

Aby mě ochránil, bojoval by s Esguerrou a umřel – pokud ne v boji samotném, tak poté, až by se dostal do rukou dvou stům strážným, kteří jsou loajální svému šéfovi.

„Lucasi,“ řeknu tiše a sevřu mu prsty kolem zápěstí. „Pojď. Měli bychom jít.“ Nepohne se a Esguerra také ne. Ti dva vypadají, jako by zakořenili na místě, jejich mocná těla jsou napjatá, jak na sebe zírají. Lucas je o pár centimetrů vyšší a o něco širší než Esguerra, ale mám pocit, že by se v boji jejich síly vyrovnaly. Násilí je jazyk, kterým spolu mluví; je vidět na jejich jizvách a pohledech.

Jestli někdo z nich přejde tu hranici důvěry, bude na tomhle pozemku žít jen jeden z nich.

Nora si evidentně uvědomí to samé, když řekne tiše, „Ano, Juliane, měli bychom jít.“ Okopíruje mé gesto, obmotá prsty kolem zápěstí jejího manžela. Její ruka vypadá jako ruka dítěte. Esguerra o něco víc ztuhne a o chvíli později jsem si jistá, že ji setřese jako batole, ale neudělá to.

„Ano,“ řekne a je na něm viditelné, že se značným úsilím. „Máš pravdu. Pojďme. Máme něco na práci.“

Nora přikývne, pustí jeho ruku a otočí se. „Závod!“ zakřičí na Esguerru přes rameno a s posledním pohledem přes rameno odsprintuje pryč, zmizí mezi stromy. Její manžel ji následuje a po chvíli jsme zase sami.

Lucas se ke mně otočí. „Jsi v pořádku?“ zeptá se tiše.

„Samozřejmě.“ Donutím se usmát. „Proč bych nebyla?“ Ustoupím doleva, prosmýknu se kolem něj a zamířím k domu. Nechci v tom lese zůstat ani o vteřinu déle.

Už nemám pochyb o své budoucnosti tady.

Až se uvidíme s Esguerrou příště, poteče krev.