BP - 7. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 47 týdnů, 2 dny

Pořád se něco děje a to navždy, a to by byl děsivý koncept, kdybych nebyla tak osvícená a v souladu s přírodními silami vesmíru, které zahrnují, ale nejsou omezeny na; A. taco salát, B. taco salát a C. můj vlastní velkolepý zadek (velkozadek). Který zvětšuje svou velikost s přesnou úměrou k tomu, kolik salátů taco je v oblasti. Věda dospěla až sem.

Bez ohledu na velikost mého zadku nebude dost velký na to, aby rozdrtil velkou tlustou hlavu Bezejmenného. Kromě toho bych se ho nedotkla žádnou částí svého těla, která není špičatá a nebo napuštěná v jedu černé mamby. Teď když chodí do mé školy, musím vymyslet způsoby, jak se ho zbavit kromě vraždy. Možná něco jako náhodná černá díra.

Ale nejdřív musím ze sebe dostat záchvat vzteku. Je to oblast, ve které mám obrovské zkušenosti.

„Chci vůbec vědět, co děláš?“ shlédne Yvette dolů, když se chytím její nohy ve chvíli, kdy vejde do místnosti. Přitažlivě fňuknu.

„Mám v plánu přehodnotit tvůj velký plán ‚odchodu ze školy v prvním roce‘.“

„Oh, přestaň,“ Yvette hodí svou tašku s laptopem na postel. Vleče své nohy ke svému stolu. „Když už jsi tam dole, rozvaž mi boty.“

„Jak už jsem říkala,“ rozvazuju s chutí, „celkem nedávno jsem zjistila, že někdo, koho fakt nemám ráda, sem chodí.“

„Ten kluk, se kterým jsi mluvila tu minulou noc? Model McFartington?“

„Takhle jsem ho nazvala? To zní jako něco, co bych řekla.“

„Říkáš toho hodně. Ve svém spánku.“

„Yvette,“ zavyju. „Není to Model McFartington. Na mém seznamu sráčů je jiná osoba, ale on není číslo jedna a taky má přes své jméno několik červených přečmáraných čar, protože někdy ho ze seznamu škrtnu a někdy ho znovu přidám.“

Yvette pozvedne jedno propíchnuté obočí.

„Je to složité,“ shrnu to. „Nechme toho.“

„Ne,“ řekne prostě.

„Proooooč?“ zeptám se decentně.

„Musíme zažít hodně školní agonie než vypadneme. Musíme několikrát odpadnout z pěkných pár drinků a navždycky se zříci mužů a vyletět z pár zkoušek a vyzkoušet kokain. To je nejmíň 7 měsíců práce přímo tady.“

„Říká kdo?“

„Říká každá dojímavá scéna z filmů o našem věku.“

„Ugh!“ nechám být její nohu a odkulím se pod svou postel. Uvidím plesnivý penis vyrytý do dřevěného roštu a okamžitě se zase odkulím zpět. „Ugh.“

„Podívej, to s tím klukem je mi líto, jasný? Nebo... oběma kluky nebo cokoliv, co se ti děje. Odkaž je na mě a já jim natáhnu takovou, že vyzvrací to, co jim zbylo z duše. Ale zrovna teď musím dokončit tuhle esej na chemii nebo se mnou vyjebou. Obrazně řečeno. Protože už mě delší dobu nikdo nejebal.“

To jsou její slavná poslední slova, protože když jdu obstarat večeři a vrátím se se spoustou burrita a zaťukám, aby mě pustila dovnitř, za dveřmi se ozve sténání a slyším Yvette žadonit o něco ‚tvrdšího‘. Zakopnu o prachovou částečku s alarmující ladností, když si razím cestu do klidnějších vod. Jack otevře dveře s přeleželými vlasy a bez košile a v té chvíli mi dojde, že tyhle vody jsou asi tak klidné jako lidé, kteří vyhrajou auta v pořadu u Oprah.

„Má spolubydlící je příšerná, takže teď budu žít tady,“ řeknu a protlačím se kolem něj.

„To nemůžeš,“ zdůrazní.

„To říkali Kolumbovi taky a podívej, jak to dopadlo.“ Svalím se na jeho postel. Vím, že je jeho, protože je perfektně ustlaná, deky jsou jen trochu zvlněné od spaní. Postel jeho spolubydlícího je naštěstí prázdné hnízdo rozházených přikrývek. Jack si natáhne košili a zívne, posadí se vedle mě.

„Máš v očích ospalky,“ ukážu mu na oči. Energicky je vytře.

„Můžeš tu zůstat, jestli chceš,“ řekne a pořád si protírá jedno oko. Je to drasticky lidský, zranitelný pohyb, jaký jsem u něj nikdy dřív neviděla. „Ale já za 15 minut odcházím.“

„Vypadáš jako malé děcko,“ uchechtnu se. „Co má problém s očima.“

„Sklapni,“ zavrčí a mne si ho intenzivněji. Jeho tváře jsou červené od spánku a jeho vlasy trčí každý jinam.

„Pořád máš vlasy jako kachní zadek, co?“

„Pořád máš jako obraný mechanizmus ty nejinfantilnější urážky, co?“

„Aspoň to není zvířecí zadek.“

„Zní to stejně.“

Přetočím ho pryč oběma rukama a on mi na to odpoví tím, že se opře o zeď a zavře oči. Soumračné nebe barvy růže se rýsuje za oknem, západ slunce se sklání dolů a vykresluje na bílé zdi broskvové proužky.

„Co chceš vědět nejdřív?“ zeptá se konečně Jack.

Vybuchuje ve mně tisíce otázek, ale vyberu tu nejméně konfrontační. „Kam odcházíš za 15 minut?“

„Kamarád pozval mého spolubydlícího na barbecue. Musím jít s ním.“

„Kdo je tvůj spolubydlící?“

„Charlie. Idiot, ale vášnivý idiot. Slyšel jsem, že to něco znamená.“

„Uh, tady se díváš na živoucí důkaz toho rčení,“ ukážu na svou hruď. Jack se ušklíbne a pootevře oči, aby se na mě podíval, jeho ledově modré oči se zbarví do světle fialové od červeného slunce.

„Ty nejsi idiot, Isis.“

„Já vím. Jasně.“

„Jsi pitomec,“ opraví se a zase zavře oči a lehne si na svou stranu postele. Zvažuju klady odtrhnutí jeho prstů jednoho po druhém a rozhodnu se, že jsou až moc hezké, aby byly odstraněny. Pro teď.

Obejmu si kolena a zkouším se rozpomenout, jak se správně dýchá, jak to dělají normální lidé. Lidé, kteří nejsou pronásledováni duchy. Nebo jako v tomto případě pronásledováni sadistickým expřítelem. A přesně ve chvíli, kdy začnu klesat do temnoty, kde žijí monstra a dýchají a užírají mě, Jack ke mně vztáhne ruku a stáhne mě dolů, a já vyjeknu a ležíme na jeho měkké posteli, on za mnou, já těsně u něj. Jeho teplo a váha se tlačí na kontury mé páteře, vůně máty a medu mě obklopuje jako deka. Je to vůně, po které jsem sama toužila v temných nocích, přemýšlela jsem nad naší válkou a jeho rukama a jaké by to bylo ho políbit, tvrdě a doopravdy a možná i víc, protože možná, jen možná, on je ten jediný člověk na světě, který by políbil mé strie místo aby je nazval hnusnými.

„Přestaň,“ zamumlá do mých vlasů.

„Přestat s čím?“

„Přestaň se pořád tvářit tak smutně.“

Nakrčím svou tvář a on se těsněji přitulí k mému krku. Mé srdce se náhle rozhodne, že je astronaut, co se pokouší udělat 40 přemetů vzad v něčem jako stav bez tíže.

„P-Proč bys chodil sem na školu?“ zeptám se. Jack vydechne.

„Práce.“

Stav bez tíže skončí a nahradí ho melasa a olovo a hroty.

„Jasně. Chápu, je to očividné, kluci z bratrstva na to nestačí, holky z vejšky potřebují zdvořilost a zkušeného potěšitele, aby vypustily stres, protože všichni na světě jsou posedlí sexem, evidentně-“

„Nejsem eskort,“ řekne trpělivě. „Teď pracuju pro někoho jiného. Dělám něco jiného.“

„Páni. To je tak konkrétní. Cítím, jako bych nashromáždila spoustu cenných a konkrétních informací z této konverzace.“

„Vzpomínáš si na ty chlápky z lesa? Na toho v tvídovém obleku? Ty, kteří tě pronásledovali?“

„Jasně, ale-“

Dveře se právě v tu chvíli otevřou. Jack a já se v rychlosti posadíme. Dovnitř vejde chlápek Malý koule Mckalhotyodobleku, ten, který běžel-za-mnou-ve-tmavém-lese-Ohia-protože-mu-to-řekl-jeho-šéf. Černé vlasy má na ježka a pleť je jantarová. Ztuhne a jeho tmavé oči se na mně zachytí.

„Ty,“ zavřeští a ukáže na mě.

„TY!“ zakřičím. „Jak to, že jsi pořád naživu? Ukopla jsem ti koule!“

„Co tu k sakru dělá ona?“ zavrčí na Jacka. Jack vzdychne.

„Isis Blaková, seznam se s Charliem Moriyamou.“

„To už se stalo,“ řekneme s Charliem ve stejnou chvíli. Zlostně na něj pohlédnu. On přimhouří své už tak úzké oči.

„Podívej, na tyhle sračky nemáme čas,“ podívá se Charlie na Jacka. „Měli jsme tam být už před 5 minutama. Snaž se to, kurva, neposrat, jasný?“

Jack vzdychne a zvedne se z postele, dívá se na mě. „Vrátím se později. Pak si promluvíme víc.“

„Jasně, jo, jen spolupracuj se špatnými chlápky. Nezajímá mě to.“

„Isis-“

„My ODCHÁZÍME,“ křikne Charlie, popadne ze své postele ručník a práskne dveřmi. Jack se zamračí a neochotně ho následuje.

A já udělám to samé. Aspoň z dálky 5 m a dvou aut mezi námi. Charlie řídí bílý Nissan s rozbitým zadním světlem. Moje myšlenky se točí v bláznivých kruzích, když mě vedou k dálnici a pryč od školy. Proč se Jack spřáhnul s Tvídovým blbem a Malýma koulema? Tvíďák mluvil o tom, že ho chce najmout, ale pořád nevím na co. Předpokládám, že uspěl! Ale buď mě upřímní – Jack ho nechal uspět. Všechno, co se Jackovi stane, je přesně proto, že to Jack dovolí. Až na mě. Ale to je jiná historka plná nelegálností a legrace.

Jack říkal, že pracuje, což znamená co? Je ve škole, ale dělá práci pro tvíďáka? Jakou práci, krádeže dobrých známek pro slabé studenty? Čím by si mohla tvídova společnost vydělávat než jen existovat a vypadat hloupě? Nedává to žádný smysl a dává ještě menší smysl, že Charlie zajede na obrovskou příjezdovku z bílého kamene, která je obklopená nóbl obytnou budovou. Ochranka v kukani pouští auta dovnitř a ven do obrovské parkovací garáže. Charlieho Nissan zmizí a já jsem další na řadě. Chlápek z ochranky je opálený chlapík s úhledně upravenou bradkou.

„Ahoj, koho tu hledáte?“ zeptá se.

„Um,“ můj mozek tápavě šmátrá po důvodu a jako všechny dobré mozky mě donutí vyhrknout první věc, co mi přijde na mysl. „Ježíše...? Krista.“

Přimhouří oči, a když už jsem přesvědčená, že pod mé auto nahodí řadu hřebů, se usměje.

„Ah, jasně, musíte tu být kvůli té Severní presbyteriánské večeři.“

„Jasně! Přesně tak. Chvalme pána!“

Přikývne. „Jeďte dovnitř, parkování pro návštěvníky je nalevo.“

Buď je zbytek světa dnes mimořádně hloupý, nebo jsem já fakt zmoudřela. Díky, vejško. Počkat, co to chci komu nalhat? Vysoká mě zatím vůbec nic nenaučila až na to, jak dostat panický záchvat a jak vůbec nevěnovat pozornost profesorům. Oprava: díky, National Geographicu.

Zaparkuju a kráčím pomalu za Jackem a Charliem, kteří čekají před oplocenými dveřmi, které vedou k výtahům. Po minutách tiché agonie ve které si téměř vyvrátím kotník, když se snažím schovávat za sloupem, když se Charlie podíval za sebe, zrzka v černých bikinách jim otevře dveře. Plácne svými řasami na Jacka a já předstírám, že jsem to neviděla, stejně jako jsem předstírala, že jsem neviděla konec Titaniku. Ale i tak má prsa vystrčená a má překrásný úsměv a jestli se změnil Jackův vkus na ženský, pak by jí měl zcela jistě dostat do postele, protože vypadá celkem zábavně a taky mile a kdo jsem já, abych se pletla do cesty pravé lásce? Nikdo. Nikdo by se neměl stavět do cesty pravé lásce. A už vůbec ne italské znepřátelené rodiny s dobrými úmysly.

Ti tři to vezmou za roh a na schody a já ladně jako Koga ninja se vyřítím ke dveřím a zvládnu do nich nacpat svůj růžový prst těsně před tím než se zavřou a zamknou mě venku.

„Zasranej banánovej koláč!“ zašeptám hlasitě a dám si prst do pusy, když jdu po schodech. „Co musí holka udělat, aby se jí dostalo vřelého přijetí?“

„Přestat se svými stalkerskými zvyky, možná?“

Otočím se a vidím Jacka, jak se za mnou opírá o zábradlí. Kouknu dolů ke svým únikovým dveřím, pak zpátky k jeho klidné ale naštvané tváři, a pak se nakloním přes zábradlí.

„Kolik pater je potřeba, aby sis zlomil nohy? Z lékařského hlediska? Ptám se kvůli kámošce.“

„Ani se neodvažuj skočit.“

Skočit. Sofie skočila. Trhnu sebou, ale Jack je jako ledová věž, temný a tvrdý a nečitelný. Narovnám se do svých strach zcela nahánějících 153 cm výšky.

„Vyšla jsem si ven,“ řeknu s velkou důstojností. „Na procházku. Nepronásledovala jsem tě.“

„Sledovala jsi mě a Charlieho. Viděl jsem tvé auto.“

„Neměla bys tu být,“ řekne bez dechu. „Mohl by tu být Bezejmenný.“

Zatnu zuby, ale zvládnu i říct: „No a? Nezajímá mě. Chci vědět, co děláš ve Tvíďákově firmě a proč. Je to nebezpečné? Řekl jsi, že by ses k nim nepřidal, řekl jsi-“

„Řekl jsem spoustu věcí,“ řekne Jack a promne si oči, „-před Sofiinou smrtí a nakonec jsem jich litoval.“

Můj žaludek se začne vařit. Bylo to, že řekl, že mě má rád, jednou z nich? Zatřesu hlavou – sobecké. Přestaň být tak zatraceně sobecká a soustřeď se.

„Odkdy je návštěva barbecue práce?“ vzdychnu.

„Od té doby, kdy ten co ho pořádá, je náš cíl.“

„Uh, haló? Země zabedněnému Jackovi? Tohle je realita, ne počítačová hra Call of Duty. Nejsou tu žádné ‚cíle‘.“

„Při mém druhu práce jsou,“ odpoví mi.

„A co, řekni, prosím pěkně, je tvá práce?“

Jackovy mrazivé oči ztvrdnou, a pak se projasní a zostří, když odpovídá. „Jsem nájemný agent.“

Pozvednu obočí a koukám náležitě zmateně.

„Špion,“ přeloží mi to. „Teď se vrať na svou kolej a tohle nechej na mně.“

Vztekám se nad tím tak 10 vteřin, zatínám ruce. Hodněnkrát vyslovím ‘špi-‘, ale nikdy nezvládnu dodat ‚-on‘. Jack vždy citlivý k mému těžkému údělu se otočí a odchází. Já ho následuju.

„Š-Špion?“ zakuckám se. „Který slepý idiot umřel a udělal z tebe špiona? Ty jsi něco jako... ty jsi... jaké je slovo pro opak ‚mazaného‘?“

„Isis Balková,“ zkusí Jack.

„Jack Hunter!“ opravím ho. „Jack Hunter není mazaný.“

„Jsem vážně mazaný, když mě nesleduje dívka vykřikující ‚špion‘,“ hádá se se mnou.

„Jsi pohybující se, věčně zamrzlý ledovec se zabijáckým obočím a ostrými meči místo očí. Lidé na Jacka Huntera nezapomenou tak snadno.“

„Přál bych si, aby ano,“ zamumlá Jack. Zní to tak prázdně a nevýrazně, to se mu vůbec nepodobá. Praštím ho do zad.

„Nesmysl! Nikdy nemůžeš být zapomenut. Kdybys byl, poslední největší ledovec na planetě Zemi by přestal existovat, a globální oteplování by se stalo velmi děsivou realitou. Děsivější než už ve skutečnosti je. A mnohem bližší. A žhavější. Ve smyslu teploty, ne v sexuálním slova smyslu.“

Jack se zastaví a zírá na mě. A já zírám na něj. Mezi námi je hluboké ticho. Holka v bikinách si vybere přesně tu chvíli, aby vlítla na schodiště a vlepila Jackovi hodně opileckou pusu na tvář, doprovázenou vážně mazaným upuštěním růžového obalu s kondomem, když odběhne. Zvednu ho a podám mu ho.

„Není nad bezpečný sex,“ připomenu. Jack se významně plácne do čela a já to počítám jako vítězství, protože přinejmenším nevypadá smutně, vypadá jinak a není to nic moc, ale je to lepší než smutek. Vykreslí na svých rtech ten nejsladší úsměv, ale rychle ho potlačí.

„Koukni, můžeš tu zůstat. Ale až sem dorazí Bezejmenný, měla bys odejít.“

„Jo, díky za povolení pokračovat v tom, co jsem dělala posledních 5 let.“

Jack se zastaví s rukou na dveřích ze schodiště. „Omlouvám se.“

„To nedělej. Vypadáš pak mile.“

„Chtějí ho velmi mocní lidé, protože spáchal hodně špatné věci.“

„Dobře. Než ho zajmeš svými špionskými brýlemi nebo tak nějak, dovol mi ho praštit.“

„Isis-“

„Jen jedna rána. Do oční bulvy. Lžící.“

Jack to zvažuje, pak se ušklíbne. „Dobrá. Pod jednou podmínkou.“

„Ven s tím, hňupe.“

„Já si zabírám to další oko.“

Dlouze to zvažuju a přikývnu. „Jsem štědrá bohyně.“

Jsem vděčnější než tuší. Nebo to tuší, protože jeho oči jsou jemné a vřelé s jeho tichou planoucí zlostí. Byla na mě zaměřená tolikrát, abych poznala, že tentokrát to nejsem já, na koho je namířená.

Je to Bezejmenný.

Nejsem jediná, kdo to ví. Jack možná nezná detaily, ale ví dost. Došlo mu toho dost. A nevyzvídal. V jeho očích není lítost nebo vina. Jsou čisté a vidí mě, a mé tajemství není tajemství. Ta tíha je sdílená a rozdělená a já zkouším říct díky, ale na povrch vyjde jen rozpačitý úsměv.

Jsem jen z poloviny temná než jsem bývala.

Jack se otočí a otevře dveře. Vyjdeme z chodby se schodištěm a má čelist poklesne jako zatracený kufr mého starého brouka. Budova s apartmány je celá z bílého kamene a mramoru, masivní osamocená místa ve stylu teras se mísí mezi hromadami purpurových hortenzií a podzimních růží. Hemží se to tu lidmi, venčí své psy nebo sedí na nóbl zahradních židlích blízko sklem chráněných ohnišť, dřevo praská a uhlíky tančí. Vířivka a velký osvětlený bazén jsou obklopené slunečníky zakrytými stoly a grily, opilí studenti rozhazují kolem sebe burgery a nechutné vtipy, jako by snad měly vyjít z módy. Charlie mluví s dívkou v černých bikinách, vypadá nabručeně a chřoupe brambůrky. Lidi se navzájem hází do bazénu a se smíchem vřískají ve vířivce. Jack se dotkne zlehka mého předloktí a nakloní se, aby mi mohl něco pošeptat.

„Půjdu se socializovat. Potřebuju informace. Zůstávej tak, abych tě viděl.“

„Nepotřebuju, abys na mě dohlížel,“ řeknu. „Dělej svou práci. Já budu tady nedaleko, budu se bavit. Taky bys to měl někdy zkusit.“

Popadnu hot dog a posadím se na židli blízko vířivky. Blonďatý kluk s kultivovanými svaly a přátelským úsměvem na mě mrkne.

„Čau.“

„Nazdar,“ vybraně vyprsknu maso na dlažbu terasy.

„Bez plavek?“ zeptá se.

„Nechala jsem své u sebe doma, na Marsu.“

„To proto vybočuješ jako bolavý palec? Protože jsi mimozemšťan?“

„Nebo, nebo, a tohle je bláznivá teorie – jsem prostě jen víc sexy než všichni tady,“ navrhnu.

Ten kluk se zasměje. „Je to fakt. Tvoje vlasy jsou úžasný.“

„Ty tvoje taky. Tím plážovým Já-jsem-rozhodně-z-Kalifornie-a-strávil-jsem-pět-dní-v-týdnu-v-posilovně způsobem.“

Zasměje se znovu, hlasitěji, a vyleze z vířivky, aby si sedl ke mně, zatímco kape všude kolem.

„Tři dny, děkuji mnohokrát. Nejsem zas tak namakanej.“

„Málem bys mě dostal,“ kývnu k jeho břichu. Poplácává si ho jako Santa, když sní až moc sušenek.

„Je to má jediná pýcha a radost. Nemám znalosti ani budoucnost, ale mám tyhle broučky.“

„Víc toho nepotřebuješ,“ řeknu. „Vyfoť se a pošli to Kim Kardashian. Ožeň se s ní.“

„Musel bych se porvat s Kanyem,“ naříká.

„Ale,“ mávnu rukou. „Jen mu řekni, že jeho sluneční brýle jsou na nic. On se zhroutí a umře.“

Ten kluk se zahihňá. „Já jsem Kyle Morris. Rád tě poznávám.“

„Isis,“ řeknu automaticky. „Ničitelka srdcí a snů. A všech koláčů v okruhu 3,5 km.“

„Havraspár,“ nabídne mi ruku k potřesení. Popadnu jí tou svou umaštěnou.

„Mrzimor,“ řeknu. Nakrčí obočí.

„Vážně? Nevypadáš ani moc mile.“

„Oh,“ namířím na něj zbytkem svého hot dogu. „Jen počkej než poznáš mé přátele. V podstatě vedu charitativní show.“

„Ten kluk se kterým jsi přišla?“ kývne směrem k Jackovi, který je momentálně mimořádně milosrdný a dovoluje holce v černých bikinách, aby se lepila k jeho paži a brebentila a taky má piercing v pupíku a nejspíš i ve vagíně a jmenuje se Hemeroid jen tak mimochodem. Dívky ve vířivce, ze které přišel Kyle, si postupně začínají uvědomovat, jak dobře Jack vypadá, a vylézají celá skupina a předvádí se před Jackem a skáčou do blízkého bazénu až bolestně sexy způsobem. Kluci je následují jako hladoví ohaři.

„Jasně, trapák, co je ztrapňován,“ řeknu. „Je to můj kámoš.“

„Jen kámoš?“

„Je tohle něco jako nějaká mazaná narážka/otázka, kterou mám potvrdit, abys věděl, jestli máš nebo nemáš šanci se se mnou vyspat? Protože jestli je to tak, je to tak moc nemazané a bez obratnosti, vážně, příště možná zkus neonový znak přilepený na svém čele, který říká UBOŽÁK, KTERÝ CHCE KLÁTIT. Ale očividně bez dalšího upřesnění, protože to jediné evidentně kluky zajímá – aby sklátili co nejvíc holek co nejrychleji.“

Kyle předstírá zásah šípem. „Hej, alespoň jsem upřímný.“

Protočím oči a pohledem zabloudím k bazénu a zatraceně se snažím a zatraceně v tom taky selhávám, abych se nedívala, jak holka v černých bikinách mačká svůj bok k Jackovu, když se k němu naklání. Charlie je opodál v hlubší části bazénu s několika dívkami a dokonce se usmívá nějak nabroušeně, když na něj cákají. Posledně, co jsem to kontrolovala, špionství zahrnovalo mnohem méně hihňání. Stojím na okraji bazénu a sleduju, jak se měsíc odráží na hladině jako kroutící se stříbrný medailon. Kyle stojí vedle mě.

„Takže jaký je tvůj obor studia?“

„Jsem v prváku. Ještě jsem se nerozhodla. Jaderná termofyzika. Kulinářské vědy. To záleží na tom, jak se budu cítit, až se v ten den probudím.“ Naznačím dlaněmi vyvažování vah. „Zničit svět nebo upéct dort na oslavu zničení světa. Ta volba je, no páni, tak zatraceně obtížná.“

Kyle se směje. „Bože, ty jsi skvělá.“

„To už mi říkali,“ souhlasím. „Křičeli to na mě, vlastně. Mí nepřátelé. Těsně před tím než jsem jim sťala hlavu.“

Najednou cítím na svém zadku ostrý tlak, zmáčknutí. Vyskočím a můj jekot je zcela ohavný a naprosto nezbytný, jak se podívám na Kayla, šokovaně. Mé úplně první ošmatávání. Kření se a krčí rameny. Připravím si obě dvě pěsti, ale nikdy nedostanu šanci je použít. Kyle vyletí, cákne sebou do bazénu s trapným, okolo sebe mlátícím pohybem. Na jeho místě stojí Jack s chladným výrazem.

„Hopla,“ zamumlá. Hemeroidka se zasměje a ostatní holky se začnou smát, a tak když prskající Kyle vyleze, nemá jinou možnost než se nervózně smát s ostatními.

„Ha ha, to se ti povedlo, brácho!“

Jack po něm hodí pohrdavým pohledem. Charlie se přebrodí k nám a vyleze, stáhne Jacka stranou. Charlieho slova jsou rychlá a tichá a syčivá a Jackova jsou monotónní. Hemeroidka stojí u mě a vzdychá.

„Je jak ze snu, že jo?“

„Jasně,“ souhlasím, „kdybychom byli v převráceném světě a sny byly ve skutečnosti noční můry.“

Ona mě ignoruje a nalepí se zpátky na Jacka ve vteřině, když se odlepí od Charlieho, a vede ho směrem k bazénu. Jack se přizpůsobuje s očividnou grimasou. Proč to dělá, když se mu to nelíbí?

„Ty,“ zašeptá mi hlas do ucha. Otočím se a uvidím Charlieho, který má zlost vrytou ve tváři.

„Já,“ řeknu. „Teď, když máme představování za sebou, můžeme se konečně přesunout k čaji.“

„Rozptyluješ ho,“ řekne Charlie. „Vidíš tu zrzku v bikinách? To je důležitý zdroj informací, který potřebujeme. Jack by si jí měl omotat kolem prstu, a už by to udělal, ale jsi tu ty a z nějakého posraného důvodu má rád tvůj pitomý zadek a odsouvá to.“

„Mýlíš se. Nenávidíme se. Platonicky.“

„Blokuješ mu ptáka,“ zavrčí Charlie. „Teď odsud sakra vypadni, než tě vyhodím sám.“

„Kruci, jsi k ženám vždycky tak zdvořilý nebo jsem výjimka? Nebo si svou zdvořilost možná šetříš na kluky? To je pochopitelné. Klučičí zadky stojí za zdvořilost.“

„Vypadni. Odsud.“

Přes jeho opálené rameno vidím Hemeroidku, jak se nakloní k Jackovi a otírá se mu rty o tvář. Jack neucukne a snáší to jako socha z ledu a jako odpověď jen lehce naklání hlavu. Ta skrytá zpráva mi dojde. Vždycky mi to dojde, protože jsem Isis Blaková a jsem poslední volbou do týmů při těláku, vždycky, a cokoliv, co mezi námi bylo, bylo pohlceno prázdnotou po Sofii, tou bolestí, tím ledově chladným štítem, kterému říká ‚práce‘. Ta malá světelná koule naděje, kterou jsem si vzadu uchovávala, se chvěje a neodvolatelně slábne.

„Už jsem byla na odchodu,“ řeknu. Charlie mě sleduje celou cestu do garáže. Můj vztek je toho otupělého bolestivého druhu, který přetrvává dokonce ještě při parkování a plahočení se do schodů na koleje. Yvette je naštěstí pryč. Její zpráva stará 4 hodiny říká; ‚Zůstávám u kámoše, neboj se‘. Nejspíš nějaká postelová zastávka. Je mi to fuk. Je to její život a dokud je opatrná a šťastná, souhlasím s tím. Jsem zvědavá, ale ta pulzující bolest z noci buší hlasitěji do mé lebky, když ležím v posteli a zírám do stropu, zatímco mi oči zalévají horké slzy.

Nemůžu spát. Ne dokud něco neřeknu. Popadnu telefon a pošlu sms.

‚Víš, kolikrát jsem kvůli tobě sakra brečela?‘

Jeho odpověď přijde později, mnohem později. Vzbudí mě ve dvě hodiny v noci! Představuju si ho v její posteli, sedí na straně nahý a ona je nahá a spí vedle něj. Představuju si jeho rozcuchané vlasy, jeho štíhlé vlasy, jeho modré oči zabarvené do stříbrna díky měsíčnímu světlu.

‚Až příliš mockrát,‘ napíše. Uplyne 30 minut a pak; ‚Najdi si někoho, kvůli komu nebudeš brečet. Najdi si někoho lepšího.‘

***

‚Víš, kolikrát jsem kvůli tobě sakra brečela?‘

Zírám na tu zprávu, to mdlé elektronické světlo se mi zavrtává do očí jako kopí. Kopí viny. Kopí lítosti. Neměl bych tu být a to ten zbytek z mého srdce pozná ve vteřině, kdy si ta slova přečtu. Měl bych být tam, s ní. Měl bych být normální student na vejšce a ne si na něj hrát, zatímco se snažím chytit zločince.

Ne vojíždět zločincovu přítelkyni, aby mi na něj dávala špínu.

Byla to nudná rutina, ten postup ve mně zakořenil z mých časů v Rose Clubu. Přidal jsem každý trik, abych jí uspokojil – uspokojil ji tak, že by se plazila ráno po kolenou a žebrala o přídavek, a další týden a i ten týden poté. Její pusa je na ní ta jediná použitelná část – aby vysypala tajemství Kayla a následně jeho parťáka Willa.

Byl to první sex od té noci s Isis v hotelu. Vůně Isis mě obklopila, vanilka a skořice, i když jsem se jí už dlouho nedotýkal. Bolest v jejích hnědých očích mě pronásledovala, když jsem přišel k té holce, to tiché jméno na mých rtech vycházející ze zlomeného srdce, potěšení protknutého vinou, a když jsem zavřel oči, mohl jsem předstírat, i kdyby jen na kratičkou vteřinu, že pode mnou byla Isis.

Ale ta iluze rychle vybledla.

‚Použij všechno, co půjde, jako svou výhodu‘, ozývá se Gregoryho hlas z výcviku. ‚A to znamená i tvou hezkou tvářičku. Ženské jí budou zbožňovat. Využij je.‘

Důkazy, které potřebujeme, jsou o krok blíž.

Vykoupení je o krok blíž. Vykoupení pro Sofii. Vykoupení pro Isis. Dopadení Bezejmenného, jeho odstraněním už napořád, aby ho už nikdy nemusela vidět, je ta jediná dobrá věc, kterou pro ní můžu udělat. Ta jediná dobrá věc, kterou můžu udělat, tečka. Ta jediná věc, která by mohla trošku pohnout s vykoupením té bolesti, kterou jsem způsobil.

Natáhnu si košili a zapnu si džíny, a opustím ten nóbl byt tak tiše, abych nevzbudil její spolubydlící. Zastavím se u dveří a ohlédnu se zpět do zšeřelého bytu, který je důkazem mých odporných manipulací.

Myslel jsem, že jsem s tím skončil, s tímhle. Ale vrátil jsem se zpět – v podstatě to ono to se mnou skutečně neskončilo.

„Vykoupení,“ zamumlám a odejdu. Ta vina mě spaluje, užírá mě zevnitř. Potřebuju úlevu. Potřebuju rozptýlení. Potřebuju něco jiného než zprávu od Isis, můj telefon mě pálí v kapse jejím smutkem a zklamáním.

Co ode mě chce?

Nemůžu jí nic dát. Už nikdy nemůžu nikomu nic dát. Mé srdce je prázdné a zlomené a nepoužitelné.

Neonová světla školní čtvrti blikají barevným pokušením – zastavárny, strip kluby, obchody s alkoholem dlouho otevřené. Najdu, co hledám, ve špinavém klubu po okraj naplněném potem čpícími a umaštěnými těly. Pozoruju ten dav opatrně od baru, a skočím po chlápkovi, který upustí rohypnol do pití jedné brunety.

‚Když si to bude žádat potravu, nakrm to okamžitě a v malých porcích. Nikdy se to nezvrhne a ty neublížíš nikomu, komu nebudeš chtít, dokud to budeš krmit.‘ Slyším ozvěnu Gregoryho  slov. ‚Dokud je to krmeno, ty jsi pánem.‘

Vyhazovači nás odtrhnou a když mě vyvádějí, kývnu na tu brunetu, která se shromáždila se zbytkem klubu, aby sledovala rvačku.

„Mělas říznutý pití. Měla by sis domů vzít taxíka.“

Vypadá šokovaně a její kámošky čuchají k pití v jejích rukou. Její šokovaný výraz je ta poslední věc, kterou vidím, než mě vyhodí na ulici. Ta bestie mi dává dostatek sil, abych se dopotácel zpátky do areálu školy a zhroutil s do postele. Ta slepá zuřivost rychle opadá, vychládá jako láva, která se dostane do oceánu.

Já jsem tím pánem.

Už nikdy znovu nezraním nikoho, kdo by si to nezasloužil.