ASTC - 32. kapitola

Překlad: Míša

Pusu jsem měla jako v jednom ohni. Tak suchou. Potřebuju vodu. Potřebuju vodu. Snažila jsem se otevřít oči, ale světlo mě úplně ubíjelo. Nemohla jsem jinak, než je zase zavřít.

Kdo to jsem?

Tělo po mně chtělo, abych zase usnula, ale mysl bojovala za to, aby se probudila. Jen se do prdele už probuď!

Znovu jsem se pokusila otevřít oči. Tentokrát už jsem uviděla okno, jímž pronikalo ono světlo. Namáhala jsem se vidět něco víc, ale všechno mě bolelo. Nahlas jsem zasténala.

„Ayden, no sakra, díky!“

Otočila jsem se za tím hlasem a uviděla jsem Christiana sedět na židli vedle mé postele.

Počkat – já jsem v posteli? Jak se to stalo? „Kde to jsem?“ zaskřehotala jsem. Krk jsem měla v jednom ohni.

Někdo mi položil ruku na rameno. „Uklidni se, Ayden, jsi v pořádku. Museli jsme tě odvézt do nemocnice, kde ti doktoři vypumpovali žaludek.“

Počkat. Cože?

„Co se to kurva děje, Christiane?“

Konečně se mi podařilo otevřít oči dokořán, tak jsem se pokoušela se posadit. Christian vstal a pokusil se mě zadržet. „Ty si nepamatuješ, co se stalo? Nepamatuješ si, že jsi šla k mámě na večeři?“

Začala se mi vracet paměť. Poslední věcí, kterou jsem si pamatovala, bylo to, že jsem seděla u jídla a šíleně mě pálilo v krku. Srdce mi začalo pádit jako splašené a bylo mi slabo. V další chvíli jsem zkolabovala a pak už nic.

„Co mi to udělala, Christiane?“ začala jsem nabírat, ale tím mě v krku jen bolelo víc.

Povzdychnul si. „Otrávila ti jídlo kyanidem, Ayden. Moc mě to mrzí.“ Snažil se mě utěšit tím, že mi mnul rameno, ale ať už by se o to pokoušel sebevíc, stejně by mě to neutěšilo.

Asi bych neměla být překvapená, že? Mámo to měla v hlavě vždycky trošku na štorc, tak proč by to teď mělo být jinak?

Možná proto, že se tě snažila zabít!

Ta myšlenka mi chvíli vířila hlavou, než jsem ji opravdu vstřebala. To se mě moje vlastní matka opravdu pokusila zabít?

Mělo by se mi chtít brečet. Chtěla jsem brečet, ale neměla jsem co vybrečet. Zvláštní. Kvůli Hunterovi jsem vybrečela hotové kýble, ale vypadalo, to jako bych nemohla najít to srdce utrousit byť jen jednu slzu, kvůli tomu, že mě moje vlastní matka nesnášela až tak moc, že se mě pokusila zabít.

„Hunter je tady někde v nemocnici. Za celou dobu tě tu nenechal samotnou. Jediný důvod, proč tu není, je ten, že si šel pro kafe.“

Prudce jsem se za ním otočila. „Hunter je tady?“

Christian s úsměvem přikývnul. „Byl tím, kdo tě našel a zachránil. Ale abych byl upřímný, zasáhl jsem, kdyžs mi nenapsala.“ Než se na mě otočil, sklonil hlavu. „Musel jsem mu to říct, A. Moc se omlouvám, ale věděl jsem, že je tam něco špatně. Musel se to dozvědět, aby šel k vám domů a zkontroloval, zda ti nic není. Měl klíč, abychom se dostali dovnitř. Našli jsme tě na podlaze, mělas záchvat. Tvoje máma tvou dobou už musela být pryč.“

Vytřeštila jsem oči. „A kde je teďka?“

„Hledá ji policie.“ Zasténala jsem. „A to ještě není všecko.“

Podívala jsem se na něj. „Co ještě?“

Christian se kousl do rtu. „Tisk se toho dohmátl. Od té doby kempují před nemocnicí a snaží se zjistit novinky o tvém stavu.“

Zavřela jsem oči a zaúpěla jsem. „Tolik let jsem to držela v tajnosti a teď to ví celej svět?“

„A to by taky měl, AJ.“

Podívala jsem se na druhou stranu, odkud jsem slyšela Hunterův hlas. Stál tam s kafem v ruce. Pořád byl tím nádherným Hunterem, kterého jsem znala, ale byl unavený. Obličej měl pohublý a pár dnů se už očividně neoholil.

„Jak se cítíš?“

Zasténala jsem. „Jako by mě přejel autobus.“

Ukázal na dveře. „Měl bych dojít pro doktora. Bylas mimo několik dnů. Všichni se o tebe báli strachy.“

Užuž jsem se mu chystala říct, že jsem v pohodě, ale než jsem mohla něco říct, byl pryč. Obrátila jsem se na Christiana, který se usmíval. „Co“

„Ten kluk je v tom až po uši, moje sladká Ayden.“

Odfrkla jsem si. „Nebuď hloupej. Jen mu je mě pravděpodobně líto. Nesnáším, když mě lidi litujou.“ Zase jsem zasténala. „To o tom už ví celý Spojený království?“

Přikývl. „Sorry, kámo. Taky to bylo ve zprávách, takže bych řekl, že o tom ví mnohem víc lidí, než jen ti ze Spojenýho království,“ na chvíli se odmlčel, než znovu promluvil. „A mimochodem, mýlíš se.“

Zamračila jsem se na něj. „V čem?“

„O pocitech, které k tobě Hunter chová.“

Přesně v tu chvíli vešel do pokoje Hunter s doktorem v závěsu. „Slečno Pearsonová, docela jste nás předtím vyděsila,“ usmál se na mě ten doktor ve středním věku. Měl šedivé vlasy, velmi krásné zuby a nosil brýle. „Jak se cítíte?“

„Bolavá,“ přiznala jsem.

Doktor se na mě napjatě usmál. „Nu, museli jsme vám vypumpovat žaludek. Zprvu jsme nevěděli, co jste v sobě měla. Vzhledem k vaší minulosti a také faktu, že vás váš bratr nalezl u jídelního stolu, jsme měli podezření na otravu. Policie nám rychle pomohla a v kuchyni našla stopy po bílém prášku. Nejdřív jsme vás ošetřovali jako možnou otravu, ale potřebovali jsme potvrdit, čím jste byla otrávena, než jsme vám mohli podat specifické léky. Byla jste na tom velmi zle, slečno Pearsonová, ale myslím, že rychlé přemýšlení vašeho bratra vám zachránilo život,“ usmál se na mě. Otočila jsem se na Huntera, který vypadal ztraceně a že se mu ulevilo najednou.

„Takže kdy mohu jít domů?“

Doktor se nejdřív podíval na Huntera a pak zpátky na mě. Bylo mi jasné, co ten pohled znamenal. Věděl, do čeho se pohrnu, jen co odtud odejdu.

„Naštěstí jsme vás stihli ošetřit dříve, než mohlo dojít k nějakému dlouhodobému neurologickému či plicnímu poškození,“ zkontroloval mi tep a životní funkce. „Myslím, že pokud všechno půjde dobře, za pár dnů odtud budete moci odejít.“

Usmála jsem se. „Děkuji, doktore.“

Přikývl. „Seženu sestru, aby Vám sem za chvilku přinesla nějaké jídlo. Všichni si přejeme, abyste se brzy plně postavila na nohy.“ Pak odešel, čímž nás nechal v pokoji samotné.

Hunter se rychle podíval na Christiana. „Bude ti vadit, když si s AJ promluvím mezi čtyřma očima?“

Christian se s úsměvem postavil. „Ne, vůbec ne. Stejně potřebuju jít domů.“ Naklonil se, aby mi dal pusu na čelo a popadl mě za ruku. „Zůstaň silná, Ayden. Už nikdy si tím nechci projít znovu.“

Zasmála jsem se. „To jsme dva, Christiane. To je opravdu jistý.“ Ještě jednou mi zmáčkl ruku a pak odešel.

„Miluje tě.“

Pokusila jsem se se trošku posadit. „To dneska není poprvé, co mi to někdo řekl.“

Hunter se zamračil. „Copak?“

S pousmáním jsem zavrtěla hlavou. „Nic.“

Přešel ke mně a posadil se. Už jen z jeho přítomnosti mi bylo slabo, natož pak z jeho blízkosti. Vlastně byl tak blízko, že by mi stačilo jen natáhnout ruku a dosáhla bych na tu jeho.

„Hádám, že se na mě zase zlobíš,“ zahanbeně jsem se podívala jinam. Poslední dobou jsem to dělala často.

„AJ, zlobím se, ale na tvoji matku. Ne na tebe.“ Popadl moji ruku do své – čímž mě donutil se na něj podívat. „Na tebe nikdy.“

„Přísahám, že jsem nikdy nic neřekla jednoduše proto, že jsem si myslela, že se to s ní zlepšuje. Myslela jsem si, že navzdory tomu, co si o mně myslela a co mi udělala, že Masona milovala. Proto jsem si to nechávala pro sebe.“

Hunter mi zatřásl rukou. „AJ, nemusíš se mi ospravedlňovat. To ty jsi tu ta oběť.“ Na moment se ohlédl, jakoby znechuceně. „Christian mi řekl, že se tohle dělo od tý doby, co tvůj otec umřel. Nikdo si nezaslouží, aby se k němu někdo choval tak, jak se k toběchovala tvoje matka, AJ. Vždyť je to tvoje vlastní matka – má tě milovat.“

V očích se mi při jeho slovech objevily slzy. Předtím jsem byla otupělá. Vypadalo to, že to ze mě Hunter všechno vytáhl.

„Mrzí mě to,“ vydechla jsem. „Všechno.“

Povzdychl si a na chvilku zavřel oči. „Já vím. Přeju si, aby to tak nebylo, ale uvědomuju si, že pro tebe věci byly trochu víc než jen komplikovaný.“ Zaksichtil se. „Jenom je toho teď na mě trochu moc. Potřebuju čas. Prostě se mi to všechno pořád přehrává v hlavě a nepřestává to.“

Natáhla jsem k němu ruku a položila jsem ji na jeho. „Já vím, Huntere. Vážně. Jen tu teď buď… jako kamarád. To je jediný, o co tě žádám.“

Ulehčeně vydechl a usmál se. „Dobře.“

„Děkuju, žes mi zachránil život.“

Ačkoliv měl v očích vepsaný smutek, široce se na mě usmál. „To nestojí za řeč, AJ.“