ASTC - 18. kapitola

Překlad: Míša

Takže děvčata, jsme za ⅗ a s potěšením vám můžu oznámit, že další kapitolky budou znatelně kratší! :D Mimochodem, myslím, že tohle je zatím moje nejoblíbenější kapitola, tak doufám, že se tak bude líbit i vám! :D –M

Pět týdnů uteklo jako voda a do Dne D zbývaly už jen dva dny. Těch pět týdnů bylo živoucí peklo, protože Hunter se choval jako nabručenej medvěd s bolestma hlavy a máma… ta byla… no… milá. Až moc milá. Tím jsem chtěla říct, že jakoby mávnutím kouzelné hůlky úplně obrátila; nutilo mě to být okolo ní obezřetnější. Vlastně jsem byla tak paranoidní, že posledních pár dnů jsem na nic jiného ani nemyslela. Napsala jsem nakázanou seminárku, ale nedala jsem do ní všechno, takže mě vůbec nepřekvapilo, že jsem dostala za 4. Byla jsem zvyklá na 1 s *. 4 pro mě byla něco naprosto neobvyklého – a to tak, že si mě mentorka vzala stranou a zeptala se mě, jestli se něco neděje. Odmávla jsem jí s historkou, že se máma za dva dny vdává, ale ona byla tak laskavá, že mi dala čas navíc, abych tu seminárku dopilovala. Byla jsem jí za to vděčná, ale nemyslela jsem si, že si to zasloužím. Hlavu jsem měla vysoko v oblacích a do práce jsem nevložila 100% úsilí.

Další věcí, která ničemu nepomohla, byla rozpačitost mezi mnou a Treyem kvůli tomu incidentu před školou. Na prvním místě jsem vlastně neměla souhlasit, že s ním půjdu ven, ale byla jsem nezadaná a říkala si ‚Proč ne?‘; nikdy jsem ale nepomyslela na možné důsledky, nebo jak nás to ovlivní studijně. Díky Bohu, že už mi zbýval jenom jeden rok studia. Nezvládla bych dalšího Roberta, který by mi dělal problémy. Trey nebyl ten typ – aspoň na to nevypadal – ale z nějakého důvodu se zdálo, že jsem takový typy přitahovala.

Byla jsem doma, naprosto zabloumaná. Nikdo nebyl kolem a bylo mi jasný, že bych tu příležitost měla využít k napsání té seminárky. Jenom jsem na to prostě neměla náladu. Říkala jsem si, co to se mnou je, protože tohle nebylo normální.

Seděla jsem na svém oblíbeném balvanu, když se za mnou ozval zvuk. Zalapala jsem po dechu, otočila se, a když jsem viděla, že to byl jen Hunter, ulehčeně jsem si oddychla. „Huntere, šíleněs mě vyděsil. Zase!“

Tvářil se nevinně. „Promiň. Myslel jsem si, že jsi tady, protože když jsem přišel, mělas tašku u dveří. Když jsem tě nemohl najít v domě, řekl jsem si, že bys teda mohla být tady dole. Co se děje?“

Povzdychla jsem si a podívala se jinam, zatímco se usazoval. „Podělala jsem seminárku z terorismu.“

Chvíli se koukal do blba, ale pak se zase podíval na mě. „To mě mrzí. A můžeš s tím něco udělat?“

Přikývla jsem. „Ano, moje mentorka byla tak hodná, že mi dala čas do zítřejšího odpoledne, abych to si to opravila. Vypíchla, kde jsem na to šla špatně a navrhla mi, ať se na to ještě podívám. Zítra je poslední den před volnem, takže je tohle můj poslední pokus, jak si to ještě tenhle rok opravit.“

Hunter se zamračil. „Takže proč na tom nemakáš?“

Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem se na to necítila. Udělám to. Musím. Vlastně bych se do toho měla začít nutit.“ Zvedla jsem se, ale Hunter mě zastavil.

„Počkej chvilku, ne tak zhurta, AJ.“ Usmál se a vzal mě za ruku. „Pořád nevypadáš, že se na to cítíš a mohla bys to zase podělat. Mimoto tě chci nejdřív někam vzít.“

Povzdychla jsem si. „Huntere, teď se mi to ale vážně nehodí.“

Lehoučce mi stiskl ruku. „Já vím, ale slibuju, že to bude supr. A taky ti slibuju, že až se vrátíme, zamknu tě v pokoji, dokuď tu seminárku nedoděláš. Vlastně, nechceš dneska zůstat ve střešním bytě? Nikdo a nic tě tam nebude rušit. Můžeš si objednat pizzu a prostě se do toho pustit.“ Když viděl, jak se na to tvářím, usmál se. „Neboj, nebudu tam. Po cestě dom tě tam vyhodím a hned zítra ráno tě tam vyzvednu. Musíme spolu přece nachystat svatbu.“

Podívala jsem se na jeho upřímný úsměv a usmála se. „To bys pro mě udělal?“

Hunter si vzdychnul. „Jistěže ano, AJ. Dal bych cokoliv za to, abych na tvé tváři zase uviděl úsměv. Tak co říkáš?“

Přikývla jsem. „Dobře, ale co ta svatba a co by na to řekli naši?“

Hunter zavrtěl hlavou. „Neboj, řeknu jim, kde jsi a proč.“

Kousla jsem se do rtu. „Dobře, ale kam mě to chceš vzít?“

Hunter zatřásl hlavou. „Ne-e. To je překvápko.“

Postavil se, moji ruku pořád pevně v ruce. Zatahal mě za ni a přiměl mě se s ním zvednout. „Ze všeho nejdřív si běž pro věci. Sejdeme se v autě.“

Vyšlápli jsme si kopec a Hunter si šel sednout do svého Audi TT, zatímco já si šla nahoru zabalit věci na noc. Po cestě jsem popadla kabelku a laptop a běžela do Hunterova auta.

„Všechno připravený?“ zeptal se, zatímco jsem se připoutávala.

Přikývla jsem. „Jo, všechno redy.“

Hunter na mě mrknul a v břiše mi začalo létat hejno motýlků; nebylo k tomu zapotřebí mnoho, když se to týkalo Huntera. Absolutně jsem netušila, co chystal, ale věřila jsem mu, že ne žádnou lumpárnu.

Brzy jsme projeli bránou a šup na cestu. Na chviličku jsem se jukla na Huntera a zírala. Vypadal ustaraně, jako poslední dobou skoro pořád. Dokonce téměř roztěkaně.

„Huntere, je všechno v pořádku?“

„Co?“ zeptal se trošku moc nahlas. „Promiň, byl jsem mimo.“

Přikývla jsem. „To poslední dobou docela často. Proto jsem se taky ptala.“

Krátce se po mě podíval. „Vážně?“ Přikývla jsem a on si povzdychnul. „Asi tři týdny zpátky se máma objevila na univerzitě.“

Vytřeštila jsem oči a otočila se na něj. „Ne! Fakt? To mě mrzí, Huntere. Co říkala?“

Pevně uchopil volant. „Jako normálně – totální kraviny. Jo, vypadala, že na ničem pro změnu nejela, vypadala tak, jak by správná máma měla, ale když jsem jí řekl, že jsem se přesunul dál a že se táta bude ženit, překvapilo ji to… tak, že tak vlastně ani nevypadala. Dává to smysl?“ Krátce se na mě otočil a já mu to odkývala. Vrátil se pohledem zpátky na silnici. „No to je jedno, najednou jsem začal bejt podezřívavej, když mi řekla, že se taky bude vdávat a že poslední čtyři roky je čistá. Zmínila, že se se snoubencem snaží zavést podnikv Cancúnu, kde by se s turisty potápěli.“ Zase se na mě podíval. „Její snoubenec je Mexičan.“

Zvedla jsem obočí. „Ach.“

Hunter přitakal. „Přesně. Vím, že není správné soudit knihu podle obalu, ale vzhledem k její minulosti si nemůžu pomoct. Nejdřív mi řekla, že mě jenom chtěla vidět, než emigrujou. A já, jako úplnej blbec, jí to sežral.“

Pozorovala jsem ho, ztuhnul mu výraz. „Co se změnilo?“

Povzdychl si. „Už pár dní pořád nadhazuje, že potřebujou čtyřicet táců (±1 a ¼ milionu Kč), aby se zvedli na nohy a mohli začít podnikat. Řekla, že spořej a že už maj půlku, ale tu druhou prostě tak rychle neseženou.“

Zavřela jsem oči. „To je mi líto, Huntere. Cos jí řekl?“

„Že by se měli podívat na svůj podnikatelský plán a trošku ho seškrtat, než ten podnik pořádně zavedou a bude jim vynášet.“

Usmála jsem se. „Dobrá odpověď. Co ti na to řekla?“

„Začala panikařit, koktat a vymýšlela si výmluvy, proč potřebují toliktěch peněz hned teď. Bylo mi naprosto jasný, že to byly úplný hovadiny. Nakonec jsem jí popřál štěstí a až – a pouze až – si to všechno v hlavě srovná a zabydlí se tam, tak že mi pak může zavolat. Vím, že je to moje matka, AJ, ale prostě jí ty kraviny tolerovat nebudu.“

Povzdychla jsem si. „To bys taky neměl. To ona si zvolila tuhle cestu. Nikdo jí na ni nenavedl. Může vinit pouze sebe samu. Ta nešťastná věc tkví v tom, že závisláci jsou sobečtí a vždycky budou, než si to přiznají, sobě a svým blízkým.“

Hunter se usmál. „Máš pravdu. Je úleva, to někomu říct. Tátovi jsem to neřekl, protože měl v práci takový práce a k tomu ještě ta svatba. Nechci mu přidávat další důvod ke stresu. Prostě mám starosti. Nelíbí se mi, jak jsem to s mámou skončil. Mám takový podezření, že na univerzitě se ukázala, protože neví, kde vlastně teď bydlíme. Teda ne, že by nebylo jednoduchý to vygooglit, kdyby pořádně hledala.“

Položila jsem mu ruku na rameno a promnula mu ho. „No, pokud to zjistí, tak se s ní vypořádáme, spolu. Od toho je rodina, ne?“

Hunter se podíval na mojí ruku na jeho rameni. „Máš pravdu, AJ.“ Pak se na mě drze usmál. „Hele, už jsem ti někdy řekl, že na holku seš fajn?“

Zasmála jsem se. „Jednous to možná zmínil.“

Krátce se na mě podíval, ale to mi stačilo, abych viděla ten samý pohled, který se mu odrážel v očích; ten samý, který mě vtáhl a nepustil. Vážně jsem se musela vystěhovat z domu a to rychle. Věci byly lepší, když jsme se neviděli. Nemohla jsem snést jeho proměny v Doktora Jekylla. Donutil mě tak, abych se do něj znovu a pokaždý zase zamilovávala.

S touhle myšlenkou v hlavě jsem se otočila na cestu a snažila se najít pohodlnou polohu. „Hele, není to dálnice A4010?“

Hunter se usmál. „Je. Do čtvrt hodiny bysme tam měli bejt.“

Usmála jsem se, nic už neřekla. Nebylo mi jasný, co měl Hunter v plánu, ale rozhodla jsem se, že budu hrát s ním a uvidím.

Po zbytek cesty jsme zůstali zticha. Na silnici se nic nešustlo a sluníčko svítilo. Byl to krásný den. Když jsme se dostali na mýtinu mezi stromy, zahnuli jsme doleva na parkoviště. To místo mi bylo povědomé, ale nedocvaklo mi to, dokud se mi na něj nenaskytl pohled, to jsem pak zalapala po dechu. „Ono to tu pořád je?“

Hunter se mi podíval do zářícího obličeje a široce se usmál. „Je. Vlastně jsem to na netu hledal hned, jaks to zmínila. Doufám, že ti to nevadí? Nechci ti pošpinit vzpomínky na tátu.“

V očích se mi sbíhaly slzy. „Ne, Huntere. Je to dokonalé. Děkuju ti.“

Hunter vydechl úlevou. „Ach, skvělý. Doufal jsem, že se na mě nenaštveš.“

Popadla jsem ho za ruku. „Jak bych se na tebe mohla naštvat? To je to nejhezčí, co pro mě kdo kdy udělal. No, od té doby, co zemřel táta.“ Na chvíli jsem byla smutná, ale jen na zlomek sekundy.Chtěla jsem, aby Hunter viděl, jak jsem mu byla vděčná.

Bezmyšlenkovitě jsem mu hodila ruce okolo krku a objala ho. „Děkuju, Huntere. Tolik to pro mě znamená.“

Nejdřív ztuhl, ale pak se uvolnil a objal mě ještě pevněji. „Nemáš zač, AJ. Zasloužíš si to.“

Lehce jsem se od něj odtáhla a na kratičkou chvilku jsme na sebe hleděli. Ten pohled byl zpátky, zprvu jsem se nemohla odvrátit. Tak moc jsem ho chtěla políbit. Tak zoufale jsem mu chtěla být nablízku, ale věděla jsem, víc, než kdy jindy, že bych neměla. Za dva dny budou naši svoji a z nás bude rodina. Nehledě na to, jak moc jsem ho chtěla, t o pomyšlení mi dalo sílu podívat se jinam.

„Takže jakou máš rád příchuť?“ zeptala jsem se s odkašláním.

Hunter se usmál a otevřel dveře od auta. „Vlastně jsem na vanilku.“

Zasmála jsem se a taky vylezla ven. „Tak to bych do tebe nikdy neřekla,“ mrkla jsem na něj a on se zasmál. Bylo skvělé vidět, že se zase směje.

„Nechal bych to plavat, AJ. Pamatuju si, jak seš lechtivá. Mám se o tom ještě jednou přesvědčit?“

Zvedla jsem ruce nahoru. „Ne, to je dobrý. Budu hodná.“

Hunter zvedl obočí. „To by bylo poprvé, ne?“

Zakoulela jsem očima. „Takže teď jsme zase nafoukaní, jo? Bylo mi jasný, že ti to nevydrží.“

Hunter se zamračil. Blížili jsme se ke dveřím cukrárny Johnny´s. Byla jsem tak ráda, že tu pořád stála. „Doktor Jekyll – na chvíli se mnou byl v autě, ale už zase zmizel.“

Hunter nade mnou zavrtěl hlavou a otevřel mi dveře, abych mohla projít. „Ach… možná se za chvíli zase vrátí.“ Zamrkala jsem na něj a on jenom s úsměvem zavrtěl hlavou.

Bez dalšího slova si Hunter objednal vanilkovou a já čokoládovou s kousíčky čokolády. To jsem si dávala pokaždé, když jsem tu byla s tátou a nemohla jsem se dočkat, až okusím, jestli ještě pořád chutná tak, jak si ji pamatuju.

Se zmrzlinami v rukou jsme se rozhodli, že půjdeme ven a posadíme se na lavičku. Okolo bylo jen pár lidí, ale když vezmeme v potaz, že je pracovní den, tak tu pořád bylo ticho. Když jsem si sedala, myslela jsem, že se Hunter posadí naproti mně, ale překvapil mě, když si sedl vedle mě.

„Proč nejsi dneska ve škole?“

Hunter pokrčil rameny. „Zkoušky pro tenhle rok už mám hotový. Teď už jenom doháníme pár věcí. Touhle dobou to už je nuda. Hodiny nám končí zítra, úplně stejně jako tobě.“

Přikývla jsem a ukousla si ze zmrzky. V hlavě mi naskočila náhlá myšlenka na mě a na tátu, jak sedíme na jedné z laviček tady poblíž. Smála jsem se, protože jsem měla čokoládovou zmrzlinu všude po obličeji. Táta se mi ji horečně snažil setřít, ale nemohla jsem se přestat hihňat.

„Pláčeš.“

Rychle jsem se na něj podívala. Neuvědomila jsem si to, dokud to nezmínil. Otřela jsem si oči. „Promiň, nechtěla jsem–“

„Hej.“ Hunter položil svoji ruku na mou. „Je v pohodě si pobrečet, víš.“

Popotáhla jsem a kývla. „Já vím, jenom si nemyslím, žes čekal, že takhle budu vyvádět kvůli zmrzlině.“

 Popadl mě za ruce a položil je na stůl. „Není to ‚jenom‘ zmrzlina, ne?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Chutná tak, jak si ji pamatuješ?“ S úsměvem jsem přitakala. „Super. Moje je taky fakt dobrá.“

Zasmála jsem se. „Jo, na starou nudnou vanilku,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

Hunter vypadal ublíženě, ale usmál se. „Hele, jenom ti chci říct, že vanilka je občas ta nejlepší,“ mrknul na mě a já přikývla.

„Jo, asi máš pravdu.“

Kolem nás padlo příjemné ticho, oba jsme lízali zmrzlinu. To až když mi Hunter začal bezděky přejíždět rukou po jizvě, jsem vzhlédla.

„Co dělá ruka?“ Pořád se na ni díval, i když se ptal.

„Je lepší, díky.“

V tu chvíli se na mě podíval. „Udělej mi laskavost.“

Zamračila jsem se. „Jakou?“

Pokusil se usmát, ale vypadalo to nuceně. „Příště, až se budeš snažit si ukrojit meloun, přijď pro mě.“

Z pohledu do očí jsem z nich vyčetla, že to nebylo přesně to, co po mě chtěl. Stejně jsem mu to odkývala a Hunter si pak se mnou propletl prsty. Milovala jsem ho, když byl takovejhle. Bylo mi s ním tak dobře… vlastně až moc.

Seděli jsme na lavičce a jedli zmrzlinu. Položila jsem ruku Hunterovi na rameno. On mě na oplátku objal. Bylo to hezký. Cítila jsem se bezpečně. Cítila jsem se, jako bych byla tam, kde bych měla být a k smrti mě to děsilo.

Když jsme dojedli zmrzliny, nechtěla jsem odejít, ale času utíkal a já potřebovala dopsat seminárku. I kdyby to mělo znamenat, že budu vzhůru celou noc. Hunter to věděl a šťouchl do mě, když jsme měli dojedeno. „Tak jo. Tak tě zavezme do toho bytu. Kolem sedmý ti objednám pizzu. Ok?“

Zamračila jsem se. „Pizzu si můžu objednat sama, Huntere.“

Zavrtěl hlavou. „Znám podnik s hodně dobrou pověstí, kde mě dobře znaj. Objednám ti ji. Stejně u nich máme účet.“

„Zaplatím si ji sama,“ vypálila jsem.

Hunter rozzlobeně stiskl rty do tenké čárky. “Přestaneš se chovat tak zatraceně paličatě?“

Znovu jsem na něj vyplázla jazyk. „Ne.“

Hunter zavrtěl hlavou, vstal z lavičky a nabídl mi ruku. „Přestaň mi ukazovat ten tvůj jazýček, AJ. Mám jenom tolik sebekontroly.“

Ten malej neřád ve mně ho chtěl dál pošťuchovat; Bože, jak já milovala s Hunterem flirtovat! Ale věděla jsem, že kdybych tomu podlehla, věci by brzo byly dost vážný. Oba jsme věděli, jak bylo důležitý udržet věci mezi námi na čistě platonické úrovni.

Navzdory svým bouřícím se hormonům jsem se držela a vzala nabízenou ruku. Hunter mi pomohl se zvednout a šli jsme zpátky k autu.

„Ještě jednou ti chci poděkovat, žes to pro mě udělal. Jsem ráda, že jsem tu dnes byla a taky jsem ráda, že to bylo s tebou.“

Začala jsem se červenat a podívala jsem se jinam, ale Hunter mě zastavil. Když jsem se na něj podívala, dal mi ruku pod bradu a začal mi palcem třít spodní ret. Nemohla jsem si pomoct… zachvěla jsem se pod jeho dotykem. Jen jeden malý dotyk stačil k tomu, abych se mu roztekla v rukou.

„Máš vůbec ponětí, jak moc tě právě teď chci políbit? Kvůli tobě něco cítím. Nevím, co to mezi námi je, ale nutí mě to zvednout si tě do náručí a už nikdy tě nepustit.“

Otevřela jsem šokem pusu dokořán. Nikdy, ani za milion let, bych od něj tohle nečekala. „Huntere, co to říkáš?“

Pustil můj obličej a hned jsem tu ztrátu pocítila. „Nevím, co to kurva říkám, AJ. Už ani nevím, co je dobrý a co špatný. Předtím to byla jenom hra. Byl jsem připravenej a ochotnej hrát, ale teď, prostě… já nevím.“

Přikývla jsem a neřekla ani slovo. Co bych mohla říct, abych naši situaci zlepšila nebo dokonce i zhoršila?

„Za pár dní budeš mít narozeniny.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Prosím, nepřipomínej mi to. Ten den nikdy neslavím.“

Hunter přitakal. „Já vím a je mi to líto.“ Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. „Kdybych ti ho mohl na narozeniny přivíst zpátky, udělal bych to. Prostě jsem chtěl, abys z něj měla dneska kousek zpátky.“

V očích se mi zase sbíhaly slzy. Ani toho nebylo tolik zapotřebí, když někdo zmínil tátu. „Děkuju, Huntere.“

V tichosti jsme jeli do bytu. Sem a tam jsme na sebe párkrát krátce koukli. Nemohla jsem si pomoct, ale říkala jsem si, že to něco mezi námi jsem ještě nikdy necítila. Byl to pro mě stejně tak neznámý pocit jako pro něj. Možná to byla sexuální frustrace. Nevím, ale brzy se musí něco stát.

Zaparkovali jsme a Hunter vystoupil, vzal mi batoh a laptop. Vytáhl kartu od výtahu a dveře se za námi krátce nato zavřely. Jen co jsme byli nahoře, položil moje tašky na zem a podíval se na mě.

„Ráno ti kolem devátý zavolám, teda pokud ti to vyhovuje? Máme na práci nějaký ty přípravy,“ usmál se na mě vědoucně.

Máma ani Mason nebudou v noci před svatbou doma. Mason bude s chlapy na své rozlučce se svobodou a máma bude zase se svými kamarádkami. Mason nás požádal, zda bychom mohli zůstat doma a pomohli všechno připravit. Máma si myslela, že to bude jen něco malého, ale Mason pro ni měl překvapení, které zahrnovalo obrovský stan, drahé květiny a tu nejdražší obsluhu, jakou mohl najít. Máma měla odejít v devět a pak, v deset, měla přijet cateringová společnost, aby všechno připravila. Během zítřejšího dne měli postupně lidi přivážet jídlo, takže toho moc na samotný Den D nebude zbývat. Já s Hunterem jsme se rozhodli, že na sebe převezmeme ten stres, aby Mason s mámou mohli relaxovat a starat se jen o to, aby dorazili včas na svatbu.

Přikývla jsem. „Jo, to bude dobrý.“

Kráčel směrem k výtahu. „V sedm ti převezou tu pizzu. Ohlásí se pod kódem 4241. Budeš si to pamatovat? Je to jen pojistka pro nás, že to jsou oni.“

Přitakala jsem. „Jo, to půjde – 4241.“

Přikývl a dal si ruce do kapes. Proč pořád musel vypadat tak zatraceně šukatelně?

„Jo, přesně tak. Tak já půjdu. Hodně štěstí s tou seminárkou. Budu neskonale věřit v tebe a tvou schopnost učinit tomu zadost.“

Zasmála jsem se nad jeho důvěrou ve mně. „Díky.“

Začali jsme na sebe zírat, trapná chvíle hned v závěsu. Musel odejít, protože já jsem si nebyla jistá, zda bych měla sílu říct ‚ne‘, kdyby ji on neměl.

„Uvidíme se zítra, AJ,“ odešel k výtahu a nastoupil do něj. Zmáčkl tlačítko a podíval se na mě. „Bude se mi o tobě dneska zdát, zlatíčko.“

Dveře se za ním zavřely. Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou. V tu chvíli jsem pocítila naléhavou potřebu běžet ke dveřím a pořádně do nich praštit. Posledních pár týdnů byl podrážděný a náladový. Vlastně jsem věděla, že k tomu má dobrý důvod, ale v tu chvíli bylo jednoduché ho ignorovat. Bylo jednoduché zapomenout, že jsem ho chtěla tak zatraceně moc, až to bolelo.

Místo toho jsem se zhluboka nadechla. Ačkoliv jsem Huntera strašně moc chtěla, seminárka měla přednost. Ale jen pro dnešní noc. Hunter tomu rozuměl, a proto pro mě udělal tuhle úžasnou věc. Tak úžasnou, že bylo strašně těžký se pokoušet ho dál nenávidět. Prostě jsem si přála, abych ho mohla nenávidět aspoň trošku… jen tak, abych se takhle necítila kdykoliv, kdy mi nebyl nablízku. Chyběl mi tak, jako by mi chyběl poslední nádech.

Chvíli mi trvalo uklidnit si nervy a sklenička bourbonu tomu dopomohla, ale otřásla jsem se a došla si pro laptop. Hunter to pro měudělal, abych si mohla vylepšit známku a já byla odhodlaná ho nezklamat.

Znovu jsem si tu seminárku pročetla, pak jsem se podívala do poznámek, kde jsem si poznamenala mentorčiny návrhy k upravení. Zvýraznila jsem si části, které byly dobré a ty špatné jsem vymazala. Puntičkářsky jsem četla odstavec po odstavci a usilovně přemýšlela, čím je nahradit. Byla jsem v tom tak ponořená, že jsem nadskočila leknutím, když se ozval zvonek u výtahu.

Podívala jsem se na hodinky a viděla, že je přesně sedm. Musel to být poslíček s pizzou. Rázně jsem přešla k interkomu, zmáčkla tlačítko a hned mi naskočil obraz.

Když mě uviděl, usmál se. „Donáška pro slečnu Pearsonovou, kód 4241.“

S úsměvem jsem přitakala. „Dobře, pojeďte nahoru.“

Zabzučela jsem mu, aby mohl nastoupit a o pár minut později se otevřely dveře. Když vstoupil dovnitř, praštila mě do nosu vůně pizzy. „Páni, úžasně to voní.“

Ten chlápek s drobným pivním bříškem a přitroublou červenou kšiltovkou s logem pizzerie se na mě letmo usmál. „Má bejt nejlepší ve městě.“ Podíval se na papírek na straně. „Pepperoni s houbama.“

Kousla jsem se do rtu a snažila se potlačit ten hloupý úsměv, co se mi dral na tvář. Pamatuju si, že se mě Hunter před hodně dávnou dobou ptal, jakou mám nejradši pizzu, ale nikdy by mě nenapadlo, že si to bude pamatovat.

„To je ona,“ řekla jsem a lehce jsem se pohoupla na nohách. Můj ty Bože, chovala jsem se jako malá holčička trpící závratí.

Položil pizzu na kuchyňskou linku a odcházel ke dveřím. „Dobrou chuť.“

Běžela jsem za ním. „Ach, počkejte. A co dýško?“

Nastoupil do výtahu a otočil se. „O to už je postaráno. Hezkej večer přeju.“ Poklepal si na kšiltku.

„Děkuju. Vám taky.“

Jen co se za ním zavřely dveře, šla jsem ke krabici s pizzou a otevřela víko. Když mě do nosu udeřila božská vůně, začaly se mi sbíhat sliny. Rychle jsem vytáhla jeden kousek a kousla si do něj. Zasténala jsem. Bože, ta byla výborná. Nevím proč, ale Hunter mi objednal velkou. V žádném případě nesním velkou pizzu sama.

Zrovna jsem si dala druhé sousto, když mi najednou pípl mobil. Zmáčkla jsem tlačítko a obrazovka se rozsvítila. Usmála jsem se a zmáčkla Přečíst.

Vyjebávač: Můžu si jen představovat, co zrovna děláš, takže jsem docela rád, že tam nejsem.

Já: Právě mi po obličeji stéká rajčatová omáčka.

Vyjebávač: Tak tenhle obrázek z hlavy rozhodně jen tak nedostanu, ty svůdkyně.

Já: Je fakt těžký bejt mnou.

Vyjebávač:To se vsadím, princezno. ;) Jak jde seminárka?

Já: Jde to dobře, dík za optání. Vážně pomohlo, že mě tu nikdo neruší. Vlastně už mám půlku hotovou.

Vyjebávač: To je fakt dobrý. Tak tě nebudu zdržovat. Dobrou chuť a uvidíme se ráno. Sladké sny, AJ. xx

Já: To budou, protože vím, kdo v nich bude. xx

Nevím, jestli jsem tu smsku měla odesílat, ale řekla jsem si, co tím můžu ztratit? To samé mi řekl jen před pár hodinami i on.

Navzdory tomu, že jsem věděla, že tu pizzu nesním celou, slupla jsem ¾. Jen co jsem byla napláclá, strčila jsem pizzu do ledničky s tím, že si ji dám k snídani. Tuhle pizzu by člověk mohl jíst pořád.

Jen co jsem zbylou pizzu uklidila, vrátila jsem se k seminárce. Bylo těžké vrátit se k tomu zpátky po tom, co jsem se teď nadlábla, ale zhruba během patnácti minut jsem opět našla tempo a začala cvakat do klávesnice jako posedlá. Zítřek by klidně mohl být mým posledním dnem, ale byla jsem odhodlaná to dodělat až do konce a poslat hotovou práci své mentorce co nejdřív to půjde. Kvůli svatbě jí ji nemůžu odevzdat osobně, ale měla pro mě pochopení, tak ji přece nezklamu tím, že to odevzdám pozdě.

Byla zhruba jedna ráno a shledala jsem, že už nemůžu dál vydržet vzhůru. Slova na laptopu jsem začala vidět rozmazaně, takže mi bylo jasné, že je čas jít spát. Uložila jsem, co jsem zatím stihla udělat a nastavila si na mobilu budíka na šestou hodinu ranní. Tři hodiny by mi měly stačit, abych všechno dodělala a poslala hotovou práci své mentorce.

Prakticky jsem do Masonovy posteledoklopýtala; sotva jsem na ni dopadla a už jsem spala jako zabitá. Moje poslední myšlenka patřila Hunterovi a tomu, co přinese další den. Nevím, ale ať už to bude cokoliv, skončí to tak, že se budu pořád cítit tak ztraceně jako obvykle.