Elicit - 13. kapitola

Překlad: Mili

Jsme jen tak důrazní, jako je náš šéf k ostatním šéfům. Tečka.

Sergio

„Takže?“ Zeptal jsem se, když jsem odhodil klíče na stolek a natáhl se pro láhev s vodou.

„Deset milionů.“ Řekl hlas znuděným tónem.

Podíval jsem se na mobil a zíral na něj. Deset milionů? To má být vtip? Jak urážející, nejen pro zbylé rodiny, ale hlavně pro Texe. Jenom deset milionů? Deset milionů nám nedá výsledky. Krev? Možná. Smrt? Rozhodně. Ale výsledky? Které potřebujeme, abychom se hnuli v plánu dál? To se nestane a my potřebujeme, aby se to stalo; jinak všichni zemřou.

Já zemřu.

Nic by nezůstalo.

Čistka přichází.

A já dělám všechno, co můžu, aby se to nestalo, ale to je tak, když neexistujete - když jste duch. Příliš se vměšujete? Lidi začnou mluvit.

Nixon už takhle klidně může být detektiv se všemi svými otázkami, které na mě pálí. Proč jsem doopravdy přišel na svatbu? Proč jsem byl v jeho domě? Proč jim pomáhám, když obyčejně stojím mimo dění? Co tím získám?

Povzdechl jsem si s pocitem, že se cítím mnohem starší než na svých dvacet osm, a koukal na telefon. „Fajn, počkáme, dokud se to nenavýší.“

„Ale - “

„To je všechno.“ Stiskl jsem konec. Na obrazovce se v tu ránu objevil obrázek Mo. Ten jeden jediný, který jsem potají pořídil, když se nedívala, což nebyla zrovna ta nejromantičtější věc na světě, když o tom tak přemýšlím.

Ale je to všechno, co mám.

Jedna fotka.

Jedna noc.

Konec.

Vtipné, protože to je to, co mi řekla - a já jí nevěřil. Tento druh přitažlivosti jsem nikdy k jiné osobě nezažil. Přitažlivost tak silnou, že dopadnete tak, že děláte samé stupidní věci.

Jako třeba plánovat budoucnost.

Mafiánské pravidlo číslo jedna? Neplánujte, je vzácné zažít šťastný konec.

Deset milionů. To číslo mohlo být zrovna tak napsáno na mém čele. Zatraceně, budou si muset vést líp.

Mám dvě možnosti.

Nechat, ať se stane, co se má stát.

Nebo se do toho vmísit kvůli vlastnímu cílu - pro rodinu, pro Mo, pro krev.

Problém? Nevyšel bych z toho jako hrdina, ale jako padouch. Ve skutečnosti jsem si docela jistý, že jestli ten krok udělám... jestli se přestanu skrývat ve stínech, skončím zastřelený.

Mrtvý.

Pohřbený.

Podíval jsem se na mobil a srdce mi bušilo v hrudi. Jestli nic neudělám, ona bude mrtvá, všichni budou. Bude jenom otázka času, než věci dospějí do kritického stadia. Možná ne tento měsíc, možná ne ani další měsíc - k čertu, může to trvat i rok, než se věci posunou dál.

Ten konec byl pokaždé stejný.

„Mo,“ zašeptal jsem a prsty jsem se dotýkal displeje, hladil jsem sklo, protože naposledy, kdy jsem se dotýkal její tváře, odtáhla se od mě a vzala s sebou moje srdce.

Jedinkrát, kdy se mi odevzdala - kdy se odevzdala nám, bylo, když byla naštvaná na něho.

To jsem byl její nejlepší obrana.

A jsem její nejlepší obrana i teď.

„Sakra.“ Zavřel jsem oči a na krátký okamžik jsem si dovolil představit, jaká by byla svoboda. Mohl bych utéct, ale věděl bych, že každý krok, který ujdu, bude poznamenaný krví mojí rodiny.

Dívky, kterou miluju od svých pěti let.

Takže jsem s třesoucími prsty držel telefon a vytáčel Nixonovo číslo, abych řekl slova, o kterých jsem si myslel, že je nikdy znovu nevyslovím.

„Co?“ Vyštěkl Nixon do telefonu. „Všechno v pohodě na tvé straně?“

„Jdu do toho.“

„Sergio...“

„Všechno tady večer zamknu, potkáme se u tebe doma, zůstanu tak dlouho, jak budeš potřebovat... čas poslat ducha na odpočinek, bratře.“

Nixon zanadával a na krátkou chvíli bylo v telefonu ticho. „Uděláš to a bude z tebe cíl. Skrýval ses z určitého důvodu, Sergio.“

„To nechej na mě.“ Stáhl se mi žaludek. „Jsem zpátky, připrav se na to, přichází bouřka k posrání a jsem si zatraceně jistý, že vítr fouká přímo ze Sicílie.“

„Dobře.“ Povzdechl si Nixon. „Budu čekat doma.“

„Okej.“ Ukončil jsem hovor a pomalu jsem pouštěl telefon na pult. Zazvonil, jednou, dvakrát, třikrát.

Odpověděl jsem na čtvrté zazvonění a ani se neobtěžoval říct ahoj.

Do ucha mi zaskřípal hlas, „Přijdu si pro tebe. Přísahal jsem, že jestli někdy znovu ukážeš svůj obličej, přijdu.“

„Fajn.“ Vyštěkl jsem, když se mi zauzlovaly střeva. Zatraceně, pracoval jsem až moc tvrdě, abych chránil rodinu, která mě tak nenávidí. „Co nejhoršího by se mohlo stát, tati? Dostanu kulku?“ Sotva jsem to dořekl, zrcadlo přede mnou se řítilo na zem s kousky roztříštěného skla. Vyšel druhý výstřel a ten rozpáral kožený gauč.

Povzdechl jsem si, znuděný tou hrou. Ale vtipné je, že teprve začali. „Řekni Donovi, že minul o půl centimetru, pořád stojím. Jo a příště, až na mě budeš chtít střílet, snažte se trefit něco, co za to stojí. Nesnáším plýtvání s náboji. A ty bys měl taky, když uvážíme, že já vlastním všechny rodinné peníze, zatímco ty máš co? Pět dolarů na tvé jméno? To se holt stane, když se dohodneš s federály. Pozdravuj mámu. Jo a tati?“

Můj otec na druhé straně divoce zanadával. „Neříkej mi tak!“

„Rád jsem tě slyšel.“ Zakřenil jsem se a ukončil rozhovor. Jo, rozhodl jsem se, asi špatně, ale k čertu, aspoň to bude zábavné.

Dům oněměl, když jsem zamknul a nastavil bezpečnostní kamery, abych mohl monitorovat, co se tu v mé nepřítomnosti bude dít. Popadl jsem klíče od svého BMW coupe a necítil jsem nic.

Žádný soucit.

Žádný strach.

Ale možná... Podíval jsem se na mobil, trochu lítost.

Lítost, protože nebylo na mně, abych ji ochraňoval. Ale i tak to udělám. Lítost, protože jí ze života udělám peklo, abych se pokusil jí dokázat, že pro ni můžu být dobrý.

Konec konců, ona si ani neuvědomuje, že Tex už je mrtvý muž, nezávisle na tom, jestli ten plán bude fungovat nebo ne.

Pořád bude Campisi.